Jakub Doležal seděl ve svém pokoji, pohled upřený na klaviaturu harmoniky položené na stole. Prsty lehce poklepával na okraj nástroje, ale nezahrál jediný tón. Jeho tvář byla napjatá a rty sevřené do úzké čáry. Myšlenky se mu honily hlavou: „Proč ne já? Vždycky jsem dělal všechno správně. Letos, stejně jako loni. Cvičil jsem, makal. A teď má mít hlavní místo ona?“
Nad tou nespravedlností jen zatínal zuby. Po chvíli se zvedl a rozhodl se, že to musí někomu říct. Šel za otcem, který seděl ve své pracovně, obklopen složkami a dokumenty. Roman Doležal byl seriózní podnikatel, muž kolem padesátky, dobře upravený, hladce oholený, s vlasy na ježka a výrazem člověka, který je zvyklý dosáhnout svého.
„Tati?“ začal Jakub opatrně, ale v jeho hlase byla znát hořkost.
„Co se děje, Kubíku?“ zeptal se Doležal starší a odložil mobil na stůl.
Jakub si povzdechl. „Koudelka … Na ročníkovým koncertě nebudu hrát jako hlavní účinkující. Dal to Polhošové.“
Roman Doležal zvedl obočí. „Cože? Jí? A proč jako? Vždyť jsi celou dobu tak tvrdě cvičil. A každý ví, že jsi nejlepší. To jako letos nebudeš hrát?“
„Asi ne,“ odpověděl Jakub frustrovaně. „Řekl, že ona má výjimečný talent nebo co. Ale já se připravoval celý rok! Myslel jsem, že mám i letos místo jisté. Jako i loni. Takhle budu jen náhradník. Je mi z toho smutno.“
Roman na chvíli zmlkl a přimhouřil oči: „Jo, nehraje úplně zle, docela hezky se na ni kouká a má báječný příběh, co se dneska naprosto skvěle prodává. Ale že by zrovna ona byla lepší jak ty? Tak to sotva!“ Pak se usmál – úsměvem, který neměl daleko k úšklebku. „Nech to plavat, synku. Vyřeší se to. Uvidíš.“
Ředitel konzervatoře, elegantní šedesátník s ostrými rysy a šedým oblekem, seděl ve své kanceláři, když zazvonil telefon. Když uviděl jméno volajícího, povzdechl si. Tušil, o co půjde.
„Dobrý den, pane Doležale,“ pozdravil zdvořile, i když s mírným napětím. „Jak vám mohu pomoci?“
„Pane řediteli,“ začal Roman hlasem, který byl na povrchu přátelský, ale ve skutečnosti pevný a nepřipouštěl odpor. „Můj syn se mi svěřil, že letos už nebude hlavním účinkujícím na ročníkovém koncertu. Pročpak? Povíte mi to? Copak si to nezaslouží? Jako i loni?“
Ředitel si odkašlal a snažil se udržet profesionální tón. „Pane Doležale, rozhodnutí bylo na kolegovi Koudelkovi. Letos jsem ho nechal na profesorech jednotlivých oborů. Váš syn je bezesporu nesmírně snaživý a kvalitní akordeonista, ale slečna Polhošová prý podle pana Koudelky prokázala výjimečný talent a bezkonkurenční umělecký projev. Považuje ji za naši nejlepší akordeonistku. A místo bylo jen pro jednoho.“
Doležal starší chvíli mlčel, pak pokračoval hlasem, který byl o něco ostřejší. „Podívejte, pane řediteli, já vaši školu stabilně podporuji už tři roky. Díky mým příspěvkům máte zafinancovány mnohé akce, včetně těchto ročníkových koncertů. A teď mi chcete říct, že můj syn, který tak tvrdě maká, ustoupí zrovna Polhošové?“
„Pane Doležale,“ začal ředitel, ale Roman Doležal ho přerušil.
„Nechte mě to doříct. Asi tak. Víte, co by se třeba mohlo stát? Veřejnost v naší zemi, jak jistě víte, je sprostý a odporný rasistický póvl. Představte si, kdyby se někde na sociálních sítích objevilo, že konzervatoř dává namísto kluka, co tvrdě dře, přednost někomu kvůli … pozitivní diskriminaci? Jak by to asi zapůsobilo na všechny ty hrdé slušné Čecháčky, hm? Přemýšlejte, pane řediteli. Jak zareaguje ta lůza z Lidlu, až to uvidí online? Já samozřejmě nechci škole nijak ublížit. Ale nemůžu jen tak sedět a dívat se, jak se naše konzervatoř stane obětí nějakých nesmyslných kulturních válek a důvodem polarizace společnosti.“
Ředitel cítil, jak mu pomalu stoupá krevní tlak. Takové vměšování do vnitřních záležitostí školy neměl rád. „Pane Doležale,“ odpověděl a snažil se zachovat klid, „věřte mi, že nám šlo vždy pouze o kvalitu. Nic víc v tom nehledejte.“
Roman Doležal se hlasitě zasmál – suše a bez humoru. „Samozřejmě, pane řediteli. Jen vás prosím, abyste to ještě zvážil. Myslím, že by se to přece dalo ještě nějak zařídit. Můj Jakub je přece nadaný, spolehlivý a kvalitní muzikant. A já bych byl vděčný, kdyby dostal příležitost i letos. A samozřejmě, moje podpora škole by pokračovala dál. Jen si, prosím, vzájemně vyjděme vstříc.“
Ředitel si povzdechl. „Dobře, pane Doležale. Promyslím to ještě nějak.“
Doležal starší se usmál, tentokrát už spokojeněji. „Děkuji. Jsem si jistý, že uděláte správné rozhodnutí.“
Ředitel si unaveně promnul spánky. Cítil se jako mezi mlýnskými kameny. Na jedné straně výjimečně talentovaná studentka, co by si zasloužila být aspoň jednou také na pódiu. Na druhé straně vlivný sponzor, jehož příspěvky byly pro školu nikoli nevýznamné. A jeho syn byl také velmi zdatný hudebník, který už své umění jednou na ročníkovém koncertu prokázal.
Nakonec si do poznámek k přípravám na ročníkový koncert zapsal: „Akordeonisti – prověřit ještě před zkouškami.“
Byl podvečer a slunce už zapadalo za kopce, když Natálie vešla do kuchyně svého domova v Oslavanech. Vůně bramborové polévky se mísila s teplem kamen, kde Marika přihřívala večeři. František už seděl a čekal u stolu. David a Vanesa právě skončili s úkoly a smáli se něčemu, co si šeptali.
„Ahoj, rodinko!“ zavolala na ně vesele.
„Natálko!“ přivítala ji Marika. „Jak bylo?“
„Mám skvělou novinu,“ začala Natálie s jiskřícíma očima a neskrývaným nadšením. „Vybrali mě na ročníkový koncert! Budu hlavní účinkující za náš obor!“
František okamžitě vyskočil a rozpažil ruce. „No to je skvěly! Moja čhaje! Jsem to věděl! Že to dokážeš!“ Objal ji tak pevně, až se jí na okamžik zatajil dech.
Marika se usmála a položila lžíci, kterou míchala polévku. „Natálko, to je užásna zpráva. My jsme na tebe tak pyšni!“ A pak ji objala také.
„Cože?“ vykřikl David, který se zastavil uprostřed pohybu. „Ty budeš hrát na tom velkým koncertě?“
„Jo, budu,“ usmála se Natálie a pohladila bratra po vlasech.
„To je super!“ zvolala Vanesa a skočila Natálii kolem krku.
František se vrátil ke své harmonice: „Tak to musíme oslávit! A ja ti eště něco ukážu. Poď, sedni, zahrajem spolu.“
Natálii přemohlo dojetí.
Další večer seděli Matouš a Natálie ve své oblíbené kavárně. Matouš měl na sobě svou oblíbenou šedou mikinu a džíny, zatímco Natálie zářila v bílé halence, lehkém růžovém svetříku a dlouhé tmavomodré sukni.
„Na tebe, Natynko,“ zvedl Matouš hrníček s čajem a usmál se.
„Na nás oba,“ odpověděla Natálie a lehce s ním přiťukla.
„Já ti říkal, že to dokážeš,“ pokračoval. „A teď se podívej, jak daleko jsi došla. A to je jen začátek.“
„Jo, ale mám trochu strach,“ přiznala a zamíchala si lžičkou svou kávu. „Co když to nezvládnu? Co když ta bolest v ruce přijde zas?“
Matouš položil svou ruku na její. „Zvládneš to. Protože ty jsi silnější, než si myslíš. A i kdyby to nebylo dokonalé, tvoje hudba má v sobě něco, co nikdo jiný nemá. Ty jim ukážeš.“
Natálie se usmála, její pohled byl teď plný vděčnosti. „Dík, Maťo! Ty mě vždycky dokážeš uklidnit.“
Další den seděly Natálie, Eliška a Nikola na lavičce v Lužáneckém parku. Tráva se zelenala a kolem pobíhaly děti s míči. Natálie si sundala batoh, položila ho vedle sebe a otočila se k Elišce a Nikole.
„Tak co je ta velká novina?“ zeptala se Eliška, která měla na sobě svůj typický sportovní outfit – světlé legíny a mikinu.
„Jo, povídej,“ přidala se Nikola a shrnula si vlasy z čela.
„Koudelka! Vybral mě na ročníkový koncert!“ vyhrkla Natálie.
Eliška vykulila oči: „To je skvělý, Naty! Já věděla, že na to máš.“
Nikola se usmála, i když v její tváři byla znát únava. „To je úžasný! Moc ti to přeju.“
„Děkuju, holky,“ odpověděla Natálie. „Ale teď musím cvičit ještě víc než předtím. A mám i trochu strach, či to zvládne i můj paleček …“
„Zvládne,“ odpověděla Eliška rozhodně. „Ty vždycky překonáš všechno. Ale co ty, Nikčo? Ty nevypadáš moc nadšeně.“
Nikola si povzdechla. „Já…to ještě ten rozchod.“
Natálie a Eliška na ni hleděly se soucitem. „Takže už fakt jako definitivně?“ zeptala se Natálie.
„Jo. A teď to musím vstřebat,“ přiznala Nikola.
„To mě mrzí,“ řekla Eliška.
Natálie vstala a pevně objala kamarádku, aby ji rozveselila v její nelehké chvíli.
„To je život,“ odpověděla Nikola. „Ale teď pojďme mluvit o něčem veselejším. Třeba o tobě a Matoušovi.“
Natálie se začervenala. „Co tím myslíš?“
„Ale no tak,“ zasmála se Eliška. „Všichni vidíme, jak na tebe kouká. A ty na něj.“
Natálie se jen usmála, ale už neodpověděla.
Tu sobotu Matouš s Natálií nebyl. Navštívil rodiče. Ne na dlouho. Jen na jedno odpoledne. Neměl si s nimi stejně co říct. Stál v obývacím pokoji rodinného domu v Lednici, opřený o rám okna. Za ním se rozprostírala klidná krajina s poli a vinohrady, ale uvnitř místnosti by se napětí dalo krájet. Na sobě měl tmavomodrou mikinu a džíny, ruce založené na hrudi. Jeho tvář byla klidná, ale v očích měl odraz nesouhlasu.
Danuše seděla na pohovce, její rty byly pevně semknuté a obočí svraštělé. Na sobě měla upravené tmavé šaty a blond vlasy si jako vždy pečlivě vyčesala do hladkého drdolu. Přestože se snažila působit klidně, její oči zračily zlost a frustraci.
„Matouši,“ začala přísným hlasem, „máme spolu vážně problém. Čert vem tu bakalářku… hlavně ještě – a pořád – tady to další!“
„Co myslíš tím to další?“ zeptal se Matouš s klidem, který však ukrýval vnitřní napětí.
Danuše se na něj podívala s pohledem, ve kterém bylo více výčitek než lásky. „No mluvím o té tvé … lásce. Pořád si myslíš, že je dobrý nápad být s někým jako ona?“
Matouš si povzdechl a opřel se o rám okenního parapetu. „Co je podle tebe tak špatného na tom, že s ní jsem?“
Danuše se zhluboka nadechla, její tón nabíral na intenzitě. „Dobře si to zapamatuj, synu. Nikdy nevíš, co se líhne cikánovi v makovici. Jsou příšerně nevyzpytatelní. Jednou se třeba probudíš a ona ti uteče za někým jiným. Jen tak. Z ničeho nic. Nebo tě o všechno obere. Oškube tě jak slepici. Anebo na tebe z ničeho nic vyskočí s nožem. Protože jí to přeletí přes nos. Je to ta jejich kočovnická nátura.“
Na chvíli ztuhl, jeho ruce se sevřely v pěst. Pak se pomalu otočil k matce. Jeho hlas zněl klidně: „Mami, víš vůbec, co právě říkáš?“
„Samozřejmě, že vím!“ vykřikla. „Jen se na ni podívej, Matouši. Je to… je jiná. Není jako my. Ty to možná nevidíš teď, když jsi slepě zamilovaný. Ale jednoho dne ti ukáže, co je doopravdy zač. A ty na to škaredě doplatíš.“
Matouš přešel k pohovce, ale zůstal stát, aby si udržel odstup. „Všechno, co říkáš, může klidně udělat i bílá ženská. A Natálie? Vždyť o ní vůbec nic nevíš, mami,“ řekl tiše, ale pevně a důrazně. „Vůbec ji neznáš. Ona je jedním z nejupřímnějších a nejlaskavějších lidí, které jsem kdy potkal. A to, co teď o ní říkáš, jen ukazuje, že vůbec nechápeš, jaká je. Není to vůči ní fér. A ani vůči mně.“
S hořkostí v tváři zavrtěla hlavou: „Ty jsi byl vždycky tak strašlivě naivní, Matouši. Myslíš si, že ji znáš, ale to je jenom pozlátko. Oni jsou takoví, že právě když si nejvíc myslíš, že už je dobře znáš, ukážou ti svou pravou tvář. My jsme opak. My máme jiné hodnoty. Opravdu si chceš vzít někoho, kdo tě nikdy nebude chápat a kdo bude pro tebe jen přítěž?“
„A co ty, mami?“ zeptal se ostřeji, než zamýšlel. „Jak moc mě chápeš ty? A ji? Jak moc ty chápeš její hodnoty a její svět? Nebo tě nikdy nenapadlo, že možná právě to, že nejsme stejní, nás oba obohacuje? Ona mi rozšiřuje pohled na svět. Dává mi něco, co bych nikdy nenašel u nikoho jiného.“
„To jsou tak nesnesitelně kýčovitá slova,“ řekla ostře a zvedla se z pohovky. „Já jsem dost stará, abych věděla, jak to celé dopadne. Skončíš s rozbitým srdcem, synu. A ztratíš víc, než si teď vůbec dokážeš představit. A ta tvoje filozofie… vše to vede jedním směrem. Že už vůbec nevíš, kdo jsi. Jsi už nadobro pomatený.“
Matouš zavrtěl hlavou, jeho hlas byl teď tichý, ale neústupný. „Ne, mami. Já vím, kdo jsem a jsem naprosto při smyslech. Ale mám pocit, že ty to nevíš. Že ty mi nerozumíš a nevíš o mně nic. Ty chceš, abych byl jen kopií tebe. Já nejsem ty. A Naty? Ta mě opravdu přijímá takového, jaký jsem. Což je daleko víc, než můžu říct teď o tobě.“
Danuše na okamžik ztuhla ve směsi zranění a zlosti: „Tak tos přehnal, mladej! Jak se mě vůbec opovažuješ srovnávat … s ní? Já jsem tvoje milující máma! Já tě chci jen ochránit, Matouši,“ řekla tiše, ale její tón byl plný trpkosti.
„Mami, jestli chceš, abych byl šťastný, tak mě nech žít,“ odpověděl Matouš, jeho hlas byl teď pevný. „A přestaň o ní mluvit takovým způsobem. Je to žena, kterou miluju. A jestli to nedokážeš respektovat, pak se spolu nemáme dál o čem bavit.“
Pak se vztekle otočil směrem ke dveřím, vzal do ruky batoh odložený u stolu a jak se chystal odejít, na okamžik se zastavil a ohlédl se na matku. „A víš co, mami?“ řekl tiše. „Chtěl jsem tě pozvat na její ročníkový koncert. Vybrali ji, aby hrála za jejich obor. Protože je nejlepší harmonikářka na škole. Já doufal, že bys třeba mohla přijít a vidět ji naživo, jak je skvělá. Ale teď už nevím, zda tě mám vůbec zvát.“
„Stejně bych nepřišla,“ přiznala Danuše otevřeně.
Matouš se na ni chvíli díval a pak pokrčil rameny. „Je to tvoje rozhodnutí. Ale ztrácíš příležitost poznat někoho opravdu výjimečného. A taky přicházíš o příležitost být součástí mého života. Měj se, mami.“
Bez dalších slov odešel z místnosti a nechal matku stát v tichu. Zůstala tam sama, ponořená do svých myšlenek. Zase nastartoval auto a odjel směr Brno.
Bylo už pozdě v noci, když se dveře rodinného domu v Lednici náhle otevřely a dovnitř vešel i Miloš. Opíral se o rám dveří, jeho pohyby byly nejisté, a boty se mu smýkaly po dřevěné podlaze. Ve vzduchu se okamžitě rozšířil pach piva a kouře z hospody. Na sobě měl pomačkanou flanelovou košili a džínové kalhoty, které byly na kolenou odřené a zbarvené trávou do zelena. Jeho obličej byl zčervenalý a oči podlité krví. Na tváři měl unavený, lehce provinilý úsměv.
Danuše, která stále seděla na pohovce a zpracovávala hádku se synem, najednou ztuhla. Hned, jak zahlédla Miloše, její oči se zúžily a tvář se napjala do přísného výrazu kárající učitelky.
„No to je skvělé,“ pronesla ostře, aniž by zvedla hlas. „Ty si klidně dorazíš v tomhle stavu, zatímco já se tady musím snažit zvládnout všechny ty teatrální výstupy našeho kluka úplně sama!“
Miloš na ni zaostřil pohled a pokusil se narovnat. „Co to povídáš, Danuško?“ zeptal se táhlým hlasem, který prozrazoval, že má za sebou minimálně osm piv. „Byl jsem jen na chvilku s chlapama. To víš, trochu jsem si zaleraxoval.“
„Snad zarelaxoval!“ opravila ho manželka s ironickým tónem, zvedla se z pohovky a přešla k němu. „A tohle ti přijde jako relaxace? Mildo, vždyť ani nevíš, co se tu děje! Matouš se mě snaží úplně ignorovat!“ její hlas se zlomil.
Máchla rukou ve vzduchu: „A ty se tu potácíš jako troska, dobytku ožralej!“
Miloš zamrkal, jeho opilý mozek se marně snažil zpracovávat, co mu právě řekla. „Co to povídáš, Danuško, copak můžu za Matesa? Co s tím mám já?“
„Co s tím máš?!“ vykřikla Danuše, teď už neschopná skrývat vztek. „Jsi proboha jeho otec, Miloši! Promluv s ním! Přiveď ho k rozumu! Ale ne, ty si radši sedíš v hospodě, zatímco já jsem tady na všechno sama. Ty ani nevíš, co ti syn dělá a s kým se stýká!“
Miloš se zmateně potácel ke kuchyňskému stolu a pokusil se posadit na židli. Zavrzala, když na ni těžce dosedl.
„On si tu cikánku asi fakt přitáhne domů! Víš to? S tou cikánkou chodí, Mildo! Pořád! Žádný úlet, jaks říkal, to není!“ odpověděla Danuše s odporem.
Miloš si promnul oči, jeho opilost se zdála být teď ještě výraznější. „No… a co? Jestli je tak ten náš blbec šťastnej…“
Tahle slova Danuši úplně rozzuřila. „A co?! A co?! Mildo, ty jsi úplně k ničemu!“ zakřičela a začala přecházet po místnosti. „Ty vůbec nic neřešíš! Syn vyvádí, dělá si úplně všechno, co chce a ty jen přikyvuješ, protože nemáš páteř! Už mě nebavíš! Už tě mám plné zuby!“
Miloš se jen unaveně opřel loktem o stůl a zakroutil hlavou. „Danuško, pořád něco řešíš… Nech toho už konečně. A dej mi s tím pokoj.“
„A jestli chce s tou cikánkou být, tak ať je?!“ zasyčela Danuše.
„Jo, třeba klidně …“ odpověděl Miloš klidně a jeho opilecký tón tomu dodával ležérní nádech. „Prostě ať je. Ty máš nějaký problém, Danuše. Pořád chceš někoho komandovat … Když ne jeho, tak aspoň mě.“
Danuše ho přerušila. „To je přesně ono, Miloši! Ty nevidíš, co se děje, protože jsi pořád někde pryč. A teď jsi ještě ožralý jak to zvíře!“
„Já nejsem vůbec … ožralej,“ ohradil se Miloš škytavě, ale jeho sotva srozumitelné zamumlání jeho tvrzení příliš nepodpořilo.
Danuše si jen povzdechla a zatřásla hlavou. „Já už nevím, proč se vůbec snažím a o co,“ řekla unaveně a vrátila se na pohovku. „S tebou je to ztracené, Mildo. A s Matoušem to bude úplně stejné, jestli ho někdo urychleně nepřivede k rozumu.“
Miloš zavřel oči a opřel si hlavu o stůl. „Danuško, prostě to nech být,“ zamumlal. „Mates to nakonec pochopí. A ty bys měla přestat být tak tvrdohlavá.“
Danuše na něj jen znechuceně pohlédla, ale neodpověděla. Miloš na chvíli usnul na židli, zatímco z jeho směru zavanula kyselá vůně alkoholu. Dům se ponořil do ticha, ale napětí zůstalo viset ve vzduchu jako neodbytný přízrak.
Miloš se za pár hodin pomalu probouzel na kuchyňské židli, hlavu stále opřenou o paži. Slabé světlo lampy nad stolem osvětlovalo jeho unavený obličej. Zamrkal, promnul si oči a zmateně se rozhlédl. Ztěžka zamumlal něco nesrozumitelného. V místnosti vládlo ticho, jen na sporáku slabě syčel hrnec s vodou.
Danuše seděla naproti němu. Její ruce svíraly šálek čaje a pozorovala ho s napjatým výrazem. „No to je dost,“ poznamenala ostře.
„Co… kde to jsem?“ zamumlal, než si uvědomil, že usnul doma.
„Doma seš,“ odpověděla Danuše chladně. Její výraz byl tvrdý, oči upřené na manžela, jako by ho propalovala pohledem.
„Kolik je?“ zeptal se Miloš a snažil se narovnat, ale ostrá bolest v zádech a hlavě ho držela shrbeného.
„Moc,“ odpověděla Danuše ostře. „A máme spolu něco řešit.“
Miloš jen mávl rukou. „Co zas? Dano, prosím tě, nech mě. Jsem unavený.“ Ospale zívl a rukou si prohrábl řídké zbytky vlasů.
„Ne, Mildo, nenechám,“ přerušila ho Danuše. Trvala na svém, její tón byl čím dál naléhavější. „Musíme si promluvit. To už takhle dál nejde.“
„A o čem zas? Už jsme všechno probrali,“ zamumlal, zatímco si mnul spánky.
„O Matoušovi,“ odpověděla a opřela se rukama o stůl, aby zdůraznila svou vážnost. „O té jeho holce. Mildo, prosím tě, musíš s ním promluvit. Já už na ním ztrácím kontrolu. Ale ty jsi jeho otec. Chci, abys konečně jako otec zasáhl!“
Miloš se zhluboka nadechl a zvedl unavený prázdný pohled k manželce. „A co s ním? Je dospělej. Jeho věc. A co mu mám jako říct? Žes mu zakázala se blbě zamilovat? Co ode mě chceš, Danuše?“
„To nemyslíš vážně! Není to přece jen jeho věc!“ vyjela Danuše. „Je to věc celé naší rodiny! On se tahá s cikánskou chamradí, Mildo. To ti vážně nevadí? Vždyť to je neuvěřitelné! Ta coura ho akorát stáhne ke dnu. Víš, jak jsou líní a nespolehliví. Jednou se na něj vykašle, nebo mu udělá i něco horšího. Mám o něj strach! A ty tomu chceš jen přihlížet?“
Miloš pokrčil rameny a opřel se o opěradlo židle. Pak si povzdechl, jako by ho celá věc obtěžovala: „Poslouchej, Danuško. Mně se to taky moc nelíbí. Ale já se do toho plést nebudu. Kluk si už dělá, co chce. A já už na něj nemám nervy. Nech mě s tím být. Nemůžeme mu stát za zadkem a radit, koho si má vybírat. Je to už dospělý chlap.“
„Ty jsi fakt neuvěřitelný,“ odsekla ostře, její hlas teď zněl zlostněji. „Tobě je jedno, že se ten kluk řítí do průšvihu. Jsi jeho otec! Máš mu domluvit! Vysvětlit mu, co je správné! Ta holka mu zničí život! Mildo, toto přece nejsou lidé jako my. A ty víš, co tím myslím.“
Miloš si promnul obličej a zavrtěl hlavou. „To je toho. Kluk se jen špatně zamiloval. A já to mám teď řešit? Já?“ Miloš se unaveně zasmál, jeho smích zněl skoro jako vzdech. „Danuško, já na to fakt nemám ani nervy ani náladu. Já ho už poučovat nebudu. Akorát by se na mě naštval. Já chcu doma klid.“
„Klid?“ zopakovala s rostoucím vztekem. „Mildo! Jestli teď něco neuděláme, tak si to budeš vyčítat do konce života. Musíš s ním promluvit. Musíš mu říct, že to není správné. Že toto nemůžeme akceptovat. Ty fakt nechápeš, co se děje? On si ničí budoucnost! A ty si tu jen tak sedíš a tváříš se, že je ti to jedno?“
„Jo, je mi to jedno,“ odpověděl lhostejně a zakroutil hlavou. „Stejně mě neposlechne. Proč bych se do toho pletl? Je už velký, tak ať si svoje průsery řeší sám.“
„Ale je to i náš problém,“ naléhala a její hlas nabíral na zoufalosti. „Mildo, co když se mu něco stane? Co když skončí úplně špatně jenom kvůli ní? Musíš mu dát ultimátum,“ naléhala Danuše. „Řekni mu, že jestli s ní bude pokračovat, tak… tak…“
„Tak co, Danuše?“ přerušil ji Miloš, jeho hlas poprvé za celou dobu zněl ostřeji. „Vyhodíme ho z domu? Co chceš udělat?“
Na chvíli zmlkla, ale pak pokračovala, její hlas zněl chladně. „Můžeš mu aspoň říct, že jestli si neuvědomí, co dělá, tak ho v životě čekají jen samé problémy. A že my ho nebudeme zachraňovat, až zjistí, že se spletl.“
„Danuško,“ povzdechl si a opřel si hlavu do dlaní. „Já se ti do toho míchat nebudu. Jestli chceš, tak si s ním promluv sama. Já už na to nemám. Mně stačí, že jsem přišel domů a můžu mět klidné spaní.“
„Jsi vážně k ničemu,“ zasyčela s hořkostí v hlase. „Vždycky jsi byl,“ pronesla tiše, ale ostře.
„Jo, jo,“ zamumlal, vstal od stolu a zamířil ke dveřím. „Jsem k ničemu. Ale aspoň s tím neobtěžuju ostatní, Dano. Jdu spat.“
Pak se pomalu zvedl ze židle a zamířil ke dveřím. „Dobrou,“ řekl unaveně, aniž by se otočil. „Nech mě chrápat.“
Danuše zůstala stát u stolu, její tvář byla napjatá zlostí a frustrací. Ale i přesto si byla jistá jednou věcí: nevzdá se. Matoušovu vztahu musí nějak zabránit. A jestli jí manžel nepomůže, najde si jiný způsob. „Dobře,“ zašeptala si pro sebe. „Jestli to má být na mně, tak to udělám klidně sama. A po svém!“
Natálie seděla na pohovce vedle své mladší sestry Vanesy, která si hrála s panenkami. Televize v koutě místnosti tiše hrála, ale nikdo jí nevěnoval pozornost. František seděl u stolu a žvýkal chleba s máslem, zatímco Marika skládala prádlo na židli vedle něj. Atmosféra byla klidná, jen Natálie měla na srdci něco, co chtěla říct.
„Mami, tati,“ začala opatrně, její hlas byl tišší než obvykle. „Chtěla jsem se vás na něco zeptat.“
František se na ni podíval: „Co ti treba, Natálko?“
„Maťo mě pozval zítra na výlet do Lednice,“ odpověděla. „Chce mě vzít do zámecké zahrady. Jen my dva.“
Marika okamžitě zvedla hlavu od prádla, zatímco Vanesa se zvědavě otočila k sestře. František zvedl obočí, ale mlčel.
„Len ve dvojo?“ zeptala se Marika, v jejím hlase zazněla opatrnost. „To už je fakt vážne, ni? Bere tě k sobě do mesta? A co jeho mama a tata?“
„Nejdem za nima,“ vysvětlila Natálie rychle. „Maťo říkal, že mi chce ukázat zahradu, projít se a… prostě jen byt spolu.“
František si povzdechl a odložil talíř na stůl. „Dikh, Natálo,“ začal. „Já chápu, že Maťo je slušny chalan. Ak je to ale už tak moc vážne, musíme byt istí, že je to bezpečne a nebudze haňba. Co kdyby šel s váma aj David?“
„David?“ opakovala Natálie nevěřícně. „Tati, proč by s námi měl jet? Dyť to je enom výlet.“
„Bo Maťo už není len kamoš,“ odpověděla Marika pevně. „Je to tvoja prva vážna známost, Natálo. A my chcem mět jistotu, že bude všicko v pořadku. David ti je brácha, dohledne na teba a ohlída tě.“
Natálie si skousla ret a zamyšleně se dívala na stůl. „Maťo asi nebude moc nadšený,“ přiznala tiše.
„A my bysme vůbec nebyli rádi, kdybys jela sáma,“ řekl František důrazně. „Máš eště čas. Ak je to tak vážne, Maťo pochopi.“
„A proč nemůžu jít aj já?“ ozvala se najednou Vanesa a zvedla hlavu od svých panenek.
„Bo si eště mála,“ řekla Marika bez zaváhání.
„Ale já chcu taky!“ protestovala Vanesa. „Chci vidět ten zámek. Aj Maťa. Mám ho ráda!“
„Vaneso, nechaj to,“ napomenul ji František. „To neni výlet pro děcka!“
Našpulila pusu a zkřížila ruce na prsou. „To je nespravedlivé! David jo a já né?“
Natálie si povzdechla a podívala se na rodiče. „Takže jak půjde David, můžu?“
Marika i František přikývli. „Ano, ale len ked ide on“ potvrdila Marika.
Natálie se neochotně usmála. „Dobře, řeknu to Maťovi. Snad mu to nebude vadit.“
„A já?“ ozvala se znovu Vanesa. „Můžu, prosííím?“
„Vanesko, ne,“ odpověděla Marika trpělivě. „David je starši, postara, aby všicko bylo v pořádku. Ty zostaneš doma.“
„Ale já chcu taky vidět ten zámek,“ povzdechla si Vanesa.
„My pojedem indy, jako rodina,“ slíbila Marika. „Ale teraz to nechaj na Natálu a Davida.“
Vanesa nakonec ztichla, ale v jejím pohledu zůstala jistá dávka uraženosti. „Dobre,“ zamumlala nakonec. „Ale příště du taky!“
Natálie vytočila Matoušovo číslo. Když uslyšela jeho hlas, lehce zaváhala.
„Maťo, můžu zítra do Lednice s tebou,“ řekla opatrně. „Ale taťka s mamkou mají podmínku.“
„Jakou?“ zeptal se Matouš zvědavě.
„Že jde i David,“ odpověděla.
Na druhé straně bylo chviličku ticho. Pak Matouš zareagoval: „Jo … V pohodě. Hlavní je, že jedeš ty. On mi nevadí. Aspoň budou v klidu.“
Natálie si s úlevou vydechla. „Dík, Maťo! To jsem ráda! Tak teda zítra!“
„Zítra,“ odpověděl Matouš s úsměvem v hlase. „Už se těším.“
Natálie zavěsila a lehla si na postel. Byla ráda, že s Matoušem může strávit den. A David? Snad se do toho moc plést nebude.
Nazítří slunce zvolna vystupovalo na oblohu a jeho paprsky se třpytily na jezírkách rozesetých po zámecké zahradě v Lednici. Vzduch byl chladný, ale svěží, a jemný vánek si pohrával s listím stromů. Natálie, Matouš a David právě vstoupili do zahrady, obklopeni majestátními stromy, rozkvetlými keři a ladně zakřivenými stezkami k zámeckým fontánám a romantickým zákoutím.
Natálie zářila úsměvem, který nešlo přehlédnout. Na sobě měla lehký vínově červený svetřík a černé kotníkové boty, které se leskly v ranním světle. Své dlouhé černé vlasy měla sepnuté do nízkého culíku, aby jí nepadaly do obličeje, a z očí jí sršelo nadšení.
Matouš kráčel po její pravé straně, jeho světlé vlasy se jemně třepotaly ve větru. Na sobě měl tmavě modrou mikinu a volné džíny, ruce hluboko zastrčené v kapsách, ale jeho pohled se stále obracel k Natálii. Když se jejich oči setkaly, jeho tvář se rozjasnila v úsměvu, který byl napůl stydlivý, napůl obdivný.
David šel o pár kroků za nimi, na ramenou batoh s pitím a svačinou, který mu rodiče pečlivě sbalili. Jeho puberťácký výraz byl chvílemi lehce znuděný, ale jakmile spatřil, jak se jeho sestra směje, uvolnil se a připojil se k jejich radosti. „Kde teď?“ zeptal se ukázal rukou k rozlehlým zahradám.
„Na minaret,“ navrhl Matouš. „Je tam úžasný výhled.“
Po cestě Matouš vytáhl telefon. „Natynko, postav se tamhle, pod ten strom. Uděláme ti fotku,“ navrhl s úsměvem.
„Jen mě? A co my?“ zasmála se Natálie a ukázala na Davida.
„Dobře, tak všichni tři,“ usmál se Matouš. Podal telefon Davidovi, který se zpočátku tvářil trochu neochotně, ale nakonec roli fotografa přijal.
„Tak dobře, ale pak mě taky někdo vyfotí,“ řekl David, zatímco si přehazoval telefon do správného úhlu.
Matouš a Natálie se postavili pod rozložitý strom s větvemi, které tvořily přirozený rám. Matouš lehce položil ruku Natálii na loket a ona se začervenala. „Úsměv,“ křikl David a cvakl první fotku.
„Počkej, a teď zkus jiný úhel,“ řekla a upravila si vlasy.
David po pár fotkách obrátil role. „Teď vy dva vyfoťte mě!“ zavolal a skočil na malý můstek. Matouš s Natálií se rozesmáli, ale vyhověli jeho přání.
„Super,“ zavolal na něj Matouš, zatímco cvakal telefonem.
Když dorazili ke skleníku, všichni si na chvíli sedli na lavičku. David si otevřel lahev vody, zatímco Matouš a Natálie se naklonili k sobě, tiše si povídali.
„Jsem ráda, že jsme tady spolu,“ řekla. Její hlas byl klidný, ale šťastný.
„Já taky,“ odpověděl a podíval se na ni. „Je to tu krásné. Ale víš co? S tebou vypadá i Lednice ještě kouzelněji.“
Natálie se zasmála a lehce ho šťouchla do ramene.
David se na ně podíval a protočil oči. „Vy dva jste fakt nemožní. Poďme dál!“ navrhl, aby přerušil jejich chvíli.
„Dobře,“ zasmála se a vstala.
Když odcházeli z areálu, slunce už bylo vysoko na obloze. David si pobrukoval melodii, kterou si sám vymyslel. Natálie šla vedle něj a nesla drobné suvenýry, které koupili. Matouš šel po její druhé straně a jejich ruce se při chůzi občas nechtěně dotkly. Nakonec ji jemně vzal za ruku a ona se na něj usmála, ale nic neřekla.
David si toho všiml a lehce se ušklíbl. „Myslíte, že si to naši nevšimnou?“ zeptal se sestry škádlivě.
„To je moja věc, Davide,“ odpověděla a s úsměvem ho lehce plácla po rameni.
„Aj moja,“ dodal David s jistotou.
Slunce se pomalu sklánělo k obzoru, když trojice nasedla do Matoušova auta na parkovišti nedaleko zámecké zahrady. Matouš si ještě jednou zkontroloval zpětné zrcátko, zapnul bezpečnostní pás a s lehkým úsměvem na tváři se otočil na Natálii, která seděla vedle něj na místě spolujezdce. David se usadil na zadním sedadle, opřený o okénko, stále si prohlížel fotky z výletu na telefonu.
„Všichni připoutaní?“ zeptal se Matouš, zatímco startoval motor.
„Jasné, šéfe,“ odpověděl David škádlivě ze zadního sedadla.
„Tak vyrážíme,“ řekl Matouš a auto se plynule rozjelo z parkoviště na cestu směrem k Oslavanům.
Natálie se dívala z okna na ubíhající krajinu, její tvář byla klidná, ale v očích měla stále stopy radosti z dnešního dne. „Byl to opravdu krásný výlet,“ řekla tiše a otočila se k Matoušovi.
„Jo, byl,“ odpověděl Matouš, aniž by spustil oči ze silnice. „A díky, Davide. Myslím, žes jako fotograf obstál na jedničku.“
„Jak jinač,“ ozval se David zezadu s hranou důležitostí. „Bez mojich fotek nemáte žádné vzpomínky!“
Natálie se zasmála a otočila se k němu. „Tak to asi budeš náš oficiální rodinný fotograf!“
„Ale enom za love,“ odpověděl David s úšklebkem.
Matouš se zasmál a podíval se na Natálii. „Tvoje rodina je skvělá. Máš štěstí.“
„To ano,“ přikývla. „I když jsou někdy trochu moc starostliví. Ale chápu je.“
David se znovu ozval ze zadního sedadla, tentokrát vážněji. „Dikh, Maťo, teď jako vážně. Co máš s mojí ségrou, more? Jenom chcu vědět, jaký si mam o tobě udělat obrázek.“
Matouš se lehce zakuckal, jak ho otázka zaskočila. Natálie na něj zírala, trochu zaskočená Davidovou přímostí.
„Davide!“ okřikla ho. „To se neříká.“
„Ne, úplně v pohodě,“ řekl Matouš s úsměvem a na okamžik se otočil k Davidovi. „Abych ti odpověděl… mám Natynku moc rád. Je pro mě výjimečná.“
Natálie cítila, jak jí tváře zrůžověly, a sklopila pohled k rukám. „Maťo…“ zašeptala.
„Šak dobré,“ odpověděl David a zakýval hlavou, jako by jeho otázka byla zcela na místě. „Tak si ju važ.“
„To se nemusíš bát,“ odpověděl Matouš vážně.
Natálie sledovala, jak ubíhá známá krajina, a cítila zvláštní klid. Když auto zastavilo v Oslavanech před jejich domem, Matouš vypnul motor a otočil se na Natálii.
„Doufám, že to nebylo moc náročné,“ řekl.
„Vůbec ne,“ odpověděla s úsměvem. „Bylo to krásné. Děkuju.“
David mezitím otevřel dveře a vyskočil ven, s batohem na zádech a telefonem v ruce. „No, jdu první. Dík za svezení, Maťo!“ zavolal a zamířil k domovním dveřím.
Natálie se naklonila k Matoušovi. „Díky za dnešek. Bylo to vážně moc fajn.“
„Já děkuju tobě,“ odpověděl a na okamžik zadržel její pohled. Pak lehce chytil její ruku a stiskl ji. „Uvidíme se brzo?“
„Určitě,“ odpověděla a vystoupila z auta. Ještě jednou se na něj otočila a zamávala.
S úsměvem a spokojeně sledoval, jak vstoupila do domu. Poté nastartoval a odjel do tmy.
Hlasité předčítání
