XX

„A já vám pravím, Sparsite, že jsou to tuleni!“

„A já vám říkám, Carlssone, že jsou to delfíni!“

„Vsaďme se, Sparsite!“

„Vsaďme se, Carlssone.“

„Deset dolarů, Sparsite?“

„Deset dolarů, Carlssone.“

A pan W. B. Sparsit a pan John August Carlsson si potřásli rukama, načež znovu zamířili své triedry k oněm záhadným bodům na obzoru. Ostatní cestující na palubě Jellicoe se přidali k nim, a tak se jejich spor přenesl na všechny.

Zatím Jellicoe pokračoval ve svém houpavém prořezávání Tichého oceánu. Nevysvětlitelné černé body, jež pan Sparsit po obědě objevil, setrvávaly na svém místě a před sklem nejlepších dalekohledů vyrůstaly v záhadné plovoucí koule.

Mezi cestujícími vznikl třetí názor, že to je svazek bójí, jež bouře kdesi utrhla a zanesla až do těchto pustých končin. Ale bedlivé pozorování bójí ukázalo, že mění své postavení mezi sebou tak rychle a nepravidelně, že jde tu rozhodně o živé bytosti, ať už hrající si delfíny, nebo tuleně.

I mužstvo lodi bylo záhadou přilákáno a mluvilo po dvě hodiny o možnosti vypálit na tuleně několik ran. Kapitán Fardy vyhověl s úsměvem přání svých cestujících a otočil loď o tři čárky k severozápadu.

Od sedmnácté hodiny zavládlo na palubě ohromné rozčilení. Dalekohledy ukazovaly, že těch dvanáct tajemných bodů je dvanáct nesmírně tlustých lidí!

Jakou tragédií se sem dostali? A jakým zázrakem se tu udrželi? A jaký groteskní nápad osudu sehnal sem právě ten apoštolský počet tlusťochů? Nikdo nemohl odpověděti a fantazie cestujících pracovaly zrovna tak horečně jako lodní stroje Jellicoe. Krátce po osmnácté hodině byly spuštěny čluny. V jednom seděl pan Sparsit, v druhém pan Carlsson. Sázky nevyhrál ani ten, ani onen, ale přece jen chtěli první poznat záhadu toho, co také první objevili.

Rozluštění způsobilo největší úžas, neboť když čluny dojely, našly tu uprostřed Tichého oceánu slavné světové mužstvo Klapzubů. Aby nevyšli ze cviku, hráli tu právě se svým otcem vodní pólo…

Čímž se velká historie Klapzubovy jedenáctky končí.