Pavla: „Jestlipak si, krasavče, uvědomuješ, že je první máj – večerní máj a lásky čas? Na Petříně se milenci líbají pod rozkvetlými třešněmi a zapalují svíčky u Máchova pomníku …“
Tomáš: „Mám tomu rozumět tak, že hrdliččin zve ku lásce hlas?“
Pavla: „Už od rána se těším jenom na to jedno! Celou cestu z Prahy jsem měla co dělat, abych udržela auto na silnici. Kalhotky jsem právě hodila do umyvadla.“
Tomáš: „Až tak po mně toužíš?“
Pavla: „Touha přece znamená lásku, a já láskou hynu! Nenech mě dychtit naprázdno!“
Tomáš: „Jestli je láska totéž co touha, není moc chytré, abychom ji ukojili. Když teď podlehnu tvému zběsilému chtíči, naše láska se naplní a zanikne. A to si přece ani jeden z nás nepřeje!“
Pavla: „Já tě nepoznávám! Řekni rovnou, že se ti nechce!“
Tomáš: „Právě naopak! Přeju si to, až se třesu, ale nehodlám kvůli pár minutám slasti zahubit něco tak něžného, opojného a přitom vznešeného, jako je naše vzájemná láska.“
Pavla: „Ničemo! Žvaníš nesmysly, aby ses vykroutil!“
Tomáš: „Vždyť sama tvrdíš, že láska a touha jsou synonyma!“
Pavla: „Podsouváš mi něco, co jsem neřekla … nebo jsem to tak nemyslela!“
Tomáš: „A jaks to myslela? Vysvětli mi to!“
Pavla: „Tak dobře. Když chceš místo souložení debatovat, klidně se obětuju. Co chceš vědět?“
Tomáš: „Neřekla jsi, že láska je vlastně touha? Určitě máš na mysli touhu po druhém člověku, po splynutí s ním …“
Pavla: „Přiznávám, že v tuhle chvíli mi o splynutí skutečně šlo …“
Tomáš: „Dobrá. A co se stane, když touha dosáhne uspokojení? Zákonitě vyprchá! V lepším případě se změní v lhostejnost nebo nudu, a v tom horším třeba i v nenávist. Nejsou snad známé případy, kdy žena dělá psí kusy, aby svedla svého miláčka, a post coitum ho tahá po soudech za znásilnění? A když se jí škodolibá soudkyně zeptá, proč s ním tedy lezla nahá do postele, začne vykládat, že se na ní vrhnul bez kondomu.“
Pavla: „Chápu tvé typicky mužské komplexy, ale ne všechno, co přináší slast, se omrzí. V tomhle směru mi mnohem nebezpečnější připadá zklamání, tedy naopak – neukojení touhy. Je možné, že se ten tvůj milenec vrhl na svou oběť bez kondomu jen proto, aby při jeho navlékání nepřišel o erekci … což mu patně nepomohlo.“
Tomáš: „Ty tedy tvrdíš, že v případě náležitého ukojení vášně nezanikne touha … a potažmo láska?“
Pavla: „Nechej sex chvilku stranou a pomysli na jiné předměty touhy, jako jsou moc, bohatství, obdiv nebo uznání – jejich uspokojování také působí slast, a přece se nikdy neomrzí. Dokonce naopak – čím víc člověk dosáhne, tím je nenažranější. Podobně nasycení smyslů na nějakou omezenou dobu neznamená zánik touhy po milované osobě. Kromě toho má láska i svůj duševní rozměr.“
Tomáš: „A co přesycení?“
Pavla: „V tom je jenom kvantitativní rozdíl, a řekla bych – nepřímo úměrný kvalitě. Pokud se dostaví nějaké zásadní rozčarování, dojde k němu spíš pro chabé výsledky než kvůli přemíře rozkoší.“
Tomáš: „Rozumím tomu tak, že čím víc je láska odkázaná na pouhou smyslnost (která se snadno unaví nebo vyčerpá), tím je zranitelnější. Není v takovém případě lepší přiživovat touhu tělesnou zdrženlivostí?“
Pavla: „Meleš pořád dokola totéž jako kolovrátek, drahoušku! Smyslností se vztah nespotřebovává, ale utužuje. Do ohně také musíš přikládat, aby hřál a nevyhasl. Ta tvá zdrženlivost je stejný nesmysl, jako nejíst, abys neumřel hlady.“
Tomáš: „Když se budu přejídat, zaručeně si přivodím zdravotní potíže a umřu jakbysmet.“
Pavla: „Přesně! A právě proto, aby se nestalo jedno ani druhé, dochází k dočasnému nasycení. K dočasnému, nikoli trvalému! Najedený člověk přece na jídlo nezanevře. Má jenom v danou chvíli dost, aby mohl ve zdraví nadále fungovat. Zrovna tak je tomu s tělesnou touhou – I když se žádostivost milenců pohlavním stykem ukojí, vzájemná láska nezaniká. Naopak se upevňuje, protože si do budoucna odnášejí prožitek sjednocení a jejich touha po opětovném splynutí žije dál. Stali se jedním tělem a tohle vědomí v nich trvá. Taková je definice lásky.“
Tomáš: „Není takové pojetí poněkud přízemní? Mám dojem, že jsi před chvílí zmiňovala také nějaký duševní rozměr. Kampak se vytratil?“
Pavla: „Netvrdím, že je tělesná slast vrcholem lásky. Jenom říkám, že ji nijak nepoškozuje, a že jí naopak prospívá.“
Tomáš: „Pohlavní rozkoš slouží především rozmnožování – bez ní by lidstvo vyhynulo nebo ani nebylo. Nepopírám existenci lásky, ale ta k plození potomstva není vůbec zapotřebí (jak jsme tomu namnoze svědky). Láska je jenom samoúčelná nadstavba. Něco jako večeře při svíčkách místo hltání z kelímku někde za rohem.“
Pavla: „Uhýbáš k existenciálním otázkám. Za chvíli mi budeš tvrdit, že toužím po dítěti, abych splnila povinnost vůči státu. Nemám v úmyslu zkoumat, nač potřebuje příroda nebo Bůh mou tělesnou touhu. Až umřu, bude mi jedno, jestli mě můj živočišný druh v nějaké podobě přežil a k čemu to může být dobré. Kašlu na to, jestli (a jakým kouzlem) má v sobě přirozenost zakódovaný účel toho kterého chtíče. Já ho chci ukájet, a chci ho ukájet s tebou, protože tě miluju.“
Tomáš: „S něčím tak lichotivým je těžké nesouhlasit. Ale ze zkušenosti víme, že v mnoha případech touha milenců vyprchá hned a definitivně, jakmile dojde k vybití sexuální tenze, která na jednu stranu zaslepuje, a na druhou buduje vzdušné zámky. To, co se před souloží jeví jako láska, může se po ní snadno zvrtnout v nezájem. Jestli mě neklame paměť, bylas to právě ty, kdo před naším prvním milováním mluvil o odlišné situaci po jídle a po výprasku.“
Pavla: „Tenkrát jsem si nebyla jistá druhem tvé touhy. Mohla pramenit stejně dobře z pouhého přetlaku hormonů, jako ze skutečných citů, o nichž jsi tak dojemně žvatlal. A pokud neklame paměť mě, byls to ty, kdo ani po souloži nezměnil názor na exkluzivitu našeho vztahu, i když byl teprve v plenkách a ještě nezaťal drápky.“
Tomáš: „Takže si to ujasněme – Rodí se láska z prachsprostého a bezmála živočišného pohlavního pudu, nebo je to naopak láska, která sama sebe degraduje na oplzlý chtíč?“
Pavla: „Předně si vyprošuji tvé manipulativní výrazy – na mé sexuální žádostivosti není nic prachsprostého ani oplzlého! Kromě toho zužuješ alternativy jako učebnicový demagog. Mohu připustit jistou živočišnost, ovšem jenom ve smyslu spontaneity a neskrývané poživačnosti. Tím ti také odpovídám na ujetou domněnku, že tělesná vášeň degraduje lásku. Tu znehodnocuje jen odporně sobecká a bezohledná vilnost. Na erotice plynoucí z upřímné vzájemné lásky není nic nečistého (neřku-li hnusného), i kdyby spočívala v jinak těžko stravitelných praktikách.“
Tomáš: „V tom ty se vyznáš. Ale abychom to nezamluvili – Pokud láska nepochází ze žádostivosti ani z vilnosti, vysvětli mi, kde se bere?!“
Pavla: „Opravdová láska je touha korigovaná rozumem …“
Tomáš: „Hleďme!“
Pavla: „… a touha se rodí ze sympatie. Jakou roli v tom hrají smysly, to snadno najdeš v příručkách, ale určitě nejde jenom o zrak a sluch, jak se domnívali dávní filosofové – vesměs muži. Zmátly je dobové soudy o estetice, formované téměř výlučně výtvarným uměním nebo zpěvem. Žena by je upozornila především na čich, který je v tomto směru spolehlivějším vodítkem než cokoli jiného.“
Tomáš: „Tahle nedostatečnost se dá pochopit – za starých časů lidé spíš páchli, než voněli.“
Pavla: „Ty naštěstí voníš …“
Tomáš: „To mi připomíná, že při dobré vůli nemusí přijít zkrátka ani chuť (o hmatu nemluvě).“
Pavla: „No vidíš – a právě porozumění může být další složkou sympatie, v tomto ohledu dokonce vzájemné. Od sympatie je už pouhý krůček k náklonnosti. Podvědomí pak čím dál víc ustupuje racionálnímu uvažování a náklonnost přerůstá v lásku, jejímž životním projevem je touha po splynutí s milovanou bytostí. A čím víc toho neustále oživovaná touha zahrnuje, tím je láska dokonalejší.“
Tomáš: „Jak můžeš tvrdit, že se láska rodí za pomoci rozumu? O lásce se obecně předpokládá, že je slepá a jakékoli racionální úvaze nepřístupná. Má se dokonce za to, že je nezvladatelná nebo zběsilá.“
Pavla: „Vím, že zmínka o rozumu zní v téhle souvislosti neadekvátně (nebo aspoň příliš optimisticky), ale ve skutečnosti se i šílenec řídí jakousi vlastní, specifickou racionalitou. A totéž platí i pro člověka slepě milujícího. Zamilovaný člověk se (podle nátury nebo momentálního rozpoložení) může jevit jako blázen, protože je svou láskou doslova posedlý. Ale on sám to tak nevnímá, i kdyby objektivně škodil kdekomu (jeho samotného ani milovanou osobu nevyjímaje). Na druhou stranu nepopřeš, že se většina lidí přes hlubokou lásku a vášnivou touhu chová normálně. Zničující láska, kterou naši předkové opěvovali jako opravdovou, bývá spíš patologická … pokud se dá vůbec hovořit o lásce, a ne o exaltovaném sobectví.“
Tomáš: „Vrtají mi hlavou ještě dvě otázky. Když mi je uspokojivě objasníš, přestanu tě trápit. Ta zřejmě jednodušší se týká vzájemnosti lásky. Musí být opravdová láska opětovaná? A pokud ano, do jaké míry?“
Pavla: „Opětovaná být nemusí. Nikdo není povinen druhého milovat jen proto, že o to dotyčný stojí. Ono to ani moc nejde (což ovšem nevylučuje přetvářku nebo sebepřemáhání, které nejsou vždycky jenom utrpení). Druhá část otázky je (myslím) trochu komplikovanější, ale obecně lze říci, že vzájemná láska bývá jen zřídka rovnocenná. Já tě například miluju mnohem víc než ty mě.“
Tomáš: „To neslyším poprvé, a rád bych věděl, proč si to myslíš?“
Pavla: „Prostě to poznám. Ty takové lásky jako je moje, nejsi vůbec schopen … Já mám v sobě o dimenzi víc.“
Tomáš: „Myslíš hloubku?“
Pavla: „Tak nějak … Co dalšího tě trápí?“
Tomáš: „Zmínila jsi něco v tom smyslu, že láska je tím kvalitnější, čím víc si toho na milované bytosti nárokuje. Já toužím po všem, co je v tobě dobrého, respektive přitažlivého – myslím například půvab, sexuální živelnost a smyslnost, mateřskou starostlivost, obětavost, nezištnost, smysl pro humor, intelekt …“
Pavla: „Předpokládám, že mi moje vlastnosti vypočítáváš v pořadí důležitosti …“
Tomáš: „Vyjmenoval jsem je podle toho, jak mi přišly na jazyk. Kdybych ti dával otázku písemně, uspořádal bych je podle abecedy …“
Pavla: „Možná ti nepřišly ani tak na jazyk, jako na mysl. A k tomu by měl určitě co říci ten můj Freud.“
Tomáš: „Protože tě miluju opravdu hlubokou láskou, nebudu předstírat, žes mě neprokoukla. Ale k věci – Všechno, co jsem uvedl (a leccos dalšího), se mi na tobě líbí, takže nemám problém s tím splynout. Co když ale zbudou nějaké špatné a odpudivé vlastnosti …“
Pavla: „Například které?“
Tomáš: „Tak jinak – Já mám bezesporu spoustu chyb a nectností, a jen málo předností. Určitě ve mně vězí víc špatného a méně dobrého než v tobě. Ty tvrdíš, že tvoje láska je silnější. Z toho nutně vyplývá, že toužíš také po tom horším, a možná i odporném. Jak můžeš něco takového dávat do souvislosti s kvalitou lásky?“
Pavla: „Už jsem ti, chlapečku, kolikrát řekla, abys nepletl pojmy! Nemám ponětí, jak má vypadat správná (nebo jak ty říkáš – kvalitní) láska, a žádnou takovou jsem také nezmínila. Mluvila jsem o dokonalosti lásky. A to je něco úplně jiného! Tahle dokonalost vůbec nemusí obstát z hlediska obecné morálky, ctnosti, prospěšnosti, bezúhonnosti a já nevím čeho ještě. Může být dokonce zvrhlá, odpuzující nebo zločinná … Jediné její pozitivum (ovšem pozitivum v uvozovkách) představuje maximální možná bezvýhradnost. Jde o co nejvyšší míru přijetí milované bytosti takové, jaká je, a nakonec třeba o naprosté ztotožnění v dobrém i zlém, završené společným odchodem do ráje, a nebo také do pekla (ať už v jakékoli podobě) …“
Tomáš: „Uznávám porážku. Chtěl jsem si tě dobírat, teď se ale stydím. Odpustíš mi?“
Pavla: „Nezlobím se.“
Tomáš: „Půjdeme se milovat?“
Pavla: „Až jindy.“
Rozprava o lásce
Přihlásit se k odběru
0 Komentářů
Nejnovější