Kniha džunglí

BÍLÝ LACHTAN

 

Již ztichni, mé dítě, noc v patách se stmívá,

již zčernaly vody i s jiskrami svými.

V hru zčeřených vln měsíc dolů se dívá

a hledá nás v brázdách, jež jdou mezi nimi.

Kde vlny se pojí,

máš kolébku svoji,

jen tuž se, můj ploutváčku, tanči, můj synu,

tě nestihne žralok, ni nevzbudí bouře

tam v mořských vod volném a houpavém klínu.

Lachtaní ukolébavka.

 

Vše toto přihodilo se před několika léty na místě zvaném Novastošna čili Severovýchodní Mys Ostrova sv. Paula, daleko, daleko v Beh-ringově moři. Limmeršin, střízlík lední, vyprávěl mi tento příběh, když byl zavát do lanoví parníku, jedoucího do Japonska, a když jsem jej vzal dolů do své kajuty a zahřál a nakrmil jej po několik dní, až byl opět schopen odletěti zpět k Sv. Pavlu. Limmeršin je velmi směšně podivné drobné ptačisko, ale ví, jak vám pověděti pravdu.

Na Novastošnu nepřijde nikdo, leda by tam měl práci, a jedinými, kdo tam mají pravidelnou práci, jsou lachtani. Přicházejí v letních měsících po stech a stotisících šedého, chladného moře; neboť Novastošenské pobřeží skýtá lachtanům největší pohodlí na světě.

Mořský Lupič to věděl a připlaval každého jara, ať se právě nalézal kdekoliv; zaměřil přímo jako torpédový člun k Novastosně a ztrávil měsíc, zápase se svými soudruhy o dobré místo na skalinách co jen možno těsně u moře. Mořský Lupič byl již patnáct let stár, a byl to veliký šedý, kožešinatý lachtan, skoro hřívnatý na plecích, s dlouhými, zlými tesáky. Když se pozdvihl na svých předních ploutvových nohách, měl hlavu více než čtyři stopy nad zemí, a vážil – kdyby se byl někdo odvážil jej zvážiti – dobrých sedm set liber. Byl po celém těle zjizven stopami zuřivých bojů, ale byl neustále hotov pustiti se ještě v další zápas. Tu nakláněl hlavu k jedné straně, jako by se bál pohlédnouti nepříteli do tváře; pak ji ale náhle vymrštil jako blesk, a když se jeho velké zuby jednou zaťaly pevně do šíje jiného lachtana, pak bylo na tomto, aby se mu vymknul, mohl-li – Mořský Lupič jistě mu k tomu nepomohl.

Leč Mořský Lupič nikdy nepronásledoval přemoženého lachtana, neboť to bylo proti pravidlům Pobřeží. Potřeboval toliko volný prostor u moře pro svoji domácnost; protože však tu bylo čtyřicet či padesát tisíc jiných lachtanů, honících se každého jara za tímtéž cílem, byl hvizdot, štěkot, řev a jekot na pobřeží opravdu strašlivý.

S malého pahorku, zvaného Hutchinsonovým Kopcem, bylo lze přehlédnouti na půl čtvrté míle země, pokryté zápasícími lachtany, a příboj byl celý potečkován hlavami lachtanů, chvátajících, aby se dostali na zemi a zúčastnili se zápasu. Bojovali v pobřežních vlnách, bojovali v přímořském písku, bojovali na hladce omytých čedičových skalách hnízdišť; byliť zrovna tak hloupí a neschopní přizpůsobiti se poměrům, jako lidé. Jejich ženy nikdy nepřišly na ostrov dříve než pozdě v květnu aneb počátkem června, protože neměly chuti dáti se roztrhati na kusy; a mladí, dvou-, tří– a čtyřletí lachtani, kteří ještě nepočali si zařizovati domácnost, odcházeli na půldruhé míle dovnitř ostrova skrze řady zápasníků, a hráli si vůkol‘ po písčitých návějích v houfech a hejnech a oškubali každičké zelené stéblo, jež kde rostlo. Říkali jim holušíci – mládenečkové – a bylo jich jen na Novastosně dvě nebo tři sta tisíc.

Mořský Lupič jednoho jara skončil právě svůj pětačtyřicátý zápas, když se z moře vynořila Matka, jeho něžná, měkká, krásnooká žena; Mořský Lupič chopil ji za týl a hodil ji na své sídliště, řka hučivě: »Pozdě, jako vždy. Kde jsi byla?«

Nebývalo zvykem Mořského Lupiče pojídati něčeho po ty čtyři měsíce, kdy pobýval na pobřeží, a byl proto obyčejně ve velmi špatném rozmaru. Matka byla příliš rozumná, než aby mu odpovídala stejným. Rozhlédla se a zašveholila: »Jak je to od tebe pozorné. Zabral jsi opět naše staré místečko!«

»To si myslím, že ano!« odpověděl Mořský Lupič; »pohlédni jen na mne!«

Byl rozškrabán a krvácel na dvaceti místech; jedno oko bylo málem oslepeno a jeho boky byly rozedrány na cáry.

»Oh, vy muži, vy muži!« řekla Matka, ovívajíc se zadní ploutví. »Proč nedovedete býti moudří a dohodnouti se o svá místa po dobrém? Vypadáš, jako bys se byl rval s bojovným vorvaněm!«

»Nedělal jsem vůbec jiného, než že jsem se rval od poloviny května. Břeh je hanebně obsazen letos. Setkal jsem se nejméně se stem lachtanů z Lukannonského pobřeží, kteří zde rovněž hledají byt. Proč nezůstanou tam, kam patří?«

»Myslila jsem si často, že by nám bylo mnohem lépe, kdybychom odtáhli na Vydři Ostrov místo tohoto přecpaného místa.«

»Bah! Na Vydři Ostrov chodí jen holušíkové! Kdybychom tam šli, řeklo by se, že se bojíme. Jest nám zachovati si vážnost, má drahá.«

Mořský Lupič sklonil hlavu hrdě mezi tučná ramena a tvářil se, jako by chtěl na chvíli usnouti – ale neustal bdíti pečlivě a číhati po možném novém boji. Nyní, když všichni lachtani se svými ženami byli na suchu, bylo slyšeti jejich křik na moři na míle přes nejhlučnější vichřici. Počítaje nejskromněji, bylo tu alespoň na milion lachtanů, starých otců, matek, malých mláďat a holušíků, rvoucích se, strkajících, bečících, lezoucích a hrajících si spolu – vrhajících se do moře a vynořujících se opět v zástupech a plucích, zabírajících každé místečko půdy, jak daleko oko dohlédlo, a svádějících v mlze šarvátky v celých brigádách. Na Novastošně je téměř neustále mlhavo, vyjma když slunce vysvitne a ozáří vše na chvíli, až vše září perlami a duhami.

Kotík, Matčin synáček, narodil se uprostřed tohoto zmatku; byly to skoro jen hlava a ramena – s bledýma, vodnaté modrýma očima, jako má býti každý lachtan; ale jeho kožich byl nějak divný, tak že jej matka prohlížela velmi bedlivě.

»Mořský Lupiči,« řekla potom, »naše dítě bude bílé.«

»Marné řeči, prázdné mušle a suché chaluhy!« vrčel Mořský Lupič. »Nikdy nebylo nic podobného na světě! Bílý lachtan!«

»Nemohu si pomoci,« řekla Matka; »bude to tedy nyní,« a zpívala tiše lachtaní ukolébavku, kterou všechny lachtaní matky zpívají svým dětem:

 

Šest neděl pokud nejsi stár,

mé dítě, nesmis plovati,

od letních bouří, od velryb

teď posud hrozí zkáza ti.

 

Má myško, jak jen může být,

je nepřátelský ti jich rod,

nuž, šplýchej teď, hleď sesílit,

bys nemoh od nich zkázu vzít

mé dítě svobodných vod!

 

Malý chlapík ovšem zprvu nerozuměl ani slova. Pleskal a batolil se kolem matčiných boků a naučil se uhnouti s cesty, když se jeho otec pral s jiným lachtanem a oba se váleli s křikem po kluzkých skalách. Matka odcházívala do moře, aby sehnala věci k jídlu a mládě bylo krmeno jen jednou za dva dny; pak ale snědl co jen mohl a zkvétal při tom.

Prvním jeho činem bylo, že se plazil dále do vnitra země a setkal se tam s desetitisíci mláďaty jeho věku; hráli si spolu jako štěňata, spali spolu na čistém písku a hráli si opět. Staří v hnízdištích si jich nevšímali a holušíkové se drželi na svých vlastních hříštích, a tak měla mláďata krásný volný čas ku hraní.

Když se Matka vracela z rybolovu v hlubokém moři, odebrala se rovnou cestou na hříště a bečela, jako bečí ovce po svém jehňátku, a čekala, dokud nezaslechla bečení Kotíkovo. Pak se pustila nejpřímější rovnou čarou zrovna k němu, ohánějíc se předními ploutvemi a porážejíc a přemetajíc cestou mláďata v právo i v levo. Bylo na hříšti vždy několik set matek, shánějících se po svých mláďatech, a mláďata byla důkladně proháněna; ale Matka řekla Kotíkovi: »Pokud nebudeš léhati ve špinavé vodě a nezprašivíš, anebo dokud si nezadřeš tvrdý písek do nějaké rány anebo odřeniny, a pokud nebudeš chodit plovat, když je bouřlivé moře, nestane se ti tu nic.«

Malí lachtani neumějí právě tak plovat jako malé děti, ale jsou celí nešťastní, dokud se tomu nenaučí. Když se pustil Kotík poprvé do moře, odnesla ho vlna od břehu, kde byla voda hlubší nežli mohl postačiti, a Kotíkova velká hlava se potopila a jeho drobné zadní ploutve se vynořily právě tak, jak mu to matka zpívala v ukolébavce, a kdyby jej byla následující vlna opět nevynesla na zemi, byl by se utopil.

Pak se naučil lehati v pobřežní brázdě a dával se šplýchotem vln právě jen tak pokrývati a nadzdvihovati, máchaje poutvemi; ale měl vždy pozorné oko na velké vlny, které by mu mohly ublížiti. Dva týdny učil se užívati svých ploutví a po celý ten čas mrskal sebou z vody a do vody a kašlal a chrochtal a vylézal na břeh a podřimoval v písku a vrhal se opět do vody, až na konec shledal, že opravdu patří do vody a voda je pravým jeho domovem.

Představte si tedy, jak dobré časy měl nyní se svými soudruhy, když se spolu proháněli, podjíždějíce pod válející se vlny, anebo dávajíce se vynésti vysoko na hřeben čeřivé vlny a dopadajíce pak se šplýchotem a hřmotem do písku, jak se vířivá vlna přelila daleko na břeh; anebo stojíce ve vodě na ocasech a škrabajíce se na hlavě, jako to dělají staří; anebo hrajíce na kamarádi, hýbejte se« na kluzkých, travinami porostlých skalách, vyčnívajících právě tak nad povrch omývajících je vln. Tu a tam zahlédli tenkou ploutev jako by velikou ploutev žraloci, jak se nesla těsně kolem pobřeží, a věděli, že je to velryba kosatka, jež požírá mladé lachtany, může-li je chytiti; a tu zamířil Kotík k pobřeží jako šíp a ploutev se zvolna odhoupala pyč, jako by se vůbec ani nebyla po něčem pídila.

Pozdě v říjnu lachtani počali opouštěti Sv. Pavla v celých rodinách a kmenech, pouštějíce se do širého moře a nebylo více zápasů o hnízdiště a holušíkové si hráli, kde se jim líbilo.

»Příštím rokem,« řekla Matka Kotíkovi, »budeš také holušíkem, ale letos se musíš učit chytat ryby.«

Vypluli společně přes Tichý Okeán a Matka ukázala Kotíkovi, jak spáti na zádech s ploutvemi skloněnými dolů po bocích a s nosíkem právě taktak vyčnívajícím nad vodu., Není kolébky tak pohodlné jako dlouhé, houpavé vlnění Tichého Okeánu. – Když Kotík cítil jak jej svrbí kůže po celém těle, řekla mu Matka, že se to učí nabývati »vodního citu« a že tento bodavý, svědivý pocit znamená příchod zlé bouře a že musí ze všech sil hledět, aby jí uplaval.

»V brzku budeš sám vědět,« řekla mu, »kam máš plavat; ale prozatím následuj Mořského Vepře, plískavici; neboť je velmi moudrý.«

Rodina plískavic právě skotačila, nořila se a vyskakovala vlnami a malý Kotík plul za nimi jak nejrychleji stačil. »Jak můžete vědět, kterým směrem plouti,« hekal. Vůdce tlupy zakoulel bílýma očima a ponořil se. »Ocas mne svrbí, mladíčku,« řekl, »a to znamená, že je bouře za mnou. Pojď s námi. Jsi-li na jih od Lepkavé Vody (myslil tím rovník) a píchá-li tě ocas, znamená to, že je bouře před tebou, a že musíš jiti na sever. Pojď s námi! Voda tu působí ošklivým citem!«

To byla jedna z přemnohých věcí, kterým se Kotík učil – a učil se neustále. Matka jej učila honiti tresky a plotice na podmořských mělčinách a vytahovati břehule z jejich děr mezi chaluhami; učila jej plouti kolem vraků, ležících na sta sáhů pod vodou, vraziti jako vystřelená kule jednou střílnou dovnitř a druhou ven za prchajícími rybami; učila jej tančiti na hřebenech vln. když blesky křižovaly po celém nebi a kynouti ploutví zdvořile krátkoocasému albatrosovi a sokolu bojovnému, když letěli po větru. Učila jej vyskakovati tři – čtyři stopy vysoko nad vodu jako plískavice s ploutvemi přitaženými těsně k bokům a s ocasem ohnutým, a nevšímati si ryb-letounů, protože jsou samá kost. Učila jej, jak si vytrhnout z tresky kus plece v plném běhu deset sáhů pod hladinou, a poučovala jej, že se nesmí nikdy zastavit a pozorovat lodi a čluny, obzvláště ale ne čluny s vesly. – Ke konci šestého měsíce věděl Kotík o lovu v hlubokém moři vše, co jen stálo za pamatování, a po celou tu dobu nedotekl se nohou suché země.

Jednoho dne však, leže v polospánku v teplých vodách kdesi daleko u ostrova Juan Fernandez, cítil se neobyčejně líným, zrovna jako to cítí lidé, když mají jaro v nohách, a vzpomněl si bezděky na dobré, pevné břehy Novastošny, teď vzdálené na sedm tisíc mil, vzpomněl si na hry, jež prováděl se svými soudruhy, na vůni mořských chaluh, na řev lachtanů a na jejich zápasy. A v té chvilce se obrátil k severu a pustil se vytrvalým během k severu; a pluje setkával se s tucty soudruhů, kteří všichni spěli k témuž cíli, a všichni jej zdravili: »Na zdar, Kotíku! Tohoto roku jsme všichni holušíky a budeme tančiti ohnivý tanec ve vlnách Lukannonských a hráti si na nové letošní trávě. – Ale kde jsi přišel k tomuto kabátu?«

Kotíkův kožich byl teď téměř neposkvrněně čistě bílý a ačkoliv byl na to velmi hrdý, řekl toliko: »Plujte rychle! Bolí mne kosti touhou po zemi.« A tak přišli všichni ke břehům, kde se zrodili a slyšeli staré lachtany, své otce, bojující ve válejících se mlhách.

Té noci tančil Kotík ohnivý tanec s ročními lachtánky. Moře je v letních nocích plno ohně na celé rozloze od Novastošny k Lukannonu, a každý lachtan zanechává za sebou pruh jako by hořícího oleje a vyskočí-li, zatryskne plamen a vlny se tříští v dlouhých fosforujících čarách a kruzích. Pak odebrali se na souš, na místa holušíků, a váleli se sem a tam po mladé divoké pšenici a vyprávěli si celé historie o tom, co vykonali, když byli v moři. Mluvili o Tichém Okeánu, jako hoši hovoří o lese, v němž byli na ořeší, a kdo by jim byl rozuměl, byl by mohl dle jejich vypravování sestaviti mapu moře, jaké nikdo dosud nenakreslil. Tříletí a čtyřletí holu-šíkové řítili se s Hutchinsonského kopce a volali: »S cesty, hošíkové! Moře je hluboké a vy víte ještě pramálo z toho, co vše v něm je. Počkejte, až obeplujete mys Horn! – Hle, ty ročáku, kde pak jsi přišel k tomuhle bílému kabátu?«

»Nepřišel jsem k němu,« odpovídal Kotík, »narostl mi.« A zrovna, když se chystal povaliti mluvčího, vyšla z pozadí písečné dýny dvojice černovlasých mužů s plochými rudými tvářemi a Kotík, jenž dosud nikdy neviděl člověka, zakašlal a sklonil hlavu. Holušíkové odhopkovali tak několik kroků a usedli, hledíce hloupě a vyjeveně.

Oba muži byli Kerik Buterin, náčelník lachtaních lovců na ostrově, a Pantalamon, jeho syn. Přišli z malé vesnice, vzdálené sotva půl míle od lachtaních hnízdišť, a vyhlíželi, které lachtany mají odehnati k porážkovým ohradám; neboť lachtani byli honěni jako ovce, aby byli později opracováni v tulení – sealskinové – kožíšky.

»Ho!« zvolal Pantalamon. »Pohleď! Tamhle je bílý tuleň!«

Kerik Buterin pod svým olejem a mourem téměř zbělel. Byl Aleuťan, a Aleuťané nejsou čistotný národ. Pak se jal mumlati modlitbu.

»Nedotýkej se ho, Pantalamone! Nebylo dosud nikdy bílého lachtana – co jsem na živu ne!

Snad je to duch starého Zacharova. Zahynul loni při velké bouři.«

»Nepůjdu k němu,« řekl Pantalamon. »Je to zvíře neštěstí. Myslíš opravdu, že je to starý Za-charov, který se navrátil? Jsem mu dlužen za několik buřňáčích vajec.«

»Nedívej se na něj,« napomínal Kerik. »Obrať tamhle to stádo čtyřletých. Naši lidé by dnes měli stáhnouti kůže se dvou set kusů, ale je počátek sezóny a jsou posud nezvyklí této práci. Sto kusů postačí. Rychle!«

Pantalamon zachřestil párem lachtaních lopatek před houfcem holušíků, a ti stanuli tiše, šupějíce a funíce. Pantalamon pokročil k nim a holušíkové počali se hýbat a Kerik je obrátil do vnitra země, a oni ani nezkusili vrátiti se zpět ke svým soudruhům. Tisíce a statisíce lachtanů hleděly na ně, jak jsou odháněni, ale pokračovaly dále ve svých hrách jakoby nic. Kotík byl jediným, jenž kladl otázky, a nikdo z jeho soudruhů nedovedl mu říci ničeho, leda že muži odvádějí lachtany takto denně po šest až osm neděl každého roku.

»Půjdu za nimi,« řekl Kotík, a oči div mu nevyskočily z hlavy, jak se šoural za stářím.

»Bílý lachtan jde za námi.« zvolal Pantalamon. »To je poprvé, co přišel lachtan sám k porážkám!«

»Hš! Neohlížej se!« varoval Kerik. »Jest to duch starého Zacharova. Musím o tom promluvili s knězem.«

Porážky byly vzdáleny sotva půl anglické míle, ale stádo potřebovalo k tomu celou hodinu, protože Kerik věděl, že jdou-li lachtani příliš rychle, zapotí se a kůže se jim pak při stahování trhá na kousky. Šli tedy velmi zvolna kolem Lvouní Šíje a kolem Websterova domu, až přišli k solnici, jež byla právě mimo dohled lachtanů na pobřeží. Kotík šel za nimi, oddechuje a užaslý. Myslil, že je na konci světa, ale řev lachtaních hnízdišť zněl sem tak hlasitě, jako hřmot vlaku v tunelu.

Tu usedl Kerik na zem do mechu a vyndal těžké cínové hodinky, nechal stádo půl hodiny vychladnouti, a Kotík mohl slyšeti, jak s okraje jeho čepice kapou kapky mlžné rosy. Pak přišlo deset či dvanáct mužů, ozbrojených železem pobitými klacky s délky tří-čtyř stop, a Kerik jim ukázal několik kusů z houfu, kteří byli pokousáni od druhých anebo byli příliš uhřáti, a muži vykopali je od ostatních svými těžkými botami z mrožích chřtánů, a Kerik pak zvolal: »Za-čněme!« a muži začali mlátiti lachtany do hlavy, jak nejrychleji dovedli.

Deset minut na to nepoznával Kotík více svých přátel, neboť jim byly kůže rozříznuty od nosu k zadním ploutvím, staženy a hozeny na zem na hromadu.

To Kotíkovi stačilo. Obrátil se a pádil úprkem – lachtan dovede na krátko ubíhati velice rychle – zpět k moři, a mladý jeho knírek celý se mu zježil hrůzou.

U Lvouní Šíje, kde sedávají velicí hřívnatí lvouni na pokraji příboje, vrhl se střemhlav do chladné vody a třásl se a válel, vzdychaje žalostně.

»Co tu chceš?« řekl jeden ze lvounů příkře; neboť zpravidla drží se lvouni zvlášť pohromadě.

»Skúčno, oceň skúčno. Teskno je mi, velmi teskno,« řekl Kotík. »Zabíjejí všechny holušíky na všech březích.«

Lvoun obrátil hlavu ke břehu a řekl: »Nesmysl! Tvoji přátelé tropí právě takový hřmot, jako kdy jindy. Viděls nejspíše starého Kerika, jak shladil stádo. Činí tak již po třicet let.«

»To je hrozné,« řekl Kotík, vzpíraje se vodě, jak se přes něho přelila velikou vlnou, a postaviv se v ní šroubovitým rázem ploutví, což ho přineslo zcela vzpřímeného na tři palce od rozervaného hrotu skalin.

»Výborně provedeno na ročáka!« řekl lvoun, který dovedl oceniti dobrý plavecký kousek. »Věřím, že je to dosti smutné s vašeho lachtaního hlediska; ale když vy lachtani sem přicházíte rok co rok, zvědí to lidé ovšem také a budete odháněni, ač-li nenajdete ostrovu, kam lidé nikdy nepřicházejí!«

»A je někde takový ostrov?« ptal se Kotík.

»Honil jsem platýse po dvacet let, ale nemohu říci, že bych byl kdy takového ostrova našel. Ale počkej, zdá se mi, že si rád pohovoříš s vyššími – což abys šel na Mroží Ostrov a promluvil s Mořským Čarodějem? Snad o něčem ví. Nefanti se odtud tak honem! Je tam dobrých šest mil, a kdybych byl tebou, natáhl bych se a prospal se trochu na to, maličký.«

Kotík uznal, že je to dobrá rada a zabočil tedy ke svému pobřeží a vyspal se as půl hodinky, trhaje sebou při tom, jako všichni lachtani. A pak zaměřil rovnou k Mrožímu Ostrovu, malému to, plochému skalnímu ostrůvku, skoro přesně na severovýchod od Novastošny, se skalnatými břehy, plnými děr s buřňáčími hnízdy. Zde žili mroži sami pro sebe.

Kotík přistál těsně u Mořského Čaroděje, velikého to, ošklivého, naduřelého, trudovitého mrože ze Severního Tichého Moře, s tlustým krkem a dlouhými tesáky, který nezná způsobů leda když spí – jako spal právě i tehdy, maje zadní vesla napolo na zemi a napolo v příboji.

»Probuď se!« zahafal Kotík, neboť rackové tropili strašný hřmot.

»Ha! Ho! Mmf! Co je?« ptal se Mořský Čaroděj a udeřil svými tesáky sousedního mrože a vzbudil jej tím, a ten pak udeřil sousedního a ten zase souseda a tak byli za chvíli všichni vzhůru a čuměli vyjeveně všemi možnými směry, jenom ne tím pravým.

»Hi! To jsem já,« řekl Kotík a houpal se v příboji, vypadaje jako malý bílý chumáček.

»Hle, hle! Ať mne stáhnou z kůže!« řekl Mořský Čaroděj, a pak hleděli všichni na Kotíka, jako by asi hleděla společnost ospalých pánů na hošíka. Kotík neměl zrovna chuti poslouchati nějaké řeči o stahování kůže – viděl toho dnes dosti. Proto zvolal: »Je někde nějaké místo, kam by mohli jiti lachtani a kam lidé nepřicházejí?«

»Jdi a hledej si je!« řekl starý Mořský Čaroděj zavíraje oči. »Kliď se odtud. Máme zde jinou práci.«

Kotík provedl svůj delfíní kozelec a vzkřikl co nejhlasněji mohl: »Žráči měkkýšů! Žráči měkkýšů!« Věděl, že Mořský Čaroděj nechytil za celý život ani rybičky, ale stále jen ryl po mušlích a mořských chaluchách, ač činil, jako by byl kdo ví jakým hrozným tvorem.

Buřňáci, rackové a mořské vlaštovky, mořské slípky, govrušky, jepatky a potáplice, jež ustavičně slídí, kde by si mohli dovoliti nějakou nezdvořilost, chopili se tohoto zvolání a tak – dle slov limmeršina – po dobrých pět minut nebyli byste slyšeli na Mrožím Ostrůvku ani výstřel z ručnice. Všichni jeho obyvatelé ječeli a vřískali: »Žráči měkkýšů! Dědku!«, zatím co se Mořský Čaroděj převaloval s boku na bok bruče a funě.

»Povíš mi to tedy snad teď?« ptal se Kotík, všecek bezdechý.

»Jdi a zeptej se mořských krav,« řekl Mořský Čaroděj. »Je-li ještě jaká na světě, bude snad ti moci pověděti.«

»Podle čeho poznám Mořskou Krávu, kdybych ji potkal?« ptal se Kotík na odchodu.

»Je to jediné zvíře v moři, které je ošklivější než Mořský Caroděj,« vřískal racek, krouže těsně kolem Čarodějova nosu. »Šerednější a ‚s ještě horšími způsoby. Dědku! Dědku!«

Kotík ploval zpět k Novastošně, nechav racky křičeti. Tam shledal, že nikdo se nezajímal s ním o jeho pokus nalézti klidné místo pro lachtany. Řekli mu, že lidé vždy honili holušíky – patřilo to k dennímu životu – a že když nevidí rád ošklivé věci, neměl choditi k porážkovým ohradám. Ale žádný z ostatních lachtanů neviděl zabíjení, a to byl velký rozdíl mezi nimi a Kotíkem. Mimo to byl Kotík bílým lachtanem.

Když uslyšel starý Mořský Lupič o synově dobrodružství, řekl mu: »Tvojí věcí jest, abys vyrostl a byl velikým lachtanem, jako tvůj otec, a měl na břehu svoje hnízdiště, a pak tě nechají s pokojem. Za pět let budeš s to, abys bojoval sám za sebe.« Ano i mírná jeho Matka mu řekla: »Nezabráníš nikdy zabíjení. Jdi a hraj si v moři, Kotíku.« A tak Kotík šel a tančil ohnivý tanec s velice těžkým srdéčkem.

Tohoto podzimu opustil břeh, jakmile mohl, a pustil se na cesty samoten, protože měl v kulovité své hlavě myšlenku. Šel hledat Mořské Krávy, ač-li jsou v moři takoví tvorové, a chtěl vyhledat v moři tichý ostrov s dobrým pevným břehem, kde by mohli lachtani žiti a kde by k nim lidé nemohli. A tak pátral a pátral samo-ten Tichým Oceánem od severu na jih, urážeje až tři stal mil za den a noc. Měl cestou více dobrodružství, než možno vypověděti, a jen taktak že ušel zubům žraloka obrovského a žraloka skvrnitého a kladivouna a setkal se se všemi zákeřnými ničemy, kteří se toulají mořem, s těžkými uhlazenými rybami i s šarlatově skvrnitými hřebenatými lasturnatci, kteří se zakotví na sta let na jediném místě a jsou na to nesmírně hrdi; ale nikdy se nesetkal s Mořskou Krávou a nikde nenašel ostrova, který by mu vyhovoval.

Byl-li břeh dobrý a tvrdý, v pozadí s úbočím, na němž by si mohli lachtani hráti, byl vždy na obzoru kouř velrybářů, vyvářejících rybí tuk, a Kotík věděl, co to znamená. Anebo tam bylo patrno, že tam kdysi tuleni přicházeli, ale byli povražděni, a Kotík věděl, že kam jednou lidé přišli, přijdou opět.

Shodnul se se starým tupoocasým albatrosem a ten mu řekl, že ostrov Kerguelenský je tím nejlepším místem pro toho, kdo chce míti pokoj a klid, ale když tam Kotík přišel, byl by býval málem rozbit na kusy o šeredné černé skalní útesy ve hrozné chumelenici za blesku a hromu. A když přece se prodral příbojem, poznal, že i tam kdysi bylo lachtaní hnízdiště. A stejně tomu bylo i na všech jiných ostrovech, které navštívil.

Limmeršin jich vyjmenoval celou dlouhou řadu, a povídal, že Kotík ztrávil celých pět let hledáním, odpočívaje každoročně po čtyři měsíce na Novastošně, kde si jej holušíkové dobírali pro jeho fantastické ostrovy.

Přišel na Gallapagos, hrozné to suché místo na rovníku, kde byl málem upečen do smrti; přišel na ostrovy Georgijské, na Orkneye, na Smaragdový Ostrov, na Malý Ostrov Slavičí, na Qoughův Ostrov, na Ostrov Bouvetův, na Cros-sety, ano i na pramalounký ostrůvek na jihu od Mysu Dobré Naděje. Ale všude vyprávěli rnu mořští obyvatelé tutéž historii. Lachtani přišli kdysi na každý ostrov, ale lidé je všechny pobili. I když plul tisíce mil ven z Tichého Oceánu a přišel na místo zvané Mys Corientes – bylo to, když vracel se z Ostrovu Qoughova – nalezl na skále několik set zprašivělých lachtanů, a ti řekli mu, že lidé přicházejí i tam.

Pukalo mu nad tím málem srdce, a zaměřil okolo mysu Hornova zpět ke svým vlastním břehům; a na své cestě k severu přistál na ostrovu plném zelených stromů, kde našel starého tuleně. – Umíral již, a Kotík mu nachytal ryb a svěřil mu všechen svůj bol. »A teď,« řekl Kotík, »teď jdu zpět k Novastošně a poženou-li mne s holušíky k porážkové ohradě, bude mi to jedno.«

Starý tuleň řekl: »Zkus to ještě jednou. Jsem posledním z bývalého hnízdiště Masafuerského, a v dobách, kdy nás lidé vraždili po statisících, byla na pobřežích pověst, že jednou přijde od severu bílý lachtan a dovede lachtaní národ na klidné místo. Jsem stár a nedožiji se této podívané, ale jiní se dožijí. Zkus to ještě jednou.«

Kotík zježil svůj knír – a byl to velmi krásný knírek! – a řekl: »Jsem jediný bílý lachtan, který se kdy zrodil na pobřežích, a jsem také jediný lachtan, ať bílý či černý, který kdy na to pomyslil, aby hledal nové ostrovy.« To mu nesmírně dodalo odvahy. A když se toho léta vrátil na Novastošnu, prosila ho Matka, aby se oženil a usadil, neboť nebyl více holušíkem, ale zplna dorostlým mořským lapačem s kučeravou bílou hřívou na plecích, tak těžkým, tak velkým a tak statným jako jeho otec. »Dopřej mi ještě rok času,« odpověděl jí; »pamatuj, matko, že je to vždy sedmá vlna, jež se dostane nejdále na břeh.«

Bylo to dosti zvláštní, že tu byl ještě jeden lachtan – lachtanice vlastně, jež si usmyslila, že odloží svatbu až na příští rok, a Kotík tančil s ní ohnivý tanec podél celého Lukannonského pobřeží té noci, nežli se vydal na svoji poslední výzkumnou cestu.

Tentokráte ploval na* západ, jelikož přišel na stopu velikému hejnu plotic, a potřeboval alespoň sto liber ryb denně, aby se udržel při síle. Honil je, až se unavil, a pak se stočil a usnul ve brázdách vln hlubokého příboje, bijícího o Měděný Ostrov. Znal pobřeží dokonale, a proto, když kolem půlnoci cítil, že je lehce vržen na ložisko mořských trav a chaluh, řekl si: »Hm, příliv je dnes nějak prudký«, a obrátil se pod vodou, otevřel líně oči a protáhl se. V tom ale vyskočil jako kočka, neboť spatřil veliká zvířata, čenichající v mělké vodě a okusující těžké chumáče chaluh.

»U velkých vln Magellanských!« bručel si pod vousy, »Co je to za národ, u všech mořských hlubin?«

Nebyli podobni mrožům, lvounům, tuleňům, medvědům, velrybám, žralokům, sepiím ani měkkýšům, ničemu, co kdy Kotík dřív viděl. Byli asi dvacet nebo třicet stop dlouzí a místo zadních ploutvovitých noh měli lopatovitý ocas, který vyhlížel, jako by byl vystřižen z mokré vydělané kůže. Jejich hlavy byly nejsměšnější věcí, jakou kdy kdo viděl. Houpali se na svých ocasech ve vodě a pásli se, kloníce se slavnostně druh druhu a mávali svými předními ploutvemi, jako tlustý člověk rameny.

»Ahm!« zakašlal Kotík. »Dobrou zábavu, pánové!« Velcí tvorové odpověděli tím, že se klaněli a mávali ploutvemi jako signálovými vlajkami. Když se začali znovu pást, viděl Kotík, že mají hoření ret rozštěpený na dvé, tak že ho mohou na stopu rozevříti a zase sevříti, držíce mezi oběma laloky celé otepi mořské trávy. Cpali si potravu do tlam a kývali se slavnostně.

»Jaké torohavné krmení,« pravil Kotík. Klaněli se znovu a Kotík pozbýval trpělivosti. »Dobrá,« řekl. »Máte-li náhodou o nějaký zvláštní kloub ve svých předních ploutvích více, nemusíte se tím tak chlubit. Vidím, že se umíte půvabně klanět, ale raději bych věděl, jak se jmenujete.« Rozštěpené pysky se pohybovaly a roztahovaly; skleněné zelené oči zíraly tupě, ale zvířata se neozvala.

»Nu!« řekl si Kotík, »jste jedinými tvory, s nimiž jsem se setkal, kteří jsou šerednější než Mořský Čaroděj – a horších způsobův.«

Tu si mžikem vzpomněl, co mu vykřikoval buřňák, dokud byl malým jednoročákem na Mrožím Ostrůvku a překotil se radostí zpět do vody, neboť poznal, že konečně našel Mořské Krávy!

Pásly se dál, kývajíce se v mořské trávě, a Kotík vyptával se jich ve všech řečech, jaké jen na svých cestách pochytil, a Mořský Národ mluví skorém tolika nářečími, jako lidské bytosti. Ale Mořské Krávy neodpovídaly, poněvadž Mořská Kráva vůbec neumí mluvit. Má v krku jen šest obratlů na místě řádných sedmi, a říká se v podmoří, že proto nemohou mluvit ani mezi sebou; ale má, jak již víme, zvláštní kloub v přední ploutvovité noze a kývajíc jí nahoru a dolů dorozumívá se jím jako jakýmsi neobratným telegrafem.

Když se rozednilo, ježil Kotík již hřívu a trpělivost jeho šla cestou, kam odcházejí mrtví krabi. Tu se začaly Mořské Krávy hýbati pomalu k severu, zastavujíce se chvílemi, aby odbývaly směšné kývavé porady, a Kotík je následoval, mluvě k sobě: »Zvířata tak blbá, jako tato, byla by dávno již vyhubena, kdyby nebyla našla nějakého bezpečného ostrova a co jest dobré pro Mořské Krávy, stačí také pro Mořského Lupiče. Vše jedno, jen bych rád, aby si trochu pospíšily!«

Byla to únavná cesta pro Kotíka. Stádo Mořských Krav nikdy neurazilo denně více než čtyřicet nebo padesát mil, v noci se zastavovalo, aby se napáslo, a drželo se stále těsně u břehu. Kotík ploval kolem nich, nad nimi i pod nimi, ale nemohl je popohnati ani o míli. Když postupovaly dále k severu, odbývaly své kývavé porady po každých několika hodinách, a Kotík si div neukousal knírův netrpělivostí. Konečně viděl, že sledují jakýsi vlažný proud, a tu začal o nich mít trochu lepší mínění.

Jedné noci pohroužily se do jasné vody – zapadly do ní jako kameny – a poprvé, co je znal, začaly plovati rychle. Kotík ploval za nimi, divě se této rychlosti; nenapadloť mu ani ve snu, že by Mořské Krávy byly takovými plavci. Mířily k pobřežnímu útesu, příkře spadajícímu v hlubinu a pohroužily se v temnou sluji na úpatí jeho, na dvacet sáhů pod mořem. Byla to dlouhá, dlouhá plavba, a Kotík se již začal dusit nedostatkem svěžího vzduchu, až konečně vypluly z temného tunelu, jímž jej vedly.

»U mé srsti!« zvolal, když vyrazil v širý proud na druhém konci průplavu, oddychuje a funě. »To byl dlouhý ponor, ale stálo to za to!«

Mořské Krávy se rozdělily a pásly se líně podél krajů nejkrásnějšího pobřeží, jaké kdy Kotík viděl. Hladce omleté skály táhly se tu na míle, jako stvořeny pro lachtaní příbytky a za nimi skláněly se dále po souši tvrdé píščiny, kde bylo místo pro hry, a byly tu víry vodní, kde mohli lachtani provádět své tance, a dlouhá tráva tu byla, v níž se mohli válet, a pískové dyny, po nichž mohli lézt nahoru i dolů. A nejkrásnější bylo, že Kotík poznal dle doteku vody, v němž se lachtan nikdy nemýlí, že tu dosud nikdy nebyli lidé.

Přesvědčil se nejprve, je-li tu dobrý rybolov, a pak ploval podél pobřeží a počítal rozkošné nízké písčité ostrůvky, napolo skryté ve skvostné valící se mlze. Na severní straně vbíhala daleko do moře řada útesův, mělčin a úskalí, které na šest mil daleko nepustily žádné lodi ku břehu. Mezi ostrovy a pevninou tekl hluboký proud k výspám kolmo se sklánějícím, a někde pod nimi bylo ústí tunelu.

»Je to docela jako Novastošna, ale desetkrát lepší,« pravil Kotík. »Mořské Krávy jsou jistě moudřejší, než jsem si myslil. Lidé, i kdyby tu nějací byli, nemohou slézti dolů přes skaliska; a na písčinách u moře rozkotala by se každá loď na třísky. Je-li vůbec místo na moři bezpečné, je to zde.«

Vzpomněl si na samičku lachtaní, kterou zanechal doma, a ač spěchal, aby se vrátil do Nova-stošny, zkoumal přec pečlivě nový kraj, aby mohl odpověděti na všechny otázky.

Pak se potopil a našed ústí tunelu, ploval jím úprkem k jihu. Nikomu, kromě Mořské Krávy nebo lachtana, nemohlo ani ve snu napadnouti, že by tam takové místo bylo, a i Kotík, když se ohlédl zpět k útesům, stěží věřil, že byl tam dole pod nimi.

Šest dní trvala mu cesta domů, ač neploval nijak zvolna; a když se dostal na břeh blíže Lvouního Hřbetu, byla první osoba, s kterou se setkal, ona lachtaní samička, která tu na něj čekala. Viděla, jak mu oči září a poznala dle toho, že konečně našel svůj ostrov.

Ale holušíkové, Mořský Lupič, jeho otec a všichni ostatní lachtani posmívali se mu, když jim pověděl, co objevil, a mladý jeden lachtan jeho věku řekl: »To je všechno velice krásné, Kotíku, ale ty přece nemůžeš přijíti kdo ví odkud a rozkazovati nám tu takovýmto způsobem. Nezapomeň, že m y jsme si svá místa zde vybojovali, což jsi ty nikdy nečinil. Tobě bylo milejší zevlovat podle mořských pobřeží.«

Ostatní lachtani se dali do smíchu a mladý lachtan začal točiti hlavou se strany na stranu. Oženil se před nedávnem a dělal s tím mnoho povyku.

»Není mi třeba bojovat o žádné místo,« pravil Kotík. »Chci vám jen všem ukázat místo, kde byste byli bezpečni. K čemu má býti boj?«

»Ó, chceš-li před bojem couvat, pak nemám ovšem, co bych ještě řekl,« pravil mladý lachtan se zlomyslným úsměškem.

»Půjdeš se mnou, přemohu-li tě?« ptal se Kotík, a zelené světlo zasvitlo mu v očích; hněvali se velice, že má vůbec bojovat.

»Dobře,« pravil mladý lachtan nedbale. »Vyhraješ-li, půjdu.«

Neměl ostatně času změniti své smýšlení, neboť Kotík vztyčil hlavu a zaťal zuby do sádelného týla mladého lachtana. Pak se vzepřel na bocích a smýkal svého protivníka po svahu dolů, zatřepal jím a mrštil jím o zem. Pak zařval Kotík k druhým lachtanům: »V minulých pěti letech činil jsem pro vás, co jsem mohl nejlepšího. Našel jsem vám ostrov, kde budete bezpečni, ale neuvěříte, dokud vám všem vaše hloupé krky nezakroutím. Chci vás tomu teď tedy naučit. Chraňte teď každý sebe!«

Limmeršin vyprávěl mi, že jaktěživ neviděl – a Limmeršin vidí deset tisíc velkých lachtaních bojů ročně – co by se bylo podobalo Kotíkovu řádění mezi lachtany. Vrhl se na nejsilnějšího lachtana, jakého jen mohl najiti, chytil ho za hrdlo, škrtil ho, kousal ho a házel jím, až tento skučel o milost, a pak ho odhodil stranou a útočil na druhého. Inu, Kotík se nikdy nepostil po čtyři měsíce, jak to činí každoročně velcí lachtani, a jeho plavecké výlety po širém moři otužily ho dokonale, a co je hlavní věcí, nikdy se dosud s nikým nepotýkal. Jeho kučeravá bílá hříva ježila se mu vztekem, oči plály, velké tesáky se leskly; byla na něho skvostná podívaná.

Starý Mořský Lupič, jeho otec, viděl ho rvát a smýkat starými šedivými lachtany, jako by to byly plotice, a rozhánět mladé holušíky všemi směry; a Mořský Lupič zařval a vzkřikl: »Je snad pošetilec, ale je nejlepším bojovníkem na celém pobřeží! Nenapadni svého otce, synu! Je s tebou!«

Kotík zařval v odpověď a starý Mořský Lupič valil se se zježeným knírem k němu, funě jako lokomotiva, mezitím co Matka a ona samička lachtaní, která se měla stát ženou Kotíkovou, se krčily k sobě a obdivovaly se svým pánům. Byl to nádherný boj, neboť ti dva bojovali, dokud tu bylo jediného lachtana, který se odvážil zdvihnouti hlavu, a když byli všichni přemoženi, procházeli se otec se synem, bok po boku, štěkajíce, hrdě pobřežím nahoru a dolů.

V noci, když zakmitla a zazářila mlhou severní záře, vylezl Kotík na holou skálu a rozhlížeje se po zpustošených hnízdištích a pokousaných a krvácejících lachtanech, řekl: »Nu, teď jsem vám dal náležitě za vyučenou!«

»U mého kožichu,« zvolal starý Mořský Lupič a vztyčil se namáhavě, neboť byl strašlivě sbit, pravě: »dravá velryba nebyla by je mohla více potrhat. Synu, jsem na tebe hrdý, a – půjdu s tebou na tvůj ostrov, je-li někde jaký.«

»Slyšíte, tlustí vepři mořští? Kdo jde se mnou ke sluji Mořských Krav? Odpovězte, nebo vás začnu učit znovu,« řval Kotík.

Ozval se šum jako hukot přílivu po celém pobřeží. »Půjdeme,« pravilo tisíc znavených hlasů. »Chceme jít za tebou, Kotíku, bílý lachtane!«

Tu Kotík přikrčil hlavu mezi rameny a přivřel hrdě oči. Nebyl již bílým lachtanem, ale rudým krví od hlavy až k ocasu. Byl ale příliš hrdý, než aby se byl dotkl svých ran, třebas i jen pohledem.

Za týden odebral se Kotík a jeho armáda (asi deset tisíc holušíků a starých lachtanův) na sever, ke sluji Mořských Krav. Kotík je vedl, a lachtani, kteří zůstali v Novastošně, přezdívali jim hlupcův. Když se však příštího jara sešli všichni při rybolovu v Tichém Moři, vyprávěli Kotíkovi lachtani takové povídky o nových pobřežích za sluji Mořských Krav, že mnoho lachtanův opustilo opět Novastošnu.

Nestalo se to ovšem najednou, nebof lachtani potřebují dlouhou dobu, než si věc promyslí, ale rok po roce odcházelo vždy více lachtanův z Novastošny, Lukannonu a ostatních hnízdišť, ke klidnému, chráněnému pobřeží, kde prodlévá Kotík po celé léto, každým rokem větší, tlustší a silnější, a »holušíkové« hrají si kolem něho v moři, kam nikdy člověk nepronikne.

 

Lukannon[1]

 

Já druhy potkal z jitra (žel, velmi stár již jsem),

kde na útesy vlny se řítí příbojem.

Já hlas jich, který vln hlas přerušil, jsem slech‘ –

dva milliony hlasů, jež lukanský má břeh.

 

Zpěv ladných skupin v solných lagun sousedství,

zpěv škadron kvetoucích, jenž mělčinou se chví.

Zpěv tanců půlnočních, jenž moře brázdí v plam,

břeh dříve tuleňů, než lovci přišli tam.

 

Své druhy potkal jsem (jich nepotkám, oh, již),

břeh jimi temnil se, jak spěli blíž a blíž.

A přes mhy, přes pěnu, jež moře postříká,

pozdravy nesoucí hlas náš v dál zaniká.

 

Můj lukannonský břeh se zimní pšenicí,

kde roste lišejník z mhy všecko halící!

Hřišť našich plošiny, vše uhlazené tak,

břeh lukannonský, kde zřel poprv svět můj zrak.

 

Své druhy potkal jsem, – ah, četa rozbitá! –

jež člověk střelami a kyjem uvítá!

Nás honí k solnici jak stádo hloupých ovcí,

a přec jsme byli zde, dřív nežli přišli lovci!

 

Tam, bouřliváku, leť, kde vzdálený je jih,

rci moře vladařům o našich svízelích,

než lukannonský břeh, jak vejce žraločí

 jsa prázdný, synů svých již nikdy nezočí!