Kniha džunglí

»RIKI – TIKI – TAVI«

 

U brlohu, v nějž se smeklo,

Očko Kůži z šupin řeklo:

„Slyš, co praví Očko rudé:

S Nagem tančili smrt bude!“

 

Čelem k čelu stanem v ráz.

(Vzdálenost jen dodrž, Nagu.)

Zemřít musí jeden z násl

(Dle tvojí libosti. Nagu!)

 

Od přemetu ku přemetu.

(Ukryti se spěj hned, Nagu!)

Hal Smrt chybila se v letu –

(Nyní běda tobě, Nagu!)

 

Toto je příběh o velkém boji, jejž Riki – Tiki-Tavi probojoval samoten v koupelně velkého indického letohrádku v posádce v Segowlee. Darzy, pták krejčík, mu pomáhal, a Čučundra, krysa pižmová, která nikdy nevkročí doprostřed síně, nýbrž pobíhá stále kolem zdi, přispěla mu svou radou; ale Riki – Tiki provedl skutečnou bitvu.

Byl to mungo, který podle kožichu a ocasu vyhlíží jako malá kočka, ale podle hlavy a zvyků je spíše jako lasice. Oči a konec nepokojného nosíku byly růžové; mohl se drbat po těle, kdekoli chtěl, kteroukoli nohou mu napadlo, přední nebo zadní; mohl rozčepýřit ocas, až vyhlížel jako štětka k cídění lahví, a válečný pokřik jeho, chvátal-li vysokou travou, zněl: »Rik-tik-tiki– i tiki-tčk!«

Jednoho dne spláchl ho silný letní příval z doupěte, kde žil se svým otcem a matkou, a unášel jej, ač se vzpíral a bránil, dolů silniční strouhou. Zachytil se chomáčku trávy tudy plovoucího a držel se ho pevně, až pozbyl smyslův. Když se vzpamatoval, ležel na parném výsluní uprostřed zahradní stezky věru důkladně zablácený, a malý jakýs hošík pravil: »Tu je mrtvý mungo. Vystrojíme mu pohřeb.«

»Ne,« řekla jeho matka; »vezmeme jej domů a osušíme jej. Snad ani není opravdu mrtev.«

Vzali jej do domu a nějaký velký muž pozdvihl ho ukazováčkem a palcem a pravil, že není mrtev, ale napolo udušen; zaobalili ho tedy do bavlnky a zahřívali ho, až otevřel oči a kýchl.

»Tak,« řekl velký muž (byl to Angličan, který se právě přistěhoval do letohrádku). »Teď ho nepoplašte, uvidíme, co bude dělat.«

Poplašiti munga je snad tou nejtěžší věcí na světě, poněvadž je od čenichu až po ocas naplněn zvědavostí. Heslem celého mungova rodu je: »Běhej a hledej!« a Riki – Tiki byl pravým mungem. Prohlédl bavlnku, uznal, že se nehodí k jídlu, oběhl kolem stolu, usedl a upravoval si kožíšek, poškrabal se a vyskočil hošíkovi na rameno.

»Nelekej se, Teddy,« pravil otec. »Je to jeho způsob uzavírati přátelství.«

»Ou, lehtá mne pod bradou!« volal Teddy.

Riki – Tiki díval se chlapci dolů za límec a za krk, očichával mu ucho a skočil opět na zem, kde usedl, mna si nos.

»Můj bože,« řekla Teddyho matka, »a tomu se říká divoké zvíře! Myslím, že je proto tak krotký, že jsme k němu byli laskavi.«

»Všichni mungové jsou takoví,« pravil její manžel. »Nebude-li ho Teddy tahat za ocas, nebo nezkusí-li ho zavírat do klece, bude běhat celý den po domě. Dejte mu něco jíst.«

Dali mu kus syrového masa. Riki – Tikimu chutnalo velice, a když ho snědl, vyběhl na verandu, usedl na slunci a rozčechrával si kožich, aby mu proschmil až do kořínkův. Pak mu již bylo lépe.

»Zde v domě a kolem komu,« pravil k sobě, »je více věcí, jež možno vyzvědět, než viděla celá moje rodina za celý svůj život. Zůstanu zde najisto a vyzvím všechno.«

Ztrávil celý den čenichaje a slídě. V koupelně byl by se málem utopil ve vědru; strčil nos do inkoustu na psacím stole a pak si ho spálil o konec doutníku velkého muže, jelikož mu skočil na klín, aby viděl, jak se píše. V podvečer běžel do ložnice Teddyho, aby viděl, jak se rozsvěcují kerosenové lampy, a když Teddy vlezl do postele, Riki – Tiki tam vylezl též. Byl však neklidným soudruhem, jelikož musil dávat pozor na každý ruch a šustot po celou noc, a musel vědět, kdo ho dělá. Teddyho matka a otec přišli se naposled podívat na svého hošíka, a Riki – Tiki hleděl na ně s polštáře. »To nevidím ráda,« řekla matka Teddyho; »mohl by dítě kousnout.«

»Neudělá nic takového,« pravil otec. »Teddy je bezpečnější s tímto zvířátkem, než kdyby tu měl hafana, který by ho hlídal. Kdyby teď vešel had do ložnice –«

Ale matka Teddyho nechtěla na něco tak hrozného ani pomyslit.

Záhy z rána přišel Riki – Tiki k snídaní na verandu, sedě Teddymu na rameně, a dali mu banány a vařená vejce; a on jim sedal všem po řadě na klínech, protože každý dobře vychovaný mungo pomýšlí vždy na to, aby se stal jednou domácím mungem a měl pokoje k probíhání. Matka Riki – Tikiho žila kdys v domě generálově v Segowlee a vštípila Rikimu důkladně, jak si má počínat, setká-li se s bílými lidmi.

Na to odběhl Riki – Tiki do zahrady, aby shlédl, co tu bude k shlédnutí. Byla to velká zahrada, jen do polovice kultivovaná, s keři růží »Maréchal Niels«, velkými jako besídky, s citrónovými a oranžovými stromy, s bambusovými houštinami a vysokou travou. Riki – Tiki si olizoval rty. »To je skvostné místečko pro lov,« řekl si, a ocas se mu rozčepýřil jako štětka již při pouhém pomyšlení. Probíhal zahradou nahoru i dolů, čenichal tu i tam, až zaslechl velmi žalostné hlasy z trnitého keře.

Byl to Darzy, krejčík, a jeho žena. Udělali si krásné hnízdečko ze dvou velkých listů, které přitáhli dohromady a sešili na okrajích vlákny, a vyplnili Vnitřek bavlnkou a měkkým prachovým peřím. Hnízdo se houpalo semo tamo, a oni seděli na jeho okraji a naříkali.

»Co je vám?« ptal se Riki – Tiki.

»Jsme velmi nešťastni,« odpověděl Darzy. »Jedno naše mládě vypadlo včera z hnízda a Nag je snědl.«

»Hm!« pravil Riki – Tiki, »to je velmi smutné. Avšak jsem zde cizincem. Kdo je to Nag?«

Darzy a jeho žena jen se přikrčili do hnízda a neodpověděli; neboť z husté slámy pod křovím ozval se tlumený sykot – strašlivý mrazivý zvuk, tak že Riki – Tiki až odskočil na dvě stopy na zad. Na to kousek po kousku vylézala z trávy hlava a rozepiatý klobouk Nagův, velkého černého brejlovce, dlouhého pět stop od hlavy až k ocasu. Pozdvihl třetinu svého těla od země a stál tu kývaje se se strany na stranu, jako se houpe pampeliška ve větru, a díval se na Riki – Tikiho zlomyslným hadím okem, které nikdy nemění svého výrazu, nechť si myslí had cokoli.

»Kdo je Nag?« syčel. »Já jsem Nag. Vznešený bůh Brahma vtiskl celému našemu rodu své znamení, jelikož první brejlovec– rozestřel svůj klobouk nad Brahmou, aby ho ve spánku chránil před sluncem. Viz a třes se!«

Rozepial svůj klobouk šíře než kdy jindy, a tu uzřel Riki – Tiki na zadní straně jeho znamení brejlí, jež vypadá zrovna tak jako obroučky brejlí. Zděsil se na chvíli; ale mungovi je nemožno býti zděšenu delší dobu. Ačkoli Riki – Tiki nikdy dřív neviděl živého brejlovce, krmila ho přec jeho matka mrtvými hady, a věděl, že je životním povoláním dospělého munga bojovat z hady a požírat je. Nag to věděl též a na dně svého chladného srdce byl uděšen.

»Nu,« pravil Riki – Tiki, a ocas se mu začal zase čepýřit, »znamení nebo neznamení, ale myslíš, že je v pořádku požírat holátka vypadlá z hnízda?«

Nag přemýšlel a dával pozor na každý nejmenší pohyb v trávě za Riki – Tikim. Věděl, že mungové v zahradě znamenají pro něho a jeho rodinu smrt dříve či později, a snažil se tedy odvrátiti pozornost Riki – Tikiho k neopatrnosti. Sehnul tedy poněkud hlavu a naklonil ji stranou.

»Promluvme si o tom,« pravil. »Ty pojídáš vejce. Proč bych já neměl pojídat ptákův?«

»Za sebe! Ohlédni se za sebe!« zazpíval Darzy.

Riki – Tiki byl příliš chytrý, než aby mařil čas ohlížením. Vyskočil, jak vysoko mohl, a těsně pod ním projela hlava Nagainy, Nagovy zlé ženy. Připlazila se za ním, dokud hovořil, aby jej usmrtila; slyšel její zuřivý sykot, když se její rána minula s cílem. Riki dopadl skorém na její záda, a kdyby byl býval starým mungem, byl by věděl, že nyní byl čas zlomiti jí vaz jediným kousnutím; ale bál se hrozného, bičovitého zpětného kousnutí hadova. Zakousl se sice opravdu do něho, ale ne na dlouho, a odskočil od mrskajícího sebou ocasu hadího, zanechávaje Nagainu raněnou a rozzuřenou.

»Zlý, zlý Darzy!« volal Nag, vymršťuje se jak vysoko mohl, aby dosáhl hnízda v trnitém křoví; ale Darzy je udělal mimo dosah hadí, a ono jen se houpalo semo tamo.

Riki – Tiki cítil, že mu oči rudnou a zapalují se (zčervenají-li mungovi oči, je rozzloben). Posadil se na ocas a na zadní nohy jako malý klokan a rozhlížel se kolem třesa se zlostí. Ale Nag s Nagainou zmizeli v trávě. Nepodaří-li se hadu jeho útok, nedá nikdy na jevo, co zamýšlí učiniti v nejbližší době. Riki – Tiki nedbal o to, aby je následoval, jelikož si nebyl jist, zmohl-li by dva hady zároveň. Odcupal tedy na stezku pískem posypanou u domu a usedl, přemýšleje. Byla to pro něho vážná věc.

Čtete-li staré přírodopisné knihy, dočtete se v nich, že zápasí-li mungo s hadem a kousne-li ho had, že doběhne pro jistou bylinku, která jej uzdraví. To není pravda. Vítězství záleží jediné na bystrosti oka a rychlosti nohou, – hadí uštknutí proti mungovu skoku – a jelikož nemůže žádné oko sledovati pohyb útočící hadí hlavy při ráně, je věc tím jen ještě podivuhodnější než kterákoli kouzelná bylinka. Riki – Tiki věděl, že je mladým mungem, a těšilo ho tedy tím více, pomyslil-li, že se mu podařilo odolati útoku ze zadu. Dodalo mu to sebedůvěry, a když k němu přiběhl Teddy po stezičce, byl Riki – Tiki zcela ochoten k mazlení.

Avšak právě, když byl Teddy sehnut, zavrtělo sebou něco v prachu a jemný hlásek řekl: »Pozor! Jsem Smrt!« byl to Karait, šedě hnědý hádek, který nejraději lehává v prachu cest; uštknutí jeho je právě tak nebezpečné, jako brejlovcovo. Ale je tak malý, že si ho nikdo nepovšimne a tak může lidem tím spíše ublížiti.

Riki – Tikiho oči opět zrudly a tančil směrem ku Karaitovi oním zvláštním houpavým a kolébavým chodem, který je vlastním jeho rodu. Vyhlíží to velice směšně, ale je to tak dokonale vy-rovnovážený krok, že z něho lze odskočiti rychle do kterého úhlu chce; v boji s hady je to velkou výhodou. Riki – Tiki ani nevěděl, že podniká mnohem nebezpečnější věc, než je boj s Nagem, neboť Karait je tak malý a umí se tak otáčeti, že kdyby se mu Riki – Tiki nezakousl do těla těsně za hlavu, obrátil by se ještě a uštknul by ho do čenichu nebo oka. Ale Riki – Tiki toho nevěděl: měl oči celé zrudlé a houpal se ku předu i do zadu, vyhlížeje si vhodné místečko k zakousnutí. Karait se vymrštil, Riki – Tiki uskočil stranou a chystal se běžeti na něj, ale zlá, malá, prachově šedá hlava mrskla sebou o čárku mimo jeho šíji; musil přeskočiti tělo a hlava zas se mu mihla těsně u nohou.

Teddy volal do vnitř domu: »Ó, pojďte se podívat! Náš Mungo zabíjí hada!« a Riki – Tiki zaslechl výkřik Teddyho matky. Otec vyběhl ven s holí, ale ve chvíli, když přicházel, vymrštil se Karait poněkud příliš daleko a Riki – Tiki mu skočil v týl, sevřel jeho hlavu mezi své přední nohy, zakousl se mu do těla, jak jen hluboko mohl a odkulil se od něho. Kousnutí ochromilo Karaita a Riki – Tiki chystal se právě pozříti ho od ocasu k hlavě dle rodinného zvyku při obědě, kdy si v tom vzpomněl, že plný žaludek činí munga líným, a chtěl-li si zachovati veškeru svou bystrost a sílu, musil zůstati štíhlým.

Poodešel si pro prachovou lázeň pod skočcové keře, mezitím co otec Teddyho bil holí do mrtvého hada. »K čemu to?« myslil si Riki – Tiki: »vždyť jsem se s ním nadobro vypořádal.« Teddyho matka zdvihla ho pak z prachu a tiskla ho k sobě, plačíc, že zachránil Teddyho před smrtí; a otec Teddyho pravil, že byl jejich prozřetelností, a Teddy vyvaloval na všechny polekaně oči. Riki – Tikiho bavil veškerý ten poplach, kterého ovšem nechápal. Riki – Tiki byl úplně spokojen sám s sebou.

Toho večera procházel se při večeři po stole, mezi sklenicemi a vínem a byl by se mohl třikráte nasytiti všelikými dobrými věcmi. Připomínal si však Naga a Nagainu, a ačkoli bylo velice příjemno, hladila-li ho a laskala Teddyho matka a seděl-li Teddymu na rameně, zčervenaly mu přece chvílemi oči a vyrážel ze sebe svůj dlouhý válečný pokřik: »R i k-t i k–t i k i–t i k i–t č k!«

Teddy si ho odnesl s sebou do postele a chtěl, aby mu Riki – Tiki spal pod bradou. Riki – Tiki byl příliš dobře vychován, aby byl kousal nebo škrábal, ale jakmile Teddy usnul, vybral se na svou noční procházku kolem domu; po tmě narazil na Čučundru, krysu pižmovou, která pobíhala kolem zdi. Čučundra je velice bázlivé zvířátko. Kničí a píská po celou noc a snaží se vzmužiti a vběhnouti doprostřed komnaty, ale nikdy tam nedojde.

»Nezabíjej mne,« pravila Čučundra skorém plačky. »Riki -Tiki, nezabíjej mne!«

»Což myslíš, že vrah hadův zabíjí pižmové krysy?« pravil Riki -Tiki pohrdlivě.

»Kdo hady zabíjí, může sám býti od hadů zabit,« řekla Čučundra starostlivěji než prve. »A kdo mi ručí za to, že si mne Nag nesplete s tebou za některé tmavé noci?«

»O to není nejmenší starost,« ušklíbl se Riki -Tiki; »ale Nag je v zahradě, a vím, že ty tam nejdeš.«

»Můj bratranec Chua, krysa polní, vyprávěl mi –« pravila Čučundra, ale v tom se zarazila. »Co ti vyprávěl?«

»Pst! Nag je všude, Riki – Tiki. Měl jsi si promluviti s Chuou v zahradě.«

»Neučinil jsem tak, musíš mi to tedy říci ty. Rychle, Čučundro, nebo tě kousnu!«

Čučundra usedl a plakal, až mu tekly slzy po vousech. »Jsem ubožáček,« vzdychal. »Neměl jsem nikdy dosti odvahy, abych veběhl doprostřed pokoje. Pst! Nemusím ti již nic povídat. Slyšíš, Riki – Tiki?«

Riki – Tiki naslouchal. V domě bylo naprosté ticho, ale Rikimu se zdálo, jako by slyšel praslabounký šelest, tak slabý, jako prochází-li se vosa po okně. Byl to suchý šelest hadích šupin po zdi.

»To je Nag nebo Nagaina,« řekl si, »a leze splavem do koupelny. Máš pravdu, Čučundro; měl jsem mluviti s Chuou.«

Odkradl se do koupelny Teddyho, ale nebylo tam ničeho, a pak do koupelny matky Teddyho. U spodu hladké sádrové stěny byla vyňata cihla, aby byl zjednán odtok vodě z koupelny, a jak se Riki – Tiki plížil podél cihlové podezdívky, kde je zasazena vana, slyšel, jak si Nag s Nagainou šeptají venku v měsíčním světle.

»Nebude-li v domě lidí,« pravila Nagaina k svému manželu, »odejde také on, a pak bude zahrada opět naše. Vejdi tiše dovnitř, a nezapomeň, že nejdříve musíš uštknout velkého muže, který zabil Karaita. Pak mi sem přijď vše říci, a budeme honit Riki – Tikiho společně.«

»Jsi jista, že tím něco získáme, pobijeme-li lidi?« ptal se Nag.

»Všechno. Měli jsme tu dosud jakého munga v zahradě? Pokud je dům prázdný, jsme králem a královnou zahrady; a pamatuj, že jakmile se naše vajíčka v melounovém záhoně vylíhnou, což se může stati již zítra – budou míti naše děti potřebí prostoru a klidu!«

»Nepomyslil jsem na to,« řekl Nag; »jdu již. Ale není potřebí, abychom potom honili Riki – Tikiho. Zabiji velkého muže a jeho ženu i dítě, budu-li s to, a odejdu opět tiše. Pak bude bungallow prázdný a Riki – Tiki odejde sám.«

Riki – Tiki zrovna hořel vztekem a nenávistí, když to slyšel, A tu se z odtoku vynořila Nagova hlava, a pět stop jeho chladného těla vplazilo se za ní. Jak byl Riki – Tiki rozzuřen, přece byl notně postrašen, když uzřel brejlovcovu velikost. Nag se svinul, zdvihnul hlavu a rozhlížel se tmou po koupelně, a Riki – Tiki viděl, jak se mu lesknou oči.

»Hm, jestliže jej zabiji zde, bude o tom Nagaina vědět; a budu-li s ním bojovati na volné podlaze, jsou výhody na jeho straně. Co mám dělat?« přemítal Riki – Tiki.

Nag se houpal sem a tam a pak jej Riki – Tiki slyšel piti z největšího džberu na vodu, jehož užívali k naplnění vany. »To je výborné,« povídal si had. »Když byl Karait zabit, měl velký muž hůl. Snad má svou hůl posud, ale až přijde ráno se koupat, nebude míti hůl. Počkám tu naň, až přijde. Nagaino – slyšíš mne? Počkám tu v chladu do rána!«

Z věnčí se neozvala odpověď a Riki – Tiki zvěděl, že Nagaina odešla. Nag svinul se do kotoučka, několika oviny kolem dna džberu a Riki – Tiki byl tich, jako by byl mrtev. Teprve za hodinu počal se pohybovati, sval za svalem, úd za údem, ke džberu. Nag spal a Riki – Tiki pohlížeje na velký jeho týl, přemýšlel, do kterého místa by se mohl nejpevněji zakousnouti. »Nezlámu-li mu vaz prvým skokem,« přiznával si Riki – Tiki, »bude ještě bojovat – ó Riki!« Pohlížel na silný krk pod kloboukem – ale ten byl proň příliš mocný; a kousnutí poblíž ocasu by Naga jen rozzuřilo.

»Musí to býti hlava,« řekl na konec; »hlava zrovna nad kloboukem; a když ji budu jednou držet, nesmím více pustit.«

A pak skočil. Hlava hadova ležela trochu stranou od džberu, pod břichem nádoby; a když Riki stiskl zuby, opřel se zády o rudou hliněnou nádobu, aby mohl přitisknouti hlavu hadovu k zemi. Byla to výhoda pro jedinou vteřinu, a Riki jí využitkoval, jak mohl nejdůkladněji. A pak bylo jím třepáno sem a tam, jako když pes třepe chycenou krysou – sem a tam po podlaze, nahoru a dolů – a kolem dokola ve velkých kruzích; ale Riki měl zrudlé oči a držel se pevně, jak sebou hadovo tělo smýkalo a švihalo po podlaze, shazujíc cínovou naběračku a misku na mýdlo a umývači kartáč, a bilo sebou o cínové boky vany. Drže se pevně, svíral čelisti pevněji a pevněji, bylt jist, že bude utlučen do smrti a pro rodinnou čest byl rozhodnut dáti se nalézt s čelistmi zaťatými. Točila se mu hlava, šly naň mdloby, bolelo ho celé tělo, bylo mu, jako by byl roztlučen na drobné kousíčky, když náhle něco spustilo jako ranou hromu, zrovna za ním; žhavý vítr vyrazil z něho poslední vědomí a rudý oheň ožehl mu srst. Velký muž byl probuzen hřmotem v koupelně a vypálil obě hlavně brokovnice do Naga zrovna pod kloboukem.

Riki – Tiki držel se dále, maje oči zavřeny; bylť nyní nadobro jist, že je sám mrtev; ale hadova hlava se již ani nehnula, a velký muž jej zdvihl a řekl:

»Je to opět náš mungo, Alice; ten chlapíček zachránil tentokráte život nám.«

A Teddyho matka vešla se zbělelou tváří a viděla, co zbylo z Naga, a Riki – Tiki se odvlekl do Teddyho ložnice a ztrávil polovinu noci tím, že se něžně protřepával po celém těle, aby se přesvědčil, je-li opravdu rozbit na padesát kusů jak se mu zdálo.

Když konečně nadešlo jitro, byl Riki – Tiki všecek ztuhlý, ale byl velmi spokojen sebou samým i svými činy. »Teď mi ještě zbývá vypořádati se s Nagainou, a to bude horší nežli pět Nagů, a nikdo nemůže vědět, kdy se vylíhnou vejce, o nichž Nagaina mluvila. Ty má dobroto! Hned půjdu a promluvím s Darzym.«

Nečekaje na snídaní vyběhl Riki – Tiki k trnovému keři, kde spatřil Darzyho, jak zpíval z plného hrdla chvalozpěv o Rikim. Zpráva o Nagově smrti roznesla se již po celé zahradě, neboť poklízeč vyhodil ráno jeho tělo na smetiště.

»Ó, ty pitomý chumáči peří,« zlobil se Riki – Tiki, »je toto vhodný čas k zpěvu?«

»Nag je mrtev – mrtev – mrtev!« zpíval Darzy. »Udatný Riki – Tiki chytil jej za hlavu a držel pevně. Velký muž přinesl třaskavou hůl a Nag se rozpadl na dva kusy. Nebude nikdy více požírati mých děťátek.«

»To vše je sice pravda, ale kde je Nagaina?« Ptal se Riki – Tiki, ohlížeje se pečlivě kolem sebe.

»Nagaina přišla k výtoku z koupelny a volala po Nagovi,« Darzy pokračoval ve svém zpěvu; »a Nag vyšel na konci hole – poklízeč vzal jej na konec hole a vyhodil jej na smetiště. Zpívejme, zpívejme o velikém, o rudookém Riki – Tikim.« A Darzy znovu nadmul hrdélko a zpíval co mohl.

»Kdybych jen mohl nahoru k tvému hnízdu, vyklopil bych ti všechna mláďata z hnízda,« zlobil se Riki – Tiki. »Nedovedeš dělati pravou věc v pravý čas. Jsi ovšem bezpečen nahoře ve svém hnízdě, ale já zde dole mám válku. Přestaň přece na chvíli se svým zpěvem, Darzy.«

»Pro velkého, krásného Riki – Tikiho přestanu zpívat,« dozpíval Darzy. »Co si přeješ, ó vítězi nad hrozným Nagem?«

»Kde je Nagaina, ptám se tě již po třetí.«

»Na smetišti u koníren, truchlí pro Naga. Veliký je Riki – Tiki s bílými zuby.«

»Dej mi pokoj s mými zuby! Neslyšel jsi nikdy, kde má Nagaina svá vejce?«

»V melounovém záhonu na konci u samé zdi, kam slunce pálí skoro celý den. Ukryla je tam před několika týdny.«

»A tobě ani nenapadlo, abys mi o tom řekl? – Na konci u samé zdi, povídáš?«

»Riki – Tiki, snad nechceš jiti sežrat jí vejce?«

»To zrovna ne; nikoli. Darzy, máš-li jen špetičku rozumu v hlavě, zaleť ke konírnám a dělej, jako bys měl zlomené křídlo, a nech se od Nagainy honiti sem ke keři. Musím k melounovému záhonu, a kdybych tam šel teď, Nagaina by mne viděla.«

Darzy byl malý chlapíček s peřím na hlavě místo mozku v hlavě, a nedovedl v ní nikdy podržeti najednou více nežli jedinou myšlenku. A protože věděl, že se Nagaininy děti rodí z vajec jako jeho vlastní mláďata, nemohl hned pochopiti, že by bylo slušné zabiti je. Ale jeho samička byla rozumné ptačátko a věděla, že kobří vejce znamenají pozdější mladé kobry; odlétla tedy z hnízda a nechala Darzyho, aby zahříval mláďata a pokračoval ve svém zpěvu o Nagově smrti. Darzy se v mnohém podobal muži.

Darzyho samička třepala sebou u smetiště a volala: »Ó, mám zlomené křídlo! Chlapec z domu hodil po mně kamenem a zlomil mi je!« A třepala sebou ještě zoufaleji než dříve.

Nagaina zdvihla hlavu a zasyčela: »Tys varovala Riki – Tikiho, když bych jej byla mohla zabiti. Vybrala’s si věru prašpatné místo, abys zde chromala.« A plazila se k Darzyho samičce, šinouc se přes prach.

»Chlapec mi je zlomil kamenem!« ječela Darzyho samička.

»Dobře! Bude ti snad útěchou, až budeš mrtva, zvíš-li, že se s chlapcem vypořádám já. Můj manžel leží na smetišti od rána, ale než nastane noc, bude v domě ležeti chlapec velmi tiše. K čemu vlastně utíkáš? Chytím tě přece docela jistě. Hlupáčku, pohlédni přec na mne!«

Ale Darzyho samička byla příliš moudrá, než aby to učinila, neboť pták, jenž pohlédne hadovi v oko, zděsí se tak, že se nemůže hnouti. A tak ptáček se odtřepal dále, pípaje úzkostně, ale neopouštěje zemi, a Nagaina zrychlila běh.

Riki – Tiki je slyšel běžeti po cestě od stájí a upaloval vší silou ke konci melounového záhonu u zdi. A tam, v teplém doupěti okolo melounů, velmi obratně uschována, našel Nagainina vejce – dvacet pět počtem, velikosti bantánčích vajíček, ale s bělavou koží místo skořápek.

»Nepřišel jsem ani o den příliš brzy,« pochvaloval si Riki – Tiki; bylof viděti mladé brejlovce svinuté uvnitř vaječné kůže a věděl, že v té chvíli, kdy se vylíhnou, jsou s to zabiti každý muže nebo munga. Co nejrychleji mohl ukousl každému vejci konec, dávaje pozor, aby rozmáčkl i háďata, a chvílemi prohraboval i doupě, hledaje, zdali některé nevynechal. Konečně zbývala již jen tři vejce a Riki – Tiki počal se radostně usrnívati, když zaslechl Darzyho samičku ječící:

»Riki – Tiki, dovedla jsem Nagainu k domu, a ona šla na verandu – a – oh, pojď rychle, chce tam vraždit!«

Riki – Tiki rozmačkal dvě vejce a skulil se pozpátku s melounového záhonu s třetím vejcem v hubě, a běžel k verandě – jen se mu nohy po zemi kmitaly. Teddy s matkou a otcem seděli tam u ranní snídaně; ale Riki – Tiki viděl, že nikdo z nich nejedl. Seděli jako zkamenělí a tváře měli bílé. Nagaina byla svinuta na rohožce u Teddyho stolice, na vzdálenost pohodlné rány od Teddyho holého lýtka, kývala se sem a tam zpívajíc vítěznou píseň.

»Synu muže, jenž zabil Naga,« syčela, »buď tich! Nejsem posud připravena. Počkej trochu.

Buďte velmi zticha, vy všichni tři. Hnete-li se, uštknu, a nehnete-li se, uštknu rovněž, ó, vy pošetilí, pošetilí lidé, kteří jste zabili mého Naga!«

Teddyho oči byly upřeny na otce, a otec nemohl učinit více, nežli že zašeptak »Seď tiše, Teddy, nesmíš se ani hnout. Nehýbej se, Teddy!«

Tu vešel Riki – Tiki a volal: »Obrať se, Nagaino, obrať se a bojuj!«

»Všechno v pravý čas,« odpověděla Nagaina, aniž by hnula i jen okem. »Chci teď súčtovati s vámi všemi. Pohleď na své přátele, Riki – Tiki; jsou tiši a bledi; bojí se. Neodváží se ani hnouti, a přijdeš-li jen o krůček blíže, uštknu.«

»Pohlédni na svá vejce,« řekl Riki – Tiki, »pohlédni na svá vejce v melounovém záhonu u zdi. Jdi, a podívej se, Nagaino!«

Veliký had se napolo obrátil a uzřel vejce na verandě. »Ach – ach – dej mi je!« řekl.

Riki – Tiki položil obě nohy na vejce, každou s jedné strany, a oči mu zrudly do krvavá. »Co dáš za hadí vejce? Za mladého brejlovce? Za mladého královského brejlovce? Za posledního – za nejposlednějšího z celého hnízda? Mravenci požírají všechny ostatní tam dole na melounovém záhonku.«

Nagaina rozvinula se úplně a obrátila na druhou stranu, zapomínajíc na vše pro toto jediné vejce; a Riki – Tiki viděl, jak Teddyho otec natáhl velkou ruku, chopil Teddyho za rameno a vytáhl jej přes stolek s čajem, do bezpečí a mimo dosah Nagainy.

»Přelstěna! Přelstěna! Přelstěna! Rik-tck-tck!« smál se Riki – Tiki. »Chlapec je v bezpečí a byl jsem to já, já, já – jenž chytil Naga za klobouk včera v noci v koupelně.«

A Riki se dal do skákání, všemi čtyřmi nohami najednou, a s hlavou stále těsně při ze a vykládal dále:

»Házel mnou sem a tam, ale nemohl mne třásti. Byl mrtev, ještě než jej velký muž r foukl na dví. Já jsem to udělal! Riki-Tiki-tck-tck! Pojď tedy, Nagaino, pojď na zápas se mno! Pojď, nebudeš dlouho vdovou!«

Nagaina viděla, že přišla o příležitost zabít Teddyho, a vejce leželo mezi tlapkami Rikiho.

»Dej mi mé vejce, Riki – Tiki; dej mi moje poslední vejce, a odejdu a nepřijdu již nikdy zpět!« prosila, sklánějíc klobouk.

»Ano, odejdeš, a nevrátíš se již nikdy, neboť půjdeš na smetiště za Nagem. Bojuj, vdovo! Velký muž odešel pro svou pušku. Bojuj!«

Riki – Tiki skákal kolem dokola Nagainy, drže se právě mimo její dosah, a jeho oči svítily jako rudě žhoucí uhlíky. Nagaina se svinula v klub a náhle se vrhla na něj. Riki – Tiki uskočil do výše a nazpět.

Opět a opět útočila Nagaina a pokaždé udeřila její hlava ranou do rohožky na verandě a Nagaina svinovala se znovu a znovu jako hodinové péro. A Riki – Tiki tančil okolo ní kruhem, aby se dostal za ni, a Nagaina se stáčela a přetáčela, aby se udržela čelem proti čelu jeho, tak že šelest jejího ocasu na rohožce zněl jako šelest suchého listí, jímž zmítá vítr.

Riki – Tiki zapomenul na vejce. Leželo dosud na verandě, a Nagaina se mu stále pozvolna blížila, až na konec, ve chvíli, kdy Riki – Tiki ustal, aby si oddechl, uchvátila vejce do huby, obrátila se ke stupňům verandy a letěla jako šíp dolů cestou, a Riki – Tiki za ní. Když brejlovec prchá strachem o svůj život, letí jako bič, švihaný kolem koňova krku.

Riki – Tiki věděl, že ji musí chytiti, nemá-li všechna běda začíti znovu. A had mířil rovnou cestou k vysoké trávě u trnového keře, a jak běželi, slyšel Riki – Tiki Darzyho stále ještě zpívati svou pošetilou vítěznou písničku. Ale Darzyho žena byla moudřejší. Slétla s hnízda, a jak se Nagaina hnala okolo, mávala jí křídloma okolo hlavy. Kdyby byl Darzy pomohl, mohli ji obrátiti; takto však Nagaina jen sklonila hlavu níže a ubíhala dále. Přece však tento okamžik zdržení přivedl Riki – Tikiho až k ní, a když se nořila do krycí díry, kde žívala s Nagem, byly Rikiho bílé zuby zaťaty do jejího ocasu a Riki – Tiki zmizel v jámě za ní – a Věru jest málo mungů, byť byli sebe zkušenější a sebe starší, aby stáli o to, vejiti za hadem do díry. – V díře bylo temno a Riki – Tiki nebyl jist ani na okamžik, nerozšíří-li se těsná chodba a neposkytne Nagaině možnost, aby se obrátila a chňapla po něm. Držel se jen zuřivě a roztáhl nohy, aby působily jako brzdy, vzpírajíce se o temný svah horké, vlhké země.

Konečně přestala se tráva u ústí díry zmítati a Darzy řekl:

»Je konec s Riki – Tikim! Musíme mu zazpívati pohřební píseň! Udatný Riki – Tiki je mrtev! Neboť v podzemí jej Nagaina jistotně usmrtí.«

A tak zpíval Darzy velmi truchlivou píseň, kterou si okamžitě sestavil, a právě když dospěl k nejdojemnějšímu místu, zachvěla se opět tráva a Riki – Tiki, celý zabalený prachem a špínou, vydrápal se úd za údem z díry, olizuje si kníry. Darzy přestal, vykřiknuv překvapením.

Riki – Tiki setřásl si trochu prachu s kožíšku a kýchl.

»Je po všem!« řekl; »vdova už vícekráte nevyleze.«

A rudí mravenci, žijící mezi travními stébly, jej slyšeli a počali se trousiti jeden za druhým dolů pod zemi, aby pohlédli, zdali mluvil pravdu.

Riki – Tiki se svinul v trávě a usnul tam, kde právě byl – a spal a spal až do pozdního odpoledne, neboť měl za sebou kus důkladné práce za tento jediný den.

»A teď,« řekl, když se probudil, »půjdu zpět do domu. Darzy, řekni Kotláříkovi, aby vyřídil celé zahradě, že je Nagaina mrtva.«

Kotlářík je pták, jenž vzbuzuje zvuk přesně podobný zvuku malého kladiva, tlukoucího na měděný kotlík; a činí to proto, protože slouží v každé indické zahradě za veřejného vyvolávače a vypráví všechny noviny každému, kdo je chce slyšet. Když šel Riki – Tiki cestou k domu, slyšel již Kotláříkovo vyzvání k pozornosti právě tak, jako by tloukl na gong, volající k obědu. A pak pták spustil: »Ding-dong-tok! Nag je mrtev! dong! Nagaina je mrtva! Ding-dong-tok!« A tu se dali všichni ptáci v zahradě do zpěvu a žáby spustily kvakotem; neboť Nag a Nagaina požírali žáby právě tak jako malé ptáky.

Když došel Riki – Tiki k domu, vyšli ven Teddy, Teddyho otec a Teddyho matka – byla ještě velmi bledá, neboť omdlela – a skoro nad ním plakali; a té noci jedl Riki – Tiki vše, co mu dali, až už více nemohl a šel spat na Teddyho rameni, na němž seděl ještě, když přišla pozdě v noci Teddyho matka podívat se na ně.

»Zachránil život nám i Teddymu,« řekla svému manželu; »pomysli si jen, zachránil nám všem život!«

Riki – Tiki se probudil skokem – jsouť všichni mungové lehcí spáči.

»Ah, to jste vy?« řekl. »Proč ještě žvatláte? Všichni brejlovci jsou mrtvi – a kdyby nebyli, jsem tu já!«

Riki – Tiki měl prvé právo, aby byl na sebe hrdým; ale nezpyšněl přespříliš a hleděl si zahrady, ochraňuje ji, jak jen mungo má zahradu chránit, skokem a chvatem a kousnutím, až se na konec žádný brejlovec neodvážil vstrčití hlavu do zahradních zdí.

 

Zpěv Darzyho

zpívaný k oslavě Uiki-Tiki-Taviho.

 

Krejčím a zpěvákem jsem,

zdroj to je radostí mých,

hrd na svůj pyšný vzlet pod nebem,

na dům, jejž ušil jsem sám,

houpám tam hudbu tónů svých,

i dům, jejž ušil jsem sám,

Zpívej svým holátkům zas,

matko, a pozdvihni líci

Zhynulo zlo, které trápilo nás,

v zahradě leží smrt mrtva.

Zkáza se v růžích teď neskrývá víc,

na hnoji leží již mrtva.

Kdo nám, kdo, svobodu vydobyl?

Jak zve se vlast, jež se jím chlubí?

Riki to zdatný a statečný byl,

Tiki, jenž v očích má plamen,

on, jenž má ze slonů zuby,

lovec, jenž v očích má plameni

Vzdejte mu projev díků svých,

chvosty svých per skloňte k zemi,

slavte ho v písních slavičích,

jej velebit teď je mil

Zpěv slyšte, Rikiho chválit jenž bude,

jeho, jenž oči má rudé!