Kniha džunglí

SLUHOVÉ JEJÍHO VELIČENSTVA

Na zlomek to počítej si, prostou trojčlenkou též jen,

píseň pro housličky není písní pro buben.

Točte si a pleťte si to až do omrzení,

píseň Pilly Winkie nikdy zpěvem Papa Winkie není!

 

Pršelo jen se lilo po celý měsíc – pršelo na tábor třiceti tisíc mužů, tisíců velbloudů, slonů, koní, volů a mezků, shromážděných na místě zvaném Rawal Pindi, aby byli podrobeni přehlídce indického místokrále. Mělť návštěvu emira Afganského – divokého krále velmi divokého kraje; a emir přivedl s sebou jako tělesnou stráž osm set mužů a koní, kteří dosud nikdy v životě neviděli vojenského ležení ani lokomotivy – divocí to muži a divocí koně odkudsi z pozadí střední Asie. Noc jak noc některý oddíl těchto koní zpřetrhal provazy, jimiž uvazovány jejich nohy a pádil sem a tam táborem skrze bláto a tmu; jindy zase to byli velbloudi, kteří se utrhli a pobíhali kolem, padajíce přes provazy stanů, a můžete si představili, jak příjemným to bylo pro muže pokoušející se usnouti. Můj stan ležel daleko od staniště velbloudů a troufal jsem, že jsem v něm bezpečen; ale jedné noci jakýs muž vstrčil hlavu do mého stanu a vzkřikl: »Ven, ven, rychle! Už jsou tu! Můj stan je pryč!«

Věděl jsem hned, kdo že tu jest; a tak jsem se vrhl do bot a uchopiv nepromokavý plášť, vyrazil jsem o překot ven do plískanice. Malá Vixen, můj foxterrier, vyrazila druhou stranou; a pak zaznělo řvaní a chrochtání a brblání a viděl jsem, jak se můj stan zbortil přelomením střední tyče – a dal se do tance jako šílené jakési strašidlo. Vpadlť do něho velbloud, a jak jsem byl promáčen a dopálen, neubránil jsem se smíchu. A pak jsem se dal do úprku, nevěda, kolik že to velbloudů uprchlo a byl jsem mžikem z dohledu svého ležení, raze si cestu blátem.

Konečně jsem upadl přes dolní konec dělové lafety a dle toho jsem poznal, že jsem kdesi u stanišť dělostřelectva, kde byla děla postavena přes noc. Necítě žádné potřeby capati dále prškou a tmou, přehodil jsem svůj nepromokavý plášť přes ústí děla, shledal jsem tři nabijáky a udělal si pomocí nich jakýsi vigvam a ulehl jsem pod ním na lafetu předního děla, vzpomínaje, kam asi utekla Vixen a kde asi jsem já sám.

Právě když jsem se uvelebil a chystal usnouti, zaslechl jsem klinkání postroje a chrkot a kolem mne kráčel mezek otřásaje své mokré uši. Patřil k batterii šroubových děl – byloť slyšeti chřestot řemení a kruhů a řetězů a ostatních věcí upevněných k sedlovému polštáři na jeho zádech. Šroubová děla jsou roztomilá malá dělíčka, zhotovená ze dvou kusů, které se se-šroubují v jedno, když přijde čas jejich upotřebení. Berou je s sebou na hory, všude, kam mezek dovede nalézti cestu, a konají znamenité služby v bojích v hornatém kraji.

Za mezkem šel velbloud klouzaje a uvízaje v blátě svými měkkými velkými nohami a klátě krkem sem a tam jako zbloudilá slepice.

Na štěstí jsem se dostatečně vyznal v řeči zvířat – ne v řeči divoké zvěře ovšem, ale v řeči vojenských zvířat – což jsem pochytil od domorodců tolik, abych věděl, co si povídají.

Byl to patrně týž velbloud, jenž se ocitl v mém stanu, neboť volal na mezka:

»Co mám dělat? Co mám dělat? Kam mám teď jít? Zápasil jsem s nějakou bílou věcí, která vlála a vzala na mne hůl a třískala mne po krku.« (Byla to přelomená stanová tyč a bylo mi velkou útěchou, když jsem to uslyšel.) »Máme snad utéci?«

»Ach, to jsi byl tedy ty?« odpovídal mezek, »ty a tvoji přátelé tedy jste to byli, kteří tak vyrušili tábor? Dobrá! Budete za to zmláceni zítra ráno; ale bude dobře, když ti i já teď něco přidám k zítřejšímu účtu.«

Slyšel jsem postroj řinčeti, jak se mezek vzepial a kopl velblouda předníma nohama dvakráte do žeber, až to zadunělo, jako by tloukl do bubnu. »Po druhé,« dodával, »budeš moudřejší, než abys běhal v noci batterii mezků křiče ‚Lupiči a vrahové.‘ Posaď se a drž ten svůj hloupý krk trochu v klidu.«

Velbloud se sklapl jako skládací pravítko, po velbloudím způsobu a usedl fňukaje. Ve tmě bylo slyšeti pravidelný tepot kopyt a velký jezdecký kůň přiklusal sem tak pěkně, jako by byl při parádě, přeskočil dělovou lafetu a do-skočil těsně k mezkovi.

»Tof hanebné,« řekl, profrknuv si nozdry, »Tihle velbloudi už zase bláznili našimi řadami – po třetí v tomto týdnu. Jak má kůň zůstati v dobrém stavu, není-li mu možno spáti? Kdo je to tu?«

»Jsem mezek od zadního dílu děla číslo 2 v prvé batterii šroubových děl,« odvětil mezek, »a ten druhý zde je jeden z vašich přátel. Vzbudil mne také. Kdo jsi ty?«

»Číslo patnáct, četa E, devátí huláni – kůň Dicka Cunliffa. Ustup trochu tady – tak!«

»Prosím za odpuštění,« řekl mezek. »Je příliš tma a je sotva vidět. Tihle velbloudi jsou ale přece jen trochu příliš unavující – ne-li. Je to hloupé. Odešel jsem raději pryč ze svého staniště, abych si nalezl trochu klidu a pokoje.«

»Pánové,« povídá velbloud s velkou ponížeností, »měli jsme ošklivé sny dnes v noci a měli jsme opravdu veliký strach. Jsem jenom nákladní velbloud 39. domorodé pěchoty, a nejsem tak udaten jako vy, drazí pánové.«

»Proč tedy u všech všudy kolíků jste nezůstali a nestarali se o zavazadla devětatřicáté domorodé pěchoty, místo abyste lítali po celém táboře?« zlobil se mezek.

»Byly to takové opravdu moc ošklivé sny,« vysvětloval velbloud. »Je mi toho líto. Pst! Poslyšte? Co je to? Máme snad zase utéci?«

»Sedneš!« okřikl jej mezek, »nebo si přelomíš své dlouhé hnáty mezi děly.« Sklonil jedno ucho a naslouchal. »Voli!« řekl pak. »Děloví voli. Na mou čest, ty a tvoji přátelé jste vzbudili celé ležení opravdu důkladně. Je potřebí notné dávky šťuchanců, aby se takový dělový vůl zdvihl.«

Slyšel jsem řinčení řetězu vlekoucího se po zemi a tmou přicházela, bok po boku, dvojspřež dvou velkých, chmurných, jhem spojených bílých volů. Byli to mohutni voli, kteří táhnou těžká obléhací děla, když sloni nechtějí již blíže k dostřelu; a za nimi, šlapaje jim skorém na řetěz, šel jiný mezek, volaje divě »Billy! Billy!«

»Toť jeden z našich rekrutů,« řekl starý mezek jízdeckému koni, »volá po mně. Sem, mladíčku, sem, přestaň kvičet; tma ještě nikdy nikoho nekousla.«

Děloví voli ulehli spolu a pokračovali ve svém přežvykování; ale mladý mezek přitulil se těsně k Billymu.

»Huf!« vykládal: »podivné, hrozné a strašné věci, Billy! Přišli na naše stanoviště, když jsme spali. Myslíš, že nás snad pobijí?«

»Mám opravdu náramnou chuť dopřáti ti dávku kopanců prvé třídy,« horlil Billy. »Když pomyslím, že čtrnáct pěstí vysoký mezek tvého výcviku zahanbí takto celou batterii před tímto pánem!«

»Pomalu, pomalu; jen mírně,« napomínal jízdecký kůň. »Pamatuj, že jsou z počátku vždy takoví, všichni. Když jsem poprvé viděl člověka – bylo to v Austrálii, když mně byly tři roky – běžel jsem tryskem celého půl dne; kdybych byl uviděl velblouda, upaloval bych snad ještě až do dnes.«

Skorem všichni koně pro naše anglické jízdectvo přicházejí do Indie z Austrálie a jsou chočeni a cvičeni teprve vojáky samotnými.

»Pravda,« svědčil Billy. »Přestaň se už třásti, mladíčku! – Když mi poprvé dali na hřbet plný postroj se všemi řetězy, postavil jsem se na přední nohy a skopal jsem se sebe zase vše do posledního kousíčku. Neovládal jsem tehdy ovšem ještě opravdově pravé umění kopací, ale celá batterie přece prohlásila, že ještě nikdy neviděla nic podobného.«

»Ale tohle nebyl postroj a vůbec nic, co by řinčelo,« namítal mladý mezek. »Víš přece, Billy, že si toho teď už ani nevšimnu. Byly to takové divné věci jako stromy a vpadly mezi nás a lítaly sem a tam a bublaly; a mně se přetrhl náhlavní provaz a nemohl jsem nalézti svého honce a nemohl jsem nalézti tebe, Billy, a tak jsem utekl – s těmito pány.«

»H’m!« řekl Billy. »Jak jsem uslyšel, že se velbloudi utrhli, odešel jsem dobrovolně sám.

Jestliže batterijní – jestliže mezek od šroubových děl nazývá dělové voly pány, je už dojista důkladně otřesen. Kdo jste, vy dva chlapíci tam na zemi?«

Děloví voli přehodili své sousto a odpověděli oba zároveň: »Sedmé jho prvého děla těžké batterie. Spali jsme, když přišli velbloudi. Jest lépe ležeti klidně v blátě než býti stále rušenu na dobrém lůžku. Řekli jsme tuto vašemu příteli, že tu není čeho se báti, ale věděl toho tolik, že smýšlel jinak. Wah!«

A pokračovali v přežvykování.

»To pochodí z bázně!« zlobil se Billy. »Dojdeš posměchu i u dělových volů. Doufám, že z toho máš radost, drahoušku, ne?«

Mezkovy zuby cvakly a slyšel 1sem jej mumlati cosi, že se nebojí žádného starého hovězího vola na světě; ale voli jen ťukli rohy o sebe a přežvykovali klidně dále.

»Nu, teď se nezlob, pot o m, když jsi se dříve bál. To je nejhorší způsob zbabělosti,« řekl jízdecký kůň. »Každému lze odpustiti, když byl poplašen v noci, myslím si aspoň já, když vidí něco, čemu nerozumí. My jsme se utrhli od svých kolíků, opět a opět, čtyři i pět set nás, jen proto, že nový rekrut počal vypravovati o hadech u nich doma v Austrálii, až jsme byli k smrti uplašeni volnými konci svých vázacích provazů.«

»To je vše v pořádku v ležení,« řekl Billy; »já sám nepohrdnu pěkným divokým úprkem, už pro tu zábavu při tom, když jsem nevyšel po den neb dva ven; ale co děláš v činné službě?«

»ó, to je zcela jiný druh nových podkov!« odpověděl kůň. »Dick Cunliffe je pak na mém hřbetu, tiskne mne koleny a já nemám jiného na starosti, než abych dával pozor, kam kladu nohy, abych držel zadní nohy dobře pod sebou a byl měkkým pro uzdu.«

»Měkkým pro uzdu? Co je to?« ptal se mladý mezek.

»U modrých dásní zadních stoliček,« funěl oř, »chceš snad říci, že vy u vašeho řemesla nejste učeni, abyste byli měkcí pro uzdu? Jak pak můžete něco dokázat, když se nedovedete rázem obrátiti, když se vám uzda přitiskne na krk? Znamená to smrt anebo život.pro vašeho muže a to je ovšem i smrtí či životem pro vás samé. Jen se pěkně obraťte se zadníma nohama pod sebou v ten okamžik, jak pocítíte uzdu na svém krku. Nemáte-li místa, abyste sebou hodili obratem, vzepněte se trošku a obraťte se na zadních nohách. To znamená býti měkkým pro uzdu.«

»Nás neučí v tomto smyslu,« řekl mezek Billy upiatě. »Nás učí, abychom poslouchali muže u své hlavy. Vykroč, když řekne a ukroč, když řekne. Myslím, že si to vyjde na jedno. Ale se vším tím svým fantastickým obracením a vzpínáním, jež je dojista velmi zlé pro vaše šlachy, co při tom všem konat e?«

»To záleží od okolností,« vysvětloval jízdecký kůň. »Obyčejně mi jest vjeti mezi tlupu křičících, vlasatých mužů s noži – dlouhými lesklými noži, horšími nežli kovářovy nože – a musím dávati pozor, aby Dickova bota se právě dotýkala boty sousedního muže, aniž by ji mačkala. Vidím Dickovo kopí v právo od svého pravého oka a vím, že jsem bezpečen. Nepřál bych si býti mužem nebo koněm, jenž se postaví proti Dickovi a mně, když jsme v útoku.«

»A nože neublíží?« ptal se mladý mezek.

»Nu, dostal jsem jednou řeznou ránu přes hruď, ale to nebylo Dickovou vinou –«

»Staral bych se já o to, čí je to vinou, kdybych byl raněn!« řekl mladý mezek.

»Musíš!« vysvětloval kůň. »Jestliže nemáš důvěry ve svého muže, dej se raději hned na útěk. To činí někteří z našich koňů a nehaním jich proto. Jak jsem řekl, nebylo to Dickovou vinou. Onen muž ležel na zemi a já se natáhl; abych naň nešlápl, a on ťal po mně ze spodu. Až mi bude příště zase běžeti přes člověka, šlápnu naň, a to důkladně.«

»H´m!« řekl Billy; »zní to velmi pošetile. Nože jsou vždy náramně hloupá věc. Nejlepším ze všeho jest šplhati nahoru na kopec s dobře vyváženým sedlem, držeti se skály všema čtyrma nohama a snad i ušima, a lézti a drápatí se a šroubovati ku předu, až se dostanete o několik set stop výše než kdokoliv jiný, na skalní hřbet, kde je právě tak místo pro vaše čtyři kopyta. A pak stůjte tiše a nehýbejte se – nikdy se nepros žádného, aby ti držel hlavu, mladíčku, – nehýbej se, když sešroubovávají děla a dívej se pak na malé granáty, jak padají jako hračky daleko kamsi do stromových vršků.«

»A nesklouznete nikdy?« ptal se kůň.

»Říká se, že kdo uvidí mezka sklouznouti, dovede slepici štípnouti do ucha,« odpověděl Billy. »Tu a tam s – snad špatně upevněné a chybně naložené sedlo převrhne mezka, ale stává se to velmi zřídka. Chtěl bych, abych ti mohl ukázati naše zaměstnání. Je to velmi krásné. Což, stálo mne to tři léta, nežli jsem pochopil, oč našim lidem vlastně jde. Umění celé věci spočívá v tom, abyste se nikdy neukázali proti obloze, protože učiníte-li to, bude se na vás střílet. Pamatuj si to, mladíčku. Drž se vždy, jak jen možno v úkrytu, i kdybys si mel o celou míli zajiti se své cesty. Když dojde k tomuto způsobu šplhání, jsem to já, jenž vede celou batterii.«

»Nechat na sebe střílet bez možnosti vběhnouti mezi lidi, kteří na vás střílejí,« řekl jezdecký kůň zamyšleně. »To bych nevydržel. Chtělo by se mně útočiti, s Dickem.«

»Ó ne, nechtělo by se ti; věděl bys, že jakmile budou děla uvedena do pravého postavení, obstarají sama všechno útočení. Toť vědecké a přesné. Ale nože – fuj!«

Nákladní velbloud pokyvoval již chvíli hlavou sem a tam, snaže se nalézti příležitost, aby prohodil také slovíčko do hovoru ostatních. Pak jsem slyšel, jak praví odkašlav si z krku trochu nervosně:

»Já – Já – Já jsem také trochu bojoval, ale ne tímto šplhavým ani tímto běhavým způsobem.«

»Dojista ne,« ušklíbl se Billy. »Když sám tak na to upozorňuješ, možno říci, že nevypadáš, jako bys byl zrovna stvořen k velkému šplhání nebo k běhání. – Ale dobrá. Jak to tedy bylo, stará senná otýpko?«

»Bylo to to pravé,« sděloval velbloud. »Všichni jsme usedli –«

»Oh, u mého předního i zadního řemenu!« divil se jízdecký kůň; »usedli jste?«

»Usedli jsme – bylo nás sto –« pokračoval velbloud, »ve velkém čtverci a muži nakupili náš náklad a sedla venku před čtvercem a stříleli přes naše hřbety, naši muži, se všech stran čtverce.«

»Jací muži? Komukoliv napadlo?« ptal se kůň. »Učí nás v jízdecké škole, abychom ulehli a nechali své pány stříleti přes sebe, ale Dick Cunliffe je jediný muž, jemuž bych důvěřoval, aby to směl učinit. Lehtá mi to slabiny, a ostatně nemohu vidět s hlavou na zemi.«

»Co na tom záleží, kdo přes vás střílí?« odpíral velbloud. »Vedle vás je mnoho mužů a mnoho velbloudů, a velmi mnoho kouře. A tu se já nebojím. Sedím tiše a čekám.«

»A přece,« rýpal Billy, »máte ošklivé sny a vzbouříte v noci tábor. Dobrá, dobrá. Nežli bych si lehl, neřku-li abych si sedl, a nechal někoho přes sebe střílet, měla by moje kopyta nějaké sdělení pro jeho hlavu. Slyšeli jste již někdy někdo o něčem tak hrozném?«

Nastalo dlouhé mlčení, a pak zdvihl jeden z volů svoji velikou hlavu a řekl: »Je to vše opravdu velmi pošetilé. Jest jenom jediný pořádný způsob boje.«

»Oh, vypravujte!« řekl Billy. »Prosím, neračte se hněvat. Mám za to, že vy, chlapíci, bojujete stojíce na ocasech?«

»Jen jediný způsob,« řekli oba voli zároveň – byla to dojista dvojčata. »Je to takto. Připřáhnouti všech dvacet našich dvojspřeží k těžkému dělu, jakmile Dvouohonáč zatroubí.« (»Dvouohoňák« je vojenská hantýrka pro slona.)

»Proč troubí dvouohoňák?« ptal se mladý mezek.

»Aby ukázal, že nejde ani o krok blíže ke kouři na druhé straně. Dvouohonáč je velký zbabělec. A pak vlečeme my všichni společně veliké dělo. – Heya! – Hulla! – Hýjá! Hulla!

– My nešplháme jako kočky ani neběháme jako telata. Jdeme přes rovnou planinu, dvacet párů za sebou, až nás opět odpřáhnou a my se paseme, zatím co těžká děla hovoří přes rovinu k nějakému městu s hliněnými valy, a kusy hradby opadávají a prach se zdvihá, jako by to šla domů spousta dobytka.«

»Ach! A vy si vyberete takovou chvíli k pasení? Opravdu?« ptal se mladý mezek.

»Tu jako jinou. Jisti je vždy dobré. Jíme, až nás opět zapřáhnou a pak odvlečeme zase dělo zpět tam, kde na ně čeká Dvouohonáč. Někdy jsou ve městě také veliká děla, která odpovídají a někteří z nás jsou zabiti, a pak je tu jen tím více pastvy pro ty, kdo zbudou. To je osud – nic nežli osud. Ale přes to vše. Dvouohonáč je velký zbabělec. – A toto je pravý způsob boje. My dva jsme bratři od Hapuru. Náš otec byl posvátným býkem Šivy. Domluvili jsme.«

»Dobře, naučil jsem se dnes v noci ledačemus, « řekl kůň. »Cítíte vy, pánové od šroubových děl, chuť k jídlu, když se na vás střílí a Dvouohoňák je za vámi?«

»Asi zrovna tak, jako se nám chce usednouti a nechat muže práskati přes nás anebo veběhnouti mezi muže s noži. Nikdy jsem neslyšel takové nesmysly. Horský sráz, dobře vyvážený náklad, honec, na nějž můžete spolehnouti, že vás nechá vyhledati si samostatně svoji cestu, a jsem vaším mezkem; ale to ostatní – ne!« řekl Billy dupnuv nohou.

»Ovšem,« řekl jízdecký kůň, »není každý učiněn dle téhož vzoru, a nahlížím jasně, že váš rod po otcově straně by se marně snažil po-chopiti tak ledacos.«

»Nech na pokoji můj rod po straně mého otce!« odsekl Billy hněvivě; neboť žádný mezek nemá rád, připomíná-li se mu, že jeho otcem byl osel. »Můj otec byl gentleman z jihu a dovedl poraziti a pokousati a pokopati každého koně, s kterým se setkal. Pamatuj si to, ty velký hnědý brumby!«

Brumby znamená divokého koně beze vší výchovy. Představte si pocity závodního koně, kdyby jej drožkářský kůň nazval herkou, a pochopíte, jak bylo australskému koni. Viděl jsem, jak se bělmo jeho očí lesklo ve tmě.

»Poslyš, synu importovaného pitomého osla z Malagy,« řekl skrze zuby, »abys věděl, že jsem po matčině straně spřízněn s Karabinou, která vyhrála Melbournský pohár. A tam odkud já přicházím, nejsme zvyklí, aby nás na ostro kované přejel nějaký mezek s papouščí hubou a prasečí hlavou od nějakého hračkářského děla z baterie hrachostřelů. Jsi připraven?«

»Na zadní nohy!« zaječel Billy. Oba se vzepiali čelem proti sobě a očekával jsem zuřivý zápas, když v tom hrdelní, kloktavý, hrčivý hlas zavolal ze tmy po pravici: »Děti, oč pak se tady perete? Dejte pokoj!«

Obě zvířata spustila se na zemi s odfrknu-tím nechuti, neboť ani kůň ani mezek nesnesou naslouchati hlasu slona.

»Je to Dvouohonáč,« řekl jezdecký kůň. »Ne-mohu ho snésti. Po každé straně těla po ocasu, to není v pořádku.«

»Zcela mé mínění,« řekl Billy, tule se ke koni, aby měl společníka. »Jsme si v některých věcech velmi podobni.«

»Myslím, že jsme je zdědili po svých matkách, « řekl kůň; »nestojí za to, abychom se o to hádali. Hi! Dvouohonáči, jsi uvázán?«

»Ano!« řekl Dvouohonáč a smích mu zněl celým nosem. »Jsem na noc uvázán u kolu. Slyšel jsem, co jste si vy, hoši, povídali. Ale nemějte strach. Nepřijdu tam.«

Voli a velbloud řekli si polohlasem: »Strach z Dvouohonáče! Jaký to nesmysl!« A voli pokračovali: »Mrzí nás, že jsi slyšel, ale je to, pravda. Dvouohonáči, proč se bojíš děl, když střílejí?«

»Mhm!« řekl Dvouohonáč, třa si jednu zadní nohu o druhou právě jako malý hoch, když odříkává básničku. »Nevím věru, zdali byste rozuměli.«

»Nerozumíme, ale na nás jest, abychom pak táhli děla,« odpověděli voli.

»Vím to a vím, že jste ještě o hodně statečnější nežli si myslíte, že jste. Ale se mnou je to jinak. Kapitán mé batterie nazval mne onehdy pachydermatickým anachronismem.«

»To je, myslím, další nějaký způsob boje, ne?« ptal se Billy, jenž pomalu přicházel opět do své míry.

»Ty ovšem nevíš, co to znamená, ale já vím. To znamená uprostřed a mezi věcmi, a to jest právě tam, kde jsem já. Mohu viděti uvnitř své hlavy, co se stane, když praskne granát; a vy voli nemůžete.«

»Já mohu,« řekl kůň, »alespoň trošku. A zkouším nemysleti na to.«

»Já mohu viděti mnohem více nežli ty a já na to myslím. Vím, že je mne notný kousek, o nějž jest se mi starat, a vím, že nikdo neví, jak mne léčit, když jsem nemocen. Vše, co dovedou, jest, že zarazí mému vůdci plat, dokud se opět neuzdravím, a na svého vůdce se nemohu spolehnout.«

»Ach,« řekl kůň, »tím je vše vysvětleno. Já se na Dicka mohu spolehnout.«

»Mohl bys mi posadit na záda Dicků celý pluk, a přece bych se necítil lépe. Vím právě dost, abych se cítil nevolným a ne dost, abych šel ku předu přes to prese všechno.«

»Tomu nerozumíme,« řekli voli.

»Vím, že ne. Nemluvím také pro vás. Vy nevíte, co je krev.«

»To víme. Je to červená kaše, která se vsákne do země a páchne.«

Jezdecký kůň vyhodil, skočil a zafrkal.

»Nemluvte o tom,« rejd, »cítím ji zrovna, jen na to pomyslím. Budí to ve mně potřebu k prchání – když nemám Dicka na hřbetě.«

»Ale vždyť tu žádná není,« řekl velbloud spolu s oběma voly. »Proč jsi tak hloupý?«

»Je to nepěkná věc,« řekl Billy. »Mně se nechce utíkat, ale nechce se mi o tom slyšet.«

»Tady jsme tedy!« řekl Dvouohonáč, mávaje ocasem na vysvětlenou.

»Ovšem. Jsme tady již celou noc,« řekli voli.

Dvouohonáč dupl nohou, až železný kruh na ní zazvonil. »Och, nemluvím vůbec s vámi. Nedovedete viděti uvnitř svých hlav.«

»Ne. Vidíme ven z našich čtyř očí,« řekli voli. »Vidíme přímo před sebe.«

»Kdybych to mohl a nic jiného, nebylo by vás vůbec potřebí, abyste tahali těžké dělo. Kdybych byl jako můj setník – ten dovede viděti věci uvnitř své hlavy, nežli střelba začne a třese se na celém těle, ale ví příliš mnoho, než aby utekl – kdybych byl jako on, mohl bych táhnouti dělo. Ale kdybych byl tak moudrý, nebyl bych vůbec zde. Byl bych králem v lese, jako jsem býval, prospal bych půl dne a koupal bych se, kdybych chtěl. Nevykoupal jsem se pořádně již celý měsíc.«

»To je vše velmi pěkné,« řekl Billy; »ale dáme-li čemu dlouhé jméno, pak jsme to ještě nespravili.«

»Huš!« řekl kůň. »Myslím, že rozumím, co Dvouohonáč myslí.«

»Hned budete rozuměti lépe,« řekl Dvouohonáč hněvivě. »Nuž, vysvětlete mně teď, proč se vám nelíbí tohle!«

Spustil zuřivé troubení celou silou své trouby.

»Přestaň s tím,« volali kůň i mezek zároveň, a slyšel jsem zřetelně jejich dupání a chvění.

Sloní troubení je vždy protivno, zvláště za temné noci.

»Nepřestanu,« řekl Dvouohonáč. »Vysvětli mi to, prosím? Hrrmpfh! Rrrt! Rrrmoh! Rrrhha!« V tom náhle přestal a slyšel jsem, ve tmě slabé kňučení a poznal jsem, že mne Vixen konečně našla. Věděla tak dobře jako já ‚ že je-li na světě něco, čeho se slon bojí i než čehokoliv jiného, je to malý hafající pes i proto stanula, aby zahnala Dvouohonáče mezi jeho kolíky a ňafala kolem jeho obrovských noh. Dvouohonáč funěl a kvičel.

»Jdi pryč, psíčku!« říkal. »Nečuchej okolo kotníků, nebo tě kopnu! Jdi domů, malá štěkavá bestie! Och, proč si ji jen někdo nevezme pryč! Může mne každou chvíli kousnout.«

»Mně se zdá,« řekl Billy jízdeckému koni, »že náš přítel Dvouohonáč se bojí lecčehos. No, kdybych měl plné jesle za každého psa, kterého jsem vykopal přes cvičiště, byl bych skoro tak tlustý jako Dvouohonáč.«

Hvízdl jsem a Vixen přiběhla ke mně, všecka zablácená, a lízala mi nos a vyprávěla mi dlouhou povídku, jak se za mnou honila po cel« táboře. Neukázal jsem jí nikdy, že rozumím řeči zvířat, neboť by si byla dovolila všelijaké volnosti. A tak jsem si ji zapial na prsa pod svůj vrchní kabát, a Dvouohonáč si frkal a dupal bručel pro sebe.

»Podivné! Náramně podivné!« rozumoval. »Udržuje se to v naší rodině. Nu, kam to hloupé malé zvíře uteklo?«

Slyšel jsem, jak hmatá chobotem okolo sebe.

»Zdá se, že na nás na všechny něco jiného působí,« řekl pak profukuje si nos. »Nu, vy pánové, jste byli, myslím, poplašeni, když jsem troubil?«

»Ne právě poplašeni,« odvětil kůň, »ale způsobilo mi to pocit, jako bych měl sršně tam, kde by mělo býti sedlo. Nezačni zase znovu.«

»A já jsem postrašen malým pejskem a tamhle velbloud se postraší zlými sny v noci.«

»Je velké štěstí pro nás, že nám není všem bojovati stejným způsobem,« řekl jízdecký kůň.

»A já bych rád věděl –« vmísil se mladý mezek, jenž byl tak dlouho z ticha, »já bych rád věděl, proč máme vůbec bojovati.«

»Protože se nám to poručí,« řekl kůň s opovržlivým odfrknutím.

»Rozkaz!« řekl mezek Billy a jeho zuby cvakly.

»Hukm hai« (je to rozkaz), řekl velbloud kloktavě, a Dvouohonáč a voli opakovali: »Hukm hai!«

»Ano, ale kdo udílí tento rozkaz?« ptal se mezek rekruta.

»Muž, který jde vedle tvé hlavy«, »který ti sedí na zádech«, »který drží provaz od kruhu v nose« – »anebo kroutí tvůj ocas« – řekli Billy, kůň, velbloud a voli, jeden po druhém.

»Ale kdo jim dává rozkazy?«

»To se ale ptáš trochu příliš mnoho, mk díčku,« řekl Billy, »a to je jeden ze způsobů, aby si utržil kopance. Vše, co ti jest činiti, jest, aby poslouchal muže u své hlavy a nekladl žádnýc otázek.«

»Má pravdu,« řekl Dvouohonáč. »Já nemoh vždy poslechnouti, protože jsem uprostřed mezi věcmi; ale Billy má pravdu. Poslouchej! muže sobě nejbližšího, který dává rozkaz, aneb zarazíte celou batterii a dostanete mimo to výprask.«

Děloví voli vstali k odchodu.

»Nadchází jitro,« řekli. »Vrátíme se ke svému stanovišti. Je pravda, že vidíme jenom ven z našich očí a nejsme velmi chytří; ale přece jsme byli dnes v noci jedinými, kteří nebyli poděšeni. Dobrou noc, vy udatní hrdinové.«

Nikdo neodpověděl a jízdecký kůň řekl, aby změnil směr hovoru:

»Kde je ten malý psík? Pes znamená člověka zde někde v okolí.«

»Zde jsem!« zaštěkla Vixen, »pod dělem u svého muže. Ty velký, klopýtavý, nemotorný velbloude, ty, tys nám porazil stan! Můj muž se velice zlobí.«

»Pfú!« řekli voli. »Je dojista bílý?«

»Toť se ví, že jest!« řekla Vixen. »Což myslíte, že se o mne stará nějaký černý honec volů?«

»Huach! Uach! Of!« řekli voli. »Pojďme rychle pryč!«

Vrhli se ku předu blátem a nějak narazili na voj vozu se střelivem, kde uvázli za jho.

»No, teď jste to dodělali!« řekl Billy klidně. »Nervete se. Jste pěkně pověšeni až do bílého dne. Co u všech všudy máte?«

Voli spustili dlouhý, syčivý bukot, jejž vyluzuje indický skot a tlačili, strkali, tahali, a dupali a byli by málem upadli do bláta, bučíce zuřivě.

»Zlomíte si krky, uvidíte,« řekl jízdecký kůň. »Co to jen máte s bílými lidmi. Žiji s nimi dobře.«

»Oni nás – jedí! Tlač!« řekl jeden vůl; jho prasklo s třeskem a oba odkvapili společně.

Nevěděl jsem dříve nikdy, proč se indický dobytek tolik plaší před Angličany. Jíme befsteaky, věc to, které se žádný domorodý honec nedotkne, a dobytku se to ovšem nelíbí.

»Ať mne spráskají mými vlastními sedlovými řetězy,« řekl Billy. »Kdo by si byl pomyslil, že dva takové veliké kusy jako tito ztratí tak pro nic za nic hlavu?«

»Nemysli na to. Podívám se na toho muže. Většina bílých mužů má různé věci v kapsách, uvidíš,« řekl jízdecký kůň.

»Opustím tě tedy. Nemohu říci, že bych je měl sám příliš rád. A mimo to bílí muži, kteří nemají kde spáti, jsou zcela pravděpodobně zloději a já mám na hřbetě notný kousek vládního majetku. Pojď se mnou, mladíčku, vrátíme se na své stanoviště. Dobrou noc, Austrálie! Uvidím tě ráno při defilé, troufám? Dobrou noc, stará otýpko sena! Pokus se ovládati své city, nechtěl bys? Dobrou noc, Dvouohonáči! Až půjdeš zítra kolem nás, nezačni vytrubovat. Kazí to naše řady.«

Mezek Billy odešel pohodlným krokem starého venkovana a hlava koníkova vsunula se čenichajíc pod můj kabát a já mu dal suchary. A Vixen, která je nejduchaplnějším pejskem, jakého jsem kdy poznal, vyprávěla mu pohádky o celých tuctech koní, které ona a já jsme chovali.

»Přijdu zítra k defilé na svém kozlíku,« řekla. »Kde budeš ty?«

»Na levé straně druhé škadrony. Udávám krok pro celou svou četu, malá lady,« řekl kůň zdvořile. »Teď ale musím nazpět k Dickovi. Můj ocas je plný bláta a bude musit dvě hodiny důkladně pracovat, aby mne upravil k parádě.«

Velká přehlídka všech třiceti tisíc mužů odbývala se odpoledne, a Vixen a já měli jsme pěkné místo těsně u místokrále a emira afganského s jeho vysokým, velkým černým kloboukem z astrachánské vlny a velkou démantovou hvězdou v jeho středu. Prvá část přehlídky děla se za nejkrásnějšího slunečního svitu a pluky šly vlna noh za vlnou, hýbajíce se všechny najednou, a děla všechna v jediné řadě, až se nám zamžily oči. Pak přišla jízda za zvuku krásné jezdecké písně »Bonnie Dundee« a Vixen na kozlíku stříhala ušima. Druhá škadrona hulánů hnala se kolem a tu byl náš známý oř, s ocasem jako předené hedvábí, s hlavou vtaženou k prsům, jedno ucho ku předu, druhé nazpět, udávaje krok pro celou škadronu a klada nohy tak mírně a hladce, jakoby dle zvuků valčíku. Pak přišla těžká děla a viděl jsem Dvouohonáče a jiné dva slony zapražené za sebou ku čtyřicetilibernímu oblehacímu dělu, za nímž kráčela řada dvaceti párů jhem sepiatých volů. Sedmý pár měl nové jho a oba vypadali trochu ztrnule a znaveně. Naposledy přišla šroubovací děla a mezek Billy se nesl, jako by byl velitelem všeho vojska a jeho postroj byl naolejován a vyleštěn, až se blýskal. Provolal jsem po tichu hurrá Billymu mezkovi, ale on se neobrátil ani v právo ani v levo.

Pak počal opět déšť a bylo na chvíli příliš zamženo, než aby bylo viděti, co vojsko dělá. Udělali veliký půlkruh rovinou a rozcházeli se v jedinou řadu. Tato řada rostla a rostla, až byla dlouhá tři míle od konce ke konci – jediná pevná zeď mužů, koňů a děl. A pak vyrazila v před přímo proti místokráli a emirovi a jak se blížila, počala se země třásti jako paluba parníku, jsou-li stroje spuštěny na rychlo.

Kdo jste při tom nebyli, nemůžete si představiti, jak hrozným dojmem na diváka působí toto stálé blížení se vojska, i když ví, že jest to jen pouhá přehlídka. Pohleděl jsem na emira. Až dosud neukázal ani stínek údivu anebo čehokoliv jiného; ale teď se jeho oči počaly šířiti a šířiti – uchopil uzdu svého koně a ohlédl se za sebe. Minutku to vypadalo, jako by chtěl vytrhnouti meč a prosekati si cestu anglickými muži a paními v kočárech za jeho zády. Tu však pochod vojů náhle zarazil – celá řada pozdravila a třicet hudebních sborů spustilo současně – byl to konec přehlídky a pluky odcházely opět deštěm do svých ležení.

Slyšel jsem starého šedivého, dlouhovlasého středoasijského náčelníka, jenž přišel s emirem, jak se ptá domorodého důstojníka:

»Nuže, jakým způsobem byla tato divuplná věc vykonána?«

A důstojník odpověděl: »Byl dán rozkaz a všichni poslechli.«

»Ale což jsou tato zvířata tak moudrá jako lidé?« ptal se náčelník.

»Poslouchají jako lidé. Mezek, kůň, slon anebo vůl, každý poslouchá svého vůdce, a vůdce svého poddůstojníka, tento poručíka, poručík setníka, setník majora, major plukovníka, plukovník brigádníka, jenž velí třem plukům, brigádník generála, který poslouchá místokrále, jenž je sluhou císařovny. Tak se to děje.«

»Chtěl bych, aby tomu tak bylo v Afganistanu!« řekl náčelník; »neboť tam posloucháme každý jen svou vlastní vůli.«

»A z toho důvodu,« odpověděl domorodý důstojník, kroutě si kníry, »váš emir, jehož neposloucháte, musí přijíti sem a přijímati rozkazy od našeho místokrále.«

 

Parádní zpěv vojenských zvířat

 

Sloni od dělové čety.

My propůjčili Alexandru sílu Herkula

a zdatnost velikou, kterou naše noha proslula.

Šíj k službě skloněna, nepřijde volnost zpět,

teď z cesty četě, jež má deset stop –

řad, jenž má liber čtyřicet!

 

Děloví voli.

To rekové jsou, již se kulím vyhýbají,

je ihned rozvrátí vše, o prachu co znají!

my vejdem v činnost pak, dál děla tíhnou v před.

Hoj, z cesty ustupte jhu čety dvaceti,

řad, jenž má liber čtyřicet!

 

Komisní velbloudi.

Zpěv neznám je, zvláštní pro velbloudů rod,

jenž k rychlejším pohybům zval by jich chod.

Však každý náš krk trombon huňatý jest,

trá, tatata, trombon krk huňatý jest,

a to právě zpěv je pro zdar našich cest.

Dál nepůjdu teď, – až zas bude mi vhod!

 

Nuž, rcete to dále do ostatních řad!

Hle, někomu náklad teď se hřbetu spad!

Tak mne se to stati, jak byl bych, oh, rád!

Spád‘ do cesty náklad teď někomu, hle,

zdar, hurrá buď zastávce nenadálé!

Urr! Gurrhf Grr! Arrt!

Však někdo to odnes teď, hle!

 

Jízdečtí koně

U znamení, které na mých zádech vpálené je,

hulán, husar, dragoun píseň svoji pěje.

Milejší než „voda“ a též mdlejší než „stáje“

Dundee-Bonnie mi jezdců písnička je.

 

Tož nás řádně nakrmte a obsluhu nám dejte,

dobrými a statnými nás jezdci osedlejte,

osedlané do kolon nás vřaďte ve Škadroně,

k Bonnie-Dundee vizte cestu válečného koně!

 

Mezci od šroubových děl.

Na vrch kopce když jsem se soudruhy vylézal,

ztratila se cesta, my však přece šli jsme dál.

Umíme my všude šplhat a se všude obrátit,

pro dvé noh kde není místa, tam je sladko pro nás dlít.

 

Zdar vždy kyne seržantu, jenž dle nás cestu hledá,

za to, břímě naložit kdo nezná, tomu běda!

Umíme my všude šplhat a se obrátit,

nohám dvěma kde stát nelze, tam je sladko pro nás dlít.

 

Všechna zvířata společně.

Zrozeni jsme táborem,

každý slouží v dílu svém,

jha a bodáků jsme děti,

sedel, stezek, nákladů.

Pojďte na nás pohleděti,

prohýbanou na řadu,

kterak valí se proud v dálky,

vykračuje si v hřmot války!

 

Při tom lidé, kteří s námi spějí,

mlčky, znaveni mdle v dálky pohlížejí,

říci nemohou, proč v práci bědné

trpí jak my v pochodu den ze dne!

 

 

 

[1] Toto je velký mořský zpěv, jejž zpívají vodní lachtani ze Sv. Pavla, když se v létě obracejí zpět ke svým břehům. Je to jakási velmi smutná lachtaní Národní Hymna.