II.
Kromě strojů předvádí výstava ve Wembley dvojí podívanou: suroviny a produkty. Suroviny jsou obyčejně krásnější a zajímavější. Cihla čistého cínu má něco dokonalejšího než rytá a tepaná cínová mísa; ryšavé nebo ohnivě šedé dříví někde z Guayany nebo Sarawaku je rozhodně poutavější než hotový biliár a slizce průsvitná surová guma z Ceylonu či Malajska je vlastně daleko krásnější a tajuplnější než gumové koberce nebo gumový biftek; a to vám ještě nepopisuji všeliké africké zrní, ořechy bůhví odkud, bobule, semena, jádra, plody, pecky, šáchory, klasy, makovice, hlízy, lusky, dřeně a vlákna a kořeny a listí, věci sušené, moučné, olejnaté a lupenité ve všech barvách a hmatatelných jakostech, jejichž jména, většinou velmi krásná, jsem zapomněl a jichž užití je mi poněkud záhadné; myslím, že se tím posléze mažou stroje, imituje mouka nebo mastí podezřelé tarts v Lyonsových požíracích velkoústavech. Z těch žhavých, žíhaných, brunátných, temných a kovově znějících dřev se ovšem dělá staroanglický nábytek, a nikoliv negerské modly, ani chrámy, ani trůny černých či hnědých králů. Nanejvýš ještě lýkové koše či pytle, ve kterých sem bylo svezeno toto bohatství obchodních artiklů Britského impéria, povídají něco o negerské nebo malajské ruce, která se do nich vepsala svým podivným a pěkným technickým rukopisem. Vše ostatní je evropský produkt. Ale abych nelhal: ne všechno ostatní. Je několik uznaných exotických průmyslů, jako například indická velkovýroba Buddhů, čínské vějíře, kašmírské šály nebo damascenské meče, ve kterých si Evropané libují. A tedy se vyrábějí ve velkém sedící Sakiamunové, anilínové laky, exportní čínský porculán, sloni ze slonoviny a kalamáře z hadince nebo mastku, ryté mísy, perleťové hlouposti a jiné zaručeně pravé exotické výrobky. Není už lidového domorodého umění; černoch v Beninu vyřezává ze sloních klů figurky, jako by vychodil mnichovskou akademii, a dáte-li mu kus dřeva, vyřeže z něho klubovku. Inu Bože, patrně přestal být divochem a stal se – čím vlastně? ano, stal se zaměstnancem civilizovaného průmyslu.
Čtyři sta milionů barevných lidí je v Britské říši; a na výstavě Britské říše je z nich vidět jen několik reklamních panáků, pár žlutých nebo hnědých kramářů a několik starých památek, jež se sem dostaly jaksi pro kuriozitu a pro zábavu. A já nevím, je-li to strašný úpadek barevných ras nebo strašné mlčení čtyř set milionů; a nevím ani, co z toho dvojího by bylo hroznější. Výstava Britského impéria je ohromná a přeplněná; je tu všecko, i vycpaný lev a vyhynulý emu; schází tu jen duch čtyř set milionů lidí. Je to výstava anglického obchodu. Je to průřez té slaboučké vrstvy evropských interesů, které povlékly celý svět, nestarajíce se příliš o to, co je vespod. Výstava ve Wembley ukazuje, co čtyři sta milionů lidí dělá pro Evropu, a zčásti také, co Evropa dělá pro ně; ale není tu to, co oni sami dělají pro sebe. Není toho mnoho ani v Britském muzeu; největší koloniální říše nemá skutečného etnografického muzea…
Avšak odstupte ode mne, špatné myšlenky; ať jsem raději posunován a postrkován proudem lidí od zélandských jablíček ke guinejským kokosům, od singaporského cínu k zlatým rudám jižní Afriky; ať vidím dálky a zeměpásy, horniny a plodiny země, památky zvířat i lidí, všecko to, z čeho se nakonec lisují šustící librové bankovky. Je tu všecko, co lze zpeněžit, kupovat a prodávat, od hrsti zrní po salónní vagon, od kusu uhlí po kožišinu z modrých lišek. Duše má, co by sis chtěla koupit z těchto pokladů světa? Nic, nic vlastně; chtěla bych být maličká a stát zase v krámě starého Prouzy v Úpici, vyvalovat oči na černý perník, pepř, zázvor, vanilku a bobkové listí a myslet si, to že jsou všechny poklady světa a všechny vůně Arábie a všechno koření dalekých zemí, žasnout, čichat a pak si běžet číst Verneův román o končinách divných, dalekých a vzácných.
Neboť já, hloupá duše, jsem si je představovala jinak.
Hlasité předčítání