Jakub a Nikola znovu seděli na lavičce v parku. Slunce pomalu klesalo za obzor, obloha se barvila do oranžova. Jakub vypadal neklidně. Na sobě měl světlé džíny a tmavě modrou košili, která kontrastovala s jeho nepřítomným výrazem. Nikola, v jednoduchých šatech, ho pozorovala.
Jakub si povzdechl. „Už mě to celé dusí. Pořád mám pocit, jako bych někomu něco ukradl.“
Nikola zvedla obočí a povzdechla si. „Víš, že Naty ještě pořád neví, co přesně se stalo?“
Jakub kývl. „Hmm. A to je právě ono. Když jsem to zjistil, cítil jsem se tak strašně. Nikdy jsem to tak nechtěl. Chtěl jsem jen hrát. Jen uspět.“
Podívala se na něj zpříma. „A co s tím hodláš dělat?“
Na chvíli se odmlčel. „Chci jí to nějak vynahradit. Omluvit se. Nevím, jak přesně, ale musím něco udělat. Nemůžu jen tak sedět a tvářit se, že o nic nešlo.“
Nikola se zamyšleně zadívala do dálky. „Víš, že ji teď opravdu hodně ranilo, když tě viděla se mnou?“
Jakub otočil hlavou. „Vážně?“
„Měla pocit, že jsem ji zradila,“ potvrdila Nikola. „Myslela si, že ti jde jen o mě, protože víš, že jsme byly dobré kamarádky.“
Sklonil se a položil si hlavu do dlaní. „To jsem nechtěl. Nikdy jsem nechtěl, aby to tak vyznělo.“
„A ještě něco,“ pokračovala opatrně. „Víš, že Naty nepustili do vaší vinárny?“
Jakub se na ni rychle podíval, překvapený a šokovaný. „Cože? To jako fakt?“
Nikola přikývla. „Ano. Byla tam s Matoušem, Eliškou a Adamem. A číšník ji odmítl pustit dovnitř.“
Jakub zůstal chvíli zaražený, jeho tvář zbledla. „Tohle… to jsem nevěděl. To je otřesné.“
Nikola přikývla. „Myslím, že máš teď o čem přemýšlet. Pokud chceš něco udělat, aby ses jí omluvil, musíš to myslet opravdu upřímně. A musíš se rozhodnout, jestli ti za to stojí.“
Podíval se na ni, jeho výraz byl pevný a odhodlaný. „Udělám to. Nevím jak, ale musím to napravit. Už nemůžu stát stranou a předstírat, že se nic nestalo.“
Nikola mu položila ruku na rameno. „Pak je to jen na tobě, Jakube. Ale Naty … pokud jí chceš pomoct, musíš být opravdový.“
Jakub kývl. „Děkuju, Niky, žes mě vyslechla.“
Usmála se, ale její výraz byl stále zamyšlený. „Jen se snaž, aby tvoje omluva přišla ve správnou chvíli. A hlavně aby byla opravdická.“
„Víš, přemýšlel jsem…“ pohladil rukou dřevo lavičky. „Co kdybychom je pozvali do naší vinárny my? Se mnou je přece nikdo nevyhodí. Nebo za ně zaplatím všechny ty večeře, nebo… nebo jí koupím něco pěkného. Něco opravdu hodnotného, co by jí ukázalo, že mě to všechno vážně moc mrzí.“
Nikola na něj upřela pohled, v očích směs překvapení a zklamání. „Jakube,“ začala pomalu a vážila každé slovo. „Ty si vážně myslíš, že to můžeš vyřešit jenom penězi?“
Jakub se zarazil, jako by ho její otázka zasáhla. „Já … nemyslím to špatně,“ odpověděl a pokrčil rameny. „Jen si říkám, že kdybych jí dal něco na usmířenou, ukázal bych, že to beru vážně.“
Nikola se lehce zamračila a naklonila se k němu blíž. „Ale o tom to přece vůbec není. Naty tě nežádá o žádné odškodné. Chce vědět, že ji respektuješ jako člověka. Že chápeš, co pro ni znamenalo být vyřazena a že jí někdo zkazil příležitost, na kterou tak tvrdě dřela.“
Jakub sklopil oči. „Já vím, Niky. Jenže nevím, co jiného mám udělat. Cítím se jak idiot. Chci to napravit, ale… upřímně, nikdy jsem nebyl dobrý v omluvách. Natož v řešení takových věcí.“
Nikola si povzdechla a narovnala se. „Začni tím, že přiznáš, co se stalo. Že jí to upřímně řekneš. Ne jako výmluvu, ale jako přiznání. A zkus jí dát najevo, že tě to opravdu mrzí. Třeba tím, že jí přenecháš nějakou svou příležitost zase ty.“
Jakub zavrtěl hlavou. „Nevím. To zní tak… složitě. Myslíš, že mě ještě vůbec bude chtít vyslechnout?“
Pokrčila rameny. „To netuším. Ale vím, že pokud se to budeš snažit řešit penězi nebo nějakými drahými gesty, akorát ji od sebe ještě víc odeženeš. Ona je tak hrdá, Jakube. Hrozně moc. A má i proč.“
Na chvíli se odmlčel a sklopil zrak k zemi. „Dobře,“ řekl nakonec tiše. „Zkusím to. Ale mám z toho strach.“
Nikola se na něj povzbudivě usmála. „Strach je normální. Důležité je, že se chceš pokusit. To je první krok k nápravě.“
„A co když mě odmítne úplně?“ zeptal se Jakub s obavou v hlase.
„Tak se z toho poučíš,“ odpověděla pevně. „Ale musíš být připravený slyšet pravdu, i když tě bude bolet. To je jediná cesta, jak se posunout dál.“
Opřel se o opěradlo lavičky a povzdechl si. „Tohle je těžší, než jsem čekal.“
„Toto je skutečný život,“ odpověděla Nikola s jemným úsměvem, který měl Jakuba povzbudit, ale zároveň ho nenápadně přiměl zamyslet se.
„Víš,“ pokračovala po chvíli, „ty jsi celý život od rodičů slýchal, jak jsi výjimečný. A neříkám, že nejsi, ale svět ti doteď tak nějak ustupoval. Lidi kolem tebe věci zařizovali tak, aby ti pasovaly. Teď se možná poprvé musíš sám postavit za něco správného. I když to bolí.“
Poslouchal, ale pohledem bloudil po chodníku před lavičkou. „Asi jo,“ uznal nakonec. „Můj táta mi pořád říká, jak na mě svět čeká, jak bych měl využít všech příležitostí. Ale pravda je, že mě to akorát víc svírá. S tím koncertem si myslel, že mi dává vše. Ale všechno mi vlastně vzal.“
Nikola ho pozorně sledovala. „A jak ses cítil?“
„Strašně,“ přiznal Jakub, tentokrát už bez jakéhokoliv zaváhání. „Bylo mi na nic. Připadal jsem si… zbytečný. Jako by na mě ani nezáleželo. Jako by všechno, co jsem udělal, bylo jen hra na úspěch, kterou táta režíroval. Všechno jenom jako.“
„A co jsi udělal potom?“ zeptala se jemně.
„Pohádali jsme se,“ odpověděl. „Vlastně jsem mu řekl, že si nepřeju, aby za mě cokoli zařizoval. Že chci dělat věci sám za sebe. Ale on mi řekl, že bez něj bych nikdy nebyl tam, kde jsem teď. A že to stejně nechápu.“
Nikola přikývla. „To nezní jako lehký rozhovor.“
„Nebyl,“ povzdechl si Jakub. „A právě proto chci něco udělat. Něco, co bude jen moje. A omluvit se je první krok.“
Nikola se na něj vážně podívala. „Dobře. Udělej to. Ale nečekej, že to bude jednoduché. Možná ti odpustí, možná ne. Ale pokud to myslíš vážně, musíš to zkusit.“
„Díky, Nikčo,“ přikývl Jakub.
Usmála se a poplácala ho po rameni. „To zvládneš. A kdyby ne, aspoň budeš vědět, že jsi udělal, co bylo v tvých silách.“
„Když už jsme u toho,“ dodal tiše, „můžu tě na něco pozvat? Na kafe nebo na procházku? Jen tak, abych nemusel myslet na vše tohle kolem.“
Nikola se na něj překvapeně podívala. Pak si povzdechla. „Jakube, víš, že tě mám ráda. Ale jestli chceš, abychom trávili čas spolu, musíš být připravený na to, že budu říkat pravdu, i když se ti třeba někdy nebude líbit. A to nezvládne každý.“
„Právě proto tě chci mít při sobě,“ odpověděl. „Mám pocit, že mi otevíráš oči. A já už nechci být tím naivním zbohatlickým synkem, co si myslí, že mu všecko spadne do klína.“
Chvíli se na něj dívala, jako by zvažovala jeho upřímnost. Pak kývla. „Dobře. Uvidíme, co z tebe bude. Ale jestli mě jednou naštveš, budu první, kdo ti to řekne.“
Krátce se zasmál, jako by po dlouhé době cítil opravdovou úlevu. „Toho se bojím nejvíc,“ řekl napůl v žertu, napůl vážně.
Oba se pak pomalu zvedli z lavičky a vydali se po chodníku k nedaleké kavárně. Jakub se stále snažil nalézt pevnou půdu pod nohama. Po rozhovorech s Nikolou začínal vidět svůj dosavadní život v jiném světle. Kladla mu otázky, na které nebylo snadné odpovědět. Jeho touha získat její respekt ho přiměla hlouběji přemýšlet o vlastním chování.
Jednoho dne ji pozval na večeři. Ne do otcovy vinárny, ale do malé, útulné restaurace v centru Brna.
„Chci ti dokázat, že se snažím,“ řekl, když spolu seděli u stolu. „Nechci, aby sis myslela, že pořád spoléhám na to, že za mě všechno zařídí táta.“
Ona se na něj podívala zkoumavým pohledem. „Nejde o to, co si myslím já, Jakube. Je to o tom, co si myslíš sám o sobě ty.“
Sklopil oči a přikývl. „Vím, že mám co napravovat. Ale… snad mi jednou uvěříš, že to myslím vážně.“
Neodpověděla hned. Její mlčení Jakuba trochu znervóznilo.
Slavnostní atmosféra v těch dnech naplnila prostory brněnské konzervatoře. Výzdoba byla decentní, květiny zdobily hlavní sál a na stolech v menší společenské místnosti voněla káva a drobné občerstvení. Studenti čtvrtého ročníku právě úspěšně zakončili svou cestu k maturitě. Eliška s Nikolou byly mezi nimi, obě oblečené v elegantním oblečení – jedna v modrém kostýmku a druhá v béžových šatech jednoduchého střihu, které jí dodávaly lehce formální, ale uvolněný vzhled.
Obě zářily úlevou a radostí. Nikola si právě podávala ruku se svým třídním učitelem, zatímco Eliška držela v ruce obálku s maturitním vysvědčením. Kolem nich se mísily hlasy ostatních studentů, rodičů a učitelů, kteří přicházeli s gratulacemi.
Natálie stála opodál, její obvyklý široký úsměv byl tentokrát sotva znatelný. Měla na sobě pastelově růžovou sukni a bílou halenku s volánky. Její ruce byly založené na prsou, a přestože na první pohled působila klidně, ve tváři se zračil rozpor – radost za kamarádky, ale zároveň odstup a jistá nepřístupnost. Když se k ní Eliška s Nikolou přiblížily, kývla jim na pozdrav.
„Gratuluju vám oběma,“ řekla stručně, ale její tón byl chladný.
Eliška se snažila prolomit napětí. „Děkujeme, Natálko,“ odpověděla vřele. „Byla to dřina, ale máme to za sebou. Ty to zvládneš taky. Uvidíš.“
Natálie přikývla, aniž by ztratila na své odtažitosti. „Hodně štěstí i do budoucna,“ dodala a pomalu ustoupila o krok zpět.
Nikola si všimla, jak spěšně uhýbá očima, a tak se na ni snažila usmát: „Děkujeme, Naty. Snad budeme mít příležitost se někdy vidět… víc v klidu.“
Natálie jen přikývla. „Už jdu,“ prohodila s úsměvem, co nepůsobil zrovna upřímně. Rychle se otočila a zamířila ke dveřím.
„Tohle bylo divné,“ poznamenala Nikola, když ji sledovala, jak mizí v davu. „Pořád si drží odstup.“
Eliška povzdechla. „Nemá to lehké. Víš, co všechno se stalo. Myslím, že nás má pořád ráda, jen… teď má kolem sebe zdi. A má i proč.“
Nikola přikývla, ale v očích měla stín smutku. „Přeju si, aby se to mezi námi spravilo. Ale nevím, jestli na to máme ještě šanci.“
„Možná to chce jenom čas,“ řekla Eliška zamyšleně. „Teď je to ještě moc čerstvé.“
Obě se pak vrhly zpět do víru gratulací, jen vzpomínka na chladný rozhovor s kamarádkou v jejich hlavách zůstala. Bylo jasné, že obnova ztracené důvěry bude trvat dlouho. Pokud vůbec nastane.
Jakub přišel na konzervatoř také. Dobře věděl, že Nikola s Eliškou mají dnes maturitu, a chtěl jim alespoň poblahopřát, i když nevěděl, jestli bude vítán. Oblékl si jednoduchou košili v pastelové modré barvě a tmavé kalhoty, vypadal upraveně, ale bylo vidět, že je nervózní.
Na chodbě zahlédl Nikolu, jak stojí s Eliškou a dalšími spolužáky. Jakubovi se zrychlil tep, když se k ní přiblížil.
„Gratuluju,“ řekl tiše, když se Nikola otočila a uviděla ho. Jeho oči hledaly její reakci.
Nikola se na něj mírně usmála. „Díky. Ale víš, že dneska nejsi největší hvězda zrovna ty?“ odpověděla s nadsázkou, ale v jejím hlase bylo i něco upřímného.
„To ani nechci,“ řekl rychle. „Chtěl jsem jen, abys věděla, že ti fandím. A že to myslím vážně. Se vším.“
Nikola na chvíli zaváhala. Jakub se snažil, ale ona si stále nebyla jistá, jestli si zaslouží její důvěru. Přesto ho neodmítla.
„Uvidíme,“ odpověděla nakonec. „A teď bych si už ráda užila ten den.“
Přikývl a ustoupil stranou. Chápal její rezervovanost, ale něco v jejím tónu mu dalo naději, že dveře jsou pro něj stále otevřené.
Adam se objevil na chodbě školy o něco později, než původně plánoval. Měl na sobě světlý letní oblek a nesl malou kytici růží pro Elišku. Na jejím úspěchu mu záleželo. I když jejich vztah v poslední době procházel zkouškami, chtěl být tím, kdo jí vyjádří podporu.
Když ji spatřil, stála ve skupince spolužáků, usmívala se a povídala si s Nikolou. Přistoupil k ní.
„Gratuluju, Eli,“ řekl s úsměvem a podal jí kytici.
Eliška se otočila a v očích se jí zaleskla radost. „Díky. Jsem ráda, že jsi tady.“
„Tenhle den je tvůj,“odpověděl. „A já jsem na tebe tak pyšný!“
Na chvíli zapomněla na všechny problémy, které mezi nimi v posledních týdnech byly. Usmála se na něj a přijala jeho polibek na tvář.
Matouš ten večer seděl za stolem, na němž ležely otevřené knihy o orientalismu, Foucaultovi, Fanonovi, Saidovi, orientalismu a postkoloniální teorii. Před sebou rozložený blok s poznámkami, v nichž se mísily jeho vlastní úvahy a fragmenty myšlenek, které ho tolik pohlcovaly. Dávno to nebylo o bakalářce. Bylo to už daleko více osobní. Potřeboval si v hlavě srovnat myšlenky. Měl pocit, že se ocitl na křižovatce různých příběhů: historie jeho vlastní rodiny, dějiny kolonizace, jeho osobní život a vše, co mu vyprávěl Marwan, který si prožil vlastní válečná traumata.
Jeho myšlenky sklouzávaly ke všem teoriím o moci a jinakosti. Vnímal tento vztah moci, který se projevoval i mezi ním a Natálií. Jak moc jsou její rozhodnutí a život ovlivněny tím, jak je vnímána ve společnosti, jak je viděna jeho rodinou, jeho matkou, která nikdy neakceptovala žádného z jeho kamarádů, natož pak romskou přítelkyni. Jejich vztah se pro něj stále víc stával něčím, co ho filozoficky spojuje s nějakou hlubší, pravdivější verzí sebe sama.
Náhle ho probralo nenadálé zvonění telefonu. Matka. Zhluboka se nadechl, přestože dobře věděl, co přijde za bouři. Automaticky sáhl po telefonu a zvedl ho.
„Čau, mami.“ řekl s mírným úšklebkem, ale v hlase měl napětí.
„No, sláva! Už jsem si říkala, kdy mi aspoň zavoláš. I to musím sama. Tak, vyřešil jsi už konečně ten svůj ‚problém‘?“ zeptala se Danuše sarkastickým tónem, rozčileně, ale skrytě za pečlivě vybranými slovy.
Matouš zadržel dech, cítil, jak ho ta slova dráždí, ale snažil se být klidný: „Mami, prosím tě, nech to. Ona není žádný problém. Ona je moje rozhodnutí.“
Danuše byla ještě víc podrážděná, hlas jí zněl jako hřebík vystřelený do kovu: „Tvoje rozhodnutí?! Tvoje rozhodnutí nám přináší zkázu! Je to parazit a coura, s ní to nebudu tolerovat! To by ti mělo být jasné! Proč mě tolik trápíš? Vždyť mě budeš na svědomí! Děláš mi to těžší a těžší!“
V Matoušových očích se zračila únava, zklamání i frustrace. Cítil ten vnitřní konflikt. Už se neudržel: „Přestaň! Mami, copak to nevidíš? Já ji miluju. A to, co mezi námi je, je skutečné.“
Danuše byla rozzlobená. Avšak s chladnou vypočítavostí, jakoby nahrávala větu, která má zasáhnout do srdce, spustila: „Chceš mi naznačit, že si ji doopravdy vezmeš? Ty si myslíš, že ji tím zachráníš? Vždyť to je úplně šílené! Nechápeš? Já ti to nezapomenu! Můj syn … s cikánkou… To mi láme srdce, Matouši, opravdu! A nebude to mít šťastný konec. Budeš mě mít na svědomí až z toho umřu žalem, rozumíš? Srdce mi z toho puká a je to jenom tvoje vina! Zabíjíš mě! Zabíjíš si vlastní mámu!“
Měl v očích tvrdost. Věděl, že to tak dopadne: „Mami, už dost! Nemusím ti nic vysvětlovat. Pokud se tak cítíš, tak je to tvoje volba. Já mám svůj vlastní život, svoje rozhodnutí. A jestli to nepochopíš, tvoje chyba.“
Danuše nečekala dlouho, než vytáhla další kartu. Její hlas byl plný rozhořčení, ale stále pod pečlivou kontrolou. „A co ten Ančin Arab? Viděls ten článek? Víš vůbec, co je to za člověka? Jak ji Milada mohla nechat spadnout do jeho sítí? Je to nebezpečný manipulátor a extremista! Celé to vypadá, že je hodně dobrý důvod ho vyšetřovat. Tobě to snad vůbec nepřijde divné?“
Danušin hlas, chladný, pevný, s náznakem triumfu, nabýval na intenzitě: „Přijde ti normální, že se přátelíš s někým, kdo byl podle všech zpráv propojený s islamisty? Matouši, přemýšlej! Co se stane, až ten tvůj kamarád udělá nějakou šílenost a ty s ním budeš spojovaný? Chceš si zničit život?“
Matouš cítil směsici hněvu a zoufalství: „Mami, to je nesmysl. Marwan je skvělý člověk a výborný lékař. To, co se teď děje, je jen mediální štvanice. Jak můžeš něčemu takovému věřit?“
Okamžitě ho přerušila, téměř triumfálně: „A proč by ho teda tajné služby vůbec řeší? Proč ho vyšetřuje policie? Myslíš si snad, že vše, co se píše, je vymyšlené? Já tomu nevěřím. Ty si myslíš, že víš vše, ale svět není tak jednoduchý, jak si ho představuješ!“
Matoušovy ruce se sevřely v pěst. „Pokud by to byl opravdový problém, už by ho dávno obvinili. To, že z něj dělají extremistu, je jen další příklad, jak lidi soudí podle předsudků a ne podle pravdy.“
Danuše si pohrdavě odfrkla. „Myslíš, že vše, co se o něm říká, je jen předsudek? Ty se necháváš strhnout, Matouši. Ten chlap tě ovlivňuje. A kdo ví, co dalšího tě ještě naučí. Tohle není tvoje cesta. A jestli bude, tak se stydím, že jsi vůbec můj syn. A ta… tvoje? Její rodina není o nic lepší! Víš, co mi říkala jedna známá? Že jejího bratra chytili při krádeži mobilu! Takovou rodinu ty chceš?“
„Tos přehnala. Už mě nezajímá tvůj názor. Jestli nejsi schopná vidět realitu, je to tvůj problém,“ odvětil prudce, ale zároveň zklamaně.
„Realita je, že se tou pakáží necháváš stahovat ke dnu,“ trvala na svém neoblomně. „A až na to dno dopadneš, budeš litovat! A já ti říkám – bude to jen tvoje vina, Matouši. Jen tvoje!“
Křičela do telefonu a její slova bodala jak osten: „Už nejsi můj syn, pokud se rozhodneš být s tou cikánkou! To ti říkám jasně. Zabiješ mě! Až z toho umřu, budeš mě mít na svědomí! Svou vlastní mámu!“
Matouš byl rozrušený. Cítil, jak mu hněv i smutek svírají hrdlo. Marně se snažil zpracovat, jak hluboko může zajít její nenávist k někomu, koho ani nezná.
Chtěl jí říct o všem, co se stalo, – o rasizmu, s nímž má Natálie přímou zkušenost, stejně jako každý jeden člen její rodiny včetně desetileté sestry, o tom, jak tajná služba obtěžuje jeho blízké, že Anna málem potratila, kam až to zašlo. Ale nedokázal to. Ne v tomto stavu. Jen stiskl tlačítko, típl její hovor a nechal se pohltit tím tíživým tichem. Už dál neodpovídal. Díval se na obrazovku telefonu, která ukazovala ztracený signál. Ticho. Byla pryč. Měl pocit, že se veškeré mosty mezi ním a matkou se zhroutily do propasti.
Seděl sám v tichu svého pokoje, obklopen knihami a poznámkami, ale jeho mysl byla jinde. Znovu slyšel její slova. Zvonila v hlavě jako mučivá ozvěna. „Cikánka. Parazit. Coura.“ Zněla jako těžké údery. V těle mu vřel vztek smíchaný s čímsi hlubším – smutkem, zklamáním a bezmocí.
Najednou vnímal, jak ho to tahá tam, kde to všechno začalo – pod kůru všech těch stereotypů. K historickým křivdám, které studoval, zločinům páchaným na „jinakých“. Na kolonizaci, na roli moci, na to, jak jsou jednotlivci i celé národy degradováni a zbavováni lidskosti, aby byla konstruována ospravedlnění dalšího násilí a diskriminace. A teď, v tuto chvíli, cítil, že sám není tak daleko od všech, kdo byli takto ocejchováni. A vše je to tak zoufale aktuální.
V matčiných očích, co se nikdy nenaučily vidět ho jako samostatného a nezávislého člověka, stal se definitivně i on sám tím jinakým. Tím, kdo je podřadný, kdo se nikdy nedokáže přizpůsobit jejím kritériím, kdo je pořád „necivilizovaný“ a musí být buď „převychován“, anebo – ještě hůře – zcela eliminován z jejího života, aby neohrožoval stávající řád. Pochopil, že pro ni nikdy nebude víc než nějaký nevydařený projekt, nějaký zvrhlý experiment, který selhal a vymkl se jí z rukou.
Zavřel oči a cítil, jak se v něm všechen hněv a smutek mísil v jeden nezvladatelný útok proti jeho duši. Jako kdyby se ocitl zpět v minulosti, v dobách, kdy se celý svět skládal z těchto soubojů dominujících narativů historie s těmi podrobenými, vymazanými a nuceně zapomenutými.
V mysli mu vyvstávaly výjevy bičovaného černošského otroka, jak do vyčerpání dře na plantáži, dusivého kašle indiánských dětí umírajících pod zamořenou dekou, oběšeného australského domorodce, s nímž na šibenici visela i celá zkušenost jeho lidu, palestinské stařenky svírající klíče od rodného domu smeteného buldozerem, nelidského jekotu vězňů v blízkovýchodní podzemní mučírně i smutných očí vyhublého Roma za plotem tábora smrti. Všech těch, kterým jiní lidé stále upírají právo na místo ve společnosti.
Pochopil, jak snadno i on sám může být ten „jiný,“ pod „všemi ostatními“, někým, kdo je stále zhodnocován, aby byl buď přizpůsoben, nebo odstraněn. V těchto umělých kategoriích nebylo žádné místo pro nic, co je opravdové. A tedy ani pro lásku.
A pak si vzpomenul na Marwana. Jak mluvil o Syrii, zemi, kde mocenská hierarchie dosahuje takových výšin, že vlastní lidskost se stává jen nástrojem k dosažení cíle jiných. Marwan to věděl. Prošel si tím. Tím stejným, čím si teď procházel i Matouš. Nezáleželo na tom, kdo byl jakého původu, jaký kdo měl příběh – byl prostě „jiný“ než jak chtěl režim. Na tom příběhu Matouš viděl paralelu i sám se sebou.
Znovu se mu vybavilo, jak Marwan říkal: „Tam, v Sýrii, jakmile si uvědomíš, že jsi jiný, začneš se bát. Ale musíš se rozhodnout – buď se jako ostatní schováš do díry a nakonec ztratíš i sám sebe, anebo se všemu postavíš čelem a řekneš: „Já jsem tady a já jsem tohle.“ A to je tvůj jediný způsob, jak to celé přežít.“
A právě v tuto chvíli se rozhodl, že on se už skrývat nechce. Chce být s Natálií. On, Matouš, má právo na to být s ní, má právo na svou lásku, má právo na svoji vlastní identitu a životní cestu. Ať už ho jeho matka bude chtít „odstranit“ nebo „přetvořit“, ona není ta, kdo určuje jeho hodnotu.
Jeho zuřivost sílila, ale tentokrát už to byl čistý, osvěžující vztek. Jediný způsob, jak dál v takové situaci smysluplně existovat. Chvíli váhal, než vzal do ruky telefon. Tíha, kterou v sobě nesl, byla příliš velká na to, aby ji dokázal nést sám. Po chvíli ticha zavolal Natálii.
„Ahoj, Natynko,“ jeho hlas byl jemný, s náznaky unaveného vzdechu. „Můžeš… můžeš za mnou přijít? Je mi nějak smutno, mám toho v hlavě tolik…“
Natálie na druhé straně telefonu ztišila svůj smích z dovádění se sourozenci. „Poďme radši ven, do parku,“ odpověděla konejšivě. „Dnes tak krásně svítí sluníčko a… to je lepší jak se zavřít v pokoji.“
Cítil úlevu. Ještě pořád v něm doutnalo napětí, ale věděl, že ona ho nebude soudit. Že jen bude s ním. Až se setkají venku, bude vše zase jednodušší.
Natálie si sedla na lavičku vedle Matouše a jemně si o sebe opřela akordeon, který si přinesla. Měla na sobě oblečení, které si pamatoval z jejích videí se souborem. Její prsty se pomalu dotkly kláves a okamžitě začala hrát. Akordeon byl její spojení s minulostí, s rodinou, s tradicemi, které si nesla. Její pohyby byly lehké, ale zároveň s náznakem bolesti – nejen v ruce, ale i v srdci. Cítila, jak ji každé stisknutí klávesy propojuje s těmi, které miluje, ať už jsou ještě tady, nebo už dávno ne.
Hrála tklivou píseň „Čhajori romaňi“, známou svou smutnou krásou a zároveň v sobě nesoucí naději a sílu přežít. Slova zpívala tiše, jakoby byla částí jejího nitra. V každém tónu, v každé frázi byl kousek jejího příběhu, ale i její lásky k Matoušovi.
„De čhajori romaňi, jaj … De ker mange jagori …“
Její hlas byl tichý, ale pronikavý. Byla v něm jemnost, která se střídala s tryskající intenzitou. Byl jako ztracená vzpomínka na něco, co už není, ale zároveň v něm žila i síla pokračovat dál. Když zpívala, bylo to jako vyprávění příběhu o starých časech, co se nikdy nevrátí. A přece byly tu – v jejích tónech, v její písni, v jejím hlasu, v jejích očích.
Tiše seděl vedle ní, oči zavřené, aby do sebe vstřebal každou notu. Věděl, že teď se vše uklidní. Jakoby všechny jeho vnitřní boje, všechny ty rozpory, byly zastaveny jejím zpěvem.
Hrála dál, ačkoli ji ruka začínala silně bolet. A přesto pokračovala s o to větší intenzitou. S každým opakovaným akordem se její ruka a prsty zdály silnější, jakoby toužila vyjádřit všechnu tu sílu v sobě. Cítila, jak on vedle ní prožívá něco, co ještě nikdy nepoznal, jak každý tón je pro něj připomínkou jejich vzájemné lásky a propojení, které bylo silnější než všechny překážky.
„De avľas mri piraňi … Jaj, de šukar čhaj romaňi.“
Matoušovi se vkrádaly do očí slzy. Už je neudržel a klouzaly mu pomalu po tváři. Cítil hluboké dojetí. Ten okamžik byl pro něj víc, než jen hudba. Bylo to spojení. Byla to láska, síla i ztráta. A taky to byla ona a její vnitřní svět, který teď v tuto chvíli zcela zaplnil ten jeho.
Když dozněly poslední tóny, zůstal chvíli v tichu. Byl stále v šoku z intenzity toho, co právě slyšel a cítil. Zhluboka se nadechl a otočil se k ní. Jeho oči byly plné slz, ale na rtech se objevil jemný úsměv, který pro ni znamenal vyjádření vděku. V tom úsměvu se odráželo vše, co k ní cítil. Zvláštní, hluboké propojení, pro které nenacházel slov.
„Natynko… to bylo… to bylo tak nádherné,“ zašeptal, jeho hlas byl nabitý emocemi. „Nikdy jsem neslyšel nic krásnějšího. Tvoje hudba, tvoje duše…“
Ona se na něj podívala, v jejích očích se zračila směsice smutku i síly. „Chci, abys věděl, že ať se děje cokoli, budu tu vždycky pro tebe. Ty jsi moje síla. A i já chci být ta tvoje.“
Tiše ji objal. Cítil, jak se jeho srdce spojuje s tím jejím. Všechny slzy, všechny bolesti pomíjely s každým tónem, který zahrála. Uvědomoval si, že tohle byl moment, kdy nic jiného neexistovalo. Jen ona a on, jejich příběh a cesta, která teď, víc než kdy jindy, pokračovala dál.
Matouš se zhluboka nadechl a i přes všechny slzy, které mu stékaly po tvářích, se na ni ještě jednou usmál.
Natálie se podívala na něj, její tvář byla plná emocí, ale i klidu: „Pamatuješ, jaks mě tehdy podržel, že zas začnu hrat? Že mě chceš vidět naživo, jak na tom videu? Toto je pro tebe. Pro nás.“
Objal ji ještě silněji, jeho srdce bylo plné pocitů, které ještě nikdy nezažil. Cítil se jako v závětří, v bezpečí. „Děkuju, že jsi tu pro mě, Natynko. Vždycky jsi tu pro mě.“
Její ruka mu jemně pohladila rameno, a ona tiše odpověděla: „A já děkuju, že ty pro mě. Vždycky, Maťulko.“
Seděli na lavičce v parku, jejich prsty se stále navzájem propletly. Ve vzduchu se vznášel tichý pocit porozumění a spojení. Vzpomněl si na to, co mu Marwan vyprávěl o osudu a svobodě.
Pak tiše řekl: „Marwan mi vždy říkal, že nelze přijmout to, co nám druzí nalajnují jako náš osud. Že jediný, kdo nám osud předurčil, je Bůh. A učinil to dávno, tisíce a tisíce let předtím, než stvořil nebesa a zemi. A že to děláme jen my, lidé, že se snažíme diktovat osud ostatním. Uzurpujeme si právo určovat ostatním, co je pro ně dobré, co smějí a co nesmějí. Boží výsadní právo.“
Potom se na chvíli odmlčel, ztracen v myšlenkách, které mu neustále pronikaly do hlavy. Tiše ho pozorovala, její pohled byl jemný a laskavý.
„Ale víš co? Když nad tím přemýšlím dál…“ uvažoval, „jak poznáme, že nám někdo opravdu nediktuje náš osud? Jak víme, že to, co prožíváme, je skutečně naše volba a ne něco, co nám někdo nasadil do hlavy, aniž bychom o tom věděli?“
Chvíli mlčela. Poté se usmála, její úsměv byl klidný, až lehce pobavený.
„Už je ti líp, že? Už zase filozofuješ,“ řekla s jemným nádechem smíchu, který vnášel do atmosféry trochu uvolnění.
Matouš se usmál, ale v očích stále měl ten hluboký záblesk přemýšlení. „Možná to je tak, Natynko. Možná, že v těch úvahách je nějaký klid. Jenže je to těžké, že? I tak – pořád se ptám… co je to pravda a co jen nějaký obraz toho, co nám někdo vtlouká do hlavy.“
„Myslím, že nakonec si člověk musí věřit. A pokud má nějaký vnitřní pocit, že jde správně, že má správně vybranou cestu, tak to je to nejdůležitější,“ zamyslela se.
Matouš si povzdechl, ale na jeho rtech zůstával jemný úsměv. Zhluboka se nadechl a potom se s tichou důvěrou podíval na Natálii: „Tak tedy… jak víme, že tento náš příběh nenapsala třeba nějaká umělá inteligence?“
Jeho slova zněla jakoby s humorem, ale i s nádechem té samé filozofické úvahy, která ho nikdy neopouštěla. Zasmála se a její smích byl zvonivý a upřímný, jako obvykle, když měla pocit, že spadl do své vlastní filozofické pasti.
„Já nevím, ale pokud by to tak bylo, asi bychom se z toho moc nevyhrabali,“ řekla s lehkou nadsázkou.
S úsměvem jí na to přikývl: „Jo, asi máš pravdu. Ale takhle aspoň máme nějaký… nějaký smysl pro to, co je skutečné.“
Naklonila se k němu a s pohledem plným něhy odvětila: „A to je ten pravý smysl, Maťo. Jen my dva víme, co je mezi náma.“
Hlasité předčítání
