Povídka

Návrat k sobě

Začíná docela hustě chumelit a venku už je úplná tma. Čajové svíčky na stolech vysílají světelné signály jak mořské majáky, mezi kterými tu a tam plují lidé. Co světýlko, to jedna živá duše, kdyby jen jediná zhasla, všechny ostatní by to hned poznaly. Povídáme si ještě asi hodinu, pak se rozloučíme a rozejdeme každá na jinou stranu města.

Přijdu domů, zaklapnu dveře od svého prázdného, studeného bytu a první, co udělám je, že otevřu spodní šuplík od šatníku a vyštrachám malou svíčku. Pustím topení a rozsvítím stojací lampu, hned je víc útulno a za chvilku i tepleji. Lehnu si na pohovku a zabalím se do tlusté deky. Jsem po dnešku už docela unavená a chce se mi spát.

Obraz vypadá ve večerním světle trochu jinak. Les je celý tmavší, jen vepředu, jako by vznikla světlá čmouha. To je asi od lampy, jak na to místo dopadá víc světla. Přivřu oči a snažím se lépe zaostřit. Teď vidím, že to není jen čmouha, na obraze se objevila ženská postava, natahuje ruce a volá mě k sobě. Bojím se a nevím, co dělat. Žena se usmívá a její obrys vystupuje ještě víc. Co se to proboha děje, já asi blázním nebo mám vidiny. Pomalu vstávám a jdu blíž ke stěně. Možná jsem vypila až příliš kávy a mám halucinace.

Najednou na tváři ucítím teplo a pak stojím uprostřed lesa a slunce mě hřeje do obličeje. Všude je tolik světla a slyším vítr, jak pohybuje větvemi stromů. Je mi v tom okamžiku tak hrozně dobře, volně a příjemně, jako kdybych mohla létat. Otáčím hlavou, hledám tu ženu a chci jí poděkovat, že mě sem vzala. Zahlédnu jí v dálce, jak stojí na pěšině a jde směrem ke mně. Už necítím strach, jen zvědavost, o koho jde. Jak se ke mně blíží víc a víc, zdá se mi povědomá, já ji přece znám. Přijde až ke mně a vidím, že jsem to já. Pak otevřu oči.

 

Byl to jen sen, asi jsem usnula. V poslední době jsem špatně spala, ale teď je mi, jako bych prospala celou noc. Kouknu na hodiny, půl deváté, zavolám ještě Michalovi, aby zítra nechodil, měli jsem zas domluvenou jednu opravu. Nefunguje mi zásuvka a v koupelně jich zrovna víc není. Najmu si normálního instalatéra a Michalovi sbalím věci. Už jsem to stejně chtěla dlouho udělat. Možná budu litovat, občas mě rozptýlil, když mi bylo smutno, jenže když odešel, bylo mi ještě hůř.

Vyskočím z pohovky a jdu k telefonu na lince. Všimnu si obrazu a zdá se mi, že je trochu nakřivo. Balíčky zůstaly napůl rozbalené tak, jak byly a z jedné tašky čouhá nějaká kniha. Nepamatuji si, že bych si nějakou kupovala. Nakloním se a celou jí vytáhnu: „Jak překonat strach a začít žít naplno“, no to je kravina. Takovou blbost bych si nikdy nekoupila. Asi jsem jí v práci někomu sbalila. Ale vlastně se mi bude hodit. V pátek jedu vlakem na pracovní cestu, tak bude co dělat.

Odložím knížku a vezmu si telefon, vyťukám Michalovo číslo a čekám na vyzváněcí tón. Možná dělám chybu, ale je konec konců jen moje. Nanejvýš se spletu, jsou v životě i horší věci. Třeba žít vlastní život podle cizího manuálu. Odteďka tedy přebírám zodpovědnost za všechna svá rozhodnutí pouze na sebe, takže se připoutejte dámy a pánové, vyjíždíme.

***

 

http://sffp.sweb.cz/archiv/hogenova4.htm: Platón, Gorgias. Praha: Jan Laichter 1944, přel. František Novotný, s. 67.

☆ Nehodnoceno ☆

O autorovi

Provokaterka

Jiný úhel pohledu mnohým vadí. Jsem tu, abych mohla nahlas psát o všem, o čem musím v reálném životě jen tiše mlčet.

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Inline Feedbacks
View all comments
Četba díla zabere cca 11 min.
Noční režim
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Četba díla zabere cca 11 min.
Noční režim
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení
0