Krakatit

VIII.

Někdo ho zatahal za rukáv. „Nu, nu,“ povídá ten někdo, „už bychom nemuseli spát, co?“ Prokop otevřel oči a viděl starého pána, má růžovou pleš a bílou bradu, zlaté brejličky na čele a náramně čilý koukej. „Už nespěte, velectěný,“ povídá, „už toho je dost; nebo se probudíte na onom světě.“

Prokop si chmurně prohlížel starého pána; chtělo se mu totiž dřímat. „Co chcete?“ ozval se vzdorovitě. „A… s kým mám tu čest?“

Starý pán se dal do smíchu. „Prosím, doktor Tomeš. Vy jste mne neráčil dosud vzít na vědomí, co? Ale nic si z toho nedělejte. Tak co, jak se máme?“

„Prokop,“ ozval se nemocný nevlídně.

„Tak, tak,“ povídal doktor spokojeně. „A já jsem si myslel, že jste Šípková Růženka. A teď, pane inženýre,“ řekl čile, „se na vás musíme podívat. No, neškareďte se.“ Vyeskamotoval mu z podpaží teploměr a libě zachrochtal. „Třicet pět osm. Človíčku, vy jste jako moucha. Musíme vás nakrmit, co? Nehýbejte se.“

Prokop cítil na prsou hladkou pleš a studené ucho, jak mu jezdí od ramene k rameni, od břicha k hrdlu za povzbuzujícího broukání.

„No, sláva,“ řekl konečně doktor a nasadil si brejle na oči. „Napravo vám to drobátko rachotí, a srdce – no, to se urovná, že?“ Naklonil se k Prokopovi, drbal ho prsty ve vlasech a přitom mu palcem zvedal a zase zatlačoval oční víčka. „Nespat už, víme?“ mluvil a přitom mu něco zkoumal na zorničkách. „Dostaneme knížky a budeme číst. Sníme něco, vypijeme skleničku vína a – nehýbejte se! Já vás neukousnu.“

„Co mně je?“ ptal se Prokop nesměle.

Doktor se vztyčil. „No, nic už. Poslechněte, kde jste se tady vzal?“

„Kde tady?“

„Tady, v Týnici. Sebrali jsme vás na podlaze a… Odkud jste, člověče, přišel?“

„Já nevím. Z Prahy, ne?“ vzpomínal Prokop.

Doktor potřásl hlavou. „Vlakem z Prahy! Se zápalem mozkových blan! Měl jste rozum? Víte, co to vůbec je?“

„Co?“

„Meningitis. Spací forma. A k tomu zápal plic. Čtyřicet celých, he? Kamaráde, s něčím takovým se nejezdí na výlety. A víte, že – nu, ukažte honem pravou ruku!“

„To… to bylo jen škrábnutí,“ hájil se Prokop.

„Pěkné škrábnutí. Otrava krve, rozumíte? Až budete zdráv, řeknu vám, že jste byl… že jste byl osel. Odpusťte,“ řekl s důstojným rozhořčením, „málem bych byl řekl něco horšího. Vzdělaný člověk, a neví, že toho má v sobě na trojí exitus! Jak jste se vůbec mohl držet na nohou?“

„Já nevím,“ šeptal Prokop zahanbeně.

Doktor chtěl hubovat dál, ale zavrčel jen a mávl rukou. „A jak se cítíte?“ začal přísně. „Trochu pitomý, ne? Žádná paměť, co? A tady, tady nějak,“ ťukal si na čelo, „nějaký slabý, že?“

Prokop mlčel.

„Tak tedy, pane inženýre,“ spustil doktor. „Z toho si nic nedělat. Nějaký čásek to potrvá, co? Rozumíte mi? Nesmíte si namáhat hlavu. Nemyslet. To se vrátí… po kouskách. Jen přechodná porucha, slabá amence[7], rozumíte mi? To přejde samo od sebe, co? Rozumíte mi?“

Doktor křičel, potil se a rozčiloval se, jako by se hádal s hluchoněmým. Prokop se na něj pozorně díval, a ozval se klidně: „Já tedy zůstanu slabomyslný?“

„Ale ne, ne,“ rozčiloval se doktor. „Naprosto vyloučeno. Ale prostě… po nějakou dobu… porucha paměti, roztržitost, únava a takové ty příznaky, rozumíte mi? Poruchy v koordinaci, chápete? Odpočívat. Klid. Nic nedělat. Velectěný, děkujte pánubohu, že jste to vůbec přečkal.“

„Přečkal,“ ozval se po chvíli a radostně zatroubil do kapesníku. „Poslechněte, takový případ jsem ještě neměl. Vy jste sem přišel pěkně v deliriu, praštil jste sebou na zem, a finis, poroučím se vám. Co jsem měl s vámi dělat? Do nemocnice je daleko, a holka nad vámi tento, brečela… a vůbec, přišel jste jako host k… Jirkovi, k synovi, no ne? Tak jsme si vás tu nechali, rozumíte mi? Nu, nám to nevadí. Ale takového zábavného hosta jsem ještě neviděl. Dvacet dní prospat, pěkně děkuju! Když vám kolega primář řezal ruku, ani jste se neráčil probudit, co? Tichý pacient, namouduši. No, to už je jedno. Jen když jste z toho venku, člověče.“ Doktor se plácl hlučně do stehna. „U čerta, nespěte už! Pane, hej, pane, mohl byste usnout nadobro, slyšíte? U všech všudy, hleďte se trochu přemáhat! Nechte toho, slyšíte?“

Prokop chabě kývl; cítil, že se nějaké závoje přetahují mezi ním a skutečností, že se vše obestírá, kalí a tichne.

„Andulo,“ slyšel zdáli rozčilený hlas, „víno! dones víno!“ Nějaké rychlé kroky, hovor jakoby pod vodou, a chladivá chuť vína mu stékala do hrdla. Otevřel oči a viděl nad sebou skloněné děvče. „Nesmíte spát,“ povídá děvče rozechvěně, a její předlouhé řasy mžikají, jako když srdce tluče.

„Já už nebudu,“ omlouvá se Prokop pokorně.

„To bych si vyprosil, velectěný,“ lomozil doktor u pelestě. „Přijede sem z města primář extra na konzultaci; ať vidí, že my felčaři venku taky něco umíme, no ne? Musíte se pěkně držet.“ S neobyčejnou obratností zvedl Prokopa a shrnul mu za záda polštáře. „Tak, teď bude pán sedět; a spaní si nechá až po obědě, že? Já musím do ordinace. A ty, Ando, si tady sedni a něco žvaň; jindy ti huba jede jako trakař, co? A kdyby chtěl spát, zavolej mne; já už si to s ním vyřídím.“ Ve dveřích se obrátil a zavrčel: „Ale… mám radost, rozumíte? Co? Tak pozor!“

Prokopovy oči se svezly na dívku. Seděla opodál, ruce v klíně, a při bohu nevěděla, o čem mluvit. Tak, teď zvedla hlavu a pootevřela ústa; slyšme, co z ní vyletí; ale zatím se jenom zastyděla, spolkla to a sklopila hlavu ještě níž; je vidět jen dlouhé řasy, jak se chvějí nad líčkem.

„Tati je tak prudký,“ ozvala se konečně. „On je tak zvyklý křičet… vadit se… s pacienty…“ Látka jí bohužel došla; zato – jako na zavolanou – ocitla se jí v prstech zástěra a nechala se dlouho a všelijak zajímavě skládat, za pozorného mžikání ohnutých řas.

„Co to řinčí?“ optal se Prokop po delší době.

Obrátila hlavu k oknu; má pěkné světlé vlasy, jež jí ozařují čelo, a šťavnaté světélko na vlhké puse. „To jsou krávy,“ povídá s úlevou. „Tam je panský dvůr, víte? Tenhle dům taky patří k panství. Tati má koně a kočárek… Jmenuje se Fricek.“

„Kdo?“

„Ten kůň. Vy jste nebyl nikdy v Týnici, že? Tady nic není. Jen aleje a pole… Dokud byla živa maminka, tak tu bylo veseleji; to sem jezdil náš Jirka… Už tu nebyl přes rok; pohádal se s tatim a… ani nepíše. Ani se o něm u nás nesmí mluvit – Vídáte ho často?“

Prokop rozhodně zavrtěl hlavou.

Děvče vzdychlo a zamyslilo se. „On je… já nevím. Takový divný. Jen tu chodil s rukama v kapsách a zíval… Já vím, že tu nic není; ale přec… Tati je taky rád, že jste zůstal u nás,“ zakončila rychle a trochu nesouvisle.

Někde venku se chraptivě a směšně rozkřikl mladý kohoutek. Najednou se tam dole strhlo jakési slepičí rozčilení, bylo slyšet divoké „ko-ko-ko-“ a vítězně kvikající štěkot psiska. Děvče vyskočilo. „Honzík honí slepice!“ Ale hned si zase sedla, odhodlána ponechat slípky jejich osudu. Bylo příjemné a jasné ticho.

„Já nevím, o čem povídat,“ řekla po chvíli s nejkrásnější prostotou. „Já vám přečtu noviny, chcete?“

Prokop se usmál. A už tu byla s novinami a pustila se odvážně do úvodníku. Finanční rovnováha, státní rozpočet, nekrytý úvěr… Líbezný a nejistý hlásek odříkával klidně ty nesmírně vážné věci, a Prokopovi, jenž naprosto neposlouchal, bylo lépe, než kdyby hluboce spal.