Londýnské ulice
Pokud se pak týče Londýna samotného, páchne povšechně benzínem, spálenou trávou a lojem, na rozdíl od Paříže, kde k tomu přistupuje zápach pudru, kávy a sýra. V Praze páchne každá ulice jinak; po této stránce není nad Prahu. Složitější je to s hlasy Londýna: tam uvnitř, na Strandu nebo na Piccadilly, to vám je, lidi, jako přádelna s tisíci vřeteny; to to drnčí, rachotí, přede, bublá, sviští a hrčí tisíci nacpanými motory, busy, auty a parními mašinami; a vy sedíte na střeše busu, který nemůže dál a drnčí naprázdno, protřásáte se jeho rachotem a poskakujete na místě jako divná vycpaná loutka. Pak jsou postranní ulice, gardens, squares, roads a groves a crescents až po tu mizernou ulici v Notting Hillu, kde toto píši: všeliké ulice Dvou Sloupů, ulice Stejných Mříží, ulice Sedmi Schůdků Před Každým Domkem a tak dále; nuže, zde jakési zoufalé variace na „i “ ohlašují prodavače mléka, bědující „jejej“ znamená prostě třísky na zatápění, „uó“ je válečný křik uhlíře, a příšerný řev delirantního námořníka zvěstuje, že nějaký chlapík veze na prodej pět hlávek kapusty v dětském kočárku. A v noci se tu milují kočky stejně divoce jako na střechách Palerma, přes všechny pověsti o anglickém puritánství. Jen lidé jsou tady tišší než jinde; mluví spolu jen na půl huby a koukají, aby už byli doma. A to je to nejpodivnější na anglických ulicích: tady neuvidíte ctihodné dámy povídat si na rohu o tom, co se stalo u Smithů nebo Greenů, ani somnambulně putovat milence čtyřručně se vedoucí, ani sedět na zápraží počestné občany s rukama na kolenou (mimochodem: tady jsem ještě neviděl truhláře, ani zámečníka, ani dílny, ani tovaryše, ani učně; tady jsou jen krámy, samé krámy, samá Westminster Bank a Midland Bank Ltd.), ani muže pijící na ulici, ani lavičky na rynku, ani zevlouny, ani povalovače, ani služky, ani penzisty, zkrátka nic, nic, nic; londýnská ulice je jen takové koryto, kterým život teče, aby už byl doma. Na ulicích se nežije, nekouká, nemluví, nestojí ani nesedí; ulicemi se jenom probíhá. Tady ulice není ten nejzajímavější lokál, kde vás potká tisícerá podívaná a promluví k vám tisíc dobrodružství; lokál, kde lidé pískají nebo se perou, hlučí, koketují, odpočívají, básní nebo filozofují, chodí na stranu a užívají života a dělají vtipy nebo politiku a shlukují se ve dvojice, v trojice, v rodiny, v zástupy nebo v revoluce. U nás, v Itálii, ve Francii je ulice jakási velká hospoda nebo veřejný sad, náves, shromaždiště, hřiště a divadlo, rozšířený domov a zápraží; tady je něčím, co nepatří nikomu a nikoho nesbližuje s ostatními; tady nepotkáváte lidi a věci, zde je jenom míjíte.
Člověk u nás vystrčí hlavu z okna, a už je na ulici. Ale anglický domov není od ulice oddělen jen záclonou v okně, nýbrž ještě zahrádkou a mříží, břečťanem, trávníčkem a živým plotem, klepátkem na dveřích a odvěkou tradicí. Anglický domov musí mít svou vlastní zahrádku, neboť ulice mu není divým a rozkošným sadem; musí mít na zahrádce svou vlastní houpačku nebo hřiště, protože ulice mu není hřištěm ani zábavnou skluzavkou. Poezie anglického domova je zaplacena tím, že anglická ulice je bez poezie. A tady nikdy nepotáhnou ulicemi revoluční davy, protože ty ulice jsou na to příliš dlouhé. A příliš fádní.
Ještěže tu jsou busy, koráby pouště, velbloudi nesoucí vás na hřbetě skrze cihelnou nekonečnost Londýna. Je mi jednou ze záhad, že si nespletou cestu, ačkoli se většinou neřídí podle slunce ani podle hvězd, vzhledem ke zdejší oblačnosti. Nevím dosud, podle jakých tajných známek rozezná řidič Ladbroke Grove od Great Western Road nebo Kensington Park Street. Nevím, proč dává přednost tomu, ujíždět do East Actonu, místo aby jel do Pimlica nebo Hammersmithu. Je to totiž všechno tak podivně stejné, že nechápu, proč se vlastně specializoval na East Acton. Snad tam má domek, jeden z těch se dvěma sloupky a sedmi stupni u dveří. Ty domky vypadají trochu jako rodinné hrobky; pokusil jsem se je nakreslit, ale ať jsem dělal co chtěl, nedosáhl jsem výrazu dosti beznadějného; mimoto nemám s sebou šedivou barvu, kterou bych je natřel.
Abych nezapomněl: Ovšemže jsem se byl podívat na Baker Street, a vrátil jsem se strašlivě zklamán. Není tam ani stopy po Sherlocku Holmesovi; je to bezpříkladně počestná obchodní ulice, jež nemá vyššího cíle než ústit do Regent’s Parku, což se jí po dlouhém úsilí téměř povede. Dotkneme-li se ještě stručně její podzemní stanice, vyčerpali jsme vše, i svou trpělivost.
Hlasité předčítání