Poezie

Strážce majáku

Strážce majáku

Daleko, na skále v Atlantiku

píše samota poetiku.

Vzpomínám na lásky, které byly

než vlny je nadobro z mysli mé smyly.

Na touhy a vášně mých mladých dnů

teď se jak světlonoš k těm co svítím pnu.

Vlkům moře na vlnách rozbouřených

jimž zpěv sirén věští smrtky smích.

Když láhve s whiskou dochází

čas na ty s rumem přichází.

Sám nevím co mám raději.

Co vůli k životu otupí  snadněji.

Uprostřed hry vln stínů

skrývá moře svoji  vinu.

Za ty co jeho náruč nepřežily

jež vody do útrob pohltily.

S jejich dušemi připijím na svém majáku.

U jeho světla se tetelí, svítí na jejich památku.

Když oceán bouří hřmí

v duši se i strážci majáku tmí

Na útesy v mlhách snáší se noc

a sirény na skalách toužící moc

námořníky svádějí

na spočinutí v náručí – s nadějí.

0
5/5 (2)
Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0