Natálie vešla do domu s lehkým úsměvem na tváři. V chodbě si sundala boty a pověsila kabát na věšák. David už byl dávno v obýváku, kde si k němu přisedla Vanesa, zvědavá na všechny fotky z dnešního dne. Z kuchyně voněla večeře – Marika právě dosmažila palačinky, jejich sladká vůně se linula celým domem.
„Tak jak, Natálo?“ ozval se František od stolu, kde právě dojídal večeři. „Jak výlet?“
„Krásný,“ odpověděla Natálie a její úsměv se ještě rozšířil. „Zahrada je nádherná, Maťo mi ukázal úplně všecko. A David se vyřádil jako fotograf.“
„No jo,“ zavolal David z obýváku. „Až uvidíte ty fotky, budete mě chtět na všecko!“
Marika se otočila od sporáku, v ruce talíř plný palačinek. „A Maťo? Jak on se choval?“ zeptala se pečlivým tónem.
Natálie pokrčila rameny a přistoupila blíž k jídelnímu stolu. „Mami, Maťo je úžasný! Vážně! Bylo to tak příjemné, jen jsme se procházeli, povídali si a smáli se.“
František zvedl hlavu od talíře. „Co Davide? Máme byt spokojení, že bylo všicko, jak ma?“
David přiběhl z obýváku, v ruce telefon s otevřenými fotkami. „Jo, táto, všecko v pohodě. Maťo je fakt sympaťák. Aj se choval normálně, nic úchylne. Ale víš co?“ naklonil se na sestru a zakřenil se. „Ty jsi z něho úplně hotová!“
„Davide!“ okřikla ho a hodila po něm polštář, který ležel na pohovce.
„No co?“ smál se a ukazoval fotky Marice. „Dikh, mámo, tu jsou. Ta zahrada byla fakt super.“
Marika si přisedla ke stolu a začala prohlížet fotky. „Hm, záhrada je fakt krásna,“ řekla, ale v očích jí zajiskřila opatrná zvědavost, když narazila na fotku, kde Natálie a Matouš stáli blízko u sebe pod rozložitým stromem.
„No, to vypada fakt jak ránde,“ podotkla s mírně podezíravým úsměvem.
„Mami!“ zakňourala Natálie a zakryla si obličej rukama.
František se od srdce zasmál. „Ale no tak, Natálko! Všici už víme, že je to fakt vážne!“
„Táto!“ začervenala se Natálie.
Marika zavrtěla hlavou, ale usmívala se. „Dobre, dobre. Tak teda máme schválit Maťa?“
František s úsměvem pokrčil rameny. „Su pro. Je to múdry chalan a ma srdíčko na pravem místě.“
Z rohu místnosti se ozvala Vanesa, která do té doby mlčky sledovala všechny kolem. „A co já? Kdy mě Maťo vezme na výlet?“ zeptala se a šibalsky se usmála.
„Jednou určitě,“ odpověděla Natálie s úsměvem.
„Já bych šla hneď,“ trvala na svém Vanesa.
„Ale musiš eště vyderžat,“ zasmála se Marika a položila na stůl talíř s palačinkami. „Tak, teraz už všici sadkajte a dajte palačinky. Dneska už dosť debát o výletoch.“
Celá rodina si přisedla ke stolu, vzduch byl plný smíchu a dobré nálady. Přestože se Marika i František ještě občas podívali na dceru s otázkami v očích, bylo jasné, že jim na jejím štěstí záleží. Natálie se cítila vděčná za rodinu, že ji podporuje. Zároveň si uvědomovala, že Matouš je pro ni čím dál důležitější.
Následující ráno už seděla v chladně zařízené nemocniční čekárně. Sluneční paprsky z oken vytvářely odrazy na bílých stěnách. Vedle ní ležela její černá kabelka a na klíně drobný sešit s poznámkami k nové skladbě.
Její tmavé vlasy, stažené do jednoduchého drdolu, zvýrazňovaly její nervózně těkající výrazné oči. Na sobě měla černé kalhoty a šedý rolák. Pravá ruka s nápadnými jizvami na palci ležela nehybně na jejím stehně. Když se podívala na prsty, jemně je sevřela a znovu otevřela. Palec se pohnul jen o pár milimetrů, než ji začalo brnět a bolestivě tahat v kloubu.
„Slečna Polhošová,“ ozval se z otevřených dveří hlas zdravotní sestry.
Natálie vstala, její tělo bylo napjaté, ale výraz odhodlaný. Vstoupila do ordinace, kde ji přivítal lékař, doktor Havlík, vysoký muž s prošedivělými vlasy a unaveným pohledem, který však stále vyzařoval profesionalitu.
„Dobrý den,“ řekl klidným, ale vážným tónem. Měl na sobě bílý plášť, jeho kapsy naplněné drobnými poznámkovými lístky a pery. Na stole před sebou měl její zdravotní kartu, na níž ležel rentgenový snímek palce po operaci.
„Dobrý den,“ odpověděla Natálie a posadila se na židli vedle stolu.
Doktor se usmál, aby ji trochu uklidnil. „Tak, jak se vám daří? Jak se cítíte po prvním kole rehabilitací?“ zeptal se a otočil k ní svou židli.
„Je to zas o něco lepší,“ začala tiše. „Palec už není tak ztuhlý jak dřív, ale pořád mě bolí, zvlášť když dýl hraju. A brní, někdy ho skoro necítím. Tu ruku mám pořád dost nešikovnou a na hraní fakt nic moc.“
Doktor přikývl a natáhl se: „Můžu se na to podívat?“
Natálie si pomalu stáhla rukáv a podala mu pravou ruku. Havlík ji jemně vzal do svých rukou a začal prohmatávat palec. Natálie sebou lehce trhla, když zatlačil na kloub mezi články.
„Bolí?“ zeptal se a zvedl oči.
„Trošku“ odpověděla stručně, snažíc se nevykřiknout.
„A co tady?“ Přejel na kloub u kořene palce, kde měla přetržené vazy. Natálie znovu ucítila bolest, i když menší.
„To je taky citlivé,“ přiznala.
Doktor ji požádal, aby palec pomalu ohnula. Když se pokusila o pohyb, bylo patrné, jak je pohyb omezený – kloub mezi články se téměř nepohnul a její výraz prozrazoval, že ji to stojí značné úsilí.
„Dobře,“ řekl doktor po chvíli a pustil její ruku. „Prohlédneme to ještě detailněji. Pošlu vás na CT a MRI, abychom zjistili, co se děje. Mám podezření, že jeden ze šroubů může utlačovat nerv, což způsobuje to brnění a bolestivost. Jinak vazy a šlacha se snad hojí dobře, ale ten kloub bude problém.“
„A co to znamená?“ zeptala se tiše a její hlas zněl naléhavě.
Doktor se posadil zpět ke stolu, opřel lokty o desku a podíval se na ni přímo. „Upřímně, váš palec už nikdy nebude plně funkční. Udělala jste obrovský pokrok od operace, ale některá omezení zůstanou. Pokud se potvrdí, že šroub tlačí na nerv, bude nutné ho odstranit.“
„A když ho odstraníte?“ přerušila ho. Její pohled byl plný naděje.
„To možná pomůže. Bolest i brnění by se mohly zmírnit, asi se částečně zlepší i hybnost. Ale bude to znamenat další minimálně měsíc a půl v dlahách a nové kolo rehabilitace. Zlepšení je pravděpodobné, ale nelze ho zaručit,“ odpověděl lékař.
Přikývla, ale její oči byly zamlžené. „A co když ten zákrok nepodstoupím?“
„Stav už zůstane takový jak teď,“ řekl doktor klidně. „Může se časem i zhoršit, ale určitě se nezlepší.“
Sklopila pohled a podívala se na svou ruku. Prst, kdysi tak pružný a silný, jí teď připadal zmrzačený. Myšlenky se jí honily hlavou. Ročníkový koncert za rohem – nemůže si dovolit další týdny klidového režimu. Ale zároveň ji děsila představa, že by její ruka zůstala v tomto stavu navždy.
„Musím teď hrát,“ řekla po chvíli. Její hlas byl tichý, ale pevný. „Nemůžu teď na další zákrok.“
Doktor přikývl, respektoval její odhodlání. „Rozumím. Ale musíte být opatrná. Hrajte s mírou a přestaňte, jakmile ucítíte bolest. Jinak riskujete další komplikace. Šroub tlačí na nerv. Hrozí následky.“
Když vyšla z ordinace, měla pocit, jako by na ni dopadla tíha celého světa. V ruce držela žádanku na další vyšetření a její mysl byla rozpolcená mezi odhodláním a pochybnostmi. Ve vzduchu byla cítit směs dezinfekce a čerstvého jarního vzduchu, který pronikal otevřeným oknem čekárny. I když se jí slzy draly do očí, její krok byl odhodlaný.
Pak prošla chodbou konzervatoře s rychlými, soustředěnými kroky. Stěny lemovaly nástěnky s oznámeními o blížících se koncertech, mezi nimi i plakát s názvem „Ročníkový koncert 3. ročníku“ a seznamem účinkujících – vedle jejího jména veliký otazník. Byla odhodlaná cvičit, dokud bude schopná. Dokud ji bolest nezastaví. Vstoupila do své obvyklé zkušebny – malé místnosti s jedinou židlí, notovým stojanem a starým pianinem v rohu. Na poličce v rohu stály opotřebované metronomy, jejich tikot už dávno nebyl přesný. Byli to tiší svědkové mnoha hodin tvrdé práce.
Opatrně si posadila akordeon na klín, jeho měch zasyčel, když ho přitiskla k hrudi. Prsty pomalu přejížděla po klávesnici, nejprve opatrně, pak stále plynuleji, jak se její ruce dostávaly do rytmu.
Začala skladbou, kterou jí navrhl Koudelka. Byla to jednoduchá, ale emotivní romská melodie, která vyžadovala důraz na cit a přesné přechody mezi tóny. Levá ruka pracovala jako stroj, přesná a pevná, ale pravá – s omezeným a bolestivým palcem – se pohybovala nejistěji. Po několika minutách cvičení cítila, jak se jí ruka začíná třást.
„Ještě jednou,“ zašeptala si pro sebe a spustila znovu.
Bolest se pomalu vracela, tupá a pulzující, nejprve jen jako vzdálené varování, ale s každým dalším taktem intenzivnější. Když se pokusila o složitější pasáž, její prsty se zadrhly a tóny se spojily do nepříjemného vrzání. Frustrovaně zastavila, položila ruce do klína a zhluboka se nadechla.
„Natálie?“ ozval se od dveří známý hlas.
Zvedla hlavu a spatřila Koudelku. Stál tam, v ruce hrnek s kávou, jeho unavený obličej však nesl výraz starostlivého učitele.
„Jak to jde?“ zeptal se a vešel dovnitř.
„Snažím se,“ odpověděla a pokrčila rameny. „Ale po chvíli… prostě nemůžu. Palec bolí a nedělá to, co chci.“
Koudelka přikývl a posadil se na židli vedle ní. „Musíš být opatrná. Vím, že chceš koncert zvládnout, ale nemá smysl se ničit. Dej si pauzu.“
„Ale já musím cvičit,“ odpověděla naléhavě. „Jinak to nezvládnu.“
„Zvládneš,“ řekl Koudelka klidně. „Ale jen pokud se šetříš. Dáš si pět minut pauzu a pak zkusíš něco jednoduššího.“
Natálie přikývla, i když se v ní mísil vztek s vděčností.
Po škole se sešla s Eliškou a Nikolou v Lužáneckém parku. Bylo pozdní odpoledne, a přestože slunce stále hřálo, chladný vítr naznačoval blížící se večer. Seděly na lavičce u jezírka, každá s kelímkem kávy z nedalekého stánku.
„Tak co kontrola?“ zeptala se Eliška a natáhla se pro Natáliin kelímek, aby ochutnala její kávu.
Natálie pokrčila rameny. „Lepší už to nebude. A jestli mi budou muset vyndat šroub, čeká mě nanovo dlaha a rehabilitace.“
„To nezní dobře,“ řekla Nikola tiše. „A co koncert? Myslíš, že to zvládneš?“
„Musím,“ odpověděla Natálie rozhodně. „Ale přiznávám, že se bojím. Každý den cítím, jak moje ruka slábne. Jsem unavená. Je to fakt nával teď.“
Eliška ji vzala za ruku. „Naty, ty to zvládneš. Jestli někdo může zahrát tak, že to všem vyrazí dech, jsi to ty.“
O hodinu později se Natálie potkala s Matoušem v jejich oblíbené kavárně. Ten už na ni čekal u stolku u okna, před sebou rozevřený notebook a několik rozepsaných poznámek ke své bakalářce. Když ji spatřil, usmál se a zavřel počítač.
„Tak jak u doktora?“ zeptal se hned, když si přisedla.
„No … ne moc dobře,“ přiznala. „Palec už nikdy nebude jak dřív. A ještě možná budou muset vyndat jeden šroub.“
„Tak to je mi moc líto,“ řekl tiše. „Ale pořád jsi to ty, Natynko. I když se věci mění, tvoje hudba neztratí hlas.“
Jeho slova ji dojala. Natálie se na něj usmála a opřela se o stůl. „Díky, Maťo. Ani nevíš, jak moc to pro mě znamená.“
Když se vrátila domů, byla už tma.
„Natálko, už jsi doma?“ ozval se z obýváku František. „Dobré teda?“
„Jo,“ odpověděla stručně a pověsila věci na věšák. Snažila se o úsměv, ale v jejím hlase byla cítit únava, kterou nešlo přehlédnout.
Vešla do obýváku, kde na ni čekal teplý, útulný chaos. Vanesa seděla u stolu se svými pastelkami a skicákem rozloženými kolem sebe. Koupila jí je Natálie z peněz za hraní, co vydělala ještě před úrazem. Aby i její sestra měla to, co ostatní děti považují za samozřejmost. Marika skládala prádlo na pohovce a František ladil svoji harmoniku. Jen Davida nebylo nikde vidět, asi se schoval ve svém pokoji.
„Docela dobré,“ odpověděla s úsměvem. Nechtěla je zatěžovat podrobnostmi. „Můžu na chvíli sednout?“
„Jasné,“ řekl František a posunul se na pohovce.
Natálie si k otci přisedla a opřela si hlavu o jeho rameno.
„A jak teda?“ ozvala se i Marika a na okamžik se zastavila uprostřed skládání trička.
„Dalo se,“ zalhala Natálie.
František na ni letmo pohlédl a okamžitě poznal, že něco není v pořádku. Pohladil ji po vlasech a políbil na čelo. „Natálko, čhajori, co je?“ zeptal se vážně, ale jeho hlas byl jemný.
„Nic, tati,“ odpověděla rychle a odvrátila pohled.
„Natálo,“ ozvala se Marika přísněji, „to my dva známe. Ked povíš ‚nic‘, znamena to ‚neco‘.“
Natálie se zhluboka nadechla a dlouhé vteřiny váhala, než pomalu promluvila: „Doktor řikal… že ruka už nikdy nebude jak dřív.“
František se zamračil, zatímco Marika položila poslední kus prádla na hromádku a přešla k pohovce.
„Akože jak?“ zeptala se Marika a posadila se vedle ní. „Ale … hrat možeš, či?“
„Zatím,“ odpověděla Natálie. „Ale je to těžké. Bolí to a… nemám skoro žádnou sílu. Doktor říkal, že budou muset vyndat jeden šroub, protože tlačí na nerv. Ale to znamená zas dlahu a další rehabilitace. A já… teď nemůžu. Bo koncert!“
„A pak?“ zeptal se František.
„Pak se to možná zlepší. Ale nikdy už to prej nebude jak předtím,“ odpověděla tiše.
Marika jí položila ruku na koleno. „Čhajori moja, proč jsi nam to nepovedala hneď?“
„Nechtěla jsem vás zatěžovat,“ přiznala Natálie a v jejích očích se zaleskly slzy. „Vím, že to ani pro vás není lehké. Ani pro mě ne. Ale musím ten koncert zvládnout. Prostě musím!“
František si ji k sobě jemně přitiskl. „Natálko, ty to zvládneš. Vím to. A jestli někdo može hrat aj s takovýma omezeníma, tak jedině ty. Ale musiš se šetřit! Chapeš?“
„Já vím,“ přikývla Natálie, ale její hlas zněl stále roztřeseně.
Vanesa se na chvíli přestala věnovat kreslení a zamyšleně se na ni podívala. „Budeš eště hrat ty hezké písničky? Ty, co nám zpíváš?“ zeptala se dětsky nevinným tónem.
Natálie se usmála a otřela si slzy. „Budu, Vany! Jenom mi to teďkom trvá trochu dýl.“
Marika ji objala kolem ramen. „To zvládneš, čhajori. Ale pamatuj, zdravi je víc jak dajaky koncert. Jestli se budeš přepínat, može to byt aj horše.“
„Já vím, mami,“ odpověděla Natálie a položila hlavu na její rameno.
Po chvíli ticha se František vrátil ke své harmonice a začal hrát tichou, klidnou melodii. Natálie seděla mezi Marikou a Vanesou a cítila, že není sama. Její rodina tu bude vždycky pro ni, bez ohledu na to, co ji čeká.
Další večer patřil nákupům. Matouš zaparkoval své auto na okraji rušného parkoviště obchodního domu. Natálie a David vystoupili, každý se svými plány na nákup. David měl na sobě sportovní bundu a džínsy, zatímco Natálie si oblékla jednoduchou mikinu a tepláky. Její tvář byla odhodlaná, ale klidná, zatímco Davidova energie byla znatelně živější – těšil se na nová bezdrátová sluchátka, která měl v úmyslu si koupit.
„Takže já jdu na elektro a vy dva na potraviny?“ zeptal se David s úsměvem.
„Přesně,“ odpověděl Matouš a podíval se na hodinky. „Sejdeme se za půl hodiny u hlavního vchodu.“
„Dobre,“ kývl David a zmizel v davu.
Natálie a Matouš se vydali opačným směrem nakoupit domů něco k jídlu.
David vstoupil do prodejny elektro, rozhlédl se a zamířil k regálu se sluchátky. Očima přelétal různé modely, porovnával ceny a parametry a když se rozhodl, že si jedno vybere, otočil se za prodavačem.
Mezitím si ho všiml personál. Jeden z prodavačů, vysoký muž se strništěm na tváři, zúžil oči. „Pozor tam na toho smrada,“ zamumlal ke svému kolegovi.
David mezitím bloumal po prodejně koho se zeptat o radu.
Náhle se za jeho zády ozval hlas: „Hej, stůj ty parchante! Počkej!“
Otočil se a uviděl dva členy ostrahy, kteří k němu rázně mířili. S úlekem v očích zrychlil krok, ale než stačil cokoliv říct, zkroutil mu jeden z mužů ruku za záda a druhý ho přitlačil ke zdi.
„Co děláte, vy buzny?!“ vykřikl David, zmatený a vyděšený.
„Kde máš ten telefon, ten i-phone cos vzal, ty hajzle?“ zavrčel jeden z členů ostrahy, jeho hlas byl plný podezření.
„Jaký telefon?! Nic jsem nevzal!“ bránil se David, ale ostraha už ho začala prohledávat. Jejich ruce mu hrubě šacovaly kapsy bundy i kalhot, zatímco ho stále tiskli ke zdi.
„Cigoši si vždycky něco najdou,“ pronesl jeden z nich.
„Cože?! Já ale nic neukrad!“ Davidova tvář byla rudá vztekem, ale i ponížením. Pokoušel se vyprostit, škubal sebou a kroutil se, jak jen mohl, ale jejich stisk byl pevný.
Když prošli všechny jeho kapsy, zjistili, že žádný ukradený i-phone u sebe nemá. Jeden z prodavačů se mezitím rozhlédl kolem regálu, aby zjistil, co se stalo.
„Hele! Tady je!“ zvolal. „Akorát u jiného regálu.“
Ostraha Davida konečně pustila, ale ani jeden z mužů neřekl nic, co by se podobalo omluvě. Jen se odvrátili, zatímco David si mnul zápěstí a snažil se ovládnout svůj vztek.
„To si jako děláte prdel!“ řekl nahlas. „Omluvíte se aspoň?!“
Nikdo neodpověděl. Prodavač se tvářil, jako by tam ani nebyl. Ostraha jen pokrčila rameny a odešla.
David zůstal zmateně stát na místě, třásl se vztekem a ponížením. Pichlavé a pohrdavé pohledy ostatních zákazníků zasazovaly jeho hrdosti další ránu.
Natálie a Matouš už dávno dokončili svůj nákup a čekali u hlavního vchodu. Matouš už nervózně pokukoval na hodinky.
„Bože, to mu tak dlouho trvá vybrat jedny sluchátka?“ koulela očima Natálie a rozhlížela se kolem.
Když se David konečně objevil, jeho tvář byla rudá vzteky a oči planuly hněvem.
„Davčo, co je?“ zeptala se, když se k nim přiblížil.
Z Davida hned všechno vytrysklo. „V elektro mě obvinili, že kradu! Dva kokoti mě přitlačili ke zdi, šacovali jak ňákýho kriminálníka! Jenom jsem si vybíral sluchátka!“
Natálie ztuhla, její oči se rozšířily šokem. „Cože?!“
Matouš sevřel ruce v pěst, jeho výraz byl tvrdý a čelist pevně sevřená. „A našli toho, kdo to opravdu udělal?“
„Nebyl tam nikdo iný! Nikdo nic neukrad! Přendali si to inde. A ani se neomluvili!“ Davidův hlas se třásl vzteky.
Natálie cítila, jak jí po těle přejel hněv a smutek zároveň. Popadla Davida za ruku a podívala se mu do očí. „To je strašný… promiň, že jsme nebyli s tebou!“
David se jí vytrhl. „To není tvoja vina! To je jich chyba! Oni se tak chovají! Ke každému, kdo vypadá jak my!“
Matouš přistoupil blíž, jeho pohled byl soustředěný a hlas pevný. „Jo, máš naprostou pravdu. To, co udělali, bylo špatné. Nezasloužil sis to. A oni by za to měli nést odpovědnost.“
David na něj pohlédl, jeho výraz byl stále tvrdý. „Nesou hovno, Maťo! Ser na to, more! To je prostě tak. Náš svět.“
Matouš mlčel, ale jeho výraz naznačoval, že uvnitř v něm vře vztek. Pak se otočil k Natálii. „Musíme něco udělat. Toto jim přece nemůže jen tak projít.“
Kývla, ale její hlas byl tichý. „A co jako chceš dělat? Ti se nikdy nezmění! Davčo, ty jsi v pořádku?“
„Ale jo,“ odpověděl David, ale jeho hlas byl zahořklý. „Jestli se to stane znova, už se nebudu bránit jen slovama.“
Matouš přemýšlel. Když dorazil k autu, náhle se zastavil a opřel se rukama o kapotu. „Ne,“ řekl rozhodně, „to nenechám jen tak. Vrátíme se tam.“
Natálie na něj pohlédla, její tvář byla plná rozpaků. „Maťulko, k čemu nám to bude? Ti se neomluví!“
„Natynko, nemůžeme to přece jen tak přejít,“ odpověděl, jeho hlas byl pevný a oči planuly odhodláním. „Pokud jim neukážeme, že jejich chování má důsledky, budou si myslet, že si můžou dovolit cokoliv.“
David zaváhal, ale nakonec pokrčil rameny. „Já nevím. Co jim mám jako říct? Že chcu omluvu? Se budou jen smát.“
„Ty neříkej nic,“ ujistil ho Matouš. „Mluvím já.“
Po chvíli ticha Natálie přikývla. „Dobré, jdeme,“ řekla, ačkoliv v jejím hlase bylo cítit napětí.
Vešli do prodejny. Matouš se rozhlédl a zamířil přímo k pultu, kde stáli prodavači. Natálie a David kráčeli za ním, obezřetně a nejistě.
„Dobrý den,“ začal klidným, ale ostrým tónem. „Rád bych se zeptal, proč vaše ostraha a personál neprávem obvinili tady mého kamaráda z krádeže a zacházeli s ním jako se zločincem.“
Vedoucí směny, muž středního věku s krátkými vlasy a neutrálním výrazem, zvedl obočí. „Promiňte, ale o ničem takovém nevím,“ odpověděl stroze.
„Opravdu?“ pokračoval Matouš. „Protože tady před necelou půlhodinou hledal sluchátka, když na něj bezdůvodně zaútočila vaše ostraha. Chci omluvu. Teď hned namístě.“
Prodavač pokrčil rameny. „Milý pane, pokud se něco takového stalo, určitě bychom o tom věděli. Ale nikdo z našich zaměstnanců nic nehlásil. Asi jste si spletl obchod.“
David udělal krok vpřed a už se neudržel. „Tak spletl obchod, jo?! Tady jsem byl, u vás! Přitlačili mě ke zdi, šacovali mě, nadávali mi. Přesně tam! Si asi vymýšlím, né?“
Prodavač se tvářil nezaujatě. „Promiňte, ale vidím vás poprvé. Nikdo z nás nikoho z ničeho neobvinil. Jestli máte stížnost, podejte si ji písemně.“
Natálie se zhluboka nadechla, její tvář byla rudá vzteky. „Oni tě klidně obviní a teď si ani nepřipustí chybu,“ zašeptala Davidovi.
„To známe,“ dodal David tiše.
Matouš se znovu obrátil na prodavače, jeho hlas teď zněl ostřeji: „To je váš přístup? Popírat, co se stalo? Mám plné právo sdělit ostatním zákazníkům, jak tady zacházíte s lidmi.“
Prodavač neústupně zavrtěl hlavou. „Stížnosti podávejte pouze standardně, písemnou formou.“
Matouš si ho chvíli měřil pohledem. Pak se otočil na Natálii a Davida. „To nemá cenu,“ řekl nakonec.
„Víš ty co? Zdechni, kriple!“ častoval prodavače při odchodu David.
Když opustili obchod, David vztekle kopl do kamínku na chodníku. „Říkal jsem ti to! Nikdy nepřiznají chybu!“
„Nechat to být je ještě horší,“ odpověděl Matouš tiše.
„A k čemu to celé bylo,“ řekla Natálie a sevřela ruce do pěstí. „Mám chuť se tam vrátit a udělat tam scénu!“
Matouš přikývl a otevřel dveře auta. „Je mi to líto, Davide,“ řekl, když všichni nasedli.
David seděl vzadu, opřel se o sedadlo a zamyšleně hleděl z okna. „Já vím. Ale toto je prostě náš život. Ať uděláš, co chceš, nic nezměníš.“
Matouš se odmlčel, pak zapnul motor. „Změníš. Akorát ne přes noc.“
Natálie mu stiskla ruku a tiše řekla: „Díky, Maťo! Aspoň někdo se nás zastal.“
V autě vládlo tíživé ticho. Matouš se soustředil na řízení, zatímco David seděl vzadu. Natálie se několikrát otočila na Matouše, chtěla něco říct, ale nenacházela slov.
Až když dojeli zpět do Oslavan, Matouš konečně promluvil. „Tohle mě jen utvrdilo v tom, jak moc je svět nespravedlivý. A Davide, jestli budeš někdy potřebovat pomoc, jsem tady. S čímkoliv.“
David se na něj podíval a poprvé od incidentu se slabě usmál. „Dík, Maťo.“
Matouš zastavil auto před domem Polhošových a vypnul motor.
„A jsme doma,“ oznámil Matouš tiše.
David rychle vystoupil a zabouchl dveře, aniž by něco řekl. Jeho pohyby byly rychlé, jako by se chtěl co nejrychleji schovat před celým světem.
„Davide,“ zavolala za ním Natálie, když se otočil směrem k domu. „Všecko ok?“
David jen přikývl, ale ani se neohlédl.
Matouš se podíval na Natálii na sedadle spolujezdce. Její obličej byl napjatý a oči plné smutku.
„Měl to dneska těžký, chudák,“ řekla potichu, hledíc do země.
„Jo … vím,“ odpověděl Matouš a položil jí ruku na rameno. „To zvládne. Je to silný kluk.“
„Není fér, že to musí zažívat,“ odvětila Natálie, její hlas zněl zlomeně. „Nikdo by neměl. A už vůbec ne v patnácti. Je ještě skoro děcko!“
„To máš recht,“ řekl Matouš a opřel se hlavou o volant. „Aspoň ví, že má tebe. A mě.“
Natálie se na něj podívala, její oči byly vlhké. „Moc děkuju, žes to zkusil vyřešit! I když to nešlo.“
„To byla jen malá bitva,“ odpověděl s mírným úsměvem. „Válku vyhrajeme jindy.“
Natálie vstoupila do domu. Marika seděla v kuchyni u stolu a míchala horký čaj. Na stole byly zbytky večeře – kousek chleba a prázdný talíř po polévce.
„Tak co? Jak to šlo?“ zeptala se znervózněná Marika.
Natálie se posadila ke stolu a sklonila hlavu. „Davida v obchodě obvinili z krádeže,“ řekla bez obalu.
„Co?“ Marika prudce odložila lžíci. „Co? On akože neco vzal?“
„Né, mami,“ odpověděla ostře. „Nic nevzal, samozřejmě. Jen vybíral sluchátka. Oni ho hned přitlačili ke zdi, šacovali ho a nadávali mu.“
Marika se zamračila, její tvář byla plná obav a zlosti. „Našeho Davida? Len tak po gzichtě?“
„Přesně tak,“ potvrdila Natálie a podívala se jí přímo do očí.
V tu chvíli do kuchyně vešel i František. „Co je?“ zeptal se a posadil se ke stolu.
František poslouchal všechno znovu s narůstajícím vztekem. „To je haňba! Haňba, říkam! A ty, Maťo? Co tys dělal?!“ obrátil se káravě na Matouše, který právě vešel do místnosti.
„Zkusil jsem to řešit, ale… nikdo se ani neomluvil,“ odpověděl Matouš. „Popřeli, že by se něco stalo.“
František si ztěžka povzdechl a pak silně udeřil pěstí do stolu. „Dycky to same! To se nikdy nezměni.“
Marika položila ruku na jeho rameno. „Fero, ukľudni še. Natála a Maťo aspoň buli pri ňom.“
I David vešel do kuchyně, na sobě ještě bundu, kterou si zapomněl sundat. Jeho tvář byla stále napjatá.
„Davčo,“ oslovila ho Marika jemně. „Sadkaj. Čaj dáš?“
„Ne,“ odsekl David a opřel se o rám dveří. „Jsem unavenej. To zvládnu. Nemusíte se o mě bát.“
Natálie se postavila a přistoupila k němu. „Davide, nejsi na to sám. Když se něco stane, řekni nám to. Jsme rodina.“
David kývl, ale zůstal stát u dveří. „Díky. Ale teď… teď jdu ležet.“
Když odešel, zůstali v kuchyni jen Matouš, Natálie a její rodiče.
„Dyť to neide,“ řekla Marika a sklonila hlavu. „Nemožou na nás furt tak útočit.“
„Ale co možem dělat? My?“ zeptal se František, jeho hlas byl plný rezignace.
„Určitě to nesmíme vzdát,“ odpověděl Matouš pevně. „Nikdy se nesmíříme s tím, že toto je v pořádku.“
Natálie se na něj usmála, i když v jejích očích byly stopy smutku. „Díky, Maťo. Že seš s náma.“
Marika se podívala na Matouše a s náznakem vděčnosti přikývla. „Máš dobre srdiečko. Snad ti to vydrží.“
„A mám snad na výběr?“ povzdechl si.
Hlasité předčítání
