Otcové
Od rána svítilo náměstí jako jediná horká kamenná plotna pod bezoblačným nebem. Bílé štíty s podloubími, v oknech kvetou kakty a geránie, zrzavý psík se oklepává na dlažbě. Mračná průčelí bohatých domů dýší chladem do planoucího dne; blahobytné šero vyzírá z nitra velikými temnými tabulemi zavřených oken. Před domem lékárníkovým spí bernardýn jako sfinga. Je ticho, je vždy ticho na tomto náměstí; ticho dešťů, ticho poledního žáru, ticho nedělí, ticho dnů práce. Jako ohromný a strmý koráb trčí kostel do středu náměstí. Tudy chodívalo děvčátko, pokud žilo.
Zemřelo, a nikdy malé město nevidělo bolesti větší, než byla bolest jejího otce. V posledních dnech už neopouštěl pelesti jejího lůžka; jenom když spala, stál u okna a díval se do náměstí. Tudy s ní chodíval, pokud žila, vodil se s ní za ruku a hovořil; lékárníkův bernardýn vždy ometl zem svým těžkým chvostem a vstal, aby ho mohla pohladit. Starý lékárník sáhl do skleněné nádoby a dal jí hrst šedivých prsních cukrátek. Děvčátko je pak s odporem vyplivovalo, a její ubohé prsty zůstávaly ještě dlouho potom umazané a lepkavé.
Tudy s ní chodíval dolů a k řece. Bála se některých domů a nikdy neřekla proč; bála se lidí a zlých psů, studní s okovy, mostů, žebráků a koní; bála se řeky a strojů. Při každém záchvěvu bázně sevřela ruku svého otce, a on odpovídal silným stiskem ochrany: Neboj se, jsem tu. Tudy s ní chodíval lesní procházkou, kutálel šišky po svahu a nutil se do žertu; to dítě se nikdy na nic neptalo. Každý je znal: on, vážný otec, tlustý, skloněný a starostlivý; ona, nehezky nastrojené šestileté děvčátko světlých vlasů a hubených líček. Děti za ní křičely „nedomrlá“; tu on zrudnul, trpěl a chodil pak žalovat rodičům. To byly jejich procházky.
Bernardýn vstal a ohlížel se. Stonala tři týdny a umřela. Několik žebraček už stojí před domem smutku; pohřební hosté se scházejí, pekou se chvíli na náměstí a pak vejdou. Už čeká hudba a ministranti s křížky a svítilnami, čtyři dělníci z otcovy dílny v nových černých šatech nesou máry ověšené dlouhým suknem, jdou bílé družičky, polo rozpačité a polo potěšené, přichází sbor s notami pod pažím, veliké smějící se slečny, světlé šaty a kytice; pomalu schází se honorace města v dlouhých černých kabátech a hedvábných sukních, těžké cylindry, vážné a slavnostní tváře; přichází celé město, protože v něm otec zaujímá statky a hodnosti. Konečně děkan a ještě dva kněží s bílými ornáty na znamení nebeské radosti. Nahoře ve velikém salonu leží děvčátko, věneček na plavých vlasech a ve voskových ručkách zlomenou svíci.
Je ticho na náměstí a bernardýn uléhá s hlavou zdviženou k utichlému domu. Tu nese se otevřeným oknem silný hlas kněze: „Sit nomen Domini.“ Žebračky padají na kolena. „Laudate, pueri, Dominum: laudate nomen Domini.“ Mužský sbor vpadá: „Sit nomen Domini benedictum.“ Žebračky před domem spustí huhlavou, zmatenou modlitbu, z níž pomalu se rodí slova otčenáše. „Hic accipiet,“ zpívá mocný hlas děkanův. „Kyrie eleison.“ „Christe eleison.“ „Kyrie eleison. Et ne nos inducas in tentationem.“ „Sed libera nos a malo.“ Bernardýn se svěšeným ohonem prchá domů. „Oremus.“ Je ticho v domě, že i žebračky umlkly. Jen kašna zurčí prostřed náměstí.
Zemřelo děvčátko, bylo slabé a ani ne krásné; bálo se širého náměstí, bálo se velkého psa i kašny, jež pro ni neměla dna, šlo životem vedouc se za ruku svého otce, zastonalo v jeho náručí, a nyní tedy chvalte jméno Páně, že zemřelo v ubohých šesti letech, aby se stalo andílkem.
Planoucím náměstím postupuje černý průvod: ministranti s kříži a svítilnami, kvílivá hudba, družičky s věnečkem rozmarýny a zlomenou svíčkou na polštářích, kněží s hořícími svícemi, a nyní sama rakvička, lehounká přes všechnu nádheru, tuhé, široké stuhy, voskové věnce a pentle z černého flóru, sehnutý otec s tváří jakoby smazanou žalem, bledá, drobná matka pod černým závojem, pak lidé, černí a zasmušilí, s lysinami ve slunci, s bílými kapesníky, pomalý a šeptající dav, a vzadu, jako oddělený a mumlající ostrov, žebračky se svou nekonečnou modlitbou.
Vyprahlým úvozem stoupá průvod na kalvárii lidských bolestí. Za nahou zdí leží nový hřbitov, bílý a suchý, písčitá země mrtvých, ze které nevyrostlo nic než bílé kříže, lilie z plechu a vychrtlá věž pohřební kaple. Všechno holé a vybělené jako kosti. Bílé a mrtvé poledne. Bílá, palčivá cesta. Malá rakvička se sune výše a táhne za sebou černý zástup; malá rakvička, malá smrtka v bílých šatech a s přelomenou svící; tudy chodila ruku v ruce s otcem –
– Chudák, měl ji tak rád! Pozdě se oženil a čekal na první dítě; a pak, vždyť to víte, přišel sem nový regenschori a pobláznil jeho paní. Celé město o tom ví. Proto se narodila rusá holčička tmavovlasým rodičům; byla celá po tom muzikantu varhaníkovi, jako by mu z oka vypadla. Zrovna prstem ukazovala na svého pravého otce.
Lehounká rakvička se změnila nejspíše v olovo; nosiči se zastavují a skládají máry na zemi. Ano, právě až sem chodila se svým otcem; tady usedli a dívávali se dolů na silnici s komediantskými vozy, selskými koleskami a bryčkami, dívali se odtud do ulic a hádali, kdo to tam jde –
Celé město vědělo, za kým běhá jeho paní, jen on byl slepý; měl své dítě, světlovlasou a bledookou holčičku, s níž se piplal, zatímco jeho paní běhala a dělala žárlivé výstupy každé slečince, kterou její muzikant učil tlouci do kláves. Konečně se s ní musil rozejít, neměl-li pro ni ztratit všechny své hodiny; ještě pak každému, kdo si o to řekl, dával číst její dopisy, a řekl si o to každý –
Hudba znovu kvílí rozryvným pochodem a pomalý průvod za hlaholu zvonů se těžce sune nahoru. Malá paní pod závoji, se rty ostře sevřenými klopýtá o kraj sukní; drží se rovně, aby čelila všem těm pohledům, dříve než se zase zavře doma s nekonečným vyšíváním u okna, bledá samotou a záštím.
Ano, nechal ji tehdy, a tak tu zůstala s tím dítětem, jež se jí chladně protivilo, a se svým mužem, který už neměl smyslu než pro to neživé děvčátko, jež nebylo jeho. Přilnul k němu celou svou těžkomyslnou náklonností; a malé město už ani nevědělo, má-li se smát či má-li ho politovat, když je vyváděl, směšně nastrojené, bledé a vyjevené, ven z chladných pokojů domu na náměstí. Vtom umlkly zvony krátkým úderem.
Malá rakvička tluče na bránu věčnosti. Odpočívá na prknech nad otevřeným hrobem prostřed velikého, němého zástupu; v mrtvém tichu jen sbor šustí notami a děkan listuje pomalu v černé knížce. V davu zaplakalo dítě. Hubený stín věže přetíná palčivý úhor mrtvých. Teprve rok tu pochovávají; a snad je ten hřbitov příliš veliký, snad ho nikdy nenaplníme, snad nikdy nezaroste, snad musí navěky zůstat tak prázdný a holý. Zástup těžce dýchá nepokojem. Co se to děje? Proč se nezačíná? Ticho se dlouží mučivě, těžce, útlačně –
„Laudate Dominum de coelis, laudate eum in excelsis!“ „Laudate eum omnes angeli eius,“ hlaholí sbor, „laudate eum omnes virtutes eius.“ Zástup si oddechl. „Laudate eum sol et luna; laudate eum stellae et lumen.“ „Laudate eum coeli coelorum –“ Slabý vítr, jakoby probuzen chórem mužských hlasů, zavál úlevou do bledých tváří; zvedl se obláček kadidla, stuhy a věnce zašelestily a z hrobu vydechl chlad hlíny. Otec nehybně pohlíží na rakvičku, nakloněn, jako by padal; lidé se staví na špičky, aby ho lépe viděli: teď, teď přijde loučení.
„Kyrie eleison.“ „Christe eleison.“ „Kyrie eleison.“ Mladý kněz rozhoupává kadidelnici; řetízky slabě chřestí, dým stoupá a chvěje se – „Oremus.“ Širé planoucí nebe strnule se otvírá nad bílým hřbitovem, vteřina úzkostné věčnosti, jen srdce tluče napětím strašného, velebného a trapného okamžiku. „Per omnia saecula saeculorum.“ „Amen.“ Krůpěje svěcené vody dopadnou na rakvičku, otec s hlasitým zaštkáním klesá na kolena; rakev pomalým pohybem sjíždí do hrobu, a sbor vpadá sladce, truchlivě, přidušeně chorálem „Kynul Bůh“.
Malá paní v závojích poslouchá jako přibita. Příliš dobře je jí znám ten sytý, lesklý, sám sebou spokojený, ze sebe se těšící hlas. Kdysi mu naslouchala jinde a žhavě se rozplývala pod jeho hmotným dotekem. Celé městečko naslouchá s nakloněnou hlavou: to zpívá sám regenschori s první zpěvačkou sboru Marií, Venuší města, velikou kvetoucí dívkou. Z celého sboru je slyšeti jen ty dva hlasy. Říká se, že k němu chodí, tato Marie. Dva hlasy se milují a objímají v plném slunci; sám děkan naslouchá se zavřenýma očima, malá paní křečovitě zaplakala, modrý obláček kadidla letí k nebi, a tiše, tichounce nese se finále nad hřbitovem. Děkan se probouzí jako ze sna a sklání se k zemi. Jedna, dvě, tři hroudy.
Jedna, dvě, tři; každý se tlačí k otevřenému hrobu, kde otec klečí na hromádce hlíny a vzlyká, jako by nikdy už nemohl přestat. Všichni hodili své tři hroudy do hrobu a rádi by odešli. Čekají jen, až otec povstane, aby mu podali ruku. Kněží přešlapují, je nutno ještě jíti do kaple; hrobař hlasitě zasmrkal a jal se shrnovat lopatou suchou a palčivou hlínu do hrobu. Celý zástup rozpačitě a fádně mlčí.
Tu rozčeří se sbor lechtivým smíchem. Pan regenschori blýská očima, rád, že se mu žert povedl. Bledá Anežka zrůžověla, Matylda kouše do kapesníku a Marie se prohýbá nehlasným výbuchem. Regenschori si spokojeně pročísl knír a vlasy, naklonil se k Marii a něco jí zašeptal. Marie vyjekla smíchem a utekla. Celý zástup se ohlíží polo s úsměvem a polo pohoršen.
Náhle se otec zvedá, chvěje se a chce něco říci. „Vám – vám všem – kteří jste mé jediné – milované dcerušce prokázali –“ Ale dále nemůže, zavzlyká a nepodávaje nikomu ruky odchází jako ve snách. Nastal obecný zmatek. Zatímco kněží jdou do kaple, zástup se trhá a rozptyluje. Někteří píší chvatně tři křížky na rov svých zesnulých, jiní postojí chvíli před nějakým náhrobkem a skoro nikdo nečeká na konec obřadů; jen regenschori s Marií a se zpěvačkami v hlasitém smíchu jdou na kůr hřbitovní kaple.
Několik černých žen se modlí u hrobů, utírají si oči a rovnají ubohé schnoucí květy.
Z otevřené kaple letí zpěv děkanův: „Benedicite omnia opera Domini Domino.“
„Benedicite angeli Domini Domino,“ hlaholí regenschori.
„Benedicite coeli Domino.“
Hrobník plnými lopatami zahrabává dítě dvou otců.
Hlasité předčítání