Loch Tay
Kdybych byl básníkem jako Karel Toman nebo Otakar Fischer, napsal bych dnes básničku ne dlouhou, ale krásnou. Byla by o skotských jezerech, byla by prováta skotským větrem a orosena každodenním skotským deštěm; bylo by tam něco o modrých vlnách, vřesu, kapradí a dumavých cestách; neřekl bych tam, že ty dumavé cesty jsou vesměs obehnány plotem (snad proto, aby tam nemohly jít tancovat čarodějnice). Musím říci surovou prózou, jak je tu krásně: modré a fialové jezero mezi holými kopci – to jezero sluje Loch Tay a každé údolí se jmenuje Glen, každá hora Ben a každý člověk Mac; jezero modré a pokojné, vítr jiskřivě vanoucí, huňatí, černí či ryšaví býčkové na lukách, smolně černé bystřiny a kopce baladicky pusté, porostlé travou a vřesovisky, – jak vám to mám vylíčit? Bylo by přece jen nejlépe napsat to ve verších; ale nenapadá mne žádný rým na slovo „vítr“.
Včera večer mne týž vítr zanesl k hradu Finlarig; hrozně jsem polekal starého hlídače hradu, neboť právě čistil bývalé popraviště a snad mne považoval za strašidlo. Když se uklidnil, vykládal zvláštním nářečím, ale s velikou rozkoší o řečeném popravišti; je tam díra, kudy padaly uťaté hlavy do podzemí; co mne se týče, považuji za možno, že ten otvor a podzemní komora, velmi podobná žumpě, sloužily účelům nekrvavým a přirozeným. Přítomný Američan se všemu tomu skepticky usmíval, jako by to byl humbuk; ale Američané nemají poměru k tajemstvím Starých Zemí. – Děda hlídač byl neobyčejně hrd na svůj hrad; ukazoval všeliké stromy, staré podkovy a kameny a vykládal nesmírně dlouho, patrně galsky, o královně Marii Stuartovně, markýzi Ballochbuichovi a skotských dějinách. Je tam také komora se sochami; jedna představuje královnu Marii, jedna nějakého rytíře Campbella a jedna královnina šaška. Toho jsem vám nakreslil.
Velmi zvláštní je jiná socha, o které děda kastelán patrně podle starých balad vypravoval, že představuje hubatou ženu; a protože to už dál nešlo, rozhodl šerif, aby ji všichni postižení veřejně vyplácali na zadek, což prý řečená socha znázorňuje. Rozcházím se s místní autoritou potud, že ta socha se mi zdá daleko starší než šerif, hubatá žena i hrádek Finlarig; myslím, že představuje něco starodávného, snad muka zatracenců v pekle. Ostatně jsem ji pečlivě nakreslil.
Podařilo se mi nakreslit také párek Skotů, muže se ženou. Skoti jsou většinou zavalití, kvetoucích lící a silných šíjí; mají mnoho dětí a sympatická, starodávná jména klanů. Sukénky čili kilty nosí jen na vojně nebo hrají-li na dudy. Ty kostkované plédy se jmenují tartany a jsou to vlastně jakési erby; každý klan má tartan jiných barev, což zajisté byl kdysi dostatečný důvod, aby se vzájemně vyvražďoval s klanem jinak kostkovaným.
Skotská neděle je ještě horší než anglická a skotské bohoslužby vyvolávají představu nekonečnosti. Pastoři nosí ježaté kníry a nejsou tak růžoví a blahovolní jako anglikánští duchovní. V celém Skotsku přestanou v neděli jezdit vlaky, nádraží se zavrou a neděje se zhola nic; divím se, že se nezastaví i hodiny. Jen vítr čeří jezera siná a ocelová mezi holými báněmi kopců; na takovém jezeře jsem plul, až se má loďka octla na mělčině, i položil jsem pero a šel jsem putovat po dumavých cestách mezi drátěnými ploty.
A zjevilo se mi jiné Skotsko pod šedými nebesy: pusté a dlouhé gleny[7] se zbořenými kamennými chýšemi, kamenné zídky běžící po stráních, na míle a míle stěží jeden kamenný, jakoby neobydlený domek; tu a tam pole ovsa s úrodou na prst vysokou, vše ostatní jen kapradí a kameny a tráva tuhá jako mech; někdy zabečí ovce bez pastýře lezoucí po stráni, někdy zakřičí naříkavě pták, dole hučí černá, do žluta zpěněná řeka Dochart mezi sukovitými dubisky. Divná, tvrdá, jakoby předhistorická země. Mraky se přetahují přes temena kopců, dešťový závoj zastiňuje teskný a prázdný kraj, který se dosud nepodrobil ruce člověka; a dole hučí po černém kamení černá řeka Dochart.
Hlasité předčítání