Kniha džunglí

TUMÉ, MILÁČEK SLONŮV

 

Řetězů ryk, chci nyní, čím dříve jsem býval, vzpomínat,

na svou chci vzpomínat sílu, na svoje všecky činy,

za otep cukrové třtiny hřbet člověku nechci již dát,

k bratrům svým jít chci, v jich doupata, ukrytá v lesa stíny.

 

Kráčet chci dále a dále, až vytryskne jitra svit,

k vodám a k rannímu vánku, tváře jenž zulíbá mi,

kruh svůj chci zapomnít, kůl vězení přelomit,

navštívit soudruhy svobodné, bavit se volnými hrami!

 

Kala Nag, což znamená Černý Had, sloužil indické vládě po čtyřicet sedm let všemi způsoby, jakými jí jen může slon sloužiti; a jelikož mu bylo plných dvacet let, když byl chycen, byl nyní bezmála sedmdesátník – zralý to věk pro slona. Pamatoval se, jak strkal s velikou koženou poduškou na čele dělo uvízlé v. hlubokém bahně; bylo to před afghánskou válkou z r. 1842, a tehdy nebyl ještě při plné síle. Jeho matka Radha Pyari, – Radha Miláček – která byla chycena zároveň s Kala Nagem, říkávala mu, dříve než mu vypadly malé mléčné tesáky, že sloni, kteří se bojí, vždycky přijdou k úrazu. A Kala Nag poznal, že to byla dobrá rada, neboť u když viděl poprvé prasknout granát, couvl s jekotem do pyramidy ručnic a bajonety polehtaly ho na všech nejcitlivějších místech. Tak než mu bylo dvacet pět let, zanechal veškeré bázně a stal se tak nejoblíbenějším a nejpečlivěji opatrovaným slonem ve službách indické vlády. Nesl stan – dvanáct set liber stanů, na pochodu do Hořejší Indie; byl vytažen na konci parního jeřábu na loď a plavil se kolik dnů po vodě; bylo mu nositi hmoždíř v podivném cizím, skalnatém kraji, kdesi velmi daleko od Indie; viděl mrtvého císaře Theodora ležeti v Magdale a vrátil se zpět parníkem, maje, jak tvrdili vojáci, právo na válečnou medaili habešskou. O deset let později viděl umírati své soudruhy slony na místě zvaném Ali Musžid, zimou, křečemi, hladem a úpalem slunečním, a byl pak poslán tisíc mil jižněji do dřeváren Moulmeinských, aby tu tahal a skládal ohromné klády teákového dřeva. Zde by byl málem usmrtil neposlušného mladého slona, který se poťouchle vyhýbal své povinné účasti na díle.

Pak jej vzali od tahání klad a poslali s několika dvaceti jinými slony, kteří byli k této práci vycvičeni, k lovu divokých slonův v Garoských horách. Slonové jsou indickou vládou velice přísně chráněni. Jest celý úřední odbor, který nedělá nic jiného, než že honí a chytá slony, ochočují je a rozesílají po kraji, kde jich je potřeba k pracím,

Kala Nag byl vysoký dobrých deset stop a jeho kly byly na pět stop uřezány a na konci opatřeny měděnými pruhy, aby se nerozštěpovaly; dovedl však těmito tupými pahýly poříditi víc, než kterýkoli necvičený slon svými dlouhými a ostrými kly.

Když po dlouhých týdnech opatrného nadhánění slonův, rozptýlených po horách, bylo čtyřicet nebo padesát divokých oblud vehnáno za poslední ohradu z kolů, a když za nimi zapadla velká padací vrata, sestrojená ze stromových kmenů do sebe zapletených, vešel Kala Nag na daný rozkaz do tohoto zuřícího, vytrubujícího pandemonia, obyčejně za noci, za mihotavého svitu pochodní, při čemž lze tak těžko posouditi vzdálenost, a vybrav si z davu největšího a nejdivočejšího slona s nejdelšími kly, bušil do něho a strkal, až ztichl, mezitím co muži na hřbetech jiných slonů poutali a přivazovali menší.

Nebylo ve věcech boje ničeho, čeho by byl neznal Kala Nag, starý, moudrý Černý Had; více než jednou za své doby odolal útoku raněného tygra, a vztýčiv svůj měkký chobot, aby byl mimo možnost úrazu, odrazil tygra při skoku ve vzduchu stranou rychlým trhnutím čela, jež vynalezl docela sám; porazil jej na zemi a pak si svými mocnými koleny klekl na tygra, až z něho s řevem a supěním vyrazil život, takže zbyla na zemi jen na kaši rozdrcená pruhovaná hmota, kterou Kala Nag tahal za ocas,

»Ano,« pravil Velký Tumé, jeho hlídač, syn Černého Tuméa, který ho vedl do Habeše, a vnuk Tuméa, Miláčka slonův, který ho viděl chytat. »Černý Had se nebojí ničeho vyjma mne. Viděl tři naše pokolení, jež jej krmila a opatrovala, a dočká se ještě čtvrtého.«

»Bojí se také mne,« ozval se malý Tumé a vypial se v plné výšce svých čtyř stop, maje kolem těla ovinutý pouhý cár. Bylo mu deset let, byl nejstarším synem Velkého Tuméa, a až by dorostl, měl dle dávného zvyku zaujmouti otcovo místo na hřbetě Kala Nagově a vládnouti těžkým železným a n k u s e m, sloním bodcem, který byl do hladká obroušen již jeho pradědem, dědem a otcem. Věděl, co mluví. Narodil se v stínu Kala Nagově, hrál si s koncem jeho chobotu, nežli se naučil běhat, a jakmile se tomu naučil, vodil jej k vodě, a Kala Nagovi nenapadlo ani ve snu, býti neposlušným pronikavého jeho rozkazování, tak jako mu nenapadlo ublížit mu v onen den, kdy Velký Tumé přinesl malé hnědé děťátko pod jeho kly a řekl mu, aby pozdravil svého budoucího pána.

»Ano,« pravil malý Tumé, »bojí se m n e,« a pokročil dlouhými kroky ke Kala Nagovi, nadal mu tlustých, starých vepřů a poroučel mu zdvihat jednu nohu po druhé.

»Bah,« pravil malý Tumé, »ty jsi velikánský slon,« a potřásl svou huňatou hlavou, pitvoře se po otci. »Nechť si vláda platí za slony, oni přec náležejí nám, mahutům. Až sestárneš, Kala Nagu, přijde bohatý rajah a koupí tě od vlády, protože jsi tak velký a způsobný, a pak nebudeš mít na práci nic jiného, než nosit zlaté kruhy v uších, zlaté sedadlo na hřbetě a rudou, zlatem vyšitou pokrývku na plecích a budeš kráčet v čele královského průvodu. Já pak budu sedět, Kala Nagu, na tvých zádech, se stříbrným ankusem, a před námi poběhnou muži se zlatými holemi a budou křičet: ,Ustupte královskému slonu!‘ To bude výborné, Kala Nagu, ale přece ne tak skvostné, jako honba v džungli.«

»Hum!« řekl velký Tumé. »Ty jsi chlapec a divoký jako buvolí tele. Tohle lítání po horách není právě nejlepší vládní službou. Stárnu již a nemám rád divokých slonův. Stáje z cihel, s oddělením pro každého slona, silné koly, k nimž je možno bezpečně je přivázat, a rovné široké cesty k jejich cvičení jsou mi milejší než toto potulné táboření. Ach, kasárny v Cawnporu byly výborné! Blízko nich byl bazar a měli jsme jen tři hodiny práce denně.«

Malý Tumé pamatoval se dobře na Cawnporské sloní stáje, ale mlčel. Měl mnohem raději život v táboře a nenáviděl ona rovná, rozlehlá cvičiště, onu denní žatvu trávy na místech vyhrazených za zásobárnu pro píci a ony dlouhé hodiny, kdy nebylo nic na práci, jen hlídat Kala Naga, který sebou nepokojně trhal u svého kolu.

Malému Tumé líbilo se mnohem více, mohl-li lézti po horských stezkách, kudy se jen slon může odvážiti; spouštěti se v hluboká údolí; nenadálé pohledy na divoké slony pasoucí se na míle daleko; líbilo se mu, když poplašený vepř nebo páv vyběhli z pod noh Kala Nagových; měl rád husté, teplé deště, když se kouřilo ze všech hor i údolí; krásná mlhavá rána, když nikdo nevěděl, kde se na noc rozloží táborem; stálý, obezřetný hon divokých slonů a konečně onen šílený ryk, troubení a hlomoz a ryk posledního nájezdu, když se sloni vřítili do kolové ohrady jako kamenné balvany při lavině, a shledavše, že nemohou uniknouti, vrhali se na těžké dřevěné pilíře, jen aby byli znovu a znovu hnáni zpět ohlušujícím jekotem, plápolem pochodní a praskotem hluché střelby.

I malý hoch mohl se tu ukázati prospěšným a Tumé byl prospěšným za tři hochy. Dostal svou pochodeň a mával jí a ječel o závod s kýmkoliv jiným. Ale nejlepší chvíle nastala pro něho, když byli sloni vyháněni. Tu vyhlížela »kedda«, t. j. kolová ohrada, jako pravý obraz soudného dne, a lidé museli se dorozumívat jen znameními, jelikož pro hluk neslyšeli. vlastního slova. Tu vylezl malý Tumé na vrchol některého z třesoucích se pilířův ohrady a jeho sluncem vybledlé hnědé vlasy poletovaly mu volně po plecích, takže vyhlížel při svitu pochodní jako šotek; kdykoliv nastala malá přestávka, bylo slyšet jeho pronikavý vysoký hlásek, jímž pobízel Kala Naga, přehlušující na chvílí troubení, třesk, praskot provazů a sténání přivázaných slonův. »Mail, mail, Kala Nag! (Jen dál, jen dál, Černý Hade!) Dant do! (Rýpni ho klem!) Somalo! Somalo! (Pozor, pozor!) Maro! Mar! (Uhoď ho, uhoď ho!) Pozor na pilíř! Arré! Arré! Hai! Yai! Kya-a-ah!« křičel, a velký zápas mezi Kala Nagem a divokým slonem kolísal s jednoho konce »keddy« na druhý, a staří chytači slonů stírali si pot s očí a každý přece nalezl chvíli, aby kývl na malého Tumé, vrtícího sebou radostí na vrcholu pilíře.

Ale Tumé sebou jen nevrtěl. Jedné noci svezl se s pilíře a propletl se mezi slony, aby podal uvolněný konec provazu do rukou honce, který se snažil svázati nohu kopajícího mladého sloňátka (sloní mláďata dají vždy více práce než dorostlá zvířata). Kala Nag to viděl, uchopil ho svým chobotem a podal ho velkému Tumé, který dal chlapci několik pohlavků a vysadil ho znovu na pilíř.

Nazítří mu důkladně vy činil, řka: »Což ti nestačí pořádné cihlové stáje sloní a nošení stanuv, že ještě na svůj účet pomáháš při chytání slonův, ty malý ničemo? Teď to ti pošetilí lovci, kteří mají menší plat než já, pověděli Sahibu Petersenovi!« Malý Tumé se zalekl. Věděl málo o bílých lidech, ale Sahib Petersen byl pro něho nejvznešenějším bělochem světa. Byl hlavou všech podniků v »keddách«; byl to muž, který chytal všechny slony pro indickou vládu a který znal sloní způsoby lépe, než kterýkoli člověk na světě.

»Co – co se stane?« koktal malý Tumé.

»Co se stane! To nejhorší se může stát. Sahib Petersen je blázen; což by jinak šel lovit ty divoké ďábly? Bude třebas chtít, abys se stal chytačem slonův, abys spal někde v džunglích, plných zimnice, a byl konečně v »keddě« k smrti udupán. Štěstí, že celý tento nesmysl již skončí. Příští týden je po lovu a my z kraje budeme posláni zpět do svých stanic. Pak budeme zas chodit po rovných cestách a zapomeneme na všechen ten hon. Ale zlobím se na tebe, synu, že se pleteš do věci, která náleží jen špinavému džun-glímu národu Assamesův. Kala Nag neposlechne nikoho mimo mne, musím tedy jít s ním do »keddy«, ale on je pouze bojovným slonem a nepomáhá při vázání divokých slonův. A tak sedím na něm pohodlně, jak se sluší mahutovi, a ne pouhému honci – povídám mahutovi, muži, který ke konci svých služeb dostane výslužné. Což má být rodina sloního Tumé šlapána ve špíně »keddy«? Ošklivče! Nezdaro! Nehodný synu! Jdi a umyj Kala Naga a dbej hlavně na jeho uši, a hleď, aby neměl trnů v nohách, nebo jinak tě Sahib Petersen jistě chytí a udělá z tebe divokého lovce, slídiče sloních stop, džunglího medvěda. Fuj! Styď se! Jdi!«

Malý Tumé odcházel beze slova, ale když prohlížel Kala Nagovy nohy, svěřil se mu se vším svým zármutkem. »Aťsi!« řekl si malý Tumé, obraceje boltec ohromného pravého ucha Kala Nagova. »Řekli Sahibu Petersenovi mé jméno, a snad – a snad – a snad – kdož ví? Hoj! Tohle byl velký trn, co jsem teď vytáhl!«

Několik následujících dnů ušlo tím, že byli sloni sehnáni dohromady tak, že nově chycení divocí slonové byli prováděni semo tamo mezi párem krotkých, aby pak nepůsobili přílišných zmatků při sestupu s hor do kraje; a pak se nahrazovaly zásoby pokrývek, provazů a jiných věcí, které se buď opotřebovaly nebo poztrácely v lesích.

Sahib Petersen přijel na své krásné slonici Pudmini; vyplácel mzdu po táborech v horách, neboť saisona blížila se ke konci; pod stromem u stolku seděl domorodý písař a rozděloval honcům peníze. Po výplatě vracel se každý muž k svému slonu a postavil se v řadu, která tu stála připravena k pochodu. Chytači, honci a popoháněči, lidé, kteří náleželi k pravidelné »keddě« a zůstávali v džunglích po celý rok, seděli na zádech slonů, tvořících permanentní voj Sahiba Petersena, nebo se opírali o stromy, s ručnicemi na ramenou, a tropili si žerty z odcházejících honců, a smáli se, prorazili-li nově chycení sloni řadu a pobíhali kolem.

Velký Tumé dostavil se také k písaři, a malý Tumé za ním, a Machua-Appa, vrchní stopař, prohodil polohlasně k svému sousedu: »Tu jde jeden pravý, pořádný sloní hoch! Je to škoda, posílat toho mladého džunglího kohouta, aby vypelichal v rovinách.«

Sahib Petersen měl všude uši, jak se také sluší na člověka, který naslouchá nejtiššímu ze všech živých tvorův, divokému slonu. Obrátil se, jak ležel natažen po celé délce na zádech Pud-mini a řekl: »Co to povídáš? Neznám mezi honci z kraje ani jediného muže, který by měl dosti vtipu svázat třebas i mrtvého slona.«

»Není to muž, je to hoch. Vešel při poslední honbě do »keddy« a hodil Barmaovi provaz, právě když jsme se snažili odvésti od matky ono mládě se skvrnou na zádech.«

Machua-Appa ukázal na malého Tumé, Sahib Petersen podíval se na něj a malý Tumé poklonil se až k zemi.

»Že hodil provaz? Vždyť je menší než vázací kolík! Jak ti říkají, maličký!« ptal se Sahib Petersen.

Malý Tumé byl příliš ustrašen, aby byl mohl promluvit, ale Kala Nag stál za ním, a Tumé mu dal znamení rukou, a slon ho uchopil svým chobotem a držel ho v stejné výši s Pudmininým čelem, proti vznešenému Sahibu Petersenovi. Tu si malý Tumé zakryl tvář rukama; bylť pouhým dítětem a ve všem, co se netýkalo slonův, byl právě tak ostýchavým, jak jen děcko může být.

»Oho!« zvolal Sahib Petersen, usmívaje se pod svými kníry. »A proč pak jsi naučil svého slona tomuto kousku, co? To jistě, aby ti pomáhal krást se střech domův zelené obilí, rozložené tam k sušení, viď.«

»Zelené obilí ne, Ochránce Chudých, ale – melouny,« pravil malý Tumé, a všichni muži, sedící kolem, vypukli v hlučný smích. Většina jich, pokud byli hochy, učívala slony tomuto kousku. Malý Tumé vznášel se osm stop nad zemí, a přál si horoucně, aby byl osm stop pod zemí.

»Je to Tumé, můj syn, Sahibe,« pravil velký Tumé, mrače se. »Je velice ošklivý chlapec a skončí jistě ve vězení, Sahibe.«

»O tom pochybuji,« pravil Sahib Petersen. »Hoch, který se v tomto věku odváží do prostřed »keddy«, neskončí ve vězení. Zde, maličký, jsou pro tebe čtyři anna na pamlsky za to, že máš chytrou hlavičku pod tím svým hustým chundelem vlasů. Časem se můžeš také stati lovcem.« Velký Tumé zamračil se ještě více než dříve. »Pamatuj si však, že »keddy« nejsou vhodným místem pro dětské hry,« pokračoval Sahib Petersen.

»Nesmím tam víckrát jiti, Sahibe?« ptal se malý Tumé s velkým vzdechem.

»Ó, ano,« usmál se opět Sahib Petersen. »Až uvidíš slony tančit. Pak bude vhodná doba k tomu. Přijď ke mně, až uvidíš sloní tanec a pak ti dovolím jít do všech kedd.«

Ozval se nový výbuch smíchu, neboť je to starý žert mezi chytači slonů a znamená právě tolik, jako nikdy. Hluboko v lesích jsou skryty udupané mýtiny, jimž se říká taneční síně slonův, ale i ty se najdou jen náhodou a nikdo nikdy neviděl slony tančit. Chlubí-li se některý honec svou statečností a obratností, říkají mu druzí honci: »A kdy ty jsi viděl slony tančit?«

Kala Nag postavil malého Tumé opět na zem, ten se znovu poklonil až k zemi a odešel s otcem; stříbrný peníz dal matce, která kojila jeho malého bratříčka, a celá rodina byla naložena na záda Kala Naga, a řada chrochtajících a kvičících slonů hrnula se horskou cestou dolů k nížinám. Byl to velice nepokojný pochod k vůli novým slonům, kteří způsobili zmatek při každém brodu a musili být pobízeni lichocením nebo i bitím každou minutu.

Velký Tumé bodal Kala Naga zlostně, neboť byl velice rozhněván. Ale malý Tumé nemohl radostí ani mluvit. Sahib Petersen si ho povšiml a dal mu peníze. A tak měl hoch tentýž pocit, jaký má prostý vojín, je-li vyvolán z řady a jenerál ho pochválí.

»Co myslil Sahib Petersen sloním tancem?« ptal se konečné tiše své matky.

Velký Tumé to zaslechl a zabručel: »Že nebudeš nikdy jedním z těch horských buvolů stopařů. To tím myslel. Hej, vy tam napřed, co je v cestě?«

Jeden z assameských honců, asi o dva – tři slony napřed, obrátil se zlostně a vzkřikl: »Přiveď sem Kala Naga, ať mi zkrotí zde mé mládě. Proč si zvolil Sahib Petersen právě mne, abych šel s vámi, osly z rýžových polí? Tumé, zajeď se svým zvířetem sem, ať ho bodne svými kly. U všech bohů hor! ti noví sloni jsou posedlí, anebo snad větří své soudruhy v džungli.«

Kala Nag rýpl mladého slona do žeber a vyrazil z něho dech, a Velký Tumé pravil: »Při posledním lovu vyčistili jsme hory ode všech divokých slonův. Je tím vinna jen vaše nedbalost. Což musím udržovat pořádek po celé řadě?«

»Slyšíte ho?« ozval se jiný honec. »My jsme vyčistili hory! Ho! ho! Jste velice moudří, vy lidé z rovin! Každý jiný, jen ne takový hliněný panák, který nikdy neviděl džungle, ví, že sloni znají dobře, že je lov pro tuto saisonu skončen. Proto budou všichni divocí slonové dnes v noci – ale co bych plýtval moudrostí říční želvě?«

»Co budou dělat?« vzkřikl malý Tumé.

»Ohé, maličký! Tys tu? Nuže, tobě to povím, ty máš bystrou hlavičku. Tančit budou, a tvůj otec, který vyčistil všechny hory ode všech slonův, udělá dobře, opatří-li své koly dnes dvojnásobným řetězem.«

»Jaké to jsou povídačky?« pravil velký Tumé. »Po čtyřicet let jsme, otec i syn, hlídali slony, ale nikdy jsme neslyšeli takových náměsíčních báchorek o tanci.«

»Ovšem, člověk z kraje, jako vy, který žije v boudě, zná jen čtyři stěny své chaty. Dobře, nechte tedy dnes v noci slony nespoutané a uvidíte, co se bude dít. Co se týče jejich tance, sám jsem viděl místo, kde – Bapree bap! kolik ohybů má řeka Dihang? Už jsme zase u brodu, a musíme přeplaviti sloní telata na druhý břeh. Stůjte, vy tam vzadu!«

A tak hovoříce, hašteříce se a šplýchajíce se řekami, skončili první pochod jakéhosi přijímacího ležení pro nové slony; avšak ztratili trpělivost dávno před tím, nežli tam došli.

Pak byli sloni přivázáni za zadní nohy k silným kolům a noví sloni byli opatřeni ještě zvláštními provazy. Před ně naložili píci a horští honci vraceli se za soumraku k Sahibu Petersenovi, napomínajíce honce z kraje, aby byli dnes v noci zvláště bedliví, a smáli se, když se jich honci z kraje ptali po příčině.

Malý Tumé přihlížel, až se Kala Nag navečeřel, a jakmile nastal večer, bloudil nevýslovně šťasten po ležení, sháněje nějaký tam-tam. Je-li srdce indického děcka přeplněno, nepobíhá kolem a netropí hřmot výstředním způsobem. Usedne jakoby k osamělým hodům. A malý Tumé byl osloven Sahibem Petersenem! Kdyby nebyl našel, čeho potřeboval, byl by se snad rozstonal. Ale prodavač pamlsků v ležení zapůjčil mu malý tam-tam – bubínek, na který se tluče dlaní – a Tumé usedl před Kala Nagem, skřížil nohy, a když se začaly objevovat hvězdy, položil bubínek na klín, a bubnoval, a bubnoval, a bubnoval, a čím více přemýšlel o velké cti, která se mu stala, tím horlivěji bubnoval, sedě tu sám u kupy píce. Nebylo tu melodie ani slov, ale bubnování činilo jej šťastným,

Noví sloni tahali na svých provazech a chvílemi kvičeli a troubili, a z chýže v ležení mohl slyšeti svou matku, která uspávala malého bratříčka starou, prastarou písní o velkém bohu Šivovi, který kdysi rozkázal všem zvířatům, co mají pojídat. Je to lahodná ukolébavka a první její verše praví:

 

Šiva, který větrům dal vát, žeň jenž sil,

kdysi dávno, u bran sedě, světů pán,

na krmi i na osudu každému dal díl,

pro krále i pro žebráka u svých bran.

 

Všechno v světě stvořil Šiva Zachovatel,

Mahadeo, Mahadeo všecky věci stvořil!

Bodlák pro velblouda, pro krávu zas píci,

mateřské pak srdce pro nemluvně spící!

 

Mladý Tumé vpadl v konec každého verše radostným bum a bum až konečně na něj přišlo spaní a natáhl se na kupu vedle Kala Naga.

Konečně začali si sloni uléhat jeden po druhém, jak mají ve zvyku, až jediný Kala Nag stál vzpřímen v řadě. Houpal se zvolna se strany na stranu, maje uši nataženy, aby naslouchal nočnímu vánku, vějícímu velmi zvolna od hor. Vzduch byl plný všech těch nočních lomozů, které dohromady tvoří vlastně jediné velké mlčení – tu klepání bambusových stébel o sebe, zašelestění čehosi živého v mlází, na větvi zaškrábání napolo probuzeného ptáka (ptáci probouzejí se v noci častěji, než si myslíme), a z velké dálky hučení vodopádu. Malý Tumé spal chvíli, a když se probudil, svítil jasný měsíc, a Kala Nag dosud stál s napnutýma ušima. Malý Tumé se obrátil, zašustiv v kupě píce, a díval se na křivku mocných jeho zad, zakrývajících mu polovinu hvězdnatého nebe. A jak tak hleděl, zaslechl z dálky zvuk znějící, jako by jen vzduch zapískal uchem jehly, bylo to zatroubení divokého slona: »hút-tút!«

Všichni sloni v ohradě vyskočili, jako by byl do nich střelil, a řev jejich probudil konečně spící mahuty, kteří přišli a přitloukli dřevěné hřeby v kolech velikými kladivy, a přitáhli a zauzlili pevněji ten či onen provaz, až vše opět ztichlo. Jeden z nových slonův skorém vytrhl svůj kůl ze země, a Velký Tumé vzal s Kala Nagovy nohy řetěz a spoutal novému slonu přední nohu se zadní, stočil smyčku ze slámy a obtočil kolem nohy Kala Nagovy, a řekl mu, aby pamatoval, že je pevně svázán. Věděl, že on sám,cotec i děd jeho učinili to tak už stokráte před tím. Ale Kala Nag neodpověděl na rozkaz zamručením, jak obyčejně činíval. Stál tiše a hleděl vpřed měsíčním jasem, s hlavou poněkud nadzdviženou a ušima roztaženýma jako vějíře, zíraje směrem k mocným hřbetům Qaroských hor.

»Dej na něj pozor, kdyby snad byl v noci nepokojným,« řekl Velký Tumé k Malému Tumé a odešel odtud do chýže, kde usnul. Malý Tumé rovněž právě usínal, když zaslechl, jak kokosový provaz praskl s lehkým »tang« a Kala Nag se vyvalil ze svých kolů tak pomalu a tak tiše, jako se mrak vyvalí z ústí údolí. Malý Tumé rozcupal se za ním, bos, dolů po cestě měsíčním svitem a volal, co mu dech stačil: »Kala Nagu! Kala Nagu! Vezmi mne s sebou, ó, Kala Nagu!« – Slon se obrátil bez hlesu, učinil tři kroky zpět v měsíční záři k chlapci, sklonil chobot, vyhoupl chlapce na hřbet a skorém dříve, nežli si malý Tumé usadil pohodlně kolena, vklouzli do lesa.

Z řad tábora se rozlehl hlahol zuřivého zatroubení a pak bylo vše pohlceno tichem a Kala Nag se pustil do běhu. Chvílemi zašelestily podél jeho boků chumáče vysoké trávy, jako by voda šplýchala podél boků lodi, a chvílemi hrozen divokého pepře škrábl po jeho hřbetě anebo bambus zapraskl, dotknut jeho plecí; ale krom těchto chvilkových zvuků pohyboval se slon naprosto neslyšně, pluje skrze hustý Qarský les, jako by to byl pouhý dým. Stoupal do vrchu, ale ač malý Tumé sledoval hvězdy v mezerách mezi stromy, nemohl udati, kterým směrem.

Pak dospěl Kala Nag na hřeben svahu a na minutku se zastavil a malý Tumé viděl vrcholky stromů, prostírající se jako by skvrnitá kožešina na míle a míle měsíční září, a modrobílou mlhu vznášející se nad řekou v dolině. Tumé se naklonil ku předu a hleděl – a cítil, že dole pod ním se les probudil – probudil a naplnil životem. Velký hnědý plodožravý netopýr zašuměl mu kolem ucha; v houští zachřestily bodliny dikobraza a v temnotě mezi stromovými kmeny slyšel medvěda horlivě hrabat ve vlhké, teplé zemi a doprovázet svou práci hlasitým čenicháním.

Pak se větve opět zavřely nad jeho hlavou a Kala Nag počal sestupovati dolů do údolí – tentokráte ne již klidně, ale jako se utržené dělo řítí po příkrém svahu – jediným rozběhem. Obrovské údy hýbaly se tak pravidelně jako písty stroje, urážejíce osm stop každým krokem, a svrasklá kůže na loketních kloubech chrastila. Podrost po obou jeho stranách se lámal s hlukem, jako by se trhalo plátno, a mladé výhonky, které rozhrnoval v právo i v levo svými plecemi, srážely se opět a šlehaly jej do boků a s klů mu visely velké chumáče spletených a zamotaných lian, strhány jak klátil hlavou se strany na stranu raze si cestu houštím. A tu se mu malý Tumé položil těsně na mohutný krk, aby jej některá klátící se větev nesrazila dolů, a přál si, aby byl již opět zpátky v ohradě.

Lučina počala se měniti v měkkotu a Kala Nagovy nohy počaly se bořiti a vázly při každém kroku, a noční mlha na dně údolí mrazila malého Tumé. Uslyšel šplýchnutí a dupot a hukot tekoucí vody a Kala Nag procházel řečištěm, ohledávaje půdu při každém kroku.

Přes hluk řeky vířící slonu kolem nohou slyšel malý Tumé i jiné šplýchání, ano i vytrubování vzhůru i dolů po proudu, hlasné chrochtání a hněvivý brukot, a všechna mlha kolem něho jako by byla plna valících se a kolébajících stínů.

»Aj!« řekl si polohlasně s jektajícími zuby. »Sloni jsou dnes vzhůru! Je to tedy tanec!«

Kala Nag vybředl z vody, profrkl si chobot a počal opět stoupat. Tentokráte nebyl však sám a nebylo mu raziti si cestu. Byla již proražena, šest stop z šíří, přímo před ním, a zohýbaná džunglí tráva se snažila znovu pozdvihnout a narovnat. Mnoho slonů patrně prošlo touto cestou, a to jen před několika minutami. Malý Tumé se ohlédl a viděl, jak se za ním právě zdvihá z řeky ohromný divoký zubáč, s malými prasečími očky žhoucími jako žhavé uhlíky. Pak se stromy opět spojily, zase to šlo vpřed a vzhůru a po obou stranách provázelo je jen troubení a třeskot a praskot lámaných větví.

Konečně stanul Kala Nag tiše mezi dvěma kmeny na samém vrcholku kopce. Kmeny tvořily část kruhu tyčícího se kolem nepravidelného prostoru zaujímajícího asi tři, čtyři jitra, a malý Tumé viděl, že na celé této prostoře byla půda udupána tak na tvrdo jako cihlová podlaha. Uprostřed mýtiny rostlo několik stromů, ale jejich kůra byla odřena a bílé dřevo pod ní svítilo se, uhlazené a lesklé ve svitu měsíce. S hořejších větví visely liány a květné kalichy Han, velké, bílé a voskovité jako veliké svlačce, visely dolů, uzavřeny nočním spánkem; ale uvnitř celého obvodu mýtiny nebylo jediného zeleného lupínku – nic nežli udupaná země.

Ve svitu měsíčním leskla se všecka tato půda ocelovou šedí, vyjma tam, kde na ní stálo několik slonů, jejichž stíny se černaly jako inkoust. Malý Tumé hleděl s dechem zatajeným a s očima vyvalenýma na vrch hlavy, a čím déle se díval, tím více slonů vystupovalo na mýtinu mezi kmeny. Malý Tumé uměl počítati jen do desíti a počítal znovu a znovu na prstech, až ztratil počet desítek a hlava se mu začala točit. Slyšel je, jak si s praskotem razili cestu podrostem vzhůru do stráně za mýtinou, ale jakmile vstoupili dovnitř kruhu mezi kmeny, pohybovali se tiše jako duchové.

Byli tu divocí samci s bílými kly, s napadaným listím a ořechy a větvičkami uvázlými ve vráskách jejich šíjí a v záhybech uší; byly tu tučné sloní samice loudavé chůze, s neposednými malými, zarudle černými, sotva 3-4 stopy vysokými sloňátky, která jim podbíhala pod břichem; mladí slonové s nedávno vyrážejícími kly, na něž byli nesmírně hrdi; hubené, svrasklé staré panny – slonice s vyzáblými úzkostnými tvářemi a choboty jakoby ze staré hrubé kůry; diví, sloní býci, zjizvení od ramen k bokům velikými šrámy a jizvami prodělaných bojů, s plecemi, s nichž padaly spečené kusy bláta z jejich samotářských bahenních lázní, a jeden tu byl se zlomeným klem a se známkami strašné rány, hrozného to podpisu tygří tlapy na boku.

Stáli hlavami k sobě anebo se procházeli v párech sem a tam po mýtině, anebo se kolébali a natřásali osaměle – tucty a tucty slonů.

Tumé věděl, že pokud bude ležeti tiše na krku Kala Nagově, nic se mu nestane; neboť ani v tlačenici a zmatku honby v »keddě« nezdvihne divoký slon chobot, aby stáhl muže se šíje krotkého slona; a tito sloni za dnešní noci dokonce nemyslili na lidi.– Jenom jednou se vzrušili a vztýčili uši ku předu zaslechnuvše v lese cinkot nánožního řetězu; ale byla to Pudmini, oblíbená slonice Sahiba Petersena, která chrochtala a hekala do stráně s řetězem na krátko přetrženým. Utrhla se asi od kolů a přišla rovnou ze Sahibova tábora. A malý Tumé viděl ještě jiného slona, kterého neznal, s hlubokými rýhami od provazů na hřbete a na prsou. Ten rovněž jistě uprchl z některého tábora někde v okolních horách.

Konečně nebylo již slyšeti žádného slona procházeti okolním lesem a Kala Nag vyvalil se ze svého stanoviště mezi kmeny a vešel do prostřed davu, kloktaje a chrochtaje a všichni sloni začali mluviti svou řečí a hýbati se kruhem.

Stále leže hleděl malý Tumé na tucty a tucty širokých zad, klátících se uší, kroutících se chobotů a malých koulejících se očí. Slyšel nárazy klů, jak se náhodou srazily s jinými kly, slyšel suchý šelest svíjených chobotů a tření ohromných boků a plecí v tlačenici, slyšel ustavičný pleskot a mrskání velkých ohonů. Pak přešel přes měsíc mrak a Tumé byl v černé tmě; ale klidné, neustálé strkání a tlačenice a chrochtání se nezměnilo. Tumé věděl, že kolem dokola Kala Naga jsou všude samí sloni a že nebylo naděje, aby jej dostal ven ze shromáždění; zaťal tedy zuby a chvěl se. V keddě bylo alespoň světlo pochodní a volání, ale zde byl zcela sám ve tmě, a jednou pocítil, jak se zdvihl nějaký chobot a dotekl se ho na koleně.

Pak jeden ze slonů zatroubil a všichni ostatní jej následovali asi pět, deset hrozných vteřin. Rosa kapala s okolních stromů jako déšť na neviditelné hřbety a vůkol počal temný dunivý lomoz, z počátku velmi hlasitý, a malý Tumé nemohl rozeznati, co to bylo; ale lomoz vzrůstal a vzrůstal, a Kala Nag zdvihl nejprve jednu přední nohu a pak druhou a spouštěl je na zem – jedna – dvě, jedna – dvě, tak pravidelně jako kladiva stoupy. Všichni sloni nyní dupali společně a znělo to, jako by bubnoval na válečný buben před vchodem do jeskyně. Rosa kapala se stromů, až tam nezbylo, co by bylo ještě lze setřásti, a dupání trvalo a země se třásla a houpala a malý Tumé přitiskl ruce k uším, aby toho neslyšel. Ale celým^tělem probíhalo mu jako jediný obrovský, děsný hřmot toto dupání tisíců těžkých noh na holou půdu. Několikráte cítil, jak Kala Nag a ostatní se hnuli o několik kroků ku předu a dusot se změnil v drtivý zvuk drcených šťavnatých zelených větví, ale v minutě bylo slyšeti zas jen dupot nohou na holou zemi. Někde těsně vedle něho zapraštěl a zavzdychal strom – Tumé natáhl ruku a nahmatal kůru; ale Kala Nag se hnul ku předu a Tumé nevěděl, na kterém místě mýtiny se nalézá. Sloni nevydali ani hlásku, vyjma jednou či dvakráte, když několik mladých sloňátek společně zakvičelo. Tu bylo slyšeti plesknutí a strkání a dupot pokračoval. Trvalo to dojista plné dvě hodiny a malého Tumé bolel kde jaký nerv; ale podle vůně nočního vzduchu poznával, že se blíží svítání.

Jitro se zjevilo žlutým pruhem za zelenými kopci a s prvým paprskem ustal dusot, jako by bylo světlo znamením rozkazu. Nežli malému Tumé přestalo zvonit v hlavě, ano nežli se narovnal ve své poloze, nebylo viděti jediného slona vyjma Kala Naga, Pudmini a onoho slona s rýhami od provazů, a dolů po stráni neozvalo se ani zvuku ani šelestu ani septu, který by prozradil, kam zmizeli ostatní.

Malý Tumé hleděl vyjeveně znovu a znovu. Mýtina, jak si ji pamatoval, přes noc se zvětšila. Uvnitř stálo nyní více stromů, ale podrost a džunglí tráva po stranách byly zatlačeny nazpět. Malý Tumé se rozhlédl znovu. Nyní rozuměl dupotu.

Sloni vydupali více místa – rozdupali hustou trávu a šťavnatou třtinu na klestí, klestí na kousky, kousky na tenká vlákna, a vlákna na tvrdou zemi.

»Wah!« řekl malý Tumé, a sotva držel těžká víčka na očích. »Kala Nagu, můj pane, přidržme se Pudmini a pojdme do tábora Sahiba Petersena, nebo ti spadnu s krku.«

Třetí slon se díval, jak oba druzí odcházejí, pak zafrčel, obrátil se a šel svou cestou. Snad patřil k družině některého malého domorodého krále, na padesát – šedesát či na sto mil daleko odtud.

Dvě hodiny po té, když Sahib Petersen pojídal svou časnou snídaní, sloni, kteří byli této noci uvázáni na dvojitých řetězech, počali troubit, a Pudmini, zamazaná až po plece a Kala Nag, s velmi odřenýma nohama, vbelhali se do tábora.

Tvář malého Tumé byla šedá a přepadlá a jeho vlas byl pln listí a promočen rosou; ale přece se pokusil pozdraviti Sahiba Petersena a zvolal matně: »Tanec – sloní tanec! viděl jsem ho a – umírám!« A když tu Kala Nag usedl, malý Tumé se svezl s jeho krku ve smrtelných mdlobách.

Protože však domorodé děti nemají nervů, co by stálo za řeč, ležel malý Tumé za dvě hodiny velmi spokojeně v síti Sahiba Petersena s jeho loveckým kabátem pod hlavou, v žaludku se sklenkou teplého mléka s trochou pálenky a špetkou chininu. A kolem něho seděli v trojnásobných řadách staří zarostlí, zjizvení lovci z džungle hledíce naň, jako by to byl duch, a on vyprávěl svůj příběh po způsobu dětí, krátkými slovy, a končil:

»A teď jestliže lžu jediným slovem, pošlete muže, aby se podívali a uvidí, že sloní stádo vydupalo více místa ve své tančírně a naleznou deset a deset a mnohokráte deset stop vedoucích k tančírně. Udělali nohama více místa. Viděl jsem to. Kala Nag mne vzal s sebou a já to viděl. Kala Nag je také velmi znaven v nohách.«

Malý Tumé se svalil na zad a spal po celé dlouhé odpoledne až do soumraku, a zatím co spal, Sahib Petersen a Machua Appa sledovali stopu obou slonů patnáct mil skrze kopce. Petersen Sahib ztrávil osmnácte let chytáním slonů a nalezl jen jednou před tím takovouto tančírnu. Machua Appa nemusil pohlédnouti na mýtinu dvakráte, aby věděl, co se tu dělo, ani škrabati palcem nohy do speklé, upěchované země.

»Dítě mluví pravdu,« řekl. »Vše to se stalo této noci a napočítal jsem sedmdesát stop přes řeku. Pohleď, Sahibe, zde Pudminin řetěz prořízl kůru tohoto stromu! Ano, byla tu také!«

Pohlédli oba na sebe a pak kolem sebe a divili se; neboť cesty slonů jsou nevyzpytatelný nad důmysl kteréhokoliv člověka, ať bílého či černého.

»Čtyřicet let a pět sledoval jsem svého pána, slona,« řekl Machua Appa, »ale nikdy jsem neslyšel, aby lidský syn viděl, co vidělo toto dítě.

U všech bohů hor, to je – co máme říci?« a potřásal hlavou.

Když přišli zpět do tábora, byl čas k večeři. Petersen Sahib jedl sám ve svém stanu, ale nařídil, aby celý tábor dostal dvě ovce a něco drůbeže a dvojnásobnou porci mouky, rýže a soli, neboť věděl, že tam bude slavnost.

Velký Tumé přišel kvapem z tábora v rovině vyhledat svého syna a svého slona, a teď, když je našel, hleděl na ně, jako by se jich obou bál. A pak byla slavnost u planoucích ohňů před řadami uvázaných slonů a malý Tumé byl hrdinou celé oslavy; a velcí hnědí chytači slonů, stopaři a honci a vazači a muži, kteří znali všechna tajemství výchovy a dresury divokých slonů, podávali si jej jeden druhému a poznamenali mu čelo krví z čerstvě zabitého džunglího kohouta, aby naznačili, že je lesním lovcem, posvěceným a svobodným ve všech džunglích.

A na konec, když plameny uhasly a rudá zář polen osvěcovala slony, že vypadali, jako by se rovněž byli smočili v krvi, Machua Appa, náčelník všech honců ve všech keddách, Machua Appa, druhé já Sahiba Petersena, jenž po čtyřicet let neviděl stavěné cesty, Machua Appa, jenž byl tak slavný, že neměl jiného jména než Machua Appa, skočil na nohy a drže malého Tumé vysoko nad hlavou houkl:

»Poslyšte, moji bratří! Poslyšte i vy, moji páni tamhle v řadách, neboť já, Machua Appa, mluvím! Tento maličký nebude více nazýván malým Tumé, ale Tumé, miláček slonů, jak byl před ním nazýván jeho dědeček. Čeho nikdy člověk neviděl, to on viděl po celou noc, a přízeň sloního národa a přízeň horských bohů je s ním. Stane se velkým stopařem; bude slavnějším nežli já – i nežli já, Machua Appa! Bude sledovat! jasným okem novou stopu a zašlou stopu a smíšenou stopu! Nepřijde k úrazu v keddě, když jim vběhne pod břicho uvázat divoké, zubaté slony; a klopýtne-li před nohama útočícího divokého sloního býka, tento sloní býk pozná, kdo jest a nerozdrtí jej. Aihai! moji pánové v řetězech,« – obrátil se k řadě slonů u kolů – »zde je maličký, jenž viděl vaše tance na vašich skrytých místech – pohled, jejž nikdy člověk neviděl! Vzdejte mu čest, moji pánové! Salaam karo, moje děti. Pozdravte Tumé, miláčka slonů! Gunga Peršad, ahá! Hira Guj, Birchi Guj, Kuttar Guj, ahá! Pudmini – ty jsi jej viděla při tanci, a ty rovněž, moje perlo mezi slony! – ahá! Všichni najednou! Tumé, miláček slonů – Barrao!«

Při posledním divokém výkřiku mávla celá řada svými choboty do výše, až se konečky dotkly čel a vypukla v plný pozdrav – v třesk-ný troubivý pozdrav, jejž slýchá toliko místo-král Indie – v Salaamut Keddy.

A bylo to vše jen pro malého Tumé, který viděl, co nikdy před ním člověk neviděl – tanec slonů v noci, sám v lůnu Garských kopců!

 

Šiva a zelený koník.

(Zpěv, jejž zpívala matka malému Tumé)

 

Šiva, který větrům dal vát, žeň jenž sil,

kdysi dávno, u bran sedě, světů pán,

na krmi i na osudu každému dal díl,

pro krále i pro žebráka u svých bran.

 

Všechno v světě stvořil Šiva Zachovatel,

Mahadeo, Mahadeo všecky věci stvořil.

Bodlák pro velblouda, pro krávu zas píci,

mateřské pak srdce pro nemluvně spící!

 

Proso chudým, boháčům dal zase pšenici,

drobty světcům, kteří světem chodí prosící.

Dobytek dal tygru, zdechlinu dal supu,

kosti s cáry víkům k nočnímu dal lupu.

 

Nikoho on vznešeným, též nízkým neshléd zcela.

Parbati je přecházeti kolem něho zřela.

Uzavřela podvést chotě, Šivu uvést v smích –

vzala luční kobylku a skryla v ňadrech svých.

 

A tak oklamán byl Šiva Zachovatel,

Mahadeo, Mahadeo, obrať se a viz!

Velký velbloud je, je krávy velká tíž,

tato nejmenší je z věcí všech, jež zříš!

 

Po skončení nadílky pak řekla se smíchem:

Udělil jsi, Pane, krmi v světě všem?

Načež Šiva odpověděl: Každý z nich je syt,

i ten malý, nejmenší, jenž ti tvých ňader skryt!

 

Sáhla k srdci Parbati a zřela čerstvý list

právě vzrostlý nejmenšího z tvorů světa hrýzt!

K Šivovi se modlila pak v bázni velikému,

který pokrm poskyť v světě žijícímu všemu.

 

Všechno v světě stvořil Šiva Zachovatel,

Mahadeo, Mahadeo, všechny věci stvořil,

bodlák pro velblouda, pro krávu zas píci,

mateřské pak srdce pro nemluvně spící!