Jakub a Nikola znovu znovu seděli na lavičce v parku. Slunce pomalu klesalo za obzor, obloha se barvila do oranžova. Jakub vypadal neklidně. Na sobě měl světlé džíny a tmavě modrou košili, která kontrastovala s jeho nepřítomným výrazem. Nikola, v jednoduchých šatech, ho pozorovala.
„Musím ti něco říct,“ začal Jakub po chvíli ticha a sklonil hlavu.
„Co se děje?“ zeptala se Nikola a naklonila se k němu.
Jakub si povzdechl. „Že už mě to celé dusí. To s koncertem. Pořád mám pocit, že jsem někomu něco ukradl.“
Nikola zvedla obočí a povzdechla si. „Víš, že Naty pořád neví, co přesně se stalo?“
Jakub kývl. „Hmm. A to je právě ono. Když jsem to zjistil, cítil jsem se tak strašně. Nejen kvůli sobě, ale hlavně kvůli ní. Nikdy jsem to tak nechtěl. Chtěl jsem jen hrát. Jen uspět.“
Nikola se na něj podívala zpříma. „A co s tím chceš dělat?“
Jakub se na chvíli odmlčel. „Chci to nějak vynahradit. Omluvit se jí. Nevím, jak přesně, ale musím něco udělat. Nemůžu jen tak sedět a tvářit se, že o nic nešlo.“
Nikola se zamyšleně zadívala do dálky. „Víš, že ji teď opravdu hodně ranilo, když tě viděla se mnou?“
Jakub zavrtěl hlavou. „Opravdu?“
„Měla pocit, že jsem ji zradila,“potvrdila Nikola. „Myslela si, že ti jde jen o mě, protože víš, že jsme byly dobré kamarádky.“
Jakub se sklonil a položil si hlavu do dlaní. „To jsem nechtěl. Nikdy jsem nechtěl, aby to takhle vyznělo.“
„A ještě něco,“ pokračovala Nikola opatrně. „Víš, že Naty nepustili do vaší rodinné vinárny?“
Jakub se na ni rychle podíval, překvapený a šokovaný. „Cože? To jako vážně?“
Nikola přikývla. „Ano. Byla tam s Matoušem, Eliškou a Adamem. A číšník ji odmítl pustit dovnitř. Naty z toho byla úplně zničená.“
Jakub zůstal chvíli zaražený, jeho tvář zbledla. „Tohle… tohle jsem nevěděl. To je otřesné.“
Nikola přikývla. „Myslím, že máš o čem přemýšlet. Pokud chceš něco udělat, aby ses jí omluvil, musíš to myslet opravdu vážně. A musíš se rozhodnout, jestli ti za to stojí.“
Jakub se na ni podíval, jeho výraz byl pevný a odhodlaný. „Udělám to. Nevím jak, ale musím to napravit. Už nemůžu stát stranou a předstírat, že se nic z toho nestalo.“
Nikola mu položila ruku na rameno. „Pak je to jen na tobě, Jakube. Ale Naty to nebude mít jednoduché. Pokud jí chceš pomoct, musíš být upřímný.“
Jakub kývl. „Děkuju, Niky. Díky, že jsi mě vyslechla.“
Nikola se usmála, ale její výraz byl stále zamyšlený. „Jen se snaž, aby tvoje omluva přišla ve správnou chvíli. A hlavně, aby byla opravdová.“
Jakub pohladil rukou dřevo lavičky a pak spustil: „Víš, přemýšlel jsem… Co kdybychom je pozvali do vinárny mého otce my? Se mnou je přece nikdo nevyhodí. Nebo za ně zaplatím všechny ty večeře, co jim nebyly uznány, nebo… nebo koupím Natálii něco pěkného. Něco opravdu hodnotného, co by jí ukázalo, že mě to všechno vážně moc mrzí.“
Nikola na něj upřela pohled, v očích směs překvapení a zklamání. „Jakube,“ začala pomalu, vážíc každé slovo. „Ty si vážně myslíš, že tohle můžeš vyřešit jenom penězi?“
Jakub se zarazil, jako by ho její otázka zasáhla. „Já … nemyslím to špatně,“ odpověděl a pokrčil rameny. „Jen si říkám, že kdybych jí dal něco na usmířenou, ukázal bych, že to beru vážně.“
Nikola se lehce zamračila a naklonila se k němu blíž. „Ale o tom to přece vůbec není. Naty tě nežádá o nějaké odškodnění. Chce vědět, že ji respektuješ jako člověka. Že chápeš, co pro ni znamenalo být vyřazena z koncertu a že jí někdo zkazil příležitost, na kterou tak tvrdě dřela.“
Jakub sklopil oči. „Já vím, Niky. Jenže nevím, co jiného bych měl udělat. Cítím se jako idiot. Chci to napravit, ale… upřímně, nikdy jsem nebyl dobrý v omluvách. Natož v řešení takových věcí.“
Nikola si povzdechla a narovnala se. „Začni tím, že si přiznáš, co se stalo. Že jí to upřímně řekneš. Ne jako výmluvu, ale jako přiznání. A zkus jí dát najevo, že tě to opravdu mrzí. Třeba tím, že jí přenecháš nějakou svou příležitost zase ty.“
Jakub zavrtěl hlavou. „To zní tak… nevím, složitě. Myslíš, že mě vůbec ještě bude chtít poslouchat?“
Nikola pokrčila rameny. „To nevím. Ale vím, že pokud se to budeš snažit vyřešit penězi nebo nějakými drahými gesty, akorát ji od sebe ještě víc odeženeš. Ona je hrdá, Jakube. Hrozně moc. A má taky proč.“
Jakub se na chvíli odmlčel a sklopil zrak k zemi. „Dobře,“ řekl nakonec tiše. „Zkusím to. Ale mám z toho strach.“
Nikola se na něj povzbudivě usmála. „Strach je normální. Důležité je, že se chceš pokusit. To je první krok k nápravě.“
„A co když mě úplně odmítne?“ zeptal se Jakub s obavou v hlase.
„Tak se z toho poučíš,“ odpověděla Nikola pevně. „Ale musíš být připravený slyšet pravdu, i když tě bude bolet. To je jediná cesta, jak se posunout dál.“
Jakub se opřel o opěradlo lavičky a povzdechl si. „Tohle je těžší, než jsem čekal.“
„Tohle je život,“ odpověděla Nikola s jemným úsměvem, který měl Jakuba povzbudit, ale zároveň ho nenápadně přiměl zamyslet se nad tím, jak moc byl doteď tatínkem chráněn před realitou.
„Víš,“ pokračovala po chvíli, „ty jsi celý život slyšel, že jsi výjimečný. A neříkám, že nejsi, ale svět ti doteď tak nějak ustupoval. Lidi kolem tebe ti věci zařizovali. Tohle je možná poprvé, kdy se musíš sám postavit za něco správného. I když to bolí.“
Jakub ji poslouchal, ale pohledem bloudil po chodníku před lavičkou. „Máš pravdu,“ přiznal nakonec. „Můj táta mi pořád říká, jak na mě svět čeká, jak bych měl využít všechny příležitosti. Ale pravda je, že mě to akorát víc svírá. S tím koncertem si táta myslel, že mi dává všechno. Ale všechno mi vlastně vzal.“
Nikola ho pozorně sledovala. „A jak ses cítil?“
„Strašně,“ přiznal Jakub, tentokrát už bez jakéhokoliv zaváhání. „Bylo mi na nic. Připadal jsem si… zbytečný. Jako by na mě ani nezáleželo. Jako by všechno, co jsem udělal, bylo jen hra na úspěch, kterou táta režíroval. Všechno jenom jako.“
„A co jsi udělal potom?“ zeptala se Nikola jemně.
„Pohádali jsme se,“ odpověděl Jakub. „Vlastně jsem mu řekl, že si nepřeju, aby za mě cokoli zařizoval. Že chci dělat věci sám za sebe. Ale on mi řekl, že bez něj bych nikdy nebyl tam, kde jsem teď. A že to stejně nechápu.“
Nikola přikývla. „To nezní jako lehký rozhovor.“
„Nebyl,“ povzdechl si Jakub. „A právě proto chci něco udělat. Něco, co bude jen moje. A omluvit se jí je první krok.“
Nikola se na něj vážně podívala. „Dobře. Udělej to. Ale nečekej, že to bude jednoduché. Možná ti odpustí, možná ne. Ale pokud to myslíš vážně, musíš to zkusit.“
Jakub přikývl. „Díky, Nikolo. To jsem potřeboval slyšet.“
Nikola se usmála a poplácala ho po rameni. „To zvládneš. A kdyby ne, aspoň budeš vědět, že jsi udělal, co bylo v tvých silách.“
„Když už jsme u toho,“ dodal tiše, „můžu tě na něco pozvat? Na kafe nebo na procházku? Jen tak, abych měl chvilku, kdy nemusím myslet na všechno tohle kolem.“
Nikola se na něj překvapeně podívala. Pak si povzdechla. „Jakube, víš, že tě mám ráda. Ale jestli chceš, abychom trávili čas spolu, musíš být připravený na to, že budu říkat pravdu, i když se ti nebude líbit. A to ne každý zvládne.“
„Právě proto tě chci mít při sobě,“ odpověděl Jakub upřímně. „Mám pocit, že mi otevíráš oči. A já už nechci být tím naivním zbohatlickým synkem, co si myslí, že mu všechno spadne do klína.“
Nikola se na něj chvíli dívala, jako by zvažovala jeho upřímnost. Pak kývla. „Dobře. Uvidíme, co z tebe bude. Ale jestli mě jednou naštveš, budu první, kdo ti to řekne.“
Jakub se krátce zasmál, jako by po dlouhé době cítil opravdovou úlevu. „Toho se bojím nejvíc,“ řekl napůl v žertu, napůl vážně.
Oba se pak pomalu zvedli z lavičky a vydali se po chodníku k nedaleké kavárně. Jakub se stále snažil nalézt pevnou půdu pod nohama. Po rozhovorech s Nikolou začínal vidět svůj dosavadní život v jiném světle. Kladla mu otázky, na které nebylo snadné odpovědět. Jeho touha získat její respekt ho přiměla hlouběji přemýšlet o vlastním chování.
Jednoho dne ji pozval na večeři, ne do otcovy vinárny, ale do malé, útulné restaurace v centru Brna.
„Chci ti dokázat, že se snažím,“ řekl Jakub, když spolu seděli u stolu. „Nechci, aby sis myslela, že pořád spoléhám na to, co za mě zařídí táta.“
Nikola se na něj podívala zkoumavým pohledem. „Tohle není o tom, co si myslím já, Jakube. Je to o tom, co si myslíš ty sám o sobě.“
Jakub sklopil oči a přikývl. „Vím, že mám co napravovat. Ale… snad mi jednou uvěříš, že to myslím vážně.“
Nikola neodpověděla hned. Její mlčení Jakuba trochu znervóznilo.
Slavnostní atmosféra v těch dnech naplnila prostory brněnské konzervatoře. Výzdoba byla decentní, květiny zdobily hlavní sál a na stolech v menší společenské místnosti voněla káva a drobné občerstvení. Studenti čtvrtého ročníku právě úspěšně zakončili svou cestu k maturitě. Eliška s Nikolou byly mezi nimi, obě oblečené v elegantním oblečení – Eliška v modrém kostýmku a Nikola v béžových šatech jednoduchého střihu, které jí dodávaly lehce formální, ale uvolněný vzhled.
Obě zářily úlevou a radostí. Nikola si právě podávala ruku se svým třídním učitelem, zatímco Eliška držela v ruce obálku s maturitním vysvědčením. Kolem nich se mísily hlasy ostatních studentů, rodičů a učitelů, kteří přicházeli s gratulacemi.
Natálie stála opodál, její obvyklý jemný úsměv byl tentokrát sotva znatelný. Měla na sobě pastelově růžovou sukni a bílou halenku s volánky. Její ruce byly založené na prsou, a přestože na první pohled působila klidně, ve tváři se zračil rozpor – radost za kamarádky, ale zároveň odstup a jistá nepřístupnost.
Když se k ní Eliška s Nikolou přiblížily, Natálie jim kývla na pozdrav.
„Gratuluju vám oběma,“ řekla stručně, ale její tón byl chladný.
Eliška se snažila prolomit napětí. „Děkujeme, Natálko,“ odpověděla vřele. „Byla to dřina, ale máme to za sebou. Ty to zvládneš taky, uvidíš.“
Natálie přikývla, aniž by ztratila na své odtažitosti. „ Přeju vám hodně štěstí do budoucna,“ dodala a pomalu ustoupila o krok zpět.
Nikola si všimla, že Natálie spěšně uhýbá očima, a tak se na ni snažila usmát: „Děkujeme, Naty. Snad budeme mít příležitost se někdy vidět… víc v klidu.“
Natálie jen přikývla. „Už půjdu,“ prohodila s úsměvem, který nepůsobil zcela upřímně. Rychle se otočila a zamířila ke dveřím.
„Tohle bylo divné,“ poznamenala Nikola, když sledovala Natálii, jak mizí v davu. „Pořád si drží odstup.“
Eliška povzdechla. „Nemá to lehké. Víš, co všechno se stalo. Myslím, že nás má pořád ráda, jen… teď má kolem sebe zdi. A upřímně, má proč.“
Nikola přikývla, ale v očích měla stín smutku. „Přeju si, aby se to mezi námi spravilo. Ale nevím, jestli na to máme ještě šanci.“
„Možná to chce čas,“ řekla Eliška zamyšleně. „Teď je to ještě moc čerstvé.“
Obě se pak vrhly zpět do víru gratulací, ale v jejich hlavách zůstala vzpomínka na chladný rozhovor s Natálií. Bylo jasné, že obnova ztracené důvěry bude trvat dlouho – pokud vůbec nastane.
Jakub přišel na konzervatoř později než ostatní. Věděl, že Nikola s Eliškou mají dnes maturitu, a chtěl jim alespoň poblahopřát, i když nevěděl, jestli bude vítán. Oblékl si jednoduchou košili v pastelové modré barvě a tmavé kalhoty, vypadal upraveně, ale bylo vidět, že je nervózní.
Na chodbě zahlédl Nikolu, která stála s Eliškou a dalšími spolužáky. Jakubovi se zrychlil tep, když se k ní přiblížil.
„Gratuluju,“ řekl tiše, když se Nikola otočila a uviděla ho. Jeho oči hledaly její reakci.
Nikola se na něj mírně usmála. „Díky. Ale víš, že dneska tu nejsi zrovna největší hvězda?“ odpověděla s nadsázkou, ale v jejím hlase bylo i něco upřímného.
„To ani nechci,“ řekl Jakub rychle. „Chtěl jsem jen, abys věděla, že ti fandím. A že to myslím vážně. Se vším.“
Nikola na chvíli zaváhala. Věděla, že to, co říká, je pravdivé, ale pochybovala. Jakub se snažil, ale ona si stále nebyla jistá, jestli si zaslouží její důvěru. Přesto ho neodmítla.
„Uvidíme,“ odpověděla nakonec. „A teď bych si už ráda užila ten den.“
Jakub přikývl a ustoupil stranou. Chápal její rezervovanost, ale něco v jejím tónu mu dalo naději, že možná ne všechno je ztraceno.
Adam se objevil na chodbě školy o něco později, než původně plánoval. Měl na sobě světlý letní oblek a nesl malou kytici růží pro Elišku. Na jejím úspěchu mu záleželo. I když jejich vztah v poslední době procházel zkouškami, chtěl být tím, kdo jí ukáže, že ji podporuje.
Když ji spatřil, stála ve skupince spolužáků, usmívala se a povídala si s Nikolou. Přistoupil k ní a jemně jí položil ruku na rameno.
„Gratuluju, Eli,“ řekl s úsměvem a podal jí kytici.
Eliška se otočila a v očích se jí zaleskla radost. „Díky, Adámku. Jsem ráda, že jsi tady.“
„Jasně že jsem tady,“ odpověděl. „Tenhle den je tvůj. A já jsem na tebe tak pyšný.“
Eliška na chvíli zapomněla na všechny problémy, které mezi nimi v posledních týdnech byly. Usmála se na něj a přijala jeho polibek na tvář.
Matouš ten večer seděl za stolem, na němž ležely otevřené knihy o orientalismu, Foucaultovi, Fanonovi, Saidovi, orientalismu a postkoloniální teorii. Před sebou rozložený blok s poznámkami, v nichž se mísily jeho vlastní úvahy a fragmenty myšlenek, které ho tolik pohlcovaly. Dávno to nebylo o bakalářce. Bylo to daleko více osobní. Potřeboval si v hlavě srovnat myšlenky. Měl pocit, že se ocitl na křižovatce, kde se kříží různé příběhy: historie jeho vlastní rodiny, historie kolonizace, jeho vztah k Natálii a to, co mu vyprávěl Marwan, který si prožil vlastní válečná traumata.
Jeho myšlenky sklouzávaly ke všem teoriím o moci a jinakosti. Vnímal tento vztah moci, který se projevoval i mezi ním a Natálií. Jak moc jsou její rozhodnutí a život ovlivněny tím, jak je vnímána ve společnosti, jak je viděna jeho rodinou, jeho matkou, která nikdy neakceptovala žádného z jeho přátel, natož potom přítelkyni z romské komunity. Jejich vztah se pro něj stále víc stával něčím, co ho filozoficky spojuje s nějakou hlubší, pravdivější verzí sebe sama.
Pak ho zničeho nic probralo zvonění telefonu. Volala jeho matka Danuše. Zhluboka se nadechl, přestože dobře věděl, co přijde za bouři. Automaticky sáhl po telefonu a zvedl ho.
„Čau, mami.“ řekl s mírným úšklebkem, ale v hlase měl napětí.
„No, sláva! Už jsem si říkala, kdy mi aspoň zavoláš. I to musím sama. Tak, vyřešil jsi už konečně ten svůj ‚problém‘ s tou cikánkou?“ zeptala se Danuše sarkastickým tónem, rozčileně, ale skrytě za pečlivě vybranými slovy.
Matouš zadržel dech, cítil, jak ho ta slova dráždí, ale snažil se být klidný: „Mami, prosím tě, nech to. To není žádný problém. To je moje rozhodnutí.“
Danuše byla ještě víc podrážděná, hlas jí zněl jako hřebík vystřelený do kovu: „Tvoje rozhodnutí? A co teď? Tvoje rozhodnutí nám přináší zkázu. Je to parazit a coura, s ní to nebudu tolerovat! To by ti mělo být jasné! Nechápu, proč mě tolik trápíš. Vždyť mě budeš na svědomí! Děláš mi to těžší a těžší!“
V Matoušových očích se zračila únava, zklamání i frustrace. Cítil ten vnitřní konflikt. Už se neudržel: „Přestaň! Mami, copak to nevidíš? Já ji miluju. A to, co mezi námi je, je skutečné.“
Danuše byla rozzlobená. Avšak s chladnou vypočítavostí, jakoby nahrávala větu, která má zasáhnout do srdce, spustila: „To mi chceš říct, že si ji vezmeš? Ty si myslíš, že ji tím zachráníš? Vždyť to je úplně šílené! Nechápeš? Já ti to nezapomenu! Můj syn … s cikánkou… Tohle zlomí mé srdce, Matouši, opravdu. A nebude to mít šťastný konec. Budeš mě mít na svědomí až z toho umřu žalem, rozumíš? Srdce mi z toho puká a je to tvoje vina!“
Matouš měl v očích tvrdost, věděl, že to takhle dopadne. Ale i tak cítil, jak se svět kolem něj bortí díky ní: „Mami, už dost! Nemusím ti nic vysvětlovat. Pokud se cítíš takhle, tak je to tvoje volba. Já mám svůj vlastní život, svoje rozhodnutí. A jestli to nepochopíš, tak je to tvoje chyba.“
Danuše nečekala dlouho, než vytáhla další kartu. Její hlas byl plný rozhořčení, ale stále pod pečlivou kontrolou. „A co ten Marwan? Viděls ten článek? Víš vůbec, co je to za člověka? Jak Milada mohla nechat Annu spadnout do jeho sítí? Je to nebezpečný manipulátor a extremista! Celé to vypadá, že tajná služba má dobrý důvod ho vyšetřovat. A tobě to snad vůbec nepřijde divné?“
Danušin hlas, chladný, pevný, s náznakem triumfu, nabýval na intenzitě: „Přijde ti normální, že se přátelíš s někým, kdo byl podle všech zpráv propojený s islamisty? Matouši, přemýšlej! Co se stane, až ten tvůj kamarád udělá nějakou hloupost a ty s ním budeš spojovaný? Chceš si zničit život?“
Matouš cítil směsici hněvu a zoufalství: „Mami, to je nesmysl. Marwan je skvělý člověk a výborný lékař. To, co se teď děje, je jen mediální štvanice. Jak můžeš něčemu takovému věřit?“
Danuše ho okamžitě přerušila, téměř triumfálně: „A proč by ho teda tajné služby vůbec řeší? Proč ho vyšetřuje policie? Myslíš si snad, že všechno, co se píše, je vymyšlené? Já tomu nevěřím. Ty si myslíš, že víš všechno, ale svět není tak jednoduchý, jak si ho představuješ. A ty chceš, abych nečinně přihlížela?
Matoušovy ruce se sevřely v pěst. „Pokud by to byl opravdový problém, už by ho dávno obvinili. To, že z něj dělají extremistu, je jen další příklad, jak se lidi soudí podle předsudků a ne podle pravdy.“
Danuše si pohrdavě odfrkla. „Předsudky? Myslíš, že všechno, co se o něm říká, je jen předsudek? Ty se necháváš strhnout, Matouši. Ten chlap tě ovlivňuje. A kdo ví, co tě ještě naučí. Tohle není tvoje cesta. A jestli bude, tak se stydím, že jsi vůbec můj syn. A ta tvoje? Její rodina není o nic lepší! Víš, co mi říkala jedna známá? Že jejího bratra chytili při krádeži mobilu! Takovou rodinu chceš?“
Matouš prudce, ale zároveň zklamaně odvětil: „Tos přehnala. Už mě nezajímá tvůj názor. Jestli nejsi schopná vidět realitu, tak je to tvůj problém.“
„Realita je, že se necháváš stahovat ke dnu,“ trvala na svém Danuše neoblomně. „A až na to dno spadneš, budeš litovat. A já ti říkám – bude to jen tvoje vina, Matouši. Jen tvoje.“
Danuše křičela do telefonu a její slova bodala jak osten: „Už nejsi můj syn, pokud se rozhodneš být s tou cikánkou. To ti říkám jasně. Zabiješ mě! Budeš mě mít na svědomí!“
Matouš byl rozrušený, ale věděl, že to tak dopadne. Cítil, jak mu hněv i smutek svírají hrdlo. Zatímco její slova dál zněla, on se marně snažil zpracovat, jak hluboko může zajít její nenávist k někomu, koho vlastně ani nezná.
Chtěl jí říct o všem, co se stalo, – o rasizmu, s nímž má Natálie přímou zkušenost, stejně jako každý jeden člen její rodiny včetně desetileté sestry, o tom, jak tajná služba obtěžuje jeho blízké, že Anna málem potratila, že tak daleko to zašlo. Ale nedokázal to. Ne v tomhle stavu. Místo toho jen stiskl tlačítko, típl její hovor a nechal se pohltit tíživým tichem. Už dál neodpovídal. Díval se na obrazovku telefonu, která ukazovala ztracený signál. Ticho. Danuše byla pryč. Matouš měl pocit, že se veškeré mosty mezi ním a matkou se zbortily.
Seděl sám v tichu svého pokoje, obklopen knihami a poznámkami, ale jeho mysl byla jinde. Znovu slyšel její slova, zvonící v hlavě jako ozvěna. „Cikánka. Parazit. Coura.“ Ta slova mu zněla jako těžké údery. V těle mu vřel vztek smíchaný s něčím hlubším – smutkem, zklamáním a bezmocí.
Najednou vnímal, jak ho to tahá tam, kde to všechno začalo – pod kůru všech předsudků a stereotypů. K historickým křivdám, které kdysi studoval, zločinům páchaným na „jinakých“. Na kolonizaci, na roli moci, na to, jak jsou jednotlivci i celé národy degradováni a zbavováni lidskosti, jak byla konstruována ospravedlnění dalšího násilí a diskriminace. A teď, v tuto chvíli, cítil, že sám není tak daleko od všech, kdo byli tímto způsobem ocejchováni. A všechno je to tak zoufale aktuální.
V matčiných očích, očích, které se nikdy nenaučily vidět ho jako celého člověka, jako jejího syna, kterého miluje Natálie, stal se i on sám tím jinakým. Tím, kdo je podřadný, kdo se nikdy nedokáže přizpůsobit jejím kritériím, kdo je pořád „necivilizovaný“ a musí být buď „zcivilizován“, nebo – což je horší – zcela odstraněn z jejího života, aby neohrožoval stávající řád. Pochopil, že v matčiných očích nikdy nebude víc než nějaký nevydařený projekt, nějaký zvrhlý experiment, který selhal a vymkl se jí z rukou.
Zavřel oči a cítil, jak se v něm všechen hněv a smutek mísil v jeden nezvladatelný útok proti jeho duši. Jako kdyby se ocitl zpět v minulosti, zpět v dobách, kdy se celý svět skládal z těchto soubojů dominujících narativů historie s těmi podrobenými, vymazanými a zapomenutými.
Matoušovi v mysli vyvstávaly výjevy zpoceného černošského otroka, jak do vyčerpání dře na plantáži, dusivého kašle indiánských dětí umírajících pod nakaženou dekou, oběšeného australského domorodce, s nímž na šibenici visela i celá zkušenost jeho lidu, palestinské stařenky svírající klíče od neexistujícího rodného domu, nelidského jekotu vězňů v blízkovýchodní podzemní mučírně i smutných očí vyhublého Roma za plotem tábora smrti. Všech těch, kterým jiní lidé stále upírají právo na místo ve společnosti.
Pochopil, jak snadno i on sám může být ten „jiný,“ pod „všemi ostatními“, kdo je stále zhodnocen, přijat nebo odstraněn. V těchto kategoriích nebylo žádné místo pro to, co je opravdové. A tedy ani pro lásku.
A pak si vzpomenul na Marwana. Jak mluvil o Syrii, zemi, kde mocenská hierarchie dosahuje takových výšin, že vlastní lidskost se stává jen nástrojem k dosažení cíle. Marwan to věděl. Prošel si tím, tím stejným, čím si teď procházel Matouš. Nezáleželo na tom, jaký měl původ, jaký měl příběh – byl prostě „jiný“ a měl s tím bojovat. Na tom příběhu Matouš viděl paralelu: nejen s Marwanem, ale i sám se sebou.
Znovu se mu vybavily vzpomínky na to, jak Marwan říkal: „Tady, v Sýrii, jakmile si uvědomíš, že jsi jiný, budeš se bát. Ale musíš se rozhodnout – buď se jako ostatní schováš do díry a nakonec ztratíš i sám sebe, anebo se tomu postavíš a řekneš: Já jsem tady a tohle jsem já. A to je tvůj jediný způsob, jak to celé přežít.“
A právě v tuto chvíli se Matouš rozhodl, že on se skrývat nechce. Chce být s Natálií. On, Matouš, má právo na to být s ní, má právo na svou lásku, má právo na svoji vlastní identitu a životní cestu. Ať už ho jeho matka bude chtít „odstranit“ nebo „přetvořit“. Ona není ta, kdo určuje jeho hodnotu.
Jeho zuřivost sílila, ale tentokrát už to byl čistý, osvěcující vztek. Jediný způsob, jak dál v takové situaci smysluplně existovat.
Chvíli váhal, než vzal do ruky telefon. Tíha, kterou v sobě nesl, byla příliš velká na to, aby ji dokázal unést sám. Po chvíli ticha zavolal Natálii.
„Ahoj, Natynko,“ jeho hlas byl jemný, s náznaky unaveného vzdechu. „Můžeš… můžeš za mnou přijít? Je mi nějak smutno, mám toho tolik v hlavě…“
Natálie na druhé straně telefonu ztišila svůj smích, který se ozýval z jejího rozhovoru se sourozenci. „Pojďme se radši sejít ven, v parku,“ odpověděla s mírným úsměvem. „Dnes tak krásně svítí sluníčko a… myslím, že to je lepší než být zavřený v pokoji.“
Matouš cítil úlevu. Ještě pořád v něm doutnalo napětí, ale věděl, že Natálie ho nebude soudit. Že jen bude s ním. Až se setkají venku, bude všechno jednodušší.
Natálie si sedla na lavičku vedle Matouše a jemně si opřela akordeon, který si přinesla. Měla na sobě oblečení, které si Matouš pamatoval z jejích videí se souborem. Její prsty se pomalu dotkly kláves a okamžitě začala hrát. Akordeon byl její spojení s minulostí, s rodinou, s tradicemi, které si nesla. Její pohyby byly lehké, ale zároveň s náznakem bolesti – nejen v ruce, ale i v srdci. Cítila, jak ji každé stisknutí klávesy propojuje s těmi, které miluje, ať už jsou ještě tady, nebo už dávno ne.
Hrála tklivou romskou píseň „Čhajori romaňi“, která je známá pro svou smutnou krásu, ale zároveň v sobě nese naději a sílu přežít. Slova zpívala tiše, jakoby byla částí jejího nitra. V každém tónu, v každé frázi je kousek jejího příběhu, jejího původu, ale i její lásky k Matoušovi.
„De čhajori romaňi, jaj … De ker mange jagori …“
Natáliin hlas byl tichý, ale pronikavý. Byla v něm jemnost, která se střídala s tryskající intenzitou. Měl lehkou barvu, jako ztracená vzpomínka na něco, co už není, ale zároveň v něm žila i síla pokračovat dál. Když zpívala, bylo to jako vyprávění příběhu, jako vzpomínka na staré časy, které se nikdy nevrátí. A přece byly tu – v jejích tónech, v její písni, v jejím hlasu, v jejích očích.
Matouš tiše seděl vedle ní, oči zavřené, aby do sebe vstřebal každou notu. Věděl, že teď se vše uklidní, jakoby všechny jeho vnitřní boje, všechny ty rozpory, byly zastaveny jejím zpěvem.
Hrála dál, ačkoliv ji ruka začínala dost bolet. A přesto pokračovala s o to větší intenzitou. S každým opakovaným akordem se její ruka a prsty zdály silnější, jakoby toužila vyjádřit všechnu tu sílu, která v ní je. Cítila, jak Matouš vedle ní prožívá něco, co ještě nikdy nepoznal, jak každý tón je pro něj připomínkou jejich vzájemné lásky a propojení, které bylo silnější než všechny překážky.
„De avľas mri piraňi … Jaj, de šukar čhaj romaňi.“
Matoušovi se vkrádaly do očí slzy. Už je neudržel zpátky a klouzaly mu pomalu po tváři. Cítil hluboké dojetí. Tenhle okamžik byl pro něj víc, než jen hudba. Bylo to spojení. Byla to láska, síla a ztráta. A taky to byla ona – Natálie a její vnitřní svět, který teď v tuto chvíli zcela zaplil ten jeho.
Když dozněly poslední tóny, zůstal chvíli v tichu. Matouš, stále v šoku z intenzity toho, co právě slyšel a cítil, se zhluboka nadechl a otočil se k ní. Jeho oči byly plné slz, ale na rtech se objevil jemný úsměv, který pro ni znamenal vyjádření vděku. V tom úsměvu se odráželo všechno, co k ní cítil. Zvláštní, hluboké propojení, pro které nenacházel slova.
„Natynko… to bylo… to bylo tak nádherné,“ zašeptal, jeho hlas byl nabitý emocemi. „Nikdy jsem neslyšel nic krásnějšího. Tvoje hudba, tvoje duše…“
Natálie se na něj podívala, v jejích očích se zračila směsice smutku i síly. „Chci, abys věděl, že ať se děje cokoli, budu tu vždycky pro tebe. Ty jsi moje síla. A já chci být tvoje.“
Matouš ji tiše objal. Cítil, jak se jeho srdce spojuje s tím jejím. Všechny slzy, všechny bolesti pomíjely s každým tónem, který hrála. Uvědomoval si, že tohle byl moment, kdy nic jiného neexistovalo. Jen ona a on, jejich příběh a cesta, která teď, víc než kdy jindy, pokračovala dál.
Matouš se zhluboka nadechnul a i přes všechny slzy, které mu stékaly po tvářích, se na ni ještě jednou usmál.
Natálie se podívala na něj, její tvář byla plná emocí, ale i klidu: „Pamatuješ, jaks mě držel nad vodou, že zase budu hrát? Že mě chceš vidět hrát naživo, jako na tom videu? Tohle je pro tebe. Pro nás.“
Matouš ji objal, jeho srdce bylo plné pocitů, které ještě nikdy nezažil. Cítil se jako v závětří, v bezpečí. „Děkuju, že jsi tu pro mě, Natynko. Vždycky jsi tu pro mě.“
Její ruka mu jemně pohladila rameno, a ona tiše odpověděla: „A ty pro mě. Vždycky, Maťulko.“
Seděli na lavičce v parku, jejich prsty se stále navzájem dotýkaly. Ve vzduchu se vznášel tichý pocit porozumění a spojení. Vzpomněl si na to, co mu Marwan říkal o osudu a svobodě.
Matouš tiše řekl: „Marwan mi vždy říkal, že nelze přijmout to, co nám druzí nalajnují jako náš osud. Prý jediný, kdo nám osud předurčil, je Bůh. A učinil to dávno, tisíce a tisíce let předtím, než stvořil nebesa a zemi. A že to děláme jen my, lidé, že se snažíme diktovat osud ostatním. Uzurpujeme si právo určovat, co je pro druhé dobré, co smějí a co nesmějí. Boží výsadní právo.“
Matouš se na chvíli odmlčel, ztracený v myšlenkách, které mu neustále pronikaly do hlavy. Natálie ho tiše pozorovala, její pohled byl jemný a laskavý.
„Ale víš co? Když nad tím přemýšlím dál…“ uvažoval, „jak poznáme, že nám někdo opravdu nediktuje náš osud? Jak víme, že to, co prožíváme, je skutečně naše volba a ne něco, co nám někdo nasadil do hlavy, aniž bychom o tom věděli?“
Natálie chvíli mlčela. Poté se usmála, její úsměv byl klidný, až lehce pobavený.
„Už je ti líp, že? Už zase filozofuješ,“ řekla s jemným nádechem smíchu, který vnášel do atmosféry trochu uvolnění.
Matouš se usmál, ale v očích stále měl ten hluboký záblesk přemýšlení. „Možná to je tak, Natynko. Možná, že v těchto úvahách je nějaký klid. Jenže je to těžké, že? I tak – pořád se ptám… co je to pravda a co jen nějaký obraz toho, co nám někdo vtlouká do hlavy.“
„Myslím, že nakonec si člověk musí věřit. A pokud má nějaký vnitřní pocit, že jde správně, že má správně vybranou cestu, tak to je to nejdůležitější,“ zamyslela se.
Matouš si povzdechl, ale na jeho rtech zůstával jemný úsměv. Zhluboka se nadechl a potom se s tichou důvěrou podíval na Natálii: „Tak tedy… jak víme, že tento náš příběh nenapsala třeba nějaká umělá inteligence?“
Jeho slova zněla jakoby s humorem, ale i s nádechem té samé filozofické úvahy, která ho nikdy neopouštěla. Natálie se zasmála, její smích byl zvonivý a upřímný, jako obvykle, když měla pocit, že se Matouš dostal do své vlastní filozofické pasti.
„Já nevím, ale pokud by to tak bylo, asi bychom se z toho moc nevyhrabali,“ řekla s lehkou nadsázkou.
Matouš na to s úsměvem přikývl: „Jo, asi máš pravdu. Ale takhle aspoň máme nějaký… nějaký smysl pro to, co je skutečné.“
Natálie se k němu naklonila a s pohledem plným něhy odvětila: „A to je ten pravý smysl, Matouši. My dva víme, co je naše, co je mezi náma.“
Matouš cítil klid, který vycházel z toho, jak se dokázali vzájemně sladit na stejnou vlnu i když vše kolem mohlo být v mlze. Když teď cítil, že mezi nimi existuje něco výlučně jejich, co nelze definovat žádnými slovy nebo teoriemi, cítil se silnější.
Hlasité předčítání
