Na co si dát při finálních úpravách textu největší pozor?
1. Syndrom „Kývl hlavou“ (Pleonasmy)
Pleonasmus je nadbytečné hromadění slov stejného významu. Čeština je plná těchto pastí a začínající autoři do nich padají neustále.
-
„Kývl hlavou na souhlas.“ (Čím jiným by kýval?)
-
„Couval dozadu.“ (Dopředu to opravdu nejde.)
-
„Zvedl se nahoru.“ Při poctivém proškrtání těchto zbytečností text okamžitě získá na údernosti.
2. Strach ze slova „řekl“
Na základní škole nám často vtloukali do hlavy, abychom se vyhýbali opakování stejných slov. U dialogů to ale neplatí! Slovesa „řekl“ a „zeptal se“ jsou pro čtenáře téměř neviditelná. Jenže autoři se je často snaží za každou cenu nahradit: odvětil, zasyčel, vyštěkl, zašveholila, ucedil. Výsledek pak působí nepřirozeně a křečovitě. Zkuste nechat akci a emoci samotné repliky, ať mluví samy za sebe, a obyčejného „řekl“ se vůbec nebojte.
3. Všudypřítomný trpný rod
Trpný rod do beletrie většinou nepatří, protože zpomaluje děj a zní úřednicky. Zabitou akci poznáte podle slov „byl“, „bylo“, „byla“.
-
Špatně: Dveře byly prudce otevřeny a do místnosti byl vhozen granát.
-
Lépe: Voják prudce rozkopl dveře a hodil do místnosti granát. Akční hrdinové vyžadují činný rod!
4. Typografie a cihly textu
Dlouhé odstavce bez jediné mezery čtenáře děsí už na první pohled. Rozbíjejte text na menší úseky. Nebojte se dělat odstavce tam, kde končí jedna myšlenka nebo akce. A nezapomínejte na základní typografická pravidla – za čárkou a tečkou vždy následuje mezera, a pomlčka (–) není to samé co spojovník (-).