VII

Lidé z Dolních Bukviček si brzo navykli na přítomnost vznešeného mladíka i na časté návštěvy zvědavých cizinců. V přísném, střídmém a pravidelném životě Klapzubových hochů nebylo místa pro parádu a vznešenost. Waleský princ žil s nimi vskutku jako jeden z nich, v ničem se mu neulevilo, ale v ničem se mu taky neublížilo. Prvého dne si ho starý Klapzuba důkladně prohlédl, podíval se mu na svalstvo, dech i srdce, a když viděl, že princ běhá krátké i dlouhé trati jako zajíc, poklepal mu spokojeně po rameně a začal s tréninkem. Od jara do pozdního podzimku byl princ s mužstvem buď na hřišti, nebo na pochodech v lese, v zimě se trochu lyžařilo a sáňkovalo a ostatní čas se cvičilo ve stodole. Do měsíce se princ naučil tolik česky, že se s bratřími dobře dorozuměl, a pak už bylo veselo, protože těch dvanáct hochů, plných zdraví, síly a mládí, bylo samý žert a samá taškařice. A starý Klapzuba byl mezi nimi šibal nejpodšitější, ale jen když byli s denním cvičením hotovi. Při cvičení neznal úlevy a oddechu, to byla vskutku těžká dřina, po níž mnohdy pana prince celé tělo bolelo. Ale pravdu měl jeho otec, když starého Klapzubu ujišťoval, že hoch má dobré jádro. Vydržel v těžkých začátcích a za půl roku se vypracoval tak, že nebyl od pravých Klapzubů k rozeznání. Hrudník vyklenutý jako zvon, hlava lehce vztyčená, ramena pevná jako břevno, nohy pružné a ohebné v kloubech jak pro tanec, celé tělo mrštné jak kočičí a tuhé jak zubří – jaký div, že velké fotografie, uveřejňované v anglických listech, byly doprovázeny články plnými chvály a uznání pro výchovu starého Klapzuby.

A což když tento neúprosný strážce svého mužstva připustil anglického náhradníka ke skutečnému zápasu! Noviny celého světa kritizovaly jeho vystoupení a otec Klapzuba měl pro svou jedenáctku reklamu, na kterou věru ani nepomyslil. Ze všech stran se sjížděli učitelé, trenéři a všelijací odborníci, aby od Klapzubů pochytili, jak se musí hráči pro zápasy připravovat. Pochytili mnoho, ale to hlavní, v čem vězelo tajemství Klapzubů, nepostřehli. Byla to jejich duševní a citová převaha, naprostá a nezištná obětavost, s níž jeden pomáhal druhému, skutečné, ryzí bratrství, o němž starý Klapzuba jim sice nevykládal a nepřednášel, ale které mezi nimi vypěstoval a které jim především dopomáhalo k vítězství.

Znovu a znovu se nesla jejich sláva po celém světě a všude byl s nimi královský náhradník, aby zaskočil, kdykoli bylo potřeba. Žil tak s Klapzuby nerozlučně dva roky, až byl povolán zase do Anglie, aby tam pokračoval v studiích. Rozloučil se tedy srdečně, div ne s pláčem, a odjel, ale na Klapzuby zapomenouti nemohl a každé příležitosti užil, aby si s nimi zahrál. Jinak hrál pravidelně s huddersfieldským klubem a byl nejpopulárnější centrforvard[11] Anglie. Žil pořád v ovzduší sportu, a když přišel okamžik, kdy se měl ujmouti vlády, povolali ho na trůn v pravém slova smyslu z hřiště. Byla to pro něho těžká chvíle, kdy měl opustiti své klubovní kamarády a vzdáti se rušného života na zeleném trávníku.

Jeho prvním úkolem jakožto nastupujícího panovníka bylo promluviti trůnní řeč. Ministerská rada seděla celou noc, aby tento první projev nového veličenstva vypracovala. Na všechny politické okolnosti se v něm musilo pamatovat a ministři se pořádně zpotili, než to všecko sepsali a diplomaticky uhladili. Když si pak ráno ministerský předseda vyžádal u mladého krále audienci a chtěl mu nejponíženěji odevzdati znění zahajovací řeči, nové veličenstvo ho po první větě zarazilo:

„Děkuji vám, milý předsedo, ale já jsem si svou trůnní řeč již napsal sám. Možná že nebude zrovna diplomaticky vypulérovaná, ale zato bude ryze anglická.“

A Jeho Veličenstvo vytáhlo z kapsy útržkový blok a četlo:

Mým národům!

Chystajíce se slavnostně provésti svůj politický výkop, chceme dnes připomenouti svému lidu pravidla, podle nichž se budeme ve hře říditi. Je slavnou tradicí Anglie, že se vždy varovala být ofsajd. Chceme být věrni tomuto čestnému odkazu svých předků a slibujeme, že nikdy nebudeme stát ofsajd, že budeme hájiti svých barev co nejmužněji a nejpoctivěji a že všechna nebezpečí odvrátíme do autu neb nejvýše na roh. Slibujeme, že se vyvarujeme faul hry a nevystavíme svůj národ v nebezpečí válečné desítimetrovky.

Budeme usilovně pěstovati kombinaci tří vnitřních, považujíce přitom finance za nejlepšího centrforvarda a obchod a průmysl za nejlepší spojky Anglie. Budeme stále pečovati o to, aby mezi všemi řadami obyvatelstva zavládla dokonalá souhra, a dáme krátkému přízemnímu podávání přednost před dobrodružným systémem kick and rush[12]. Chceme bdíti nad tím, aby hra hlavou nebyla nijak zanedbávána, a doufáme, že po čase, až nám nebeský Soudce odpíská konec, bude skóre Anglie vysoké a každý přitom uzná, že jsme hráli hru fér.

K tomu nám dopomáhej Bůh!

Hip hip hurá, hip hip hurá, hip hip hurá!