XIII

Haló, moře! A obloha, slunce a nekonečno! Není vln v těchto dnech úpalu a dusna. Moře je mrtvo, jakoby ubito kolmými paprsky, a lodní příď marně je řeže na své nekonečné dráze. Pěna vyskočí po obou bocích lodi, dvě rýhy, do nedozírna se rozbíhající, jsou na ní zavěšeny, ale jinak je vše mrtvé a ospale nehybné. Skoro není ani znát, že se loď pohybuje; jen někdy se obzor zatemní růžovými obrysy hor, jež jsou spíše jen sen a zdání a fata morgána. Někdy se loď k nim přiblíží a šine se podle břehu. Pak je viděti žlutočervenou poušť a někdy pár palem a vesnice zpustlých domků a muže v bílých burnusech a ženy v strakatých sukních a dlouhé řady velbloudů, již běží klátivě, jeden připjat k druhému.

Klapzubové leží na lehátkách ve stínu velké marquisetty[17], hmouří oči před bolavou záplavou bílého světla a dívají se beze slova, jak před nimi míjí panoráma arabského břehu. Když dusno a mučivá žízeň dostupuje vrcholu, vzpomínají na sytou krásu Středozemního moře. Jak tehdy, před týdnem, myslili, že nevydrží v tom vedru, a jaké to vlastně bylo mírné podnebí proti tomuto peklu Rudého moře! Jak hrálo tam moře sterými barvami! Jak letěla oblohou oblaka! Jak vlny bily a rozbíjely se, jak se honily, tříštily a znovu rostly! A přivírajíce oči jdou Klapzubové vzpomínkami ještě dále zpět až k vonícím borům a šťavnatým doubravám, k paloučkům svítícím pampeliškami, k potoku, jenž od olše se vine k olši, ke hřišti v podlesí, jež nyní je zaoráno, ale u něhož stojí chaloupka se stařenou broukavě hospodařící. Ještě nikdy nebyla, chuděrka, na tak dlouho od nich opuštěna; zbyl jí už jen ten lichometný Voříšek, ale i ten už stárne, polehává a na cizí štěkává vyšeptalým štěkotem. Ještě dobře, že se těch jedenáct čiperných děvčat na nádraží zapřísáhlo, že budou střídavě jezdit do Bukviček, aby osamělou Klapzubovic maminku povyrazily a potěšily. Vždyť beztoho večer, když se mlhy položí nad luka a borky, bude maminka samotinká sedět na schůdku u dveří s rukama spuštěnýma v klín a za tryskajícími hvězdičkami bude si vymýšlet všechny ty podivné kraje, do nichž vede jejího muže a hochy poslední cesta za slávou a ctí.

To večery na palubě Princess Mary jsou jinačí. Ochlazený vzduch vyláká ze všech úkrytů společnost, vedrem a dusnem zemdlenou, žárovky se rozzáří, lodní kapela vyhrává a cestujícím nastává několik hodin společenského života. Jsou to skoro vesměs Angličané a Angličanky, a Klapzubové mají tu tedy velký sbor ctitelů. I nejsušší učitelce angličtiny, jedoucí učit na střední škole v Benaresu, zrychlí se odměřený tep anglického srdce, když slyší, že těchto jedenáct chlapíků jsou rekordmeni kopané. Hoši jsou tedy celý večer obklopeni novými známými a obdivovateli, ale nejužší přátelství uzavřel tady otec Klapzuba.

Bylo to večer toho dne, kdy vstoupili na palubu v Brindisi. Hoši opojeni novostí lodního zařízení se toulali po lodi, všechno prohlížejíce a zkoumajíce, starý Klapzuba však přenesl svou skládací židli, co mohl nejdále na příď a tam se usadil. Za chvilku přitáhl za ním ramenatý čahoun v pomačkaných šatech a ohromných botách, s lulkou, jež se nachlup podobala královské lulce Klapzubově, a spustí angličtinou, jako když vrže a skřípe a drkotá nenamazaný trakař:

„Vy jste pan Klapzuba?“

Klapzuba sebral honem všechnu svou zásobu anglických slovíček, chvilku v nich vybíral, až konečně kývl hlavou a řekl:

„Yes.“

„Já jsem kolonel Ward z indické armády,“ řekl na to čahoun, „vy se mi líbíte, a proto bych chtěl tu sedět s vámi. Co tomu říkáte, pane Klapzubo?“

Ale tohle byla už na starého Klapzubu příliš složitá řeč, slovíčka se mu zamotala, až si odlehčil, vyraziv prostě:

„Setsakra Babylón, yes.“

Načež si s kolonelem Wardem hrozně dlouho třásli pravicí. Kolonel se natáhl do své židle podle Klapzuby. Bukvičkovský tatík měl zprvu nahnáno, jak to dopadne, až se ten pán rozpovídá, ale ono nic. Kolonel jen seděl, bafčil a plival, tož Klapzuba taky seděl, bafčil a plival, a tak seděli, bafčili a plivali ve dvou. Asi za hodinu zvedl kolonel ruku, ukázal na bílého ptáka, který letěl kolem, a řekl anglicky:

„Racek.“

Klapzuba kývl hlavou:

„Yes.“

Za hodinu nato spatřil Klapzuba vynořujícího a potápějícího se delfína. Chvilku se na něho díval, pak zvedl ruku a řekl klidně:

„The ryba.“

Načež kolonel Ward pokývl vážně hlavou:

„Yes.“

A zas seděli, bafčili a plivali dál. Když se poprvé v Rudém moři přiblížili ke břehu, řekl Ward:

„Arabia.“

Klapzuba odvětil:

„Yes.“

Později ukázal Klapzuba lulkou na břeh a pravil:

„The vembloud.“

Kolonel přikývl:

„Yes.“

A tak spolu projeli jednoho jitra úžinou Adenskou a octli se v moři Arabském. To konečně zas bylo pravé moře, vzduté a rozvlněné, věčně se rvoucí a tetelící. Princess Mary se rozběhla do něho jakoby s novou chutí. Jak vyrazila z úžiny Adenské, octla se ve vlnách, kde celé ohromné vodní plochy se zvedaly a klesaly a kde příď parníku začala svůj nepřetržitý pomalý pohyb nahoru a dolů. Starý Klapzuba s kolonelem Wardem neopustili svého stanoviště. Zůstali na té houpačce, jejíž zobák byl vytrvale obrácen k jihozápadu. Odcházeli jen na jídlo a na vyspání, ale v těch krásných nocech vysedávali na přídi daleko přes půlnoc.

Až jedné takové kouzelné noci vynořila se před nimi světla a světýlka, maják vrhal své bílé a zelené pruhy, siréna se za nimi rozhoukala a kolonel Ward pravil:

„Kolombo.“

A starý Klapzuba dodal:

„The konec.“

A oba zakývali hlavami a řekli:

„Yes.“

Ráno se loučili nekonečným tisknutím rukou, beze slova. Oba cítili, že se mezi nimi utvrdilo přátelství navěky a že do své smrti nenajdou již nikoho, s kým by si tak dobře porozprávěli jako za té jízdy z Itálie na Cejlon. A nyní si zmizeli, aby se nikdy nesešli, neboť Ward odjíždí ihned kamsi do Zadní Indie a Princess Mary již večer opustila Kolombo a zamířila na Sydney.