II

Ještě nebylo mistrovství dohráno a již byly cizí noviny plny zpráv o Klapzubových hoších. Zpravodajové velkých sportovních listů evropských rozjížděli se do Prahy, aby spatřili onen „zázrak zeleného trávníku“, a k chudé chalupě v Dolních Bukvičkách se trousili všelijací neznámí páni v raglánech a čepicích, kteří starému Klapzubovi nabízeli zápasy v cizině. Starý Klapzuba je vyslechl, vytáhl ze stolu starý Pečírkův kalendář, poznamenal si, co mu každý z těch pánu slíbil, a pak často proseděl hodinku nad těmito zápisy. Kluci věděli, že táta pro ně něco chystá, ale neptali se ho zbytečně, dokud neměli mistrovství v kapse. Když vyhráli svůj slavný zápas se Slávií, skoupili všechny noviny, kde byly o nich sáhodlouhé články a jejich fotografie, a přivezli je mamince. Rozplakala se, chudák, jak jsou ti její kluci slavní a vážení, a děkovala pánubohu, že už to mají za sebou a že už se nemusejí dřít.

„Copak to žblabolíš, Marie?“ řekl jí na to starý Klapzuba.

„Nu, dokud byli učedníci a tovaryši,“ povídala Klapzubka, „bylo mi jich vždycky líto, jak se musejí prohánět. Teď jsou konečně mistři a mohou si odpočinout. Jako tamhle mistr Kopejtko. Pořád musel rachotit, a co se udělal pro sebe, je z něho pán a práci za něho dělají tovaryši.“

„Ježíšmarjá, Marie,“ vrtěl povážlivě hlavou Klapzuba, „vy ženské nebudete sportu jakživy rozumět! Ty si teda myslíš, že si teď najmeme jedenáct lidí, aby za nás hráli, a my že se na ně budem jen koukat?“

„To se ví, že by to bylo nejrozumnější!“

„No, to jsem jakživ neviděl, co si může taková setsakra ženská vymyslit! Teď teprve nám nastane největší starost! Kluci, pojďte sem!“

A Klapzuba vytáhl svůj kalendář, vyklepal fajfku, nasadil si na nos brejle, a kouknuv přes ně, jsou-li už všichni, povídal:

„Když jsme tak všichni pohromadě, tož se koukněte Jurovi na nos!“

Všichni se otočili na Juru a ten se hrozně začervenal. Ale na jeho nose nebylo nic vidět.

„Jen se na něj dobře podívejte,“ domlouval táta, „jak on teď nosí nos vzhůru, že dal Slávii tři branky! A vy všichni to děláte po něm. Jako by výhrou v Čechách už bylo všecko vyřízeno! Máte mistrovství první třídy, dobrá. Jste nejlepší mužstvo v zemi. Taky dobře. A tím se chcete spokojit? To myslíte, že už vám stačí nadosmrti? Já myslím, že je to velký chybus. Člověk musí pořád chtít něco víc a někam výš. Po celý život. Kdo je mistrem doma, musí chtít být i mistrem ve světě. A nesmí přestat, dokud vůbec ještě něco zbývá, čeho nedosáhl. A vám zbývá skoro všecko. Tak tedy zase ten nos spusťte a nevytahujte se, on se vždycky ještě může někdo vyskytnout, kdo vám nařeže sedm k nule. Já jsem v té věci mluvil s mnoha velikými pány a rozhodl jsem se, že se kouknem po Evropě. Tadyhle mám napsáno, jak pojedem. Do Berlína, Hamburku, Kodaně, Kristiánie[4], Stockholmu, Varšavy, Pešti, Vídně, Curychu, Milána, Marseille, Barcelony, Lyonu, Paříže, Bruselu, Amsterodamu a Londýna. Jestli tohle všechno vyhrajete, můžete pak zvednout nos až k čepici. Ale do té doby si dejte zajít chuť a radši si jděte balit věci. Pozejtří odjedem do Německa!“

Kluci ho poslouchali jako pěny, ale když domluvil, vrhli se se strašlivým řevem na sebe a děsně se zmlátili radostí, že pojedou do světa. Pak přinesli mapu a ukazovali si, co všechno uvidí. Pak zase objímali mámu a tátu a Jura si vlezl do psí boudy, kde vrčícímu Vořechovi vyložil, kam všude pojedou. Večer musil jim starý Klapzuba pohrozit holí, aby je dostal do postelí. Ale když už sfoukl petrolku a sám šel spát, zvedl se Jura, naklonil se k Frantíkovi, vykřikl: „Dánsko!“ a dal mu herdu pod žebra. A Frantík vykřikl: „Švýcarsko!“ a začal Juru škrtit. A ostatní křičeli: „Člověče, Norsko!“ –„Ty chytrej, Berlín!“ –„Ježíšmarjá, Paříž!“ –„A co Španěly?“ –„Anglie!“ a mazali se potmě polštáři. Byla z toho znovu veliká pranice a chumelenice, až se všichni udýchali. Pak se posadili na postele a radili se, jak kde na koho budou hrát. A tak byli plni ohně a hovoru, až bylo ráno.

I celý druhý den byla Klapzubova chalupa jako vzhůru nohama. Hoši rejdili sem a tam, snášeli věci, bez kterých se nemohou na cestě obejít, za chvíli je zas odnášeli jako nepotřebné a přitáhli nové krámy, všude bylo plno křiku a hluku, který neustal až večer, až když byla jejich zavazadla zcela připravena a oni sami zasedli k poslední večeři v Dolních Bukvičkách.

Maminka plakala, když se s nimi třetího dne loučila, a bylo jí věru smutno, když pak chodila po chalupě sama. Jen Voříšek zůstal s ní, na krok ji neopustil, ledaže se někdy opozdil, když se musil podrbat. Za týden přišel k chalupě pošťák a přinesl telegram. Dvanáct k nule vyhrála Klapzubova jedenáctka v Berlíně a všecko prý zdrávo. „Pámbů zaplať!“ oddechla si maminka. „Já tomu všemu nerozumím, jsem jen starosvětská ženská, ale kdyby tam nebyla ta nula, bůhví co by ten táta vyváděl!“

A pak chodil telegram za telegramem, noviny za novinami, dopis za dopisem a všude se mluvilo jen o vítězstvích. Velkým obloukem přejeli Klapzubáci ze severu Evropy na jih, a vyhravše v Miláně 6:0, jeli se změřiti se Španělskem.

To už arci nebyli ti venkovští vyjevenci udivených zraků, jak se poprvé objevili na pražském hřišti. Okoukali se a otrkali ve světě, měli americky střižené šaty, špičaté botky, anglické čepice. Všichni byli velcí parádníci, zato starý Klapzuba se nijak nezměnil.

„Kdo mne potřebuje, vezme mne tak, jak jsem!“ říkával svým klukům, když ho lákali, aby se taky městsky ošatil. „V čem jsem zestárl, v tom už zůstanu!“

A pošinul na hlavě beranici, vytáhl z kapsy fajfku s namalovaným myslivcem a pustil každým bafem do kupé první třídy takovou vůni, že vždycky jezdil ve vlaku s hochy sám. Jiný té síly Klapzubova tabáku nesnesl.