Přístavy
Ale ovšemže jsem se byl podívat na přístavy, a viděl jsem jich tolik, že si je nyní pletu. Tak počkejte, ve Folkestone, v Londýně, v Leith, v Glasgowě, to jsou čtyři; potom v Liverpoolu, v Bristolu, v Plymouth, a možná že jich bylo ještě víc. Nejhezčí je Plymouth, který je pěkně zavrtán mezi skalami a ostrovy a kde mají starý přístav v Barbikanu s opravdovými námořníky, rybáři a černými bárkami, a nový přístav pod promenádou Hoe s kapitány, sochami a pruhovaným majákem. Ten maják jsem nakreslil, ale není tam vidět, že je bledě modrá noc, že na moři jiskří zelené a rudé lampy bójí a lodí, že sedím pod majákem a mám na klíně černou kočku – myslím skutečnou kočku – a hladím moře, číču, světélka na vodě a celý svět v záchvatu pošetilé radosti, že jsem na světě; a dole v Barbikanu to smrdí rybinou a oceánem jako za časů starého Drakea a kapitána Marryata a moře je pokojné, širé a světelné – říkám vám, v Plymouth je ten nejhezčí přístav.
Ale Liverpool, lidi, Liverpool je největší; a pro tu velikost mu nyní odpouštím, čím mi ublížil; neboť pro jakýsi kongres nebo královu návštěvu či co to vlastně bylo, nechtěl pocestnému poskytnout noclehu, a poděsil mne novou katedrálou, velkou a beznadějnou jako zříceniny Caracallových term v Římě, a zahalil se o půlnoci v puritánskou tmu, abych nenašel cestu do mizerné hospody, která mi dala lože vlhké a kysele páchnoucí jako bečka zelí, – jářku, to vše odpouštím Liverpoolu, neboť jsem viděl něco od Dingle až po Bootle a ještě až po Birkenhead tam na druhé straně, žlutou vodu, bučící parní prámy, vlečné lodi, bachraté a černé svině houpající se na vlnách, bílé transatlantiky, doky, bazény, věže, jeřáby, sila, elevátory, dýmající továrny, nakladače, bárky, sklady, loděnice, sudy, bedny, bečky, balíky, komíny, stožáry, lanoví, vlaky, kouř, chaos, houkání, zvonění, bušení, supění, roztržená břicha korábů, zápach koní, potu, moče, vody a odpadků všech zemědílů; a kdybych ještě půl hodiny kupil slova, nedosáhl bych toho počtu, zmatku a rozsahu, který se jmenuje Liverpool. Krásný je parník, když houkaje rozráží vodu svou vysokou hrudí, chrle kouř tlustými komíny; krásný je, když se ztrácí za klenutou plecí vod plouhaje za sebou závoj dýmu; krásná je dálka a cíl, člověče, jenž stoje na přídi odjíždíš. Krásná je plachetka klouzající po vlnách, krásné je odjížděti a přijížděti. Vlasti, jež nemáš moře, není-li nějak úzký tvůj obzor, a zda ti neschází šumění dálek? Ano, ano, ale mohou být hučící rozlohy kolem našich hlav; nelze-li plouti, lze aspoň myslet, brázdit letkami ducha svět širý a vysoký; povídám, ještě je dost místa pro výpravy a pro velké lodi. Ano, je nutno stále vyplouvat; moře je všude, kde je odvaha.
Avšak nikoliv, kormidelníku, obrať prosím; ještě nepoplujeme domů. Nech nás ještě postát tady v té liverpoolské rejdě a dívat se na vše, než se vrátíme; je to ohromné, špinavé a hlučné. Kdepak vlastně je pravá Anglie: tam v těch tichých a čistých cottages mezi strašně starými stromy a tradicemi, v domovech dokonalých, pokojných a jemných lidí, nebo tady, na těch kalných vlnách, v bušících dokách, v Manchestru, v Poplar, na glasgowské Broomielaw? Dobrá, přiznám se, že tomu nerozumím; tam v té Anglii je až příliš dokonale a krásně; a tady, tady je až příliš…
Dobrá, nerozumím tomu; jako by to ani nebyla jedna země a jeden národ. Budiž, tedy vyplujeme; ať mne postříká moře, ať do mne pere vítr; myslím, že jsem viděl příliš mnoho.
Hlasité předčítání