Country
Nuže, sedni na vlak a ujížděj některým směrem, zpívaje si do rachotu kol „kudy ven, kudy ven“. I defilují ulice Velkého Počtu, bubny plynáren, křižovatky kolejí, továrny, hřbitovy; nyní vpadají pásy zeleně do nekonečného města, vidíš poslední stanice tramvají, tichá předměstí, zelenou trávu a první ovečky skloněné k zemi ve věčném přírodním obřadu žraní. A pak ještě půl hodiny, a jsi venku z největšího města na světě; vystoupíš na některé staničce, kde tě čekají pohostinní lidé, a jsi v anglické country.
Kde si nyní nabereš pěkných slov, abys vylíčil tiché a zelené půvaby anglického venkova? Byl jsem dole v Surrey a nahoře v Essexu; běhal jsem po cestách vroubených živými ploty, samými živými ploty, které dělají z Anglie tu pravou Anglii, neboť ohraničují, ale netísní; pootevřená vrátka tě vedou do staleté aleje parku hlubšího nežli les, a tady je červený domek s vysokými komíny, věž kostela mezi stromy, luka se stády krav, stáda koní, jež po tobě obracejí krásné a vážné oči; cestička jako by ji vymetl, sametové tůně s lekníny a kosatci, parky, zámky, louky a louky, žádná pole, nic, co by křičelo o lidské dřině; ráj, kde sám Pán Bůh udělal asfaltové a pískové cesty, nasázel staré stromy a upletl z břečťanu dečky na červené domky. Můj strýče, český sedláku, jak byste potřásl v nevoli hlavou, dívaje se na červená a černá stáda krav na nejkrásnějších lukách světa, a řekl byste: Jaká škoda toho krásného hnoje! A řekl byste: Proč tadyhle nenasázejí řepy, a tuhle, lidi, tuhle by mohla být pšenka, a tady brambory, a tady bych nasázel místo toho křoví třešně a vajksle; a tady vojtěšku, a tuhle ovísek, a tady na tom lánu žito nebo řepku; vždyť je tu hlína, lidi, že by ji mohl na chleba mazat, a oni to nechají na pastvu! – Víte, strýčku, ono to prý tady nestojí za tu práci; abyste věděl, pšenka sem chodí z Austrálie a cukr z Indie a brambory z Afriky nebo odkud; víte, strýčku, tady už nejsou sedláci; a tohle je jen taková zahrada. – A víš, hochu, řekl byste, to se mně u nás líbí víc; je to třeba jen řepa, ale člověk aspoň vidí tu práci. A tady, vždyť tu ani nikdo nehlídá u těch krav a voveček; že jim je nikdo neukradne! Namoutě, hochu, vždyť tu není vidět človíčka; jen tamhle jede někdo na kole, a tady, kuš, zas někdo na tom smradlavém autě; hochu, hochu, copak tu nikdo nic nerobí?
Těžko bych vyložil svému strýčkovi hospodářskou soustavu Anglie; příliš by ho svrběly dlaně po těžké radlici. Anglický venkov není pro práci; je pro oči. Je zelený jako park a nedotčený jako ráj; i putoval jsem travnatou stezkou v Surrey za vlahého deště, mezi trsy žlutě rozkvetlé kručinky a ryšavým vřesem, jenž prokvétal světlounkým kapradím; a nebylo tam nic než nebe a oblé kopečky, neboť domky i s lidmi jsou schovány v stromoví, odkud veselým obláčkem dýmá připravený oběd. Vzpomínám na tebe, dobrý starý domku se stropem z trámů a ohromným krbem, ve kterém se může uvelebit celý promoklý člověk; stůl je dubový a dobře chutná guildfordské pivo z hliněných džbánků a řeč veselých lidí nad anglickým špekem a sýrem. Ještě jednou vám děkuju, a musím zase dál.
Putoval jsem jako víla po trávnících v Essexu, lezl přes plot do panského parku a viděl lekníny a gladstonie na černé tůni, tancoval v sýpce tanec, který jsem neuměl, lezl na věž kostela a dvacetkráte za den žasl nad harmonií a dokonalostí života, jímž se obklopuje Angličan ve svém domově. Anglický domov, to je tenis a teplá voda, gong svolávající k obědu, knihy, louky, pohodlí vybrané, ustálené a požehnané staletími, svoboda dětí a patriarchálnost rodičů, pohostinnost a formalismus pohodlný jako župan; zkrátka anglický domov je anglický domov, a proto jsem jej na památku nakreslil i s kukačkou a králíkem; uvnitř pak žije a píše jeden z nejrozumnějších lidí tohoto světa a venku kukačka kuká třeba třicetkrát za sebou; tím končím pohádku o nejlepších věcech Anglie.
Hlasité předčítání