Uplynulo už více než tři měsíce, od Natáliiny nehody. A i když se její ruka postupně zlepšovala, stále ještě nebyla úplně fit. O to více se ale těšila na tuto chvíli. Věděla, že zraněný palec je na dobré cestě, ale stále trochu cítila tu starou bolest a tuhost. Při každém pohybu se jí zdálo, že je stále trochu mimo, jako by její pravá ruka nebyla tak úplně její.
Když konečně přišla sundat sádru, byla nervózní, ale i zvědavá, co jí lékař řekne. Uvnitř jí to bolelo víc, než by si přála přiznat. Po tak dlouhé době konečně nastal okamžik, kdy se dozví, jestli se její ruka vůbec vrátí do normálního stavu.
Lékař, který ji provázel celým procesem léčby, ji pozdravil a s úsměvem konstatoval, když se podíval na rentgen: „Palec je na dobré cestě. Srostl jakžtakž dobře, ale pořád bude potřeba hodně trpělivosti. Bolí vás ještě hodně?“
„Jo …“ přiznala Natálie, „je to tuhé, trochu bolí, ale… asi to bude lepší, ne?“
„Pravděpodobně. Když začnete s rehabilitací, pohyb se snad vrátí, i když možná už nikdy v plné míře. Ale rozhodně to ještě potrvá,“ vysvětloval lékař, načež ji vybídl: „Tak, je čas sundat tu sádru. Pojďme se podívat, jak to vypadá.“
Natálie napjatě seděla na vyšetřovacím stole. Nebylo to o bolesti, ale spíš o tom, jak ruka bude vypadat a jak se jí s ní bude dál žít. Dýchala zhluboka, aby se uklidnila, když lékař opatrně rozřezával její sádru. Pak jemně sundal sádru a uvolnil obvazy.
Nejdřív se objevil bledý, skoro ztracený vjem kůže, která byla pod sádrou tolik týdnů skrytá. Natálie si okamžitě všimla, jak byla pokožka na palci suchá a loupala se. Když pohlédla na svůj palec, první, co ji zasáhlo, byly ty jizvy. Byly tam – šest tenkých, krátkých přímých ranek, které zůstaly po nastavení kostí a uchycení drátů. Teď vypadaly jako malé důlky. Největší jizva byla ta od operace, vystouplá, bledá a neforemná. Vedla přímo přes celý palec, jako by tam někdo vyřízl něco, co už nikdy nešlo vrátit zpět.
Lékař na chvíli ztichl, když zkoumal palec, než řekl: „Nevypadá to tak zle. Kost je srostlá, ale přiznám se, že pohyb zatím dlouho nebude ideální. Musíme to hodně rehabilitovat.“ Jeho tón byl vlídný, ale přesto ne zcela povzbudivý. „Zkuste tím teď pomalu začít hýbat. Bude to dost bolet, ale to je normální.“
Natálie pocítila, jak se jí v krku usadila hořkost. I když to čekala, nebyla připravená na to, že to ještě nebude „normální“ – že to stále bude vyžadovat velkou dávku času a trpělivosti. Na chvíli zavřela oči, aby se uklidnila. Cítila, jak se jí ve tváři objevuje náznak frustrace, který pomalu přecházel do smíření. Byla na začátku dlouhé cesty, kterou ještě nebyla úplně připravená podstoupit. Měla pocit, že bude chvíli trvat, než se naučí znovu důvěřovat své ruce a než bude schopná s ní fungovat jako dřív.
„Cítím, že je pořád úplně tuhý…“ řekla nakonec tiše, i když věděla, že to není překvapení. „Ale je to lepší než předtím v sádře.“
„To je správně,“ odpověděl lékař. „A jak jste se s tím vyrovnávala? Jak to na vás působí teď?“
Natálie se podívala na palec. Ještě bolel, ale byl to jiný druh bolesti než dřív. Nebyla to už dávno ta záchvatová, cukavá a bodavá bolest, kterou cítila, když se jí kost zlámala. Teď to bylo spíš jako náznak něčeho neúplného, co se ještě nevrátilo do původního stavu. Na chvíli si vzpomněla na okamžiky, kdy bolest byla tak intenzivní, že jí ztěžovala i běžné úkony, jako je obyčejné držení věcí, natož psaní.
„Když se podívám na ten palec, pořád vypadá, že není tak úplně můj,“ řekla s váhavým úsměvem. „Pořád si nejsem jistá, jak dalece bude fungovat.“
Lékař přikývl. „To je normální. Teď je důležité začít s intenzivní rehabilitací. Pomalu, postupně. A mějte trpělivost. Sice to nebude hned, ale časem se hybnost určitě ještě zlepší, i když asi nikdy to už nebude jako dřív. Jste mladá. Není to konec. Jen nový začátek. Jste na správné cestě.“
Natálie se zamyslela. Cítila úlevu, ale zároveň stále měla obavy a v hlavě myšlenky na to, co všechno už kvůli zranění zmeškala a jak těžké bude se vrátit k tomu, co tolik milovala. Ale zároveň, pod tím vším, tu byl i náznak naděje, že to může být opravdu začátek něčeho nového.
„Děkuju,“ řekla, když se zhluboka nadechla a dala ruku zpátky na stůl, aby se podívala na její ne zcela ideální, ale skutečné znovutzrození. Její palec a ruka sice nebyly to, co bývaly, ale i tak cítila okamžité ulehčení. Stále měla před očima ten nehybný, ztuhlý palec. Když byl teď odkrytý, musela se vyrovnat i s tím, jak vypadá a v jakém je stavu. Byla trošku zklamaná, že to stále není úplně v pořádku, že to možná nikdy nebude tak jako dřív, ale zároveň cítila, že je to konečně krok tím správným směrem.
Po sundání sádry jí lékař předepsal ortézu, která měla její palec a ruku stabilizovat během období rehabilitací. Ortéza byla navržena tak, aby podpořila správné postavení palce a prstů při pohybu ruky, ale zároveň měla pružnost, aby si Natálie mohla začít na ruku zvykat a postupně ji rozhýbávat bez přetížení. Měla udržet palec v klidu, a zároveň jí umožnit pomalu začít s prvními významnějšími pohyby.
Když jí lékař pomůcku nasadil, Natálie si všimla, že byla pohodlná, ale stále ji trochu omezovala v některých pohybech – ne tak silně jako sádra, ale dost na to, aby se s ní nemohla naplno vrátit k aktivitám, po kterých toužila. Ortéza měla měkký vnitřek, ale vnější část byla pevná, s důrazem na palec a zápěstí, aby byla ruka co nejvíce chráněná před nadměrnou námahou.
„Tahle ortéza bude vaší oporou během rehabilitace,“ vysvětlil lékař. „Bude třeba ji nosit hlavně během dne, když budete cvičit. Vyhýbejte se větší zátěži. V noci ji můžete sundat, aby ruka odpočívala. Ale žádné náročné aktivity ještě nějakou dobu ne.“
Natálie to vzala s vědomím, že stále musí být opatrná, ale zároveň byla ráda, že se dostává o krok blíž k normálnímu životu.
„A co rehabilitace?“ zeptala se ještě, když si uvědomila, že je to další krok, který musí podstoupit.
„Ta bude klíčová, aby se vám palec vrátil do plné funkce,“ řekl lékař. „Zpočátku to bude o jemném cvičení a protahování. Potom se můžete postupně vrátit k běžným činnostem. To ale neznamená, že budete okamžitě hrát na harmoniku nebo dělat jiné náročné pohyby. To v žádném případě! Chce to čas.“
Natálie se podívala na svou ruku, teď chráněnou už jen tenkým elastickým obvazem a ortézou na suchý zips. Cítila se vděčná, že to není úplný konec, ale že se pomalu začíná znovu vracet k normálu. Ortéza jí zároveň jí připomínala, jak důležité je být trpělivá a vydržet, aby se mohla vrátit ke svému nástroji. I když věděla, že to jednou přijde, to čekání bylo frustrující. „Zase to musím překonat,“ přemýšlela. „Ale bude to lepší. Doufám.“
Byla vděčná i za to, jak ji s Matoušem toto období spojilo. A taky že i přes všechny těžkosti si byli stále blíž. Našli si čas nejen na vzájemnou podporu, ale i na to, aby si užívali malé věci – jako společné procházky po parku nebo večery v kavárnách a čajovnách. „Musím být trpělivá,“ říkala si v duchu, „ale s ním to zvládnu. A to je teď to nejdůležitější. Má pro mě jiný pohled na svět. Tak obohacující!“
Matouš si na ni zvykal stejně, jako si ona zvykala na něj. Oba byli ve fázi života, kdy hledali rovnováhu a spřízněnou duši.
Když Natálie přišla domů po kontrole u lékaře, srdce jí bilo rychleji než obvykle. Sundání sádry bylo velký krok, ale pořád to nebylo úplně to, co si přála. Jakmile otevřela dveře, vycítila, že doma je ticho – něco, co obvykle neznamenalo nic dobrého.
V kuchyni byli její rodiče – její matka seděla u stolu, zatímco otec stál u lednice, jakoby na něco čekal. Oba vypadali nervózně, jako by se těšili na to, co jim řekne, ale zároveň tušili zklamání, že to stále není „úplně v pořádku“. Věděli, že Natálie je silná, ale zároveň nechtěli, aby její trápení z nemožnosti vrátit se k hudbě zůstalo nevyslyšené.
„Ahoj. Dieťatko moje,“ povzdechla si matka, když si všimla, že Natálie přišla. „Tak jak ti to dopadlo?“
„Ahoj, mami,“ odpověděla Natálie tiše a sundala si bundu. „Tak sádra je pryč. Dostala jsem ortézu.“
Marika okamžitě vstala a přišla k ní, její obavy se rozplynuly v návalu úlevy, ale zároveň viděla, jak je Natálie pořád ostražitá.
„To je skvele, ale… co teraz? Bolí to furt?“ zeptala se, než si všimla ortézy na Natáliině ruce.
„Trochu. A je to stále hodně ztuhlé. Ale… je to lepší než dřív,“ odpověděla Natálie a položila ruku na stůl, aby si ji matka prohlédla.
„Aha,“ odpověděla matka, pokyvujíc hlavou. „Ale jsi na to opatrná, že? Neni to jak pred tým …“
„Ne, není … možná nikdy nebude,“ přiznala Natálie smutně. „Ale… přinejmenším se už můžu trochu hýbat. Lékař říkal, že teď začnu s rehabilitací. Postupně. Ale nechal mi tu ortézu na podporu. Mám ji nosit celý den, když dělám cvičení.“
Otec se k nim připojil a podíval se na ruku. „To je dobre, že je to na dobré cestě. Ale jak to vypada s tou rehabilitací? Budeš s rukou dělat všechno, co dřív?“
„No… nebude to asi nikdy jako předtím,“ odpověděla Natálie a pokrčila smutně rameny. „Ale prý to snad časem bude lepši. Chce to jen čas a trpělivost. A žádná náročná zátěž ještě nějakou dobu.“
Matka se podívala na její ruku a pak na její obličej. „Ťažké to je, co? Mala jsem strach. Ono to bude trvat dlho. Ale si statečna, holčičko. Určitě to zvládneš.“
„Díky, mami,“ řekla Natálie a snažila se usmát, i když v ní stále zůstával pocit obrovského zklamání ze stavu její ruky.
Otec ji jemně pohladil po rameni. „Aj to zvládneš, Natálo. Len sa drž. My ti pomůžeme, se neboj.“
„Díky, tati,“ řekla Natálie tiše. „Ale stejně… je to nějaké jiné. Ruka není, co bývala. Palec se vůbec nehýbe… cítím, že to asi nikdy nebude úplně vpořádku.“
„Ale aspoň možeš začat cvičit. To je velký krok,“ řekl její otec, jako by to byla ta největší pravda. „Postupně se z toho dostaneš. Neboj se, že to nepude. Sme tu pro tebe. Všici.“
Matka přikývla, její tvář byla plná soucitu, ale zároveň hrdosti. „Musíš byt trpělivá. A věřím, že ten čas, co do toho vložíš, se ti vráti. Jen se nenechaj odradit tým, že to není hned.“
„Budu se snažit,“ odpověděla Natálie s úsměvem, který byl trochu nervózní, ale upřímný.
Matka k ní přistoupila a objala ji. „Vždycky budeme u tebe, Natálko. Všicko to zvladneme.“
„Díky, mami. A díky i tobě, tati,“ řekla Natálie a v její tváři se zračil klid, který přicházel pomalu, ale jistě. A v tom, co přicházelo, nebude sama.
Jednou večer, když už bylo po škole, se Natálie a Matouš opět sešli v kavárně. Natálie byla oblečená v pohodlných džínách, jednoduché bílé košili a měla na sobě lehkou koženou bundu. Její ruka spořívala stále v ortéze, ale měla pocit, že to už ji nevnímá tak „cizí“ jako před pár týdny a měsíci.
„Jak se cítíš dnes?“ zeptal se Matouš, když přišla. Jeho světle modré oči ji bedlivě pozorovaly.
„Lepší,“ usmála se Natálie. „Ještě to malinko bolí, ale už to není tak hrozný. A víš co? Myslím, že zítra už naplno začnu s rehabilitací. Musím začít rozhýbávat ten palec, abych se zase mohla vrátit k normálnímu životu a k harmonice.“
„To je skvělý krok,“ řekl Matouš s úsměvem. „Přemýšlím, že bych ti při tom mohl dělat společnost Co říkáš?“
„To bych asi ocenila,“ odpověděla Natálie s úsměvem. „Nevím, jestli bych to sama zvládla.“
I když věděla, že byla na dobré cestě, bolest a omezený pohyb byly stále přítomné. Ortéza jí poskytovala stabilitu a ochranu, ale zároveň jí připomínala, jak daleko ještě musí dojít, než se její ruce vrátí plná funkce. Každý pohyb byl teď provázen jemnou bolestí a napětím, ale věděla, že je to součást procesu.
Lékař Natálii po sundání sádry předepsal několik specifických cvičení a rehabilitací, které měly pomoci rozhýbat její zraněný palec. Cílem bylo postupně obnovit pohyblivost, sílu a funkčnost palce, ale zároveň ji nechat se zotavit bez přetížení. Bylo to náročné a Natálie věděla, že to nebude rychlé, ale chtěla to zvládnout.
Prvním cvičením bylo jemné roztahování prstů. Měla sedět v pohodlné pozici, ruka položená na stole, s ortézou na místě. Pomalu a opatrně, bez bolesti, začala rozevírat prsty, aby palec nezůstal ztuhlý. Po každém protažení držela prsty na chvíli ve vzduchu a snažila se je jemně protahovat. A potom se měla špičkou palce zkusit dotknout ostatních prstů. Bylo to naprosto klidné cvičení, které jí pomáhalo s flexibilitou a udrželo palec i zbytek ruky v pohybu, kolik to jen šlo.
Další cvičení zahrnovalo pomalé a kontrolované kruhové pohyby palcem. Měla pohybovat palcem v pomalém, kontrolovaném kruhu, jak ve směru hodinových ručiček, tak proti směru hodinových ručiček. Tento pohyb měl pomoci s obnovou jeho obratnosti a zmírnit tuhost, která po tak dlouhé době strávené v sádře stále přetrvávala. Bylo to obtížné, protože každý pohyb byl doprovázen jemným, ale stále přítomným diskomfortem.
Aby palec začal opět získávat sílu, lékař doporučil cvičení se speciální rehabilitační gumičkou. Měla pomalu stisknout gumičku palcem i ostatními prsty. Cílem bylo, aby se palec začal vracet k funkci a síle, kterou měl před úrazem. Každý stisk byl velmi bolestivý, ale nezbytný pro zlepšení stavu. V prvních dnech si Natálie pomalu přidávala opakování jen po malých dávkách, aby zraněnou ruku příliš nezatěžovala.
Jednou tak seděla s Matoušem u stolu, soustředěně sledovala svou ruku, zatímco se snažila zopakovat rehabilitační cvičení.
Natálie zasykla bolestí a odhodila gumičku: „To nejde… prostě to nejde! Jako by to ani nebyl můj palec!“
„Ještě včera jsi ho skoro vůbec nepohnula. A teď s ním už trochu hýbeš. To je pokrok,“ utěšoval ji klidným hlasem Matouš.
Natálie si otřela oči. Snažila se skrýt slzy: „Pokrok… Pár milimetrů sem a tam, co s tím asi tak dokážu? Já s tím nechci hýbat jen trochu. Chci zase hrát!“
Matouš se k ní naklonil a uchopil její zdravou ruku do své. „A taky budeš. Jenom ne hned. Když se zraníš, nemůžeš chtít běžet sprint hned druhý den.“
Natálie tiše sklonila hlavu: „A co když už nikdy nebudu hrát tak jako dřív?“
„A co když budeš hrát ještě líp? Možná jinak, ale líp. Ale musíš tomu dát čas.“ hladil ji Matouš po hřbetu zdravé ruky.
Natálie mlčela, pak pomalu zvedla gumičku ze stolu. Přiložila ji zpět k prstům a i přes bolest ji začala znovu tisknout.
Byla jí doporučena i jemná masáž. Masáže měly pomoci s prokrvením a uvolněním postižené oblasti. Natálie masáže pravidelně zařazovala do své rutiny. I když bylo někdy těžké se donutit k pravidelnosti, věděla, že bez nich by její palec nikdy nefungoval tak, jak by měl.
„Pomalý proces… ale postupně se to zlepší,“ opakovala si častokrát v duchu, když si na chvíli sedla po cvičení a masážích. Zhluboka dýchala, snažíc se uklidnit svou mysl. S vědomím, že trpělivost je klíčová, se pokusila neupadat do apatie.
Matouš byl pro ni v tomto období velkou psychickou oporou. Každý večer jí připomínal, jak daleko už se dostala, a to i v okamžicích, kdy se Natálie cítila nejistá. „Neboj se,“ říkal jí často. „Jsi silná. Vím, že to zvládneš. Jenom neztrácej víru, že se to zlepší.“
I když nemohl být s ní přímo při každém cvičení, navštěvoval ji, kdykoli to bylo možné, a motivoval ji, aby pokračovala. „Zkus to dnes znovu,“ říkal jí. „Vím, že to není snadné, ale ty už jsi to dokázala.“
Nejenže ji Matouš psychicky podporoval, ale občas jí i přímo pomáhal. Například při masážích nebo v těch chvílích, kdy potřebovala pomoc s rozhýbáváním, když to sama nezvládala. Trpělivě jí ukazoval, jak správně držet ruku, aby se vyhnula špatným pohybům, a dokonce jí nakoupil některé speciální rehabilitační pomůcky.
„Můžu ti zase pomoct s tím roztahováním prstů?“ zeptal se jednou, když viděl, jak ji to cvičení frustruje.
„Byla bych ráda,“ odpověděla Natálie s úsměvem, i když se jí ne vždy cvičení dařilo podle plánu.
Matouš si občas sedl vedle ní, ve chvílích, kdy byla unavená a potřebovala chvíli oddech. Po každém cvičení se jí vždy snažil dodat pocit, že udělala pokrok, i když si někdy připadala, že nic nezvládá.
„Každý malý krok se počítá,“ říkal jí, a to jí pomáhalo zůstat pozitivní, i když to bylo těžké.
„Je to jako malé vítězství každý den,“ říkala si ona, když se snažila palec rozhýbat, jak jí lékař doporučil. I když věděla, že nebude ještě dlouho zpátky u toho, co milovala, každý malý pokrok jí dával naději, že se brzy vrátí i ke hře na akordeon.
Byl slunečný zimní páteční podvečer, kdy se Natálie a Matouš zase setkali ve své oblíbené kavárně na rohu. Matouš už byl na místě, seděl u stolu v rohu, který si vždycky rezervovali, a zamyšleně zíral z okna. Natálie přišla o pár minut později, její krok byl ještě opatrný a ruki v ortéze stále držela v tak trochu neohrabaném úhlu.
Když otevřela dveře, Matouš se zvedl a jeho tvář se rozzářila. Měl na sobě šedou mikinu a džíny, které se zdály příliš formální pro běžný den, ale jeho vzhled byl uvolněný, typický pro někoho, kdo přemýšlí o čemkoli jiném víc, než o tom, jak vypadá.
„Ahoj, jak to jde?“ zeptal se, než stihl zareagovat na její obvyklý široký úsměv lemovaný krásně bílými zuby.
„Ahoj,“ odpověděla Natálie, posadila se naproti němu a hned si všimla, že její ruka vypadá jako nějaký malý úkol, který pořád ještě musela absolvovat. „No, lepší… ale pořád trochu dřevěné. Už to není tak hrozné, jak to bývalo, ale ta tuhost…“ povzdechla si Natálie, ale rychle dodala: „Asi to nebude tak zlé. To zvládnu.“
„Jasně, že to zvládneš,“ usmál se na ni Matouš. „Nejhorší je vždycky začátek, ale ty už se dostáváš dál, kde už to budeš mít pod kontrolou.“
„To si říkám taky,“ odvětila s lehkým smíchem Natálie, ale když se podívala na svou ruku, v očích jí zůstalo něco znejistěného. „Ale i tak… celou dobu jsem měla pocit, jako bych s tou rukou byla úplně jiná osoba.“
„To zní jako východisko z nějaké filozofické přednášky,“ zasmál se Matouš a přes šálek kávy se na ni podíval. „Ale chápu tě. My všichni máme nějakou představu o svém těle a když nás něco jako tohle zasáhne, je těžké se s tím smířit.“
„Jo, to je pravda,“ přikývla Natálie. „Jako kdyby ti něco… ukradlo část tebe, co jsi považoval za samozřejmou. Ale není to jen o tom těle. Je to o tom, co to s tebou udělá uvnitř, že jo?“
Matouš se na chvíli zamyslel a usmál se. „Kdo by to byl řekl, že se tady dneska dostaneme k filozofii? Ale asi máš pravdu. Vždyť to, co prožíváme na tělesné úrovni, je i reflexí toho, co se děje v nás.“
Natálie se zamyslela, přičemž si pohrávala s ortézou. „Zní to dobře. A přesto mi to přijde najednou tak vzdálené. Kdybych ti řekla, že jsem ještě před měsícem pochybovala, zda se mi ten palec někdy vůbec vrátí zpátky k životu, asi bys mě měl za divnou.“
„To bych tě rozhodně neoznačil za divnou,“ usmál se Matouš. „Myslím, že ten tvůj palec je jenom metafora pro všechno, co ti zůstává, když něco ztratíš. A stejně jako on, i ty celá se teď dáváš zpátky dohromady.“
Natálie zvedla obočí, než se zasmála. „Nejspíš máš pravdu. A kdo by si pomyslel, že mě někdo filozoficky nakopne zrovna ve chvíli, kdy mi ruka úplně vypadla ze života?“
„Přesně,“ řekl Matouš a usmál se na ni tak, že to bylo víc, než jen přátelské gesto. „Ale teď se zbavujeme té bolesti. Uvidíš, že za chvíli budeš moci zase psát, hrát na harmoniku a dělat všechny ty věci, co tolik miluješ. A navíc budeš mít co vyprávět.“
„To je pravda,“ řekla, i když její úsměv už nebyl jen o vděčnosti za podporu. Bylo v něm i něco víc. „Zvláštní, jak se to všechno propojuje, že?“
„Tak nějak… všecko má svůj význam,“ odpověděl Matouš a zamyslel se.
Po této chvíli, kdy se ještě vzájemně ladili v jejich malých filozofických rozhovorech, si Natálie začala uvědomovat, jak moc jí Matoušova přítomnost pomáhá. Nešlo jen o jeho pomoc a rady, ale i o to, jak se s ním cítila v jiné, hlubší rovině. Matouš byl pro ni stále víc a víc něčím více než jen kamarádem, studentem filozofie. Byl pro ni oporou, jemně za hranicí přátelství.
„Víš co?“ pomyslela si, když odcházeli z kavárny a Matouš ji doprovázel až k zastávce tramvaje. „Možná už začínám vidět, že všechno má svůj smysl.“
Když se Matoušovi podívala do očí, uvědomila si, že tentokrát, na rozdíl od předchozích měsíců, se neptá, co se stane, ale spíš, co všechno už má.
Jedno odpoledne, když seděli v parku, Natálie si opatrně rozcvičovala ruku. Pomalu ji protahovala a zkoušela jemné pohyby. Palec jí sice ještě nedovoloval všechny normální činnosti, ale každý pohyb byl krokem vpřed.
„Vypadáš, že už to zvládáš líp,“ řekl Matouš, který ji pozoroval zblízka. „Jak to jde?“
Natálie se na něj podívala a usmála se. „Je to lepší než předtím, i když stále cítím, že je to jinak. Ale to je asi normální, že?“
Matouš přikývl. „Určitě. Až se ruka dostane do kondice, budeš se cítit zase lépe. Musíš se ale učit trpělivosti. Není to závod.“
„Máš pravdu,“ řekla Natálie, upřela pohled na svou ruku, která byla stále omezená, ale začínala se přizpůsobovat novému režimu. „Někdy mám pocit, že bych měla být dál, ale to je asi součást toho procesu, že?“
„Ano. A to, co teď zažíváš, tě může posílit. Tvoje tělo se učí něco nového, a to si zaslouží čas. Jsi silná, Natynko. Věřím, že ty to zvládneš.“
Další dny byly plné drobných pokroků i zklamání. Natálie se stále snažila najít rovnováhu mezi rehabilitacemi a tím, že se nechtěla vzdát svých malých radostí. Ráda se procházela, posedávala v malých kavárnách nebo si jen tak užívala tiché chvíle s Matoušem. Každý takový moment byl pro ni důležitý – bylo to něco, co jí pomáhalo udržet směr a klid v těchto těžkých chvílích.
Jedno odpoledne, když seděli v oblíbené čajovně, Matouš se jí zeptal, co plánuje dál, jak vidí svou budoucnost.
„Už nějaký čas přemýšlím o tom, jaké to bude, až budu mít ruku v pořádku,“ řekla Natálie pomalu, její pohled byl zaměřený na horký čaj před ní. „Nevím, jestli se to vrátí úplně do normálu. Co když to už nebude jako předtím? Co když se musím naučit přizpůsobit nové verzi sebe?“
„Ani to není nic špatného,“ řekl Matouš klidně. „I kdyby to bylo jiné, může to být i stejně dobré. Nikdo neříká, že se musíš vrátit přesně do toho stavu, co byl. Ale vždycky můžeš začít tvořit nové možnosti. A možná budeš překvapená, co všechno můžeš zvládnout.“
Natálie na něj pohlédla, v očích měla směsici obav a naděje. „To asi budu muset zjistit,“ řekla. „Třeba to je cesta, kterou mám jít.“
Matouš jí věnoval úsměv, který jí dodával pocit, že je na správné cestě, i když to ještě neviděla celé. „Ať už to bude jakékoli, budu tu pro tebe. Ty to zvládneš, Natynko.“
„Víš… už pro mě nejsi jen kamarád. Jsi něco víc. Mám tě ráda. A chci s tebou být.“ řekla Natálie tiše, s mírným úsměvem.
Matouš se na ni překvapeně podíval, ale hned se usmál: „To jsi mi právě vyznala lásku uprostřed čajovny?“
Natálie pokrčila rameny a pobaveně opáčila: „Třeba jo. Nějaký problém?“
„Ani trochu. Protože já to cítím stejně. Víš, máš v sobě něco, co žádná jiná žena nemá. A já si bez tebe tenhle život neumím představit.“ řekl Matouš a uchopil její ruku.
„To zní skoro jako nabídka k sňatku.“ sklopila Natálie stydlivě pohled a cudně se usmála.
Matouš se zazubil: „No, kdybych měl prsten, asi bych ti ho teď nasadil. Mohl bych tě vzít k sobě a za pár let bychom měli rodinu. To zní docela fajn, ne?“
„To beru! Ale minimálně tři děti,“ smála se Natálie.
Matouš zavrtěl hlavou a předstíral hrůzu: „Tři? To už je armáda. Víš, že víc jak dvě jsou na mě moc!“
Natálie se ušklíbla: „Uvidíme, kdo vyhraje tuhle debatu, až k tomu dojde.“
Matouš se smál a ona cítila, jak se jí v hrudi rozlévá teplo – poprvé po dlouhé době viděla před sebou budoucnost, která ji těší.
Když ji pozoroval zasněnou, dodal: „Ty sis začala, co bude, až se uzdravíš.“
Dny plynuly a Natálie začínala cítit, jak pomalu mění nejen její ruka. Bylo to stále omezující, ale už ne tak bolestivé. Když si s Matoušem povídali, začala si uvědomovat, že se nevrací k minulosti, ale vytváří si novou přítomnost, ve které je silnější právě díky těmto výzvám. Začala si vážit toho, co dokázala – a s podporou Matouše věděla, že to nakonec zvládne.
Zatímco se pomalu zotavovala, zároveň rostla i její důvěra nejen v Matouše, ale i v sebe samu. Nešlo o to vrátit se zpět, ale o to, co nového se může objevit na cestě, která teď vypadala mnohem více otevřená. Ať už to byla nová verze jejích snů, nebo nová verze jejího života, věděla, že s trpělivostí, odhodláním a podporou, kterou měla kolem sebe, zvládne cokoli.
Mrazivý vítr venku byl neúprosný, a tak když Natálie vešla do kavárny, byla ráda, že je konečně na teplém místě. Kavárna byla příjemně útulná, s tlumeným světlem a příjemnou vůní čerstvé kávy a skořice. Na stolech se skvěly talíře s perníčky a vánočním cukrovím a jemně kouřily hrnky s horkým nápojem. Natálie, s vlasy pečlivě spletenými do copu a ve svém tmavě modrém kabátu, se pohybovala s lehkostí, i když stále měla na pravé ruce ortézu. I když byla zima a vzduch byl chladný, teplý čaj, který ji čekal u stolu, byl přesně to, co potřebovala.
„Ahoj, Naty!“ vykřikla Eliška, jakmile ji uviděla přicházet. Usmívala se, její dlouhé blonďaté vlasy byly dnes pečlivě upravené. Měla na sobě světlý, elegantní kabát a bílou šálu, která se jí v zimě hodila.
„Ahoj!“ Natálie si sedla mezi Elišku a Nikolu. „Tady je to útulné, to je přesně to, co jsem potřebovala. Venku je to fakt neuvěřitelně studené.“
„Jo, poslední týdny je to horší a horší,“ souhlasila Nikola, která seděla naproti Natálie. Měla na sobě hnědý, delší kabát a šedý šál, který ji zahaloval až ke krku. Její světle hnědé vlasy byly stažené do nedbalého drdolu, ale i tak vypadala skvěle.
Natálie si sundala kabát, odložila ho na židli a ukázala jim svou ruku, nyní už jen v ortéze. Ortéza byla střízlivá, šedá, s vnitřní měkkou výstelkou, která poskytovala oporu, ale zároveň omezovala každý její nadbytečný pohyb.
„No, podívejme! Už bez sádry!“ usmála se Eliška a lehce ji pohladila po ruce. „Jak se cítíš?“
„Lepší,“ odpověděla Natálie a zhluboka se nadechla. „Ale je to pořád těžší, než jsem si představovala. Byť se cítím … volněji. Už to není ta těžká sádra, která mě omezovala úplně ve všem.“
„Tak to je skvělé, to je pokrok,“ řekla Nikola s úsměvem. „Taky jsem ráda, že se ti to konečně zlepšuje. Jak to vlastně vypadá? Kolik doktor říkal, že to bude trvat, než se vrátí plná funkce? V řádu týdnů až měsíců?“
„Jo, jo, přesně,“ přikývla Natálie. „Pohyby jsou omezené, ale aspoň už můžu začít cvičit a pomalu s tím hýbat. Ještě to není ideální, ale už mi ani není tak těžko. Také se cítím… klidněji.“
Eliška se na ni podívala s láskyplným úsměvem. „A co Matouš? Jak to mezi vámi postupuje? My s Adamem zažíváme naprostou pohádku. Je úžasný.“
Natálie na chvíli ztichla. Její oči na okamžik zabloudily k oknu, jako by se tam snažila najít odpověď. „No…“ začala opatrně, „on je skvělý. Opravdu mi hodně pomohl a pomáhá. I s tou rukou. A cítím… že se mezi námi něco změnilo. Dost. Fakt. Ale jenom v dobrém.“
„To je hezké,“ řekla Eliška, „ale chápu, že to zrovna vy dva nemáte vždycky jednoduché.“
„Přesně,“ souhlasila Natálie. „Cítíme se spolu silnější, i když… pořád mám i nějaké obavy. Ale… věřím, že se to vyřeší.“
Nikola se na ni podívala a podpořila ji: „To je fakt, Naty. Čas všechno vyřeší. A jestli ti je s ním, jak říkáš, teď tak dobře, tak je to super.“
Eliška, která byla víc vnímavá, upřela pozornost k něčemu jinému. „A co ty, Niky? Jak je to s tebou a Lukášem?“
Nikola ztuhla a její úsměv trochu vybledl. Chvíli se odmlčela, než se podívala na obě kamarádky. „Už to není jako dřív,“ řekla pomalu, „něco se mezi námi… zlomilo.“
Naty si okamžitě všimla, že se Nikola chová trochu jinak, než je obvyklé. „Co se stalo?“ zeptala se tiše.
„Je to… složité,“ odpověděla Nikola. „Po té dovolené to mezi námi není tak, jak to bylo. Nechápe mě, pořád mi něco vyčítá, že mám na všechno málo času, že se mu málo věnuju… je toho víc. Asi jsme si teď hodně vzdálení. Nevíme, jak se dál posunout.“
Eliška ji sledovala s vážným výrazem. „Myslíš, že to má pořád šanci?“
„Nevím,“ přiznala Nikola. „Možná… možná je to jenom nějaká fáze. Ale taky se bojím, že to dál nepůjde. Teď jsme si fakt hodně vzdálení.“
Natálie mlčela. Bylo jasné, že její kamarádka prochází něčím složitým, ale nechtěla ji nijak zatěžovat. „To je těžké,“ řekla nakonec. „Ale jestli to nějak půjde, věřím, že se najde cesta. Pokud to tada nechcete oba vzdát…“
„Přesně,“ přikývla Nikola se smíšeným pocitem. „Ale někdy mám pocit, že bych měla mít na všechno víc času a taky víc trpělivosti. Třeba to bude chtít ještě čas.“
Eliška vzdychla, a pak se podívala na Natálii. „Aspoň s Matoušem vám to jde, i když ne bez problémů. Ale jestli je tu někdo, kdo to má opravdu těžké, tak je to Nikča.“
„To ano,“ řekla Natálie a konejšivě hladila Nikolu po ruce. „Ale pokud někdo dokáže najít sílu to zvládnout, tak jsi to ty. Bude to zase fajn, uvidíš. Jen to nevzdávej, jo?“
„To se pokusím,“ usmála se Nikola, ale bylo jasné, že ještě pořád neví, co bude dál.
Každá z nich čelila jiným výzvám, ale přátelství bylo to, co je vždy drželo pohromadě.
Hlasité předčítání
