Strážce majáku
Daleko, na skále v Atlantiku
píše samota poetiku.
Vzpomínám na lásky, které byly
než vlny je nadobro z mysli mé smyly.
Na touhy a vášně mých mladých dnů
teď se jak světlonoš k těm co svítím pnu.
Vlkům moře na vlnách rozbouřených
jimž zpěv sirén věští smrtky smích.
Když láhve s whiskou dochází
čas na ty s rumem přichází.
Sám nevím co mám raději.
Co vůli k životu otupí snadněji.
Uprostřed hry vln stínů
skrývá moře svoji vinu.
Za ty co jeho náruč nepřežily
jež vody do útrob pohltily.
S jejich dušemi připijím na svém majáku.
U jeho světla se tetelí, svítí na jejich památku.
Když oceán bouří hřmí
v duši se i strážci majáku tmí
Na útesy v mlhách snáší se noc
a sirény na skalách toužící moc
námořníky svádějí
na spočinutí v náručí – s nadějí.
0
