„But I Am Annie Of Lochroyan“
Avšak kapitán parníčku se nedal zlákat tou volnou cestou na sever; byl to rozšafný muž a místo do Grónska nebo na Island plul prostě do Mallaig; patrně nečetl Jack Londona.
Pročpak nás honíte, rackové, křičící mořská chaso? Kdybych uměl lítat jako vy, letěl bych přes Skotsko odpočívaje na oblých vlnkách jezer, a potom přes moře do Hamburku; tam je řeka Labe a nad ní bych letěl silnými letkami; teprve u města Mělníka bych se dal po jiné řece, až bych doletěl do Prahy; i proletěl bych vítěznými oblouky všech mostů křiče a chechtaje se radostí: Lidi, já letím rovnou ze Skotska, abych si zahřál bílé bříško na teplé Vltavě. Krásná a divná je to země, zvaná též Kaledonie čili země Stevensonova; ale je smutná jakási a pochmurná. Tady sic nejsou jezera, ale zato je tu Václavské náměstí; a není tu Ladhar Bheinn, ale je tu nábřeží s akáty, a Vyšehrad a petřínský vršek; a mám vám vyřídit pozdrav jednoho poutníka, který právě pluje Sleat Soundem.
Nakreslil jsem vám ten Sleat Sound i s horou Ladhar; nakreslil jsem vám i přístav Mallaig a přidal jsem i jednoho plavce, aby nikdo neřekl, že jsem snad něco zamlčel nebo nenakreslil svět tak, jak je, s bárkami i námořníky.
Nes mne, vlaku, všemi končinami Kaledonie; neboť je tu dobře a teskno mému srdci. I jest jezero Morar a Loch Shiel; a jsou štíty hor, strže a gleny, plecité vrchy s titánskými svahy, klenuté hřbety a zadnice nesmírných kamenných prazvířat s tučně zelenými houštinami v podpaždí a záhybech lysého těla; vrchy posázené skalami jako trdlovec mandlemi, břitká jezera s něžnými ostrůvky, jako je Loch Eilt, a jezera všude, kde je k tomu příležitost, dlouhé a třpytivé vody, hladiny čeřené větrem se stříbrnými pěšinami vodních duchů; hory skalisté nebo oble nakynulé z žulového těsta, vrchy žíhané, zbrázděné, lysé jako hroch, modré a ryšavé a zelené, a pořád, bez konce a bez lidí pusté hory.
Konečně Fort William, jedna z železných závor držících horaly kdysi rebelské; a nad ním Ben Nevis, nejvyšší štít této země hor, zavalitý a mračný chlapík nad mořským fjordem, protkaný bílými vodopády ze sněhových polí tam na vršku, a dále hory a hory, gleny a jezera, údolí stínů, strže černých vod, země, kterou Bůh hnětl z tvrdé látky a odevzdal člověku, aby se na ní rval s člověkem; neboť se skalami a vřesovisky se rvát nemůže.
A tento krátký list platí tobě, Glasgowe, město bez krásy, město hluku a obchodu, město továren a loděnic, přístave všeho zboží. Co o tobě říci? Jsou-li pak krásné továrny, doky a sklady, jeřáby v přístavu, věže oceláren, stáda plynojemů, drnčící vozy se zbožím, vysoké komíny a hřmící parní kladiva, konstrukce z trámů a železa, bóje na vodě a hory z uhlí? Já bídný hříšník myslím a vidím, že to vše je velmi krásné, i malebné i monumentální; ale život, který se z toho rodí, ulice, lidé, tváře z dílen a pisáren, příbytky lidí, jejich děti a jídlo, život, jářku, život, který se živí z těch velkých a silných věcí, není ani krásný, ani malebný; ale je opuštěn od Božího dechu, syrový a špinavý a lepkavý, lomozný, páchnoucí a dusný, neladný a těžký, těžší než hlad a neladnější než bída; i lehla na mne únava statisíců a já jsem utekl, Glasgowe, neboť jsem neměl odvahy dívat se a srovnávat.
Hlasité předčítání