Povídání o psaní
Dotazy, rady, porady, výzvy... Raďte se s ostatními jak psát, jak překonat blok, dejte k posouzení ukázku nebo nápad...
Zdravíčko, chtěla bych začít dělat zpětnou vazbu na některé zdejší příběhy.
Jednak mě nebaví neustále sledovat hromadící se AI recenze, které spíš hodnotí na bázi chladné literární kritiky a mají problém s rozpoznáním autorského prvopisu. Druhak jsou zde příběhy, které mě fakt zaujaly, a přijde mi škoda je číst bez zpětné vazby autorovi.
Jak budu příběhy hodnotit?
1) Gramatika: Nebudu řešit. Z mého pohledu jde o postprodukční práci. Pokud má příběh tempo, tah a nápad… hrubky se ztratí. Nemám s tím problém. (Ostatně rýpnu si – i v knihách od CooBoo často sekají překlepy a podivný slovosled). Gramatika je mi zkrátka putna, jde mi o příběh.
2) Žánry a subjektivita: Budu si vybírat výhradně díla, která jsou mi blízká.
Miluju: fantasy, sci-fi, temné drama, politické romány.
Co spíš ne: poezie, pohádky, texty písní, humor, čisté povídky.
Chceš mi napsat na IG a o recenzi? Určitě můžeš (IG: evif_books) Pokud tvůj žánr nepatří mezi mé oblíbené, ale dokážeš mě zaujmout nápadem, ráda dám šanci.
3) Hodnocení (Beta čtení): Čistě subjektivní. Nejsem literární kritik, berte mě jako beta čtenáře.
Nečekejte na konci povinné: „Určitě pokračuj, má to potenciál.“ Psaní nás má naplňovat, ale pokud se z něj stává břemeno, je lepší si dát pauzu, překreslit mapu, promyslet postavy nebo zápletku.
Poznám docela rychle, jestli má autor v příběhu systém, nebo píše úplně „na blind“ bez promyšleného konceptu, a do hodnocení se to promítne. (Vy, co panikaříte – chill, jen na vás, jak vyprávíte děj)
4) Podmínky:
Nechci recenze na oplatku.
Budu číst ve volném čase příběhy, které mají aspoň 10 kapitol (potřebuji vidět vývoj děje a postav).
Nebudete vědět dopředu, že čtu zrovna vás.
Diskuse a nesouhlas: Pokud se vám mé hodnocení nebude líbit, prosím, vyjádřete mi to soukromě do zprávy na Instagramu (případně si kvůli vám vytvořím sekundární profil na FB).
Plán do budoucna: Pokud budete mít zájem, udělám si zde Sbírku recenzí. Přemýšlím, že bych krátká vyjádření k příběhům dávala i na svůj TikTok jako propagaci pro tuto platformu.
Konec hlášení
V komentáři níže najdete něco málo o tom, jaké knihy mě baví i způsob, jakým budu recenzovat.
A kdo vlastně jsem?
Jsem holčina, která se dřív toulala Mezisvětem, než konečně našla domov tam, kde vždycky byl.
Zde krátce o mém knižním apetitu:
Vyrostla jsem na historických románech Sabine Ebertové (Meč a koruna, série Porodní bába) – německou historii 11. a 12. století mám v malíčku víc, než českou až je mi stydno. Zbožňuju Anthonyho Ryana (kdo neznáte Vélina z Písně krve, nevím, co jste doteď se svým čtenářským životem dělali).
Zásadně se mi do srdce zapsal Jay Kristoff (Nikdynoc, Říše upíra – mimochodem, je fakt hřích, že i Poláci už mají přeložený finální díl Říše, zatímco CooBoo se chlubí podzimním vydáním šestých Dvorů…).
Miluju Petru Stehlíkovou a její naprosto dokonalou (byť zatím nedokončenou) sérii Naslouchač. A musím zmínit i Pavla Bareše, jehož Meta je absolutní masterpiece.
A když mě něco nebaví? Když narazím na knihu, co mi nesedne, dopadá to (nebo aspoň dřív dopadalo) dost katastroficky. Vzorným příkladem je Z krve a popela, u kterého jsem brečela zoufalstvím a nechápala, proč to marketing cpe lidem jako „novou Maasovou“. (K S. J. Maas chovám respekt pro její potenciál psát epické fantasy ságy, přestože z Dvorů nakonec udělala spíš erotiku s fantasy kulisami.)
Takže se nebojte, nekoušu. Respektuji vaši tvorbu i váš osobitý projev, ale počítejte s tím, že budu upřímná.
Super. Kéž by bylo víc takových, jako vy. AI má být jen jedním z mnoha hlasů. Supluje nedostatek lidské odezvy a má pomáhat upozorněním na nějaké chyby. Není to v žádném případě autorita, která by rozhodovala kdo je dobrý a kdo ne.
Tím největším pokladem jsou rekce lidí, kolegů autorů, nebo náhodných čtenářů.
Dobrý den, mám skvělý tip k právě probíhající diskusi o tom, jak vlastně psát. V TV právě dnes dávali pořad NA PLOVÁRNĚ ( tentokrát se Zdeňkem Svěrákem ). Doporučuji si mistra Svěráka poslechnout. A bude to jasné!
Ahoj Pavle S. Netroufám si někomu radit, ale tady bych myslím jednu radu měl. Je jednoduchá a zní: NAPIŠ VŠECHNO JAK TO MÁŠ PROMYŠLENÉ. A začátek budeš mít za sebou. Navíc si to budeš moci po sobě přečíst a určitě poznáš, co potřebuje upravit, vylepšit, přepracovat.
Moc děkuji za obě reakce. Je to tak. Upnu se na cíl a zakážu si to číst dřív, než ho dosáhnu. A tím cílem bude převyprávění celého příběhu.
A pana Svěráka si rád poslechnu, děkuji za tip!
Ahoj literáti. Naruším místní klid a poprosím o radu. Snažím se v dávno dospělém věku napsat svou první pořádnou povídku, možná novelu.
Mám konečně dobrý nápad, promyšlené postavy, zápletky, vím kam to má směřovat. Vím jakým stylem bych chtěl psát, jak dávkovat humor, jak vykreslit charakteristiky postav, ale co mi je to všechno platné, když nedokážu pořádně začít.
Napíšu 3-4 stránky a smažu je. A znovu a znovu… Všechno co napíšu mi připadá nedokonalé, strojené, pitomé. Možná se jen zbytečně pachtím za dokonalostí, fakt nevím.
Zde, v rubrice poradna, se o tom píše. Prý neupravujte, vyhřezněte ze sebe svou kreativní energii a nehleďte přitom na chyby. Opraví se to až v dalším kole. Jenže, mně to nedá. Přečtu si to po sobě a připadám si trapně a tak to raději smažu.
Měli jste na začátku podobné trable? Nebo vám to šlo hned hladce, bezproblémově a sebevědomě? A pokud jste na tom byli podobně jako já, jak jste to překonali? Má smysl dát přečíst první kapitolu někomu jinému?
Zdravíčko, důležité je nic nemazat, ať už Vám to připadá sebevíc pitomé… Jednoduše si to uložte a zavřete, nechte pár dní uležet, a potom, když se k tomu vrátíte, třeba zjistíte, že to až tak špatné není. Je asi fajn znát teorii, ale ze své zkušenosti mohu říct, že mě nebaví poučky kreativního psaní ze školy, a tak píšu, jak mi to sedne. Docela zajímavě o tom mluvil na jednom podcastu Dan Vávra (tvůrce videoher Mafie, KCD I. a II.).
Když píšu chci mít vibe se svým protagonistou. Pomáhá mi vidět svět jeho očima, chci vědět, co vše mi chce říct, o tom co prožívá a jaké jsou jeho pocity i motivace.
Pokud máte problém začít, zkuste si představit kostru příběhu. Bez komplexních zápletek, děje, symbolik. Jen základní kontext, geniální příběh se bez komplexní přípravy obejde (např. svůj první komplexnější příběh jsem po čtyřech letech přepsala, ale držela se původního námětu velmi zjednodušeně shrnuto, jako: Robin Hood, obohacený fantasy prvky a zradou. Velmi jednoduše shrnuto). Kostra potřebuje orgány, ale orgány lze vyměnit. No a co, že příběh nakonec dopadne jinak, než bylo zprvu zamýšleno, no a co, že kniha začíná protagonistou, ale končí největším zloduchem knihy – původní verze pohádek neměly dobré konce a měly zvrácenější děj, než je dnes vykládáme dětem. Jako tvůrce si člověk může vymyslet cokoliv a nehledět na zábrany. Důležité je, že Vám to bude dávat smysl.
Odstavce výše nemají nic společného s radou, nebo tak něco. Berte to jako jiný úhel pohledu. Ve zkratce pište po svém nehleďte na chyby a věřit si, protože bez špetky sebevědomí je opravdu těžké tvořit to, co má Vás jako autora bavit. Určitě je fajn dát někomu kousek přečíst.
Moc děkuji za váš úhel pohledu. Nějakou dobu jsem teď měl jiné starosti, ale až se do toho opět ponořím, zkusím se tím řídit.
Zdravím, myslím, že je to příběh nás všech, čteme si to stále dokola i několik týdnů až zjistíme, že nás to neoslovuje, Je to primárně tím, že přestaneme být čtenáři a stejně jako jakákoli tvorba časem přestane být zajímavá, je to i vlastní tvorba. Po několika přečtení vás to prostě už nebaví, víte vše a není nic, co by se dalo očekávat či fantazírovat. Většinou dávám části číst rodině, pokud nepřijdou s tím, že je to divné či nepochopitelné, pak to ponechám či jen lehce upravím. Chce to odstup, který amatérský autor nemá ke svému psaní. hezký den.
Ano, vystihl jste to přesně 🙂 Přestanu to po sobě číst, jinak se nikam nepohnu.
Moc děkuji.
Ahoj, mně začátky šly vždycky dobře. Horší bylo po sobě pak číst zbytek. Najednou to buď nedávalo smysl nebo jsem pořád měla pocit, že jsou věty moc stručný 😆 ..takže takhle mám cca rok rozepsaných asi pět stránek, který doplňuju smažu a doplňuju smažu 😁
Nejradeji mám ale začátky, které jsou úplně jednoduché. Např. “Pršelo. Proplétal jsem se mezi kapkami deště a myslel na to, jak dál”.
A pak už se snadno navazuje. Prostě podle mě stačí, když člověk začne něčím úplně banálním. 😊 Tak se toho neboj 😊 Zkus sem hodit pár poč.vět třeba?
Jestli máš téma a víš, jak to celé skončí (přesnou pointu ještě třeba ne), tak začni tím, že skočíš do příběhu. Jedna moje povídka začíná: “Třiatřicátý kilometr? To je auto aspoň o dvě kila benzínu lehčí. Člověk taky tak. Ale o dvě kila vody. Když běží a nefláká se.” – No hergot, o co tady jde? měl by si říct čtenář. A už to jede. Má poslední povídka začíná čtyřmi větami: “On bydlí v Liberci, ona v Chebu. On chodí běhat, plavat a jezdí na kole, ona leží v posteli. Vedou z ní a do ní různé hadičky a jedna z nich jí vede s výživou přímo do břicha. Jemu je sedmdesát. Jí je sedm.” A zase, čtenář si má říct? tyvole, tady se schyluje k dramatu, tady je něco podivného. Co se stane?
Všechny zdejší zdravím,
je mi šestadvacet a poslední rok jsem strávila psaním novely zvané Fanfáry pozůstalých. Hledám obětavé lidičky, beta čtenáře, kteří by si našli čas na přečtení 85NS dystopie, která popisuje svět, ve kterém se propagují sebevraždy a pohřby jsou důvodem k oslavě. Slibuji, že je to i sranda!
Pokud máte čas, zájem, chuť a máte srdce ze zlata, prosím, pošlete mi do soukromé zprávy Váš email a já bych Vám knihu zaslala.
Všem přeji krásný zbytek dne :).
Daniela