Natálie řešila v následujících dnech i svou školu. Naštěstí vedení konzervatoře nakonec přihlédlo k jejímu stavu, výjimečnému talentu i dosavadním výsledkům. Uzavře ročník individuálním plánem. Písemné zkoušky budou nahrazeny ústními. Hraní na nástroj sice zatím nebude možné hodnotit, ale budou jí umožněny speciální zkoušky během následujícího roku. Koudelka se za ni přimlouval, jak jen mohl, což přijala se smíšenými pocity – byla ráda za podporu, ale těžko snášela, že zatím nemůže sama ukázat, co umí.
Matouš s Natálií seděli na lavičce v Lužáneckém parku. Slunce se klonilo k západu a večerní paprsky zalévaly park zlatavou září. Byla oblečená v dlouhé sukni a bílé halence, pravou ruku měla stále v dlaze a na šátku. Opřela se o Matouše, který ji jemně objal. Vzduch mezi nimi byl klidný, ale v jejích očích bylo znát, že se chystá říct něco důležitého.
„Maťo,“ začala tiše. „Rodiče mají jednu hodně moc důležitou podmínku. Ináč spolu nebudeme moct do Teplic na léto.“
„Podmínku? Jakou podmínku?“ povytáhl obočí.
Na chvíli se odmlčela, nervózně si upravila lem sukně, usmála se a zhluboka se nadechla. „Než odjedem do lázní, musíš poznat celou naši rodinu. Úplně celou. I tu na Slovensku. Všici chcou vědět, kdo jsi. A mají pravdu. Pokud mě miluješ, musíš přijmout i celou moji rodinu. Nás všecky.“
Matouš se opřel a chvíli na ni beze slova hleděl. „Pojedeme na Slovensko?“ zopakoval pomalu, jako by si potřeboval ta slova uvědomit. „Jakože kdy?“
Natálie se doširoka usmála, i když v jejím pohledu byla špetka nejistoty. „Odteďka za týden už budem na cestě.“
Zamyšleně přikývl, ale v jeho tváři bylo vidět, že zprávu, co přišla jak blesk z čistého nebe, jen pomalu zpracovává. „Jak dlouho tam budeme? A… co všechno mě čeká?“
Zasmála se, tentokrát uvolněněji. „Neboj se. Není to žádná zkouška. I když to tak možná zní. Ale musíš poznat babičku Helenku, tetu Jolanu, strýce Pištu… a zbytek rodiny. Je jich dost, fakt hodně, Maťo. Tak se připrav. Babička tě bude nutit jíst, dokud nepadneš vyčerpáním. A strýc tě pozve na domácí kořalu.“
„A co když odmítnu?“ zavtipkoval, ale hned se usmál, aby ukázal, že to nemyslí vážně.
„Ani nepomýšlej,“ odpověděla s hranou přísností, ale pak znovu zvážněla. „Maťko, já vím, že je to velký krok. Ale pokud chcem byt spolu, musíš poznat i tento kousek mojeho světa.“
Pohladil ji po zdravé ruce. „Natynko, samozřejmě, že pojedu. Chci tě poznat celou, se vším, co k tobě patří. I s rodinou.“
„Děkuju! Moc to pro mě znamená!“ Řekla a podívala se na něj vděčně.
Přivinul si ji blíž k sobě a zašeptal: „Pro mě taky. Ať už mě čeká cokoli, zvládneme to. Spolu.“
Usmála se na něj, ale v očích měla i záblesk obav. Byla pyšná na svou rodinu a milovala je, ale zároveň věděla, že jejich všetečnost, temperament a přímost mohou být pro leckoho zvenčí až příliš. „Nebude to lehké,“ řekla tiše, když zůstali o samotě. „Ale ty to zvládneš.“
Oba se chvíli jen mlčky objímali, zatímco slunce se schovávalo za obzor. V ten moment se Matouš cítil odhodlaně, i když si nedokázal plně představit, co ho tam čeká. Jediné, co věděl jistě, bylo, že to dělá pro ni – a pro jejich společnou budoucnost.
Ten den dorazil do Oslavan brzy ráno. Slunce se pomalu dralo skrz mraky, ale vzduch byl stále chladivý. Otevřela mu Marika s úsměvem: „Poď dál, Maťo. Natálka je v izbe, eště báli.“
„Máš len jedinou podmínku,“ zopakoval Matoušovi s úšklebkem František ještě jednou. „Musiš poznat rodinu. Celou. To nechcu len já, chceli aj dzivčata. Len tak možeš medzi nás. Tak se připrav. Ide se na východ.“
Zhluboka se nadechl. Věděl, že to nebude jen obyčejná zdvořilostní návštěva. Cesta na východní Slovensko pro něj znamenala mnohem víc. Byla to příležitost dokázat nejen Natálii, ale i jejím blízkým, že je nedělitelnou součástí jejího života a že to s ní myslí skutečně vážně.
„Rád s vámi pojedu,“ odpověděl s odhodláním. V jeho hlase zazníval pevný tón, který František ocenil mírným pokývnutím.
Marika kývla. „Už jsi nekedy byl tak ďaleko na vychod?“
„Ne, nikdy,“ odpověděl s úsměvem. „Ale rád poznám vaši rodinu i odkud pocházíte.“
Marika se zatvářila spokojeně. „To je dobre. Uvidíš, že tě přijmou jak jedného z nás. Len buď připraveny na moc jedlo a hodně otázky.“
Zasmáli se a Matouš zamířil do Natáliina pokoje. Zaklepal na dveře.
„Ahoj! Poď dál!“ ozval se její hlas.
Vstoupil a spatřil, jak jedinou zdravou rukou zápasí s cestovní taškou. Každý pohyb jí ještě působil bolest, což bylo patrné z jemného chvění jejích rtů.
Když ho uviděla, její unavené oči se rozjasnily a na tváři se jí objevil úsměv.
„Ahoj, lásko,“ řekl a okamžitě si všiml jejího trápení. „Pojď a sedni si. Já ti to zabalím.“
„Ahoj. Ne, to zvládnu,“ namítla, ale on ji přerušil.
„Nezatěžuj tu ručičku víc, než je nutné. Sedni si a odpočívej. Já se o vše postarám.“
Sedla na postel a sledovala ho, jak balí její oblečení, všechny léky proti bolesti a další drobnosti, které potřebovala na cestu. Jeho péče byla něžná a starostlivá.
„Vypadá, že to bereš vážně,“ řekla s úsměvem.
„No, nechci, aby mě babička Helenka vynadala,“ odpověděl a oběma to vykouzlilo úsměv na tváři.
„Budeš si muset zvyknout na hodně velkou rodinu,“ řekla, když sledovala, jak si dává záležet na každém detailu. „Na to, že tě každý bude zkoumat do detailu. Aj na to, že tě budou milovat, bo si můj.“
Zastavil se a podíval se na ni. „A ty? Co uděláš, když se mně tam nebude líbit?“
„Tak to se nestane,“ usmála se.
Jakmile bylo vše sbaleno, vzal tašku a pomohl jí vstát. „Jsi připravená?“ zeptal se.
„S tebou vždycky,“ odpověděla tiše a políbila ho na tvář.
V obýváku už na ně čekali František a Marika. David si vzal na starost další zavazadla.
„Len opatrně a sraz na stanici,“ volala za nimi Marika, když Matouš pomáhal Natálii nastoupit do svého auta.
„Nebojte, postarám se o ni,“ ujistil ji.
Polhošovi jeli bez kufrů městskou. Jejich staré auto by cestu tak daleko nezvládlo a do Matoušova se všichni stejně nevlezou.
Když vyjel na cestu, Natálie se uvelebila na sedadle a položila hlavu na jeho rameno. „Dík, že jdeš s náma,“ zašeptala.
„Nemusíš mi děkovat,“ odpověděl. „Vždyť tě miluju a bez toho to nejde.“
Zasněně zavřela oči, zatímco auto směřovalo k nádraží. Matouš věděl, že je připraven být součástí jejího světa.
„Babička Helenka umí být občas přísná,“ varovala Natálie. „Ale je to ženská, kerá dobře ví, co chce. A je spravedlivá. Teta Jolana je spíš klidná duše. Zato strýc Pišta… no, to je živel, ten tě určitě zatáhne na nějakou pařbu.“
„Nemusím se bát?“ zeptal se Matouš s úsměvem, ale zároveň cítil určitou nervozitu.
„Ne, jen se připrav na pořádný párty,“ odpověděla a položila mu ruku na koleno.
Když se Polhošovi sešli na nádraží, vyložili zavazadla, koupili lístky a vyrazili na dlouhou cestu rychlíkem. Obsadili celé kupé. Horké slunce zalévalo měnící se krajinu a vlak uháněl směrem do Košic. Natálie seděla u okna. Šátek, ve kterém měla zavěšenou ruku v dlaze, ladil s její volnou květovanou halenkou. Matouš seděl vedle ní a listoval na mobilu nějakou práci o romské kultuře. Tolik příběhů a tradic, které ho fascinovaly, ale zároveň cítil, že je to jen povrchní vhled. Skutečný obraz pozná, až se setká s reálnými lidmi. Vanesa naproti nim zvědavě sledovala ubíhající kopce za oknem, zatímco David naproti ní si jako obvykle hrál s telefonem. Vedle Vanesy seděla Marika a nejblíže ke dveřím František.
Cesta se zdála dlouhá. František sáhl pod sedadlo a vytáhl svou starou harmoniku. „Ať to lepše ubíha,“ řekl s úsměvem a začal hrát nějakou rázovitou, veselou melodii. Hudba naplnila kupé a šířila se chodbou vlaku. Vanesa se hlasitě smála a začala tleskat do rytmu, Natálie a Marika pobrukovaly a David podupával nohou. I ostatní cestující se rozhlíželi dokola, co je to za pozdvižení.
Natálie se na otce usmála. „Tati, dycky mě potěšíš, jak hraješ.“
František dohrál a opatrně harmoniku odložil na klín. „Znaš, Maťo,“ začal, „ta harmonika má svoju históriu. Není to ta najstarša v našej rodině, aľe aj tak má hodnotu. Natála je už štvrta generácia Polhošovců harmonikářů. Všicko začlo za války.“
Matouš zpozorněl. „Za války?“
„Ahá. Natálky praděda Gejza. Bylo mu vtedy asi dvanáct, ked še počas války ukryváli v lesi. Ľudáci a Němci nahaňáli ľudzi po lesoch a koho chytli, toho už nikdy nik nevidzel. Raz prišel k Polhošovcom hládny partyzan. Měli trošku jedlo navíc, tak mu Gejza dal pol krajíc chleba a trocha špek. Partyzan mu za to dal harmoniku. Že mu už netreba. Toho partyzána pak za pár dni zastrelili fašisti.“
„A co s ní praděda udělal?“ ptal se fascinovaný Matouš.
„No hrál, vždy ked mohol. A až válka skončila, byl z pradědy Gejzy muzikant. A hrál až do smrti a naučil to aj svojeho syna Laca. Vtedy byl asi tak stary, jak je teďkom Vaneska. A tu harmoniku pochovali jeho děti spolu s pradědou Gejzou. Dáli mu ju do hrobu. A taky mu tam hodili bare love … móc, móc peňážky. Aj jeho zláte hodínky, bo Romáci věřili, že to tak má byt. Kedysi še to tak robiválo.“
Natálie s úsměvem dodala: „Měl rád muziku. Ale lidi eště víc.“
„Ten jeho syn, moj tata, Natálky děda Laco, potom hrál na inačí, no ani ta už nevyderžala a tak přivez dom tuto,“ pokračoval František a ukázal na svůj nástroj. „Z Maďarska. Vykšeftoval ju. Za koženou bundu. A tata mě na ňu naučil hrat. Toto ta samá.“
„Takže rodinná tradice?“ zeptal se Matouš.
František přikývl. „Hej. Natálka je prva, kdo to dotáhl tak daleko. Prvy profík. My ostatní sme hrali len pro radost aľebo na svatbach, v krčme…“
Natálie se zahleděla na krajinu za oknem. „Jen škoda, že teď nemůžu hrat,“ vzdychla tiše.
František ji povzbudivě poplácal po koleni. „Neboj, čhajori, zas budeš. A budeš eště lepša jak předtým.“
Matouš ji objal kolem ramen. „Určitě.“
Cesta příjemně ubíhala. Matouš se o Polhošových dozvěděl zase něco víc.
Přesedli v Košicích a dál pokračovali zašlou a pomalou lokálkou. Vlak zastavil na malé zastávce uprostřed krajiny plné zelených polí a kopců. Dveře se otevřely. Na nástupišti už čekali členové jejich rozvětvené rodiny. Atmosféra byla plná očekávání. František pomohl Natálii vystoupit, opatrně jí podepřel zdravou ruku, zatímco Matouš sledoval, jak se k nim blíží tři postavy.
Babička Helenka, nízká baculatá žena s milým pohledem, měla na sobě jednoduchou sukni a květovaný šátek, z pod něhož vykukovaly stříbrné vlasy. Když spatřila Natálii, její tvář se rozjasnila a její oči zvlhly. „Mója zlata, už som myslela, že ťa neuvidzim, ták dlho! Čhajori! Pozor daj na ručku!“ vykřikla a rozevřela náruč, aby ji objala.
Vedle ní kráčel Pišta, mohutný muž s rameny širokými jako vrata a holou hlavou, která odrážela světlo odpoledního slunce. Jeho rozevlátá košile byla lehce rozepnutá a odhalovala náznaky hrozivých pestrobarevných tetování na hrudi a pažích. Když došel k Matoušovi, natáhl k němu svou obrovskou tlapu a stiskl jeho ruku tak pevně, až Matouš instinktivně trochu ucukl. „Tak ty ši Maťo?!“ zahlaholil Pišta s širokým úsměvem, odhalujícím zlatý zub. Jeho hlas byl silný a hluboký, jako by hulákal až z lesa. „Tos nam nepovedála, Natka, že maš takeho paradneho frajera!“
Matouš se na okamžik zarazil. Pištův impozantní vzhled ho zaskočil, stejně jako jeho drsná srdečnost. Snažil se však působit sebejistě. „Těší mě,“ řekl a pokusil se o úsměv.
„Ma tiež,“ odvětil Pišta a mrkl na něj, než se obrátil k Františkovi a přátelsky ho poplácal po zádech a zahlaholil něco romsky na ostatní.
Za nimi stála Jolana, štíhlá žena s klidným, jemným úsměvem. Její vlasy byly hladce učesané do jednoduchého drdolu a na sobě měla decentní modrou halenku a tmavou sukni. V jejích očích bylo vidět tichou radost. Prohlížela si Matouše, jako by si ho chtěla zapamatovat do nejmenšího detailu. „Vitaj medzi nami,“ řekla tiše a podala mu ruku. „Snaď še nezľakneš.“
Matouš se usmál, i když Pištova přítomnost ho trochu zneklidňovala. „Děkuju. Moc mě těší.“
„Chtěla jsem, aby vás Matouš poznal,“ usmála se Natálie, „jsem moc ráda, že jsme tu.“
Helenka mezitím chytla Vanesu za ruku a spustila na ni proud otázek ve směsici romštiny a východoslovenského dialektu. Malá se stydlivě kroutila, ale nakonec se rozesmála nad babiččinými historkami.
Jolana se naklonila k Marice a pošeptala: „Dobry chlapec. Še na ňom len vidzi, jak Natálku ľúbi.“
„Jolana a ja sme sestry a máme za muže dvoch bratov, tomu se u nás říka čeranki,“ vysvětlovala Matoušovi Marika.
Pišta mezitím sáhl do kapsy a vytáhl malou placatici domácí pálenky a zamával s ní Matoušovi před nosem. „To ši dajme až domu, ni? Na privitanie!“ zahlaholil a všechny vedl do rodné chalupy.
Matouš sledoval, jak se všichni srdečně vítají, věrní své živé a neokázalé povaze. Pištova drsná, ale ryzí energie kontrastovala s jemností Jolany a Helenky. Cítil, že do této rodiny vstupuje jako naprostý cizinec, ale byl odhodlaný stát se součástí jejich života.
Když po několika kilometrech konečně dorazili, Matouš jen nevěřícně zíral. Bylo to jako z jiného světa – dřevěné chalupy, dvorky plné hor harampádí, starobylé kostelíky na kopcích, štěkající psi a ulice plné dětí, z nichž některé pobíhaly po polních cestách okolo bosé.
Na zápraží chalupy babičky Helenky, kde nápadná čistota uvnitř ostře kontrastovala s totálním chaosem a horami harampádí venku, zavládla čilá aktivita. Přicházeli další příbuzní – Františkovi zbývající bratři Tibor a Karol, oba statní muži s hlubokými hlasy, kteří si Matouše se zájmem prohlíželi, než mu každý z nich pevně stiskl ruku. „Dobre, že ši prišiel. Rodzina muši deržat pokope,“ pronesl Karol s vážnou tváří, ale brzy se na něj usmál. Tibor, s delšími vlnitými vlasy, působil klidněji. Matouše si prohlédl, než ho poplácal po rameni a tiše řekl: „Natala ťa nemože vynachvaliť. To dačo znamena.“
Za nimi přišly i sestry Ilona a Margita. Ilona byla menší a hlučnější, Margita vyšší a trochu rezervovanější, ale obě působily velmi srdečně. „Tak ty ši Maťo,“ řekla Ilona a vzápětí ho pevně objala, což Matouše zaskočilo. Margita se držela trochu zpátky, ale podala mu ruku a její zvědavý úsměv naznačoval, že se těší, až ho pozná lépe.
Z Maričiny strany dorazili bratři Jožo a Julo Žigovi, oba se širokými úsměvy a výraznými gesty. Jožo, který měl klobouk nakřivo a neustále žertoval, Matouše přátelsky plácl po zádech. „Tož, chlapče, teba teda poriadne preverime, či ši našu Natalku zaslužiš!“ smál se a Julo jen dodal: „Neboj, len ťa budzeme okukovať.“ Jejich veselost byla nakažlivá a Matouš se přistihl, že se neubránil úsměvu.
Marika se smíchem Matouše uklidňovala. „Neboj, to nejsou všici. Eště Andrejka s rodinou. Ta je v Břeclavi, tam je navštivíme zas indy.“
Když se setmělo, v chalupě ‘baby Helenky’ začala hostina, připravená s péčí a radostí. Velký stůl se prohýbal pod váhou všeho toho jídla – brynzové halušky, ovčí sýry, domácí klobásy, vepřová střeva plněná bramborákovým těstem, čerstvý chléb, koláče, zvěřinový guláš a dokonce i nakládaná zelenina, kterou babička vyráběla podle receptu své matky. „Muši byť poriadne navarene, keď pridze hosť!“ prohlásila Helenka, když postavila na stůl další mísu plnou jídla.
Matouš byl zpočátku zaražený tím množstvím jídla a lidí, nejen rodiny, ale i sousedů, přátel a kamarádů. Natáliina rodina byla hlučná, všichni mluvili najednou, občas křičeli jeden přes druhého. Každý měl příběh nebo vtip, který chtěl sdílet s ostatními a to ihned. Ale postupně se Matouš nechal strhnout atmosférou. Usmíval se a ochutnával každé jídlo, které mu nabídli. Natálie ho povzbuzovala, aby ochutnal halušky. „Nejlepší, co znám,“ řekla mu s úsměvem.
Pišta, vždycky duše každé oslavy, přinesl housle a spustil první tóny. Brzy se přidaly další nástroje – bubínek z převráceného děravého kýble, kytara a dokonce Františkova harmonika. Hudba byla divoká, veselá a emotivní.
Matouš sledoval Natálii, která se v téhle atmosféře proměnila. I s bolavou rukou byla plná života. Její oči zářily, když se usmívala na své příbuzné a povzbuzovala Matouše, aby se přidal ke zpěvu. Byl očarován její energií a tím, jak zapadala do této živé, pulsující společnosti.
Babička Helenka seděla v čele stolu. Když hudba utichla a příbuzní si nalévali další rundu domácí pálenky, ujala se slova. „Chlapče, treba znať, odkiaľ Natka pochadza, tak pochopiš aj kto je,“ řekla a podívala se na Matouše pronikavým pohledem. Její hlas byl klidný, ale nesl v sobě autoritu a moudrost.
„Ked ja mala bola, moja rodzina prišli tuto a nič nemali. Boli ťažke časy. Ale deržali sme pokope. To nas zachranilo. Všici, každy z nas bojoval, aby rodzina prežila. Tak sme robili dycky. Preto je Natka taka silna. Ma v kervi toto.“
Matouš se tak soustředil na její slova a dění kolem, že ani nepostřehl, jak babička během vyprávění vzala malý pramínek Natáliiných vlasů a spálila ho nad kamny, nad nimiž visel miniaturní ošuntělý obrázek Panenky Marie přitlučený do stěny rezavým hřebíkem. Pak nasypala popel do jeho pití, ve víře, že tak posílí pouto mezi nimi.
„Babi, nechaj,“ smála se Natálie její pověrčivosti.
„No to takto treba, čhajori, to ja tak aj svojmu Lacikemu porobila. A pedesiať roky s nim bula, pedesiať roky,“ hájila se Helenka.
„Děkuju, že mě tu přijímáte,“ řekl nakonec tiše, ale upřímně. „Udělám vše pro to, abych byl pro Natynku oporou.“
Pišta se hlasitě rozesmál: „Za to neďakuj, nieši u gadžov. A to to si piš, chlapče, to budzeš mušeť!“ Ale jeho smích byl srdečný a přátelský. Matouš se poprvé cítil jako skutečná součást rodiny.
Chalupa babičky Helenky se otřásala smíchem, hudbou a bouřlivou energií. Byla plná života. Uprostřed veselí se František zvedl, tleskl do dlaní a zvolal: „Teraz je čas, aby Maťo a Natka prešli malu skušku!“ V jeho očích byl šibalský lesk, který Matoušovi naznačil, že to nebude jen tak.
Pišta donesl dva malé pohárky naplněné průzračnou kořalkou. „Toto je naša tradicia, chlapče. Že znate seba navzajom pomahac. Žiadne hadanie, žiadne bitky. A to aj zo zviazanymi rukami!“ Jeho hlas zněl pobaveně, ale přesto vážně.
Natálii sundali šátek, na kterém měla zavěšenou ruku v dlaze a použili ho k jemnému svázání jejího a Matoušova zápěstí dohromady. Matouš se na ni podíval s úsměvem, ale všiml si, jak těžce se jí drží pohárek. „Seš si jistá, že to zvládneš?“ zašeptal.
„Aha,“ odpověděla pevně, ale koutky úst jí cukaly. „Hlavně ty se tref.“
Překřížené ruce jim omezovaly pohyby, ale pohárky plné kořalky byly připravené. Natálii sice škubalo v operovaném palci, ale odhodlaně svírala pohárek ostatními prsty. Zavládlo napjaté ticho, jak všichni sledovali jejich pohyby.
„Nezabudni, na pervy raz najlepše,“ přerušil ticho svým vtipem Pišta. „Maťo, ak to zkaziš teraz, už to budze len horšie!“ Jeho hluboký halasný smích doprovodil několik hlasitých výkřiků souhlasu od příbuzných.
Natálie zatínala zuby, ruka se jí třásla, ale pohárek nakonec udržela. Matouš se k ní sklonil a úsměv mu rozjasnil tvář. „To dáme,“ zašeptal a opatrně zvedl pohárek směrem k jejím ústům. Trochu zaváhala, jak ji ruka bolela, ale nakonec s vypětím sil přeci jen trefila Matoušova ústa. Matouš zase opatrně manévroval svým pohárkem, aby se trefil k jejím rtům. A povedlo se.
„Áno!“ zařval Jožo, když oba s úsměvem vrátili pohárky na stůl. Chalupa vybuchla potleskem a smíchem.
„Dobry ši, Maťo!“ zvolal Pišta a poplácal ho po zádech tak, že mu skoro vyrazil dech. „Ale pamätaj, toto iba začiatok!“
Někdo z příbuzných, snad Margita, zavolal: „Teraz už ste skoro jak muž a žena!“ To vyvolalo další vlnu smíchu a několik šibalských poznámek o tom, že svatba bude někdy pak, až budou peníze na pořádnou veselku.
Matouš se rozesmál a trochu zčervenal. Natálie se také usmívala a oči jí zářily. „Vidíš,“ zašeptala k Matoušovi, „mám skvělou rodinu. Teď jsi i ty její součást.“
„Jsem hrdý,“ odpověděl Matouš tiše, ale s opravdovým citem. Pak jí pomohl uvolnit šátek, přičemž dával pozor, aby nezavadil o její zraněný palec. Babička Helenka je z dálky sledovala s jemným úsměvem. „Z toho chlapca budze dačo,“ řekla tichým hlasem, ale dost nahlas, aby ji slyšel František, který spokojeně přikývl.
Zábava pokračovala dál, ale tahle chvíle zůstala pro oba hluboko vrytá do paměti.
Matouš seděl na dřevěné lavici u prostřeného stolu a snažil se vstřebat vše kolem sebe. To v životě nezažil. Jako by se ocitl v úplně jiném světě – hlučném, živém, plném energie, barev, vjemů a dojmů. Stůl se prohýbal pod váhou jídel a ve vzduchu voněla směs masa na rožni, čerstvě upečeného chleba a sladkých koláčů.
Všude kolem byl chaos a hluk. Tolik hlasů, že bylo skoro nemožné je rozeznat. Muži se smáli, ženy brebentily, děti pobíhaly a navzájem se honily mezi stoly, jejich smích se mísil s živou hudbou, kterou vedl Pišta na housle. Do rytmu se přidávaly další nástroje – Františkova stará harmonika, kytary a dokonce i lžíce, kterými další děti mlátily o nádobí a o stoly.
Matouš se ztrácel v tvářích a vztazích. Každou chvíli se někdo objevil, potřásl mu rukou a představil se, ale jeho jméno hned zmizelo v záplavě dalších. Každý tu měl i přezdívku, která nesla v romštině určitý význam – Jožo byl „Dědek“, Karol zase „Medvěd“, Ilona „Kočka“ a Margita „Paprika“. Matouš se snažil zapamatovat alespoň pár jmen, ale brzy to vzdal a jen se smál, když mu někdo další podával ruku a srdečně ho poplácal po zádech. Jen Natáliinu přezdívku nezapomněl – Ruža.
Jazyky se střídaly rychleji, než Matouš stíhal zpracovávat. Romština, východoslovenština a sem tam dokonce i několik slov v maďarštině a také v češtině, pronesených pro jeho pohodlí. „Ďakujeme, že ši prišiel, švagrik,“ usmál se na něj Jožo a podal mu další pohárek.
Matouš přikývl a zvedl pohárek na zdraví, ale sotva stačil něco odpovědět, když se do toho vložil Pišta s úsměvem: „No tak, nebudz haňblivy! Povedz aj ty dačo po rómsky. Tak čo už vieš?“
Celá místnost vybuchla smíchem. „Nemám šanci!“ přiznal Matouš s červenými tvářemi, ale přesto ho zahřála jejich vstřícnost. Cítil, že není posuzován, ale přijat.
Barvy byly oslnivé, ale chutě ještě intenzivnější. Halušky, jejichž slanost se mísila s nasládlým nádechem slaniny, čerstvý chléb křupavý na povrchu a měkký uvnitř, klobásy tak šťavnaté, že musel dávat pozor, aby si nepokapal košili. Když mu babička Helenka podala talíř s koláči, nasál jejich sladkou vůni a bez váhání si jeden vzal.
Nejvíc ho zasáhla ta jednota. Každý jako by znal své místo, jako by všichni hráli v jednom orchestru, jehož skladbou byla samotná oslava života. Lidé se pohybovali, tančili a zpívali, jako by sdíleli jednu duši. A on, přestože byl cizinec, najednou cítil, že sem patří.
„Tu nikdy nikdo není sám,“ pošeptala mu Natálie, když se k němu naklonila.
Podíval se na ni a poprvé si uvědomil, kolik pro ni rodina znamená. Byla to její kotva, její pevnost. A teď byla i jeho. „Je to neuvěřitelné,“ odpověděl, ale slova se ztratila v hluku.
Později večer, když se zábava trochu utišila a Matouš seděl mezi Helenkou a Pištou, babička mu vyprávěla o historii rodiny. „Naša kerv prežila veľa,“ řekla a její oči se zaleskly. „No nas nezlomili. A ty, chlapče, ty ši naš od teraz tiež.“
Matouš přikývl, zasažen jejími slovy. Cítil, jak se měnil. Ta noc byla nejen o oslavě, ale i o pochopení a přijetí.
Probudil se do měkkého ranního světla, které prosvítalo krajkovými záclonami babiččiny světnice. Hlava mu třeštila jako po pořádném výprasku. Posadil se na pohovce, na které spal, a promnul si čelo. V uších mu ještě doznívala hudba a smích z předchozího večera.
„Ako, chlapče?“ ozvalo se od dveří. Vešla babička Helenka v zástěře a nesla hliníkový hrnek, ze kterého stoupala pára.
Matouš si jen povzdychl. „Jako když tě přejede vlak,“ přiznal a slabě se usmál.
„To napravime,“ řekla rozhodně. Položila hrnek na stůl před něj a přisunula mu židli. „Cesnačka. Nič lepšie niet. Ťa postavi na nohy.“
Opatrně přičichl k obsahu hrnku. Vůně silného česneku, brambor a majoránky ho okamžitě udeřila do nosu. „To je teda síla,“ řekl trochu nejistě.
„Jedz,“ pobídla ho babička Helenka s úsměvem, „… a nepozeraj tak. Cesnak lieči všetko.“
Usrkl a teplá, štiplavá polévka mu okamžitě sjela do žaludku, jako by rozpouštěla zbytky večerních hříchů. „To je vážně … dobrý,“ uznal. Helenka spokojeně přikývla a sedla si naproti němu.
Zatímco srkal polévku, zpracovával v hlavě všechny zážitky z předchozího dne. Jak se kolem něj točila spousta lidí, jak byli otevření a přímí. Každý měl něco na srdci, každý chtěl něco sdělit. A přestože to byl chaos, měl v sobě jistý řád, akorát jemu připadal neuchopitelný a neuvěřitelný.
„Včera toho bylo… moc,“ přiznal nakonec, když odložil hrnek.
Helenka se zasmála, až se jí zavlnily stříbrné vlasy. „Rodzina, mily moj. Naša veľka rodzina. Plna lasky. Nikdy nie ši sam.“
Matouš přikývl. „Musím si na to zvyknout. Je to jiné, než co znám.“
Helenka se na něj podívala pronikavým pohledem. „Aľe pači, ta ni?“
Matouš se usmál. „Jo, líbí. Je to krásné. Jen… na mě někdy trochu moc.“
„Zvykaj ši,“ mávla rukou. „Budzeš tu jak doma.“
Do místnosti vešla Natálie, ještě rozespalá. „Česnečka? Tys mi snědl česnečku?“ žertovala a šťouchla do něj zdravou rukou.
„A pomohla,“ odpověděl s úsměvem. „Tvoje babička má na všechno recept.“
Natálie se usmála na Helenu. „Babička je čarodějka.“
„Robim, čo viem,“ zasmála se Helena. „Teraz oddychajce. Popoludni idzeme za Julom. Budze tam zvyšok rodziny. A Maťo…“ naklonila se k němu spiklenecky. „Budze ešte dačo.“
Jen protočil oči, ale ve skrytu duše se těšil na další den plný překvapení.
Odpolední procházka k Julovi Žigovi vedla polní cestou mezi zelenými kopci. Matouš měl pocit, že se ocitl v pohádce. Osada byla malá, ale živá – děti si hrály na dvorcích, ženy seděly na lavičkách před domy a klábosily, a někde z dálky se linula vůně pečeného chleba.
Julo Žiga, korpulentní muž s hustým knírem a vesele jiskřícíma očima, je přivítal před svým domem s rozpaženýma rukama. Na sobě měl vyšívanou košili a čapku spadenou na temeno hlavy. „Vitajce, rodzinka!“ zahlaholil a obejmul Františka i Matouše tak silně, až měl Matouš pocit, že mu rozmáčkne hrudník.
„Tu u nas je vždy veselo,“ řekl Julo s úsměvem. „A dnes še hra mariaš! Dufam, že ši na to pripraveny, Maťo.“
„No, přiznám se, že jsem to nikdy nehrál,“ odpověděl Matouš trochu nesměle.
„Še naučiš,“ mávl rukou Julo. „Hlavne neboj še. U nas še nehra pre love!“
Uvnitř domu už na ně čekala další část rodiny. Julovi bratři, sestry, bratranci, neteře a synovci, sousedi, všichni mluvili jeden přes druhého a Matouš měl pocit, že nikdy nezvládne zapamatovat si všechna jména. Atmosféra byla srdečná, hlučná a plná energie.
Na stole se objevila pečená kuřata, bramboráky, kyselé zelí a další dobroty. Babička Helenka, sedící v rohu místnosti, se smála a povídala příběhy z mládí, zatímco ostatní se shromažďovali kolem stolu s kartami.
„Maťo, podz,“ zavolal Julo. „No na ten mariaš.“
Matouš se posadil mezi Františka a Jula. Oba mu ochotně vysvětlovali pravidla, zatímco ostatní sledovali hru se zájmem a občas přidávali rady nebo vtipné poznámky. Zpočátku si připadal jako naprostý začátečník, ale brzy se nechal strhnout nadšením ostatních.
Když se přiblížila půlnoc, mariáš skončil, protože František vytáhl harmoniku a začal hrát známé romské písně. Natálie se k němu přidala zpěvem a ostatní ji brzy následovali. Matouš jen unaveně seděl a užíval si atmosféru plnou života a radosti.
„Tak čo, Maťo,“ zeptal se Julo se smíchem, když mu podával sklenici kořalky, „jak še ti tu pači medzi nami?“
„Je to… jedinečné,“ přiznal Matouš. „Něco takového jsem nikdy nezažil. Je to jak paralelní vesmír.“
Julo se zasmál. „Možno aj hej. No teraz ši v ňom. Vitaj v rodzine!“
Pak se někteří příbuzní rozloučili, ale Julo a pár dalších tvrdohlavě pokračovali v mariáši. Matouš se sice už znovu hrát neodvážil, ale s chutí sledoval, jak se ostatní do hry ponořili.
Když se v domě konečně setmělo a poslední příbuzní odešli, usnul na lavici v kuchyni vyčerpaný a šťastný.
Hlasité předčítání
