Proužek světla v tmavém lese, kde se ozvěna za hlasem nese.
Tam jest místo mezi stromy, kde pást chodí se jeleni.
Ve víru vánku který pročesává zem, poletují lístky, které ukazují směr.
Dodržovat cestu která dovede tě k místu, jest je tvému srdci velice nablízku.
Co mysl jedince, to jiné prostředí, vytváří krajinu, kterou najdeš v popředí.
Jednou traviny a skály, klid plní tvou duši, už když obrysy, malují se v dáli.
Po druhé může to být studánka, křišťálová voda, kterou pije pouze smetánka.
Jindy zase louka, s oblohou bílou jako mouka, kde tvary mění podle srdce, jenž v hrudi už jen doutná.
Místo svého srdce objevil jsem zde, kde zpívají mi ptáčci a zvuky líbezně, proudí mi do uší a naplňují mne.
Stromy hrdě tyčí se a zem ta je nerovná, tvoří kopec nýbrž směrem dolů, tempem jemným pozvolna.
Na nebi není ani mráček, pozadí je tmavé, avšak hvězdy září v dálce, vyvede mě ze situací, kdy má duše je ve válce.
Válčí pouze srdce s duší, mysl už dopředu tuší, když slyší jak mé srdce buší.
A proto vysnil jsem si krajinu,
která uvede mě z hloubky,
opět zpět na hladinu.
Hlasité předčítání
