Tarika

Před několika měsíci jsem začal psát druhý díl románu Dušinka. Nevím, kdy jej dokončím, a nevím, zda jej dokončím. V případě, že si na mně sedne Múza, a dokončím další díl, či díly, hned to sem dodám. Zatím nemám víc.

   Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A kdybych měl tvrdit, že je úplně blbej, lhal bych. Je totiž blbej jen částečně. Vlastně je geniální. Je geniálně blbej. Nebo blbě geniální?

   Když jsme po několika dnech od porodu přijeli domů s Janou a Julinkou, přivítal, nás Dušinka opravdu netradičním způsobem. Vlastně to byl způsob velice konvenční, jenže v podání Dušinky se stal absurdním a netradičním. Oblékl si vypůjčený oděv ve stylu Jánošíka a s podnosem na němž byl chléb a sůl, mával nad hlavou valaškou. Při tom zpíval píseň. Pardon, to bych měl opravit. Přitom se snažil zpívat píseň: Tri dni ma naháňali, eště ma nědostali… Jeho produkce byla tak hlasitá, že Julinka začala plakat a nepřestala, i když jsme ji konejšili, jak to jen šlo. Nevím, jestli to naše konejšení bylo neúčinné z toho důvodu, že jsme to ještě neuměli, nebo že byl Dušinkův projev tak necitelný, leč obě varianty vyjdou nastejno. Julinka zkrátka řvala, jako by jí unesli mimozemšťané.

Ihned po usazení v obývacím pokoji se mě mimozemšťan zeptal, jestli bych mu půjčil fix. Když jsem se na něj podíval zamračeně, oznámil mi, že to byl samozřejmě vtip, ale jestli bych mu holčičku půjčil, chtěl by se s ní přivítat. Oba jsme s Janou zpozorněli, ale kamarád mimozemšťan naše obavy uklidňoval, že přece už ví, co a jak. Julinka stále plakala a tak ji Jana houpala a při tom vyluzovala zvuky podobné syčení hada, který přišel o zuby. Když se jí to ani po několika minutách nepodařilo, prohlásila, že bude mít asi hlad. Dušinka však řekl, že to chvíli počká, a ať mu dcerku půjčí. Jana zřejmě usoudila, že to opravdu počká a přikývla.

Kamarád mimozemšťan vzal náš uzlíček štěstí do rukou a políbil Julinku na čelíčko. V tu chvíli malá přestala brečet a začala spokojeně vrnět. Dokonce se mi zdálo, že se chvílemi i usmívá. Dušinka jemně pohladil Julinku po spáncích a pronesl slavnostně: „Vítám tě, holčičko do živůtku. Jestli dovolíš, dal bych ti i naše pojmenování. To jen pro případ, že bych o tobě chtěl někdy u nás vyprávět. Dávám ti jméno Tarika. Tak se jmenovala má maminka.“

Hned nato udělal Julince na čelíčku prstem křížek.

Celý den pak kamarád obdivoval Julinku a mile překážel, když jsme jako šťastní rodiče běhali kolem miminka, protože se počůralo, pokadilo, eventuelně poplakávalo. Večer, když jsme po večeři seděli v křesle, neboť Tarika Julie konečně usnula, otočila se Jana na Dušinku a řekla: „Musím ti Dušinko poděkovat za tvoji obětavost, s jakou jsi mi pomohl při porodu. Jan mi vyprávěl, jak jsi málem kvůli tomu přišel o život. Nevím, jak bych to bez tebe zvládla. Ještě jednou díky.“

Dušinka se hrdě narovnal a prohlásil: „že kdyby byl doma, udělal by to samé. Jenže na rozdíl od našich zvyků, by měl pak půl roku volno.“ Je úplně blbej.

2. První kroky a roky

Uběhly krásné tři roky naplněné humorem, radostí a láskou. Jana byla den ode dne krásnější, Julinka přešla ze stavu miminka přes batole do role devastátora, ničitele a zvědavého všudybýlka a Dušinka dostal svou první práci. Začal učit na místní střední škole, podržte se: český jazyk a sexuologii. Nevěděl jsem, jestli si z nás náhodou nedělá legraci, ale když jsem potkal ředitele školy, který velice obhajoval Dušinkovy znalosti v oboru lidských vztahů a českého jazyka, usoudil jsem, že je svět vážně naruby. I když je fakt, že mě zpráva o mimozemšťanově češtině velice potěšila. Byla to vlastně pochvala pro mne, coby rádoby učitele meziplanetárních vztahů. Dlouho však v této práci nevydržel. Jak říkal, naše děti jsou zvlhčené ovečky a jeho to velmi unavuje. Vysvětlil jsem mu, že jde zřejmě o omyl, a tak se opravil: Ano, jsou zvlčilé.

V prvních měsících Julinčina života jsme tak navykli jménu Tarika, že jsme jí začali tímto jménem říkat i my. Došlo to tak daleko, že jsme zažádali o přejmenování a časem zůstalo jméno Julie jen v rodném listě. Z Julie Rovenské, se stala Tarika Rovenská.

Tarika rostla a jejím největším přítelem, spoluhráčem a spolublbníčkem se stal Dušinka. Trávili spolu tolik volného času, že jsem musel kolikrát žadonit o chvilku pro tatínka. Když byla Tarika s Dušinkou, nikdy neplakala, nebyla mrzutá, ani neměla jiné tělesné, či duševní problémy.

Taktéž kamarád trávil s naší dcerou volné chvíle rád a bylo na něm vidět, že je v její přítomnosti šťasten.

Když se Tarika usmívala, usmíval se i Dušinka. Když Tarika zpívala, snažil se o zpěv i náš mimozemský kamarád. Ti dva byli nerozluční přátelé a jak Tarika rostla, zdálo se nám, že Dušinka mládne. První Taričino slovo bylo Uka, což bylo v českodětském slovníku pojmenování pro našeho kamaráda. Trochu jsem na Dušinku žárlil, ale jen do té doby, než začala Julinka ke jménu Uka používat prstíček, kterým si zaťukala na čelíčko. Toto gesto brala jako lákadlo -pojď ke mně Dušinko- ale my češi známe pro toto gesto úplně jiné vysvětlení.

Kdykoli, když se z dětského pokoje ozvalo něco, co ohlašovalo katastrofu, zemětřesení, či jen uragán, vletěli jsme tam a na první pohled nebylo nikdy jasné, kdo za momentální stav místnosti může. Jednou byla místnost vylepena lístečky s obrázky nejrůznějších míst na zemi, jindy se uprostřed tyčil papírový chrám lásky, který začal hořet. Největší šok jsme dostali, když ležel Dušinka na zemi a hlasitě naříkal. Vysvětlení Tariky, že Dušinka spolkl  brouka Pytlíka, se nám nezdálo být nebezpečné do chvíle, než jsme zjistili, že brouk Pytlík byl plyšák velikosti polštářku. A tak jsme preventivně vynadali oběma devastujícím obyvatelům a zavolali záchranku. Když se Dušinka vrátil z nemocnice, měl v lékařské zprávě tuto větu: „Dutina žaludku obsahovala třicet dkg husího peří, které bylo smícháno s těstovinami a kusy látky.“ Jednoduše řečeno, Dušinka dostával pravidelně vynadáno za všechny prohřešky, kterých se Tarika dopustila, ať byl vinen nebo ne.

3. svatba

Po nějakém čase jsme se rozhodli, že se konečně vezmeme. Sice jsme svatbu plánovali již před porodem, ale jak čas ubíhá, obřad jsme neustále oddalovali. Ve svatební den se Dušinka probudil kolem šesté hodiny ranní a okupoval koupelnu tak dlouho, že jsem začal mít pochybnosti, zda se žením já, či on. Bohužel jeho trvalá návštěva toaletního zařízení byla způsobena včerejším požívání modrého blesku, což byl jeho název pro nový míchaný alkoholický nápoj, který jsme hojně spotřebovávali při loučení se svobodou. Z koupelny vylezl po čtyřech a my dospělí jsme věděli, o co jde. Tarika si však myslela, že si chce Dušinka hrát a skočila mu na záda tak rázně, že by se i kůň dal do běhu. Dušinka se však složil na zem a zklamaná dcerka prohlásila, že radši raněného koně zastřelí a odešla do pokojíku, aby se vrátila s pistolí. Mezitím se však mimozemšťan přestěhoval na válendu a skučel pohřební píseň. Když k němu Tarika přišla, aby vykonala potupnou popravu, zjistila, že je nepoužitelnej a zastřelila vlastní rodiče. Ihned po inscenované smrti se moje budoucí žena odebrala i s Tarikou ke kamarádce, kde se měly obléknout. Celou zbývající dobu jsem léčil Dušinku. Do kostela jsme přišli včas a s předstihem. Příbuzní nás vítali a mimozemšťan se choval vzhledem ke svému stavu docela svěže. Představoval jsem Dušinku příbuzným. Teta, strejda, sestřenice, bratranec, až z toho měl kamarád v hlavě neuvěřitelný guláš. Zazářil však, když uviděl tetu a sestřenici ze Slovenska, u kterých jsme byli před léty na návštěvě. Přivítal je slovy: „Helou cetko, kde máte toho svýho vraha?“ Celé osazenstvo zbystřilo, protože o zabíjačce nevěděli. Vysvětlil jsem mu, že řezník chodí jen na zabijačky, ale na svatby naštěstí ne. Cestou k oltáři jsem se přesvědčil, že mám v kapse prstýnky i občanské průkazy a očekával jsem svou nastávající. Místo toho, abych byl jako hlavní hrdina dne, se všichni shlukli okolo mimozemšťana, který jim zrovna vyprávěl o vraždě čuníka.

Jana dorazila načas. Vešla do kostela s otcem a měla na sobě nádherné šaty. Kdybych ji už nemiloval, vím, že bych se do ní při tomto pohledu musel zamilovat. Dva metry za nimi kráčela Tarika, nesouc slavnostně konec závoje. Když byli asi uprostřed cesty, ozvala se ukrutná rána, to jak se těžké vchodové dveře vlivem silného průvanu zabouchly. Jana se myšlenkou, že je naše dcera v nebezpečí leknutím otočila a tím cukla se závojem, který ve svých malých ručičkách pevně Tarika svírala. To otočení způsobilo, že byla holčička vystřelena směrem k mamince a zarolovala se do závoje. Dušinka byl zrovna nejblíže a tak zbytek cesty k oltáři nesl v závoji zabalenou družičku slavnostně on. Během příchodu faráře se pak oba snažili za hlasitého řehnění dostat Tariku ze zajetí. Farář ještě chvíli počkal, ale když se oba snaživci začali honit okolo nevěsty, okřikl je.

Oddávající pronesl svou řeč důstojně, ale občas jsem v jeho tváři zahlédl cukání. To ve chvílích, kdy se za námi ozývaly podivné zvuky, jak se ti dva nezbedníci pošťuchovali. Dušinka byl na svatbě poprvé a tak jsem mu jeho chování odpustil. Když však došlo na onu otázku, zda si beru Janu Rovenskou za svoji zákonitou manželku, nadechl jsem se a dřív než má kladná odpověď vyšla z mých úst, zaznělo z hrdla Dušinky hlasité ano. V sále to zašumělo. Půlka sálu nerudně brblala a půlka se smála. Jana to nevydržela a otočila se ke kamarádovi, se slovy: „Nenapovídej.“

Svatý muž zopakoval otázku a já odsouhlasil konečně svou odpověď. Hned nato se zeptal farář Jany a odpověď tentokrát vyšla z hrdla Tariky. To už se smál celý kostel. Jana nečekala na opakování a zakřičela své ano, aby to všichni slyšeli.

Obřad se povedl. Na odchodu jsem zjistil, že si Dušinka sedl k jedné dívce, kterou jsem neznal. Později mi má čerstvá manželka prozradila, že je to její neteř z Jáchymova. Celou dobu svatební hostiny jsme měli od Dušinky pokoj. Od své nové známé se nehnul, a když se k nim přidala i Tarika, vypadali ti tři jako šťastná rodinka. Hráli si a povídali, zatímco já jsem musel bavit starší osazenstvo a odpovídat na nejrůznější otázky, typu kdy budete mít druhé miminko a jak veliký máme na zahradě bazén.

4. Nezamilovaný mimozemšťan

Pár dní po svatbě přišel Dušinka pro pár rad, jak se má zachovat, když mu Leta vytýká, že se pinoží, mrcasí a crcá. Prý jsme taková slova neprobírali. Odpověděl jsem, že nevím, proč by po pár dnech měla dívka svému milému říkat, že mu něco vytýká léta, ovšem kamarád mi vysvětlil, že mu to vytýká teprve teď a že Leta se jmenuje ta jeho láska. Také chtěl vědět, jestli je má matka bohá, když ještě žije. Když jsem se na něj nechápavě podíval, vysvětlil mi, že jeho láska řekla: „Má nebohá matka.“ Nevěděl jsem, jak toto rčení vysvětlit a tak jsem uvítal jeho další otázku. Když s mužem žena za trest nemluví, je to odměna, nebo trest? Než jsem stačil vymyslet logickou odpověď, vysypal na mě asi sto dalších otázek. Bylo na něm vidět, že nechce poradit. Jen si potřebuje vylít srdce, protože si neví rady se svou novou pozemskou přítelkyní. Nalil jsem svému vesmírnému příteli sklenku alkoholu a dosáhl jsem toho, že se nezačal ptát, ale že si rovnou sám odpovídal. Jeho monolog trval bez přehánění šestnáct minut. Potom mě objal a řekl si o další sklenku. Pochopil jsem, že potřebuje restartovat mozek a znovu jsem mu nalil. Po čtvrté sklence sklopil oči a tiše zašeptal: Asi se s ní rozejdu. Neumí totiž vařit.

Je nepochopitelné, jak je mimozemšťanovo myšlení blízké pozemskému. Odsouhlasil jsem mu tento banální, ale důležitý důvod a uložil jej do mé postele. Ráno po jeho odchodu jsem docela nervózně chodil po bytě a přemýšlel, jestli nevyvede něco špatného. Během půl hodiny byl zpátky, veselý a se svým kufrem. „Natáhl jsem jí bačkory“, řekl radostně a šel do svého pokoje. Polilo mě horko. Přece by jí nezabil? Pomyslel jsem si a po několika minutách jsem zaťukal na jeho dveře. Když se neozval, vstoupil jsem. Seděl v křesle, na hlavě sluchátka a rytmicky luskal prsty do rytmu přehrávané hudby.

„Nezabil jsi jí, že ne?“ otázal jsem se přímo, poté, co jsem mu ztlumil hudbu. Sundal si sluchátka a usmál se. „Ne, sice jsem měl chuť, ale nakonec bačkory stačily.“ Došlo mi, že si popletl rčení o bačkorách a kopačkách a zase jsem mu hudbu zesílil. Než jsem ho v jeho náladě opustil, prozradil mi, že se rozhodl zase pracovat, aby nám nebyl na potíž. Na můj dotaz, zda si to opravdu rozmyslel, protože zvlčilé děti se nemění, se rozzářil a prohlásil: „Zítra nastupuji na autobus a nastupuji do nové dřiny. Budu dělat zahradníka. Namítl jsem, že nerozezná kopřivu od růže a že to je základní předpoklad k zahradničení. „Nebudu hrad ničit, jen budu dřít na zahradě pro zvířenu.“ Po pár otázkách mi vysvětlil, že je přijat do ZOO jako ošetřovatel. No budiž, každá životní zkušenost mu bude prospěšná.

Pár týdnů pak chodil domů utahaný, jako by pracoval v lomu. Zašel jsem do ZOO a vyhledal pana ředitele. Ten mi Dušinku vychválil. Vyprávěl, jak statečně zachránil dítě z hrošího výběhu, jak odrodil krokodýla atd. „To je sice pěkné, ale jestli bude můj přítel takhle náročně pracovat, dojdou mu baterky a zemře.“ Snažil jsem se krotit ředitelovo nadšení. „On není na baterky. Je to užitečný tvor,“ oponoval šéf zahrady.

Když je jednou vrátil mimozemšťan z práce opravdu pozdě a klesl utahán do křesla se slovy: „Odvez mě na Šemnici,“ musel mi slíbit, že dá výpověď. „No jo, ale co budu dělat?“ zdvihl obočí a omdlel.

Týden po odchodu ze Zoo se konečně vzpamatoval a začal mít, jak říkal pracovní nudu. Chystali jsme se zrovna s rodinou na svatební cestu a Jana nebyla proti, aby jel Dušinka s námi. Navrhl jsem mu to a on souhlasil.

5. Svatební cesta

Tři dny před odjezdem Dušinka vyhrál v nějaké cestovatelské soutěži nové auto i s karavanem. V duchu jsem si říkal, že je to nějaký podvod a že skočil na špek nějakým podvodníkům, kteří z něj budou chtít vytáhnout peníze. Jaké bylo mé překvapení, když den před naším odjezdem přijel k domu nový SUV vůz s osmimetrovým karavanem. Plány na cestování po místních památkách byly rázem zrušeny. Pán, který předával Dušinkovi klíče, mu dal zároveň podepsat předávací protokol. Letmo jsem do něj nahlédnul a zjistil jsem, že je to zároveň smlouva, která podmiňuje přijetí vozu povinností nechat čtyřiadvacet hodin denně zapnuté kamery ke snímání a následnému použití v nové reality show zvané něco jako Česká rodinka na cestě s cílovým místem Gibraltar. Po krátké diskuzi a spíše hádce jsme se všichni shodli, že to riziko přijmeme a celou anabázi podstoupíme. Jen jsme nevěděli, kde na to sebereme finance. Po důkladném rozboru našich možností vytáhl Dušinka ze šuplíku obálku s našetřenými penězi a s prosebným výrazem zašeptal: „Chtěl bych vidět moře.“ Bylo rozhodnuto. Začalo balení. Jana s Dušinkou nosili věci do karavanu a já je po krátké, leč ostré rozepři zase nosil nahoru. I přes mou snahu, eliminovat všechny nepotřebné věci, se karavan naplnil až po střechu tak, že se v něm skoro nedalo pohybovat. Po šesté hodině večer jsem konečně řekl hotovo a šel domů. Otevřel jsem dveře bytu a žasnul. Byt byl až na velké kusy nábytku úplně prázdný. Tak tohle by si měli kameramani natočit. To by byla šou.

Dušinka seděl s Tarikou na gauči a sledovali v televizi zprávy. „Měli bychom přibalit i deštníky. V jižní Francii jsou záplavy,“ prohodil jen tak mimoděk mimozemšťan, krmě při tom Tariku večeří, kterou bůhví kdy Jana stihla připravit.

„Leda bychom je dali do auta. Přívěs je plný,“ oponoval jsem. Tarika se na mě podívala a začala se smát. „Tati, to není přívěsek, je to karnaval.“ „Karavan, opravil jsem dcerušku.“ Pak jsem se podíval na Dušinku a vysvětlil jsem mu, že při povodních by nám tam byly deštníky platné tak, jako mrtvýmu zimník. Po tomto přirovnání se oba večeřící kamarádi smíchy neudrželi a váleli se po sedačce jako v záchvatu i s večeří. Když Jana z kuchyně uslyšela jejich smích, bez přemýšlení všeho nechala a přišla do obývacího pokoje s vysavačem. Byla zvyklá, že když se ti dva výtečníci smějí, vždy se něco vysype. Docela mě překvapilo, že vysavač zůstal v bytě.

Po večeři dorazili Jany rodiče, abychom se rozloučili a vysvětlili jim, jak během naší nepřítomnosti zalévat kytky, kterými za ty roky naplnila Jana náš byt. Nikdy jsem jejího koníčka moc nevnímal, a byl jsem vcelku rád, že můžu své vyvolené občas koupit nějakou tu kytku, ale překvapilo mě, že jsem při procházení bytu s rodiči napočítal sto čtyřicet šest živých a osmnáct mrtvých květin. Jana totiž po každé, když jsem jí koupil růže, tyto nedávala do vázy s vodou, ale pověsila je nad okno, kde uschly a dělaly příjemnou vzpomínku a zároveň jemnou suchou dekoraci.

Když rodiče odešli a Tariku Dušinka uspal písní Oh Darling, která zněla jako prší prší jen se leje, sedli jsme si s Janou ke stolu a připravili plán cesty. Po třech, či čtyřech hodinách jsme zjistili, že to nelze, protože Dušinka trval na Achenu a Benátkách, já na Vídni a Neapoli a Jana na Paříži a Kostnici. Šli jsme do hajan bez ucelené trasy.