Krakatit

XV.

Jakmile přistál v Praze, hnal se do Tomšova bytu. U Muzea se zarazil: Zatraceně, kde vlastně Tomeš bydlí? Šel jsem, ano, šel jsem tehdy, otřásán zimnicí, na dráhu podle Muzea; ale odkud? Z které ulice? Zuře a klna bloudil Prokop kolem Muzea, hledaje pravděpodobný směr; nenašel nic, i pustil se na policejní ředitelství, oddělení dotazy. Jiří Tomeš, listoval zaprášený oficiál v knihách, inženýr Tomeš Jiří, to je prosím na Smíchově, ulice ta a ta. Byla to patrně stará adresa. Nicméně letěl Prokop na Smíchov do ulice té a té. Domovník kroutil hlavou, když se ho ptal po Jiřím Tomši. Toť že tu ten jistý bydlel, ale už víc než před rokem; kde bydlí teď, neví nikdo; ostatně nechal tu po sobě všelijaké dluhy –

Zdrcen zalezl Prokop do nějaké kavárny. „KRAKATIT,“ padlo mu do očí na zadní stránce novin. „Ing. P. ať udá svou adresu. Carson, hl. p.“ Nuže, jistě ví o Tomšovi ten jistý Carson: už to tak je, že je mezi nimi jakási souvislost. Dobře tedy, tady je lístek: „Carson, hlavní pošta. Přijďte zítra v poledne do kavárny té a té. Ing. Prokop.“ Jen to napsal, a už ho napadla nová myšlenka: totiž dluhy. Sebral se a utíkal k soudu, oddělení pro pohledávky. A hle, zde tuze dobře znali adresu pana Tomše: celá hromada nedoručitelných obsílek, soudních upomínek a tak dále; ale zdá se, že ten jistý Tomeš Jiří zmizel beze stopy a zejména bez udání nynějšího pobytu. Přesto se vrhl Prokop za novou adresou. Domovnice, osvěžena slušnou odměnou, hned poznala Prokopa, že tu jednou přespal; i spustila přeochotně, že pan inženýr Tomeš je šejdíř a darebák; dále, že zrovna tehdy v noci odejel a nechal tu jeho, pána, jí domovnici na starost; že ona třikrát přišla nahoru se optat, potřebuje-li čeho, ale že on, pán, jen pořád spal a mluvil ze spaní, a pak odpoledne zmizel. A kdeže jářku je pan Tomeš? Inu, tenkrát tedy odejel a nechal tu všecko stát a ležet a ještě se nevrátil; jen poslal peníze odněkud z ciziny, ale je už zas dlužen za nový kvartál. Prý mu prodají v soudní dražbě svršky, nepřihlásí-li se do konce měsíce. Nadělal prý dluhů asi za čtvrt milionu, nu, a utekl. Prokop podrobil výtečnou ženu křížovému výslechu: je-li jí co známo o nějaké paničce, která prý měla s panem Tomšem poměr, kdo sem chodíval a podobně. Domovnice nevěděla dohromady nic; co se týče ženských, chodilo jich sem asi dvacet, takové se závojem na hubě, i jinačí, našminkované a všelijaké; říkám vám, byla to ostuda po celé ulici. Prokop jí tedy zaplatil dlužný kvartál ze svého, a za to dostal klíč od Tomšova bytu.

Bylo tam cítit jakousi ztuchlinu bytu dlouho neužívaného a skoro odumřelého. Teprve teď si Prokop všiml divné nádhery místa, kde zápasil s horečkou. Všude perské koberce a bucharské či jaké polštáře, na stěnách nahoty a gobelíny, orient a klubovky, toaletní stůl subrety a koupelna prvotřídní prostitutky, směs přepychu a sprostoty, smilstva a lajdáctví. A zde, uprostřed všech těch svinstev, stála tehdy ona tisknouc k prsoum balíček; upírá čisté, hořeplné oči k zemi, a teď, bože můj, je zvedá v statečné a ryzí důvěře… Proboha, co si musela o mně myslet, když mne potkala v tomhle pelechu! Musím ji nalézt, aspoň… aspoň proto, abych jí vrátil její peníze; i kdyby nešlo o nic jiného, o nic většího… Je naprosto nutno ji nalézt!

To se lehko řekne; ale jak? Prokop si hryzl rty v úporném přemýšlení. Kdybych aspoň věděl, kde hledat Jirku, říkal si; konečně padl na hromadu korespondence, která tu čekala na Tomše. Většinou to byly, jak zřejmo, obchodní dopisy, patrně samé účty. Pak několik soukromých listů, jež obracel a očichával váhaje. Možná, možná že v některém je nějaká stopa, adresa nebo cokoliv, co by jej vedlo za ním… nebo za ní! Hrdinně odolával pokušení otevřít aspoň jeden dopis; ale byl tu tak sám za kalnými okny, a všechno tu zrovna vydechuje nějakou mrzkou a tajnou hanebnost. A tu, rychle polykaje všechny rozpaky, trhal Prokop obálky a četl list po listu. Účet za perské koberce, za květiny, za tři psací stroje; velmi důtklivé upomínky, aby vyúčtoval zboží dané do komise; jakési záhadné transakce týkající se koní, cizích valut a dvaceti vagónů kulatého dříví kdesi u Kremnice. Prokop nevěřil svým očím; podle těchto papírů byl Tomeš buď pašerák ve velkém, nebo agent s perskými koberci, nebo valutní spekulant, nejspíš ale všecko troje; vedle toho obchodoval s automobily, vývozními certifikáty, kancelářským nábytkem a patrně vším možným. V jednom dopise je řeč o jakýchsi dvou milionech, zatímco druhý, usmolený a psaný tužkou, hrozí žalobou pro vylákanou starožitnost (staro bili ring podědovi). Úhrnem to vypadalo na celou řadu podvodů, zpronevěru, falšování vývozních listin a jiné paragrafy, pokud tomu Prokop vůbec rozuměl; je prostě úžasné, že to dosud neprasklo. Jeden advokát stručně sděloval, že firma ta a ta podala na pana Tomše trestní oznámení pro zpronevěru čtyřiceti tisíc korun; ať se pan Tomeš ve vlastním zájmu dostaví do kanceláře atd. Prokop se zhrozil; až tohle propukne, kam až stříkne hanba těchto nevýslovných špinavostí? Vzpomněl si na tichý dům v Týnici a na tu, jež tady stála, zoufale odhodlána zachránit toho člověka. I sebral celou tu obchodní korespondenci firmy Tomeš a běžel ji spálit v kamnech. Bylo tam plno zuhelnatělých papírů. Patrně sám Tomeš týmž způsobem zjednodušoval poměry, než ujel.

Dobrá, to byly obchodní papíry; zbývá ještě několik zcela soukromých dopisů jemných anebo uboze umazaných, a nad nimi Prokop váhá znovu v palčivém studu. U všech všudy, co jiného mohu udělat? Dusil se sice hanbou, ale trhal chvatně další obálky. Zde pár lepkavých důvěrností, miláčku, vzpomínám, nová schůzka a dost. Nějaká Anna Chválová s dojemnými pravopisnými chybami sděluje, že Jeníček zemřel „na vyrážku“. Tady kdosi upozorňuje, že ví „něco, co by zajímalo na policii“, ale že by dal se sebou mluvit, a že pan Tomeš „jistě ví, jakou cenu má taková diskrétnost“; k tomu narážka na „ten dům v Břet. ul., kde pan Tomeš ví, koho má hledat, aby to zůstalo pod pokličkou“. Zas něco o jakémsi obchodě, o prodaných dluhopisech, podepsáno „Tvá Růža“. Táž Růža sděluje, že její muž odejel. Táž ruka jako na čísle 1, dopis z lázní: nic než kravské sentimentality, rozvalená erotika zralé a tučné blondýny, ocukrovaná samými ach, výčitkami a krasocity, a k tomu „drahouši“ a „divochu“ a podobné ohavnosti; Prokopovi se z toho obracel žaludek. Německý dopis, písmeno „G.“, valutní obchod, prodej ty papíry, erwarte Dich, P. S. Achtung, K. aus Hamburg eingetroffen[13]. Táž „G“, uražený a chvatný dopis, mrazivé vykání, vraťte těch deset tisíc, sonst wird K. dahinterkommen[14], hm. Prokop se k smrti styděl vnikat do navoněného přítmí těchto spodničkových záležitostí, ale teď už se nelze zastavit. Konečně čtyři dopisy signované M.: listy slzavé, horečné a trapné, z nichž dýchala těžká a vášnivá historie nějaké slepé, dusné, otrocké lásky. Byly tu úpěnlivé prosby, plazení v prachu, zoufalé inkriminace, strašné sebenabízení a ještě strašnější sebetrýzeň; zmínka o dětech, o muži, nabídka nové půjčky, nejasné narážky a přespříliš jasná zbědovanost ženy usmýkané láskou. Tohle tedy je její sestra! Prokopovi bylo, jako by viděl před sebou výsměšná a krutá ústa, pichlavé oči, panskou a zpupnou, sebevědomou, sebejistou hlavu Tomšovu: byl by do ní udeřil pěstí. Avšak nic platno: tato žalostně obnažená láska ženina mu neřekla toho nejmenšího o… o té druhé, jež dosud nemá pro něho jména a kterou jest mu hledati.

Nezbývá tedy než nalézti Tomše.