Došli do Zaprášené Lhoty. Převážná většina domů v městečku si byla podobná jako vejce vejci – přízemní žlutá stavení s uzoučkými vysokými okny a zaoblenou střechou jako nějaké zvláštní houby. Tady na okraji byla spousta obydlí více či méně vytesaná přímo do skály a dostavěná z otesaných kamenů místo cihel. Ty lepší pak byly omítnuty maltou umíchanou z písku, co Zaprášenou Lhotou poletoval celý rok. Jak se přibližovali více a více středu městečka, byly stavby uhlazenější a větší. Uličky mezi nimi se rozšiřovaly, měnily se v ulice a po nich se Tomáš s Luckou dostali až na náměstí. Chystal se ranní trh. Obchodníci a ženy řemeslníků vynášeli ven své zboží a rovnali je do krámků.
Tomáš každé ráno schválně procházel kolem stánku pekaře. Byl to nerudný tlustý chlapík, ale měl hodnou ženu. A pokud byla na trhu sama, vždycky Tomášovi podstrčila nějaký koláč, či housku, co se včera ve sluneční peci připálila nebo se ji nepodařilo prodat a ztvrdla. Dnes měl štěstí, pekařka byla sama a viděla ho už z dálky.
„Dneska jdeš do školy s kamarádkou, Tomáši?“ zeptala se.
Tomáš se ohlédl na Lucku, která ho s odstupem sledovala, a výhružně se na ni zakabonil. Pak zavrtěl hlavou.
„Jenom… jenom jsem ji dostal na starost,“ zamumlal, „provést ji dolem a tak.“
„Tak to si moc hodný,“ vedla si pekařka svou a nabídla Lucce taky kousek pečiva.
Tomáš se zamračil. „Musíme už jít.“
Škola byla až na samém konci hlavní ulice. Největší budova v Zaprášené Lhotě s velkými okny a kulatou střechou.
„Počkám na tebe před školou,“ stačila říct Lucka, než Tomáš bez jediného slova zmizel ve své třídě.
Dopolední vyučování uteklo Tomášovi ještě docela rychle, i když jeho snaha utajit svůj nový úkol vyšla naprázdno. Děti ze sirotčince všechno věděly už od včerejšího večera a samozřejmě si to nenechaly pro sebe.
„Nebulo!“ volali na něj spolužáci. „Věděli jsme, že seš divnej, ale teď se prej kamarádíš s malýma holkama!“
Tomáš tušil, že nejlepší bude si posměšků nevšímat, ale nakonec to nevydržel.
„Večer se jí zbavím!“ odsekl, ale tím jen přilil olej do ohně. Ostatní ho začali naoko prosit, ať to nedělá, že té malé zlomí srdce. Dál raději se zaťatými zuby mlčel, pevně odhodlaný večer trvat na tom, že tu protivnou malou holku provázet nebude.
Tomáš chodil do páté třídy a jeho vyučování se protáhlo až do odpoledne. To už se mu ozýval žaludek a on začal litovat tvrdohlavosti, kvůli které si od Lucky nevzal pytlík s jídlem. Odpolední vyučování s třídní učitelkou slečnou Pichlavou, což byla postarší dáma neurčitého věku, bývalo k nevydržení. První hodinu měli výuku standardního planetárního jazyka, což byl vždycky boj. Děti například vůbec nechtěly chápat, proč by měly vyslovovat „včera“ místo „včíra“, „dobrý“ místo „dobrej“ a podobně. Vysvětlení učitelky, že když si každý bude mluvit, jak se mu zachce, brzy se lidé z různých planet mezi sebou nedomluví, jim připadalo legrační. Kde by asi tak mohli potkat nějakého mimopísečňana, když od kolonizace planety tady žádná vesmírná loď nepřistála?
Poslední hodinou dne byl dějepis, který slečna Pichlavá věnovala právě kolonizaci Písečnice. Ostré odpolední paprsky dopadající na její pohublou tvář skrz zaprášené okno jí dodávaly umrlčí vzezření. Stála s hlavou nakloněnou dozadu, vlasy pevně stočené do drdolu a s přivřenýma očima za brýlemi s příliš tlustými obroučkami pronášela monotónním hlasem svůj výklad.
Hlasité předčítání
