Případ, v němž Šluklok Houbeles a doktor Voctoun tříbí své myšlenky ohledně vztahu vědy a víry, aniž by je napadlo cokoli propagovat, neboť agitátorství a aktivismus neklamně svědčí o nezralosti.
—
Složil jsem noviny v půli a znechuceně je odhodil na stolek. Houbeles na mne pohlédl s udiveně povytaženým obočím: „Copak, příteli, něco vás vyvedlo z rovnováhy?“
„Musím se přiznat,“ opáčil jsem poněkud nasupeně, „že jsem dospěl ke krizi středního věku a do stádia psychického vyhoření.“
„Kromě zjevné tělesné únavy se to projevuje čím?“ otázal se zdánlivě lhostejným hlasem slavný detektiv a ze solidarity ke mně lehce zívl.
„Obávám se, že vážnými pochybnostmi ve víře…“
„Jděte! Je vůbec možné, aby takový vyrovnaný člověk jako vy byť jen zaváhal ve svém náboženském přesvědčení, k němuž se před lety s takovým úsilím dopracoval?“
„Nechte si svou ironii, Houbelesi. Jde o vážnou věc. Mimo to krizí neprocházím jen já, ale celá katolická církev a náboženství vůbec. Ve střetu s pokrokem, a zejména s vědou, prohrává víra na celé čáře. A my věřící s ní…“
„Snad nebude tak zle,“ konejšil mě přítel, ale já mávl rukou.
„Ty přihlouplé polemiky propagátorů vědy se zastánci náboženské víry[1] mě už ani nepopuzují,“ prohodil jsem po chvilce v souvislosti s právě dočteným článkem. „Spíš mě to unavuje. V téhle věci mohou platit jen dvě alternativy: buď je víra dočista soukromou záležitostí každého věřícího, nebo musí být schopna svědčit o nějakém objektivním stavu věcí.“
„Hm…, to mě začíná zajímat.“ Houbeles odložil knihu a poněkud se v křesle narovnal.
„Řekl bych, že víc alternativ nemáme k dispozici. A pokud tomu tak skutečně je, plyne z toho jednoznačný závěr, že víra a věda spolu nemohou mít nic společného…“
„Překvapuje mě, že vás něco takového může zneklidnit,“ opáčil přítel a zklamaně zašilhal po své knize.
„Víra je dnes zcela soukromou záležitostí,“ pokračoval jsem znaveným hlasem. „To musí po letech těžkých bojů každý akceptovat. Je to konec konců správné i z hlediska věřících a je jen dobře, že to tak bylo zakotveno v našem právním řádu. Žádá si toho opravdová náboženská tolerance a náboženská svoboda.“
„To zní hezky,“ namítl opatrně můj společník, „přesto bych se tak úplně neztotožnil s tím, že je víra čistě soukromou záležitostí. Je jistě osobní věcí každého, zda a v co chce věřit a co případně se svou vírou hodlá podniknout, pokud se tím nedotýká práv a přesvědčení druhých lidí. To ovšem neznamená, že jde o něco ryze soukromého. A to nejen s ohledem na kolektivní … jak to říci … provozování nějakého konkrétního náboženského kultu, ale především kvůli prosté skutečnosti, že víra není jen názor nebo přesvědčení, ale především způsob života, který prostřednictvím konkrétních osob působí na jejich okolí i na celou společnost a to bez ohledu na náboženské vyznání druhých lidí. Jistě se mnou budete souhlasit, že není lhostejné, zda žijeme s lidmi, kteří zásadně nekradou, nebo naopak s těmi, kteří jsou z tohoto hlediska zcela bez zábran…“
„Máte pravdu. Víra je v tomto ohledu občanský, právní a politický fenomén. Jejím soukromým charakterem mám však na mysli spíš to, že z pozice víry nelze vznášet žádné nároky na jinak věřícího nebo na nevěřícího, neboť nejde o objektivní, empiricky ověřitelnou skutečnost. Naproti tomu věda cíleně pracuje s objektivní realitou, zasahuje do ní a dotýká se i těch, kteří s ní jinak nemají nic společného. Nemusí se nám to líbit, ale věda prostupuje každou naši veřejnou činností a její závěry nelze opomíjet. To neznamená, že by nějakým způsobem nemohla být životně důležitá i víra, ale věda vyžaduje specifické formulace a musí splňovat určité konkrétní nároky, protože v mnoha ohledech přebrala nanejvýš striktní odpovědnost. My věřící jsme často vědu odsuzovali a obviňovali ji z nabubřelosti a pyšné přezíravosti, ale co naplat: při stavbě domu je nutné respektovat přírodní zákony, jinak spadne. Nezodpovědný projektant, který by snad vědecky prokázané zákonitosti ignoroval, za to může jít do vězení. Jistě, kdysi bylo možné lidi trestat, že vyznávali jinou víru nebo za rouhání či odpadlictví. Dnes nikoho za něco takového stíhat nelze a proto můžeme (ale nemusíme) vyznávat jakékoliv náboženství. Žádný dům, natož svět, se kvůli tomu nezřítí, a právě to je důkazem, jak se věda a víra míjejí: na rozdíl od víry není věda jen soukromou záležitostí nějakého odborníka. Činnost, která vyplývá z vědeckých poznatků není pouhou nabídkou, nějakým právem konat to či ono. Věda pracuje s objektivním stavem věcí a tím zasahuje do života všech. Musí se proto řídit přesnými a striktně dodržovanými pravidly, která nelze bez závažných důsledků obcházet. Na víru není nutné takové nároky vznášet. Něco takového se dokonce jeví jako nemožné nebo škodlivé. Příliš neobstojí ani vaše zmínka o zlodějích. Že je zlodějina společensky škodlivá, to lze snadno dovodit sociologickými výzkumy a dopady na národní hospodářství, které je opět možné vědecky ověřit. Mravní normy tak vyplývají z objektivních vědeckých poznatků a není nutné je uměle konstruovat z nějaké hypotetické Boží vůle…“
Během mého proslovu si Houbeles pečlivě nacpal dýmku. Poté se zvedl a zamířil k praskajícímu ohni v krbu, aby si dlouhou třískou zapálil. Když jsem domluvil, seděl už znovu na svém místě a zahalen do oblaku tabákového dýmu krátce přemýšlel o mých slovech.
„Jako ateistovi se mi to dobře poslouchá. Dokonce bych se mohl radovat, že jste konečně zmoudřel. Přesto se mi na tom něco nezdá. Nemyslím si tak úplně, že by náboženství patřilo dávné minulosti, jako jakási předvědecká záruka mravních nebo sociálních pravidel, nutných pro fungování tehdejší společnosti. Předně je pozoruhodné, že věda v mnohých případech potvrzuje platnost oněch nevědecky stanovených norem a to i pro naši současnost. Máte ovšem pravdu, že to nijak nemusí souviset s boží vůlí. Stejně dobře může jít (a nejspíš jde) o prostou zkušenost řady generací (což se ovšem nemusí vylučovat – dovedu si představit, že bohu může jít o řádné a spravedlivé fungování společnosti natolik, aby do jejího života vložil nějaké ty zákonitosti). Něco jiného je však aplikace a vymahatelnost společenských pravidel v každodenním praktickém životě (i při nejlepší vůli – o níž lze často pochybovat – se mohou krátkodobé zájmy lišit od těch dlouhodobých, přičemž malá dobra mohou zmařit velký prospěch). A pak také jde o to, že vědecky lze dovodit a ověřit leccos, aniž bychom z toho mohli dělat celospolečenskou normu. O zájmech nás dvou ani nemluvě.“
„Co máte na mysli?“
„Není nutné hned myslet třeba na eugeniku nebo nějaké jiné sociální inženýrství, v jejichž rámci mohou být individuální zájmy snadno obětovány vědecky prokázaným zájmům kolektivním, případně jakési stejně abstraktní budoucnosti. Jistěže i v takových případech můžeme kalkulovat s možností vědeckého poznání a praktické objektivní ověřitelnosti poznatků o tom, že jsou tyto trendy vadné. Hrozí však nebezpečí, že takové objektivní vědecké zhodnocení už nebude mít kdo provést. Případně může nastat nenapravitelná situace. Ale (jak už jsem řekl) nemusíme zacházet tak daleko. Věda kolem nás dennodenně válcuje oprávněné zájmy obyčejných smrtelníků jak na běžícím pásu a nebýt té děsně zastaralé a směšné náboženské víry, sotva bychom tu teď v pohodě debatovali…“
„Snažíte se mě uklidnit,“ namítl jsem, „moc jste mě však nepřesvědčil. Co tady říkáte, je příliš obecné a spekulativní.“
Detektiv se pousmál a rukou, v níž držel dýmku, učinil široké gesto. Táhl se za ní pruh modrého dýmu: „Kdybychom (my ateisté) byli důslední, nikdy bychom proti vaší víře otevřeně nebrojili. Naopak bychom se snažili maximálně využít výhody, kterou proti vám máme. Proč nekázat naivním hlupákům, že se vyplácí poctivost, aby se nepletli protřelým chytrákům do jejich kšeftů? Nebo si opravdu myslíte, že se úspěšní kapitalisté dopracovali svého postavení sbíráním psích hovínek? Kdeže! Cílem takových báchorek je zaměstnat a umořit potenciální konkurenty nekonečnou a bezvýchodnou činností. Že mnozí ateisté vášnivě hájí své postoje, až jim naběhne žíla na čele, to svědčí jen o tom, jak je jim vědecký přístup ve skutečnosti cizí. Zapletli se s ateismem stejně, jako věřící se svým náboženstvím.“
„Přesto zde vidím jeden podstatný rozdíl: my věřící bychom měli konečně akceptovat, že ateistů se naše víra vůbec nemusí týkat. To neznamená, že by ji neměli tolerovat. Tím chci říci, že nejsou ateisty ze své vůle, ale vlastně jen proto, že někdo jiný se rozhodl věřit v Boha. Podle nás ateisté popírají Boha a my se to dokonce opovažujeme nazývat vírou v jakémsi negativním smyslu. Jenže ateista nemusí mít nějaký soubor přesvědčení, který by zastával, aby byl ateistou. On se jím stal zcela bez vlastního přičinění. Už tímto označením je zatahován do hry nebo do debat, které k ničemu nepotřebuje. Jemu v řádu světa nic nechybí a nepotřebuje nic dalšího předpokládat nebo odmítat. Jsme to my (věřící), kdo svými argumenty vyvolávají spor. A to je také zásadní nerovnováha, kterou bychom měli ctít.“
„No dobrá. Jenomže tak to běžně nechodí. Jestliže bůh (nebo Bůh)[1a] není a život nemá žádný vyšší smysl, proč to mnohé tolik irituje? Mě nezajímá dušená mrkvička. Přesto (nebo právě proto?) je mi jedno, jestli chutná sousedovi. Ovšem jen do chvíle, než si všimnu, že chodí do kostela. Mimo to nerozlišujete mezi specifickým ateistou a nevěřícím obecně. Vy hovoříte spíš o člověku, který náboženskou víru k ničemu nepotřebuje a jemuž by byla víceméně lhostejná, pokud by jí nebyl obtěžován. Jenže ateismus je program (a jak říkáte: soubor přesvědčení), který se vědomě a iniciativně vůči náboženství vymezuje.“
„Nemůže se za tím skrývat nějaká obava z náboženského fanatismu, nesnášenlivosti nebo indoktrinace? Dějiny jsou přece plné zneužívání víry a náboženství ke všelijaké manipulaci a vykořisťování.“
„To mohlo platit tak před dvěma sty lety. Mezi tím se odehrály věci, které situaci obrátily naruby. Kdyby za tou podrážděností byl strach z věřících, otázky by zněly jinak. Lidé by se neptali po bohu, případně po smyslu života, ale po obecných i konkrétních příčinách fundamentalismu a fanatismu, které zdaleka nejsou výplodem jenom náboženským (a i v náboženství se jedná o deviace). Obávat se dnes našich křesťanů, to už vyžaduje takovou dávku stihomamu, že bych se opovážil dotyčnému doporučit návštěvu psychiatra. Mnohem více bychom se měli obávat nacionalismu a rasové i politické nesnášenlivosti, které (na rozdíl od jejich křesťanských ekvivalentů) jsou horkou kaší nedávné minulosti i současnosti a kolem které se nejen chodí, ale která se často jí víc horká, než se navaří.“
„V tom budete mít nejspíš pravdu. Odpůrci náboženské víry bývají často tak agresivní, že sami vykazují nebezpečné příznaky, proti nimž prý bojují.“
Zatímco Houbeles pokuřoval, shromažďoval jsem honem v mysli další diskusní materiál. „Podle nás (věřících),“ pokračoval jsem po chvilce „je ateismus pouhé přesvědčení (někteří jízlivě říkají víra), že Bůh není. Jenže vědecký ateismus tohle přesvědčení dokládá konkrétními argumenty z oblasti přírodních a společenských věd, ovšem abstrahovanými pro filosofické vyjádření.“
„Obávám se, že jste ohledně vědeckých fundamentů ateismu přílišný optimista,“ zaoponoval slavný detektiv. „Ten váš (domněle vědecký) ateismus se spíš snaží již formulované přesvědčení dokazovat zpětně. A to nikoliv vědeckými argumenty, ale pouhým ideologickým pojetím přírodních věd. Pokud by ateismus používal sílu argumentů, jednalo by se o legitimní a prospěšné počínání (prospěšné i pro věřící, neboť by to nastavovalo zrcadlo jejich víře). Ale tak tomu nebývá. Obvykle se uchyluje k pouhým argumentům síly a stává se tak militantním. Nemusí hned jít o násilí fyzické. Stačí používání demagogie, lží, polopravd, překrucování, podsouvání…, které znemožňují diskusi. Cílem militantního ateismu totiž není zkoumání reálné skutečnosti, ale jeho vítězství nad náboženstvím a to doslova za každou cenu a všemi dostupnými prostředky. A pak je tu ještě jedna okolnost. Potíž nás ateistů (bohužel velmi často) spočívá v hlubokých neznalostech obsahu náboženství a víry, které kompenzujeme trapnou dojmologií. Drtivá většina dnešních ateistů nejenže postrádá jakékoliv vzdělání z oblasti religionistiky či teologie, ale nemá ani relevantní kontakt s náboženským prostředím (o studiu oficiálních dokumentů nemluvě). Proto býváme nuceni stále dokola poslouchat nejapné žvásty o domnělém církevním tmářství. Podsouvání všelijakých bludů se téhle argumentace drží jak lejno košile. Rádoby ironický jásot nad tím, že církev konečně uznala kulatost Země, po zásluze odhaluje ostudnou a úžas budící nevzdělanost všelijakých pokrokářů. Je to právě křesťanství, které po dvě tisíciletí vytrvale (často bohužel marně) brojí proti pokleslým pověrám, jakými jsou spiritismus, šamanismus, astrologie, magie… Zatmění Slunce křesťané nikdy nepovažovali za nadpřirozený jev stejně, jako nikdy nepochybovali o tom, že Země je koule ve vesmíru (tuhle moudrost převzali už od starověkého Ptolemaia). Že se církev v minulosti pletla do vědeckých interpretací (někdy blbě a nepřiměřeně) nutno přičíst skutečnosti, že ve vědeckém zkoumání velmi dlouho neměla vnější konkurenci (a i ta se zrodila ze struktur a intelektuálního bohatství křesťanství). Novověký příklon k přírodovědeckému zkoumání má své kořeny v západokřesťanském vidění světa. Že západní křesťanství vytvořilo podhoubí pro vědecká bádání a technický pokrok lze snadno doložit tím, že v oblastech s jinou kulturou a náboženstvím k ničemu tak masivnímu nedošlo a veškeré náznaky tam skončily stagnací nebo ojedinělými úspěchy. Podobné je to v oblasti občanské a hospodářské. Že sama církev (nejen katolická) bývala zaskočena překotným vývojem a mnozí její představitelé plně nebo správně leccos nepochopili, to je sice fakt, ale na podstatě věci to nic nemění. Nic na tom nemění ani to, že to někteří nechápou dodnes (tmářství a soukromá neomylnost není ostatně žádnou výsadou křesťanství – jde o jev obecný, který se vyskytuje třeba i mezi vědeckými kapacitami). Tyto souvislosti bere rozumný člověk na vědomí. Ideologicky zaslepený fanatik však rozlišování není schopen a podle toho to pak vypadá.“
Houbeles si přehodil nohu přes nohu a pokračoval se zjevnou velkorysostí a shovívavostí k mému soužení: „Kritika náboženství a obavy z věřících jsou v našich dnešních podmínkách iracionální a tím (když dovolíte) nevědecké. Někdy to působí až jako fobie, která má s vědou společné jen tolik, že ji lze vědecky zkoumat prostřednictvím psychologie a snad i vědecky léčit díky psychiatrii. Na místě je spíš kritika a obavy ve vztahu k typicky lidským vlastnostem. Hranice nevede mezi vírou a nevírou, ale v hlavě každého konkrétního člověka. Nebezpeční hlupáci, fanatici, demagogové… jsou všude tam, kde se vyskytuje nadkritická množina lidí (a někdy i tam, kde je jenom jeden). Vědeckou obec nevyjímaje. Právě proto se mi nelíbí pytlování na věřící a ty ostatní (chytřejší, vyrovnanější, vzdělanější, moudřejší, prozíravější, radostně žijící, nemanipulovatelné…) nebo opačně. Je to nejen směšné, ale hlavně nepravdivé.“
„Nakládáte s mými pochybnostmi laskavě, drahý příteli,“ namítl jsem nejistě, „ale sami věřící se velmi často vědomě či podvědomě uchylují ke skepsi nebo racionalitě (případně k obojímu). Tak jsme se dopracovali toho, že nestačí cosi označit za objektivně těžký hřích nebo konstatovat, že si to či ono přeje Panna Maria (třeba na základě nějakého zjevení či poselství). Dnes je nutné odpovědět i na vlezlou otázku: proč? U tradičně smýšlejících to působí pohoršení, u fundamentalistů zděšení. Modernisté reagují tezemi o tom, že v budoucnu bude církev buď charismatická, nebo nebude vůbec. Chytají se tak stébla naděje, že emocionální rezignace na realitu překoná skeptické užívání rozumu aspoň u některých…“
„Vy snad zdravou skepsi a přemýšlení považujete za úpadek víry? Mně to naopak připadá jako kýžená zralost. Ten váš bůh jistě není sadista, zakazující lidem vše, co mají nejraději, a to jen proto, aby je trápil. Náboženství, postavené na příkazech a zákazech bude asi dost pokleslé. Normy chování nutno hledat v přirozeném zákoně (takové příkazy jsou nám přece blízko, neboť jsou zapsány v našich srdcích). Nestačí brojit proti úpadku a demoralizaci bez nabídky nesrovnatelně vyšších hodnot. Nelze moralizovat bez přesvědčivých důvodů a na základě dojmů (třeba v důsledku puritánské výchovy o níž není nutné přemýšlet) nebo pod pochybným vlivem všelijakých více či méně samozvaných takéautorit. Když se takových duchovních rádců jednoduše zeptáte: proč?, sotva dostanete odpověď. Hlupáci rozumnou odpověď neznají. Moudří naproti tomu vědí, že mnohé důvody mají svá ale, a leccos že stojí na vodě docela. Mimo to srozumitelné a jednoznačné odpovědi umožňují, aby je přemýšliví lidé pitvali, což snese málokterý guru.“
„Tohle všechno je moc hezké, ale v řešení základního dilematu jsme se moc daleko nedostali. I kdybychom připustili, že náboženská víra není zcela soukromou záležitostí, neboť může mít jistý smysl ve sféře společenské … třeba občanské a politické, přece není schopna svědčit o jakékoliv prokazatelné skutečnosti. Víra nemůže zasahovat do reálného běhu věcí. Je nepředstavitelné, že by se nějak mohla poměřovat s vědou nebo s ní diskutovat, protože ta do objektivního běhu věcí zasahuje a nese za to leckdy konkrétní odpovědnost.“
„Vaší zarputilostí jsem poněkud zklamán,“ povzdechl si Houbeles, zatímco vyklepával dýmku do popelníku. „Existuje i psychická realita, kterou můžeme dovozovat z motivů a projevů lidského konání a tu pak lze objektivně zkoumat. U stavitelů středověkých katedrál není pozoruhodná jen jejich schopnost poznávat a uplatňovat zákonitosti statiky, ale také důvody a nadšení, které je přes mnohé oběti vedly k tomu, aby mezi chatrčemi, kadibudkami a kurníky budovali tyto náročně nebetyčné stavby. To přece ryze soukromý charakter víry zřetelně vyvrací. Psychická realita v podobě náboženské víry zasahuje do objektivního běhu věcí zcela konkrétně a měřitelně, aniž by mohla být jakkoliv osvobozena od zodpovědnosti. Jak jinak by jí také bylo možné předhazovat všechna ta skutečná či domnělá pochybení?“
„Od vás (jako ateisty) bych spíš očekával, že něco takového nebudete akceptovat. Jsme to především my věřící, kdo se snaží světu vnucovat, že naše náboženské přesvědčení není jen naší privátní záležitostí nebo pouhým občanským či politickým jevem a že to, v co věříme, zasahuje do běhu reálných věcí. Jsme to právě my, kdo společnost staví před poněkud nebezpečný paradox víry: ačkoliv jde o jev navýsost subjektivní, přece víra nikdy nemůže zůstat zcela soukromou záležitostí. Víra má určitě velký sociální, psychologický a samozřejmě i politický efekt. Je spjata s nádhernými filosofickými a uměleckými výkony. Pokud však jde o vztah vědy a víry a jejich vliv na reálný stav věcí, musím (k vlastní lítosti) zklamaně konstatovat, že se zcela míjejí a že (už s ohledem na práva nevěřících) by měla víra zůstat čistě soukromou záležitostí. Rozhodně nemůže vznášet jakékoliv objektivní nároky na veřejný prostor, neboť není schopna vědeckými prostředky a bez vytáček prokázat jak existenci Boha, tak i dalších náboženských jevů. Nevidím žádnou možnost, jak by se věda a víra mohly v popisu světa doplňovat. Vědecká debata třeba o evoluci musí splňovat přísné nároky. Teologickou debatu na totéž téma nelze za vědeckou označit ani náhodou (ať už se tváří jakkoliv) a proto se může týkat jen těch, kteří mají potřebu věřit. Netvrdím, že by snad věda měla zasahovat do všech záhybů našeho života a neponechávat žádný prostor lásce, citu či nějakému tomu tajemství, ale jen ona může vznášet obecně platné nároky a stanovovat společensky závazné normy.“
„Příliš nerozumím požadavku, že by se věda a víra měly nějak vzájemně doplňovat v popisu světa. Tohle v syrovém smyslu slova vskutku přísluší vědě. Jenže věcný popis prostředí, v němž se nacházíme, není jediným rozměrem našeho života. Když už jsme se tu ocitli (což je mimochodem samo o sobě vědecky neuchopitelné), nechceme svět jenom poznávat, ale také z něj něco (s prominutím) konzumovat a zpětně na něj nějak působit. Přitom se opovažujeme jednat navýsost účelově (naše konání není jen řetězením příčin a následků, ale také propletencem nejrůznějších záměrů a tužeb). A s tím už mohou souviset nějaké ty úvahy o smyslu našich životů, o našem poslání, o správnosti našeho konání… Přinejmenším v mém konkrétním individuálním případě to pouhý popis daleko přesahuje. Z tohoto hlediska se pak věda a víra doplňovat nejen mohou, ale dokonce bych to považoval za oprávněné a žádoucí. Dokázat boží existenci metodami empirických věd se sice jeví jako nedosažitelné, avšak právě z uvedeného přesahu našeho bytí ji lze v nějaké podobě zpětně dovozovat. Rozdílnost výsledku se netýká ani tak samotné podstaty, jako spíš vnějších forem, což může vyplývat nejen z přání a dojmů (které nelze vyloučit), ale i z odlišného úhlu pohledu. Věda také zkoumá tytéž skutečnosti mnoha způsoby a dochází k různorodým závěrům, aniž by se vzájemně vylučovaly. Jistě uznáte, že řádně vedená statistika nemůže zpochybnit obecnou platnost statiky. Podobně lze předpokládat, že svou niternou podstatou se nemusejí vzájemně vylučovat ani všemožná náboženství bez ohledu na odlišnou věrouku. Ostatně už to, že je cpeme do jednoho pytle, svědčí o něčem univerzálně shodném. Je zcela jinou záležitostí, že se mnozí s odlišným pojetím nedovedou nebo nechtějí vyrovnat.“
„Sám za sebe nemohu potvrdit, že bych se jen obtížně smiřoval se skutečností, v níž by moje víra platila jen pro mě. Běžně se setkávám s tím, že jiný věřící se stejnou (a nejspíš ještě větší) silou věří v něco jiného než já. Denně jsem konfrontován s těmi, kteří nevěří vůbec (nebo to aspoň tvrdí). Nejen mezi křesťany, ale i v samotné katolické církvi je tolik názorových proudů, spiritualit, forem zbožnosti a sektářských úchylek včetně deviací v důsledku různých poruch osobnosti, že nějaká dokonale jednotná víra ani nepřichází v úvahu. Tohle mě nezneklidňuje už proto, že se jedná o příslovečnou housku na krámě. Ale ani já (přes veškerou toleranci) nemohu druhým plně přiznávat rovnocennou oprávněnost jejich odlišností od mého vlastního přesvědčení…“
„Jak vás znám,“ přerušil mě Houbeles poté, co do sklenek rozlil zbytek skvělé whisky, kterou tu nedávno zanechal náš přítel Gardener, „vy nemáte potíž ani s odchylkami od katechismu … tedy pokud vám ho někdo neotlouká o hlavu. Což je chvályhodný důsledek toho, že svou víru neustále verifikujete (jak jinak než rozumem, který jste víře hereticky nadřadil).“
„Záleží, jak to myslíte. Samozřejmě, že lecčím pohrdám, nad mnohé se cítím být povznesen, tu a tam se mě něco dotkne a občas mě nějaká hrůza vyděsí. Na druhou stranu se nedomnívám, že by odlišná víra (nebo nevíra) mohla mít sama o sobě nějaké fatální důsledky pro věčnost. Konkrétní víra zajisté ovlivňuje životní osudy svých nositelů, jejich vnímání smyslu lidské existence a samozřejmě také vztahy s druhými lidmi. Tohle však můžeme přičíst na vrub každého osobního přesvědčení nebo světonázoru. I toho vědeckého. Moje liberální postoje ovšem sdílejí jen nemnozí. Zákoníci a inkvizitoři jsou jasným dokladem trýznivých starostí či úzkostí o cizí pravověrnost a o svět obecně – pro ně Bůh nemůže být produktem soukromých představ, ačkoliv právě oni falešnými představami o Bohu jen hýří. Rozumnější věřící se sice od fundamentalistů a fanatiků všeho druhu distancují, přesto i oni chtě nechtě musí tvrdit, že Bůh je pravda. Pokud by to zpochybnili, z jejich víry by nic nezbylo. Na základě toho pak jinověrce nebo nevěřící označují za ty, kterým něco chybí a kteří k něčemu ještě nedospěli či nedozráli nebo cosi zaslepeně odmítají. Nejsou prý osvíceni pravou vírou, žijí v bludu a morálně selhávají v důsledku nečistého života. Už tohle vymezení (a nepříjemné zaškatulkování … třeba mezi ateisty) musí urážet a navozovat podrážděné reakce. Takové výroky se musí nevěřících hluboce dotýkat a utvrzovat je v opatrnosti ke všemu, co s vírou nějak souvisí.“
„No ovšem. Jenže právě tihle ukřivdění a podráždění ješitové vás jako první pošlou na psychoterapii, pokud se něco dotkne vás. Nejsme to právě my ateisté, kdo svrchu shlíží na blouznivé pánbíčkáře? Nebyli jsme to z historického hlediska ausgerechnet my, kdo se s pohrdáním vymezil (někdy dokonce násilím) vůči anachronickému náboženství, zkostnatělé církvi a přihlouple pokryteckým svíčkovým bábám? Můžeme se navzájem trumfovat, kdo se koho opovažuje soudit s větší arogancí a sprostotou!“
„Přesto je pozoruhodné, k jak nechutným mediálním kampaním se uchylují někteří představitelé církve se svými nohsledy vůči těm, kteří se opovažují nebýt katolíky. Se zarputilou vytrvalostí jsou hlásány teze o zkaženosti bezbožného světa a mravním rozkladu společnosti. Plošně jsou hanobeni a odsuzováni všichni, kteří zřetelně neprojevují poslušnost nebo aspoň loajalitu vůči katolické církvi. Všemožné společenské neduhy (které ostatně nejsou ničím novým) jsou zveličovány nebo generalizovány a propagandisticky podsouvány šmahem všem, kteří svou ideovou orientaci nezakládají na katechismu. Býváme svědky ostentativních tvrzení, že mimo církev není (a nemůže být) mravnost, obětavost, solidarita, nezištnost, láskyplné mezilidské vztahy … ačkoli každodenní realita dokazuje opak. Takovéto počínání nelze označit jinak než jako ideologickou štvanici. Ta však zdaleka nepoškozuje ty, proti nimž je namířena (demagogičtí agitátoři si zastydle pletou situaci i dobu), ale samotnou katolickou církev, která je v důsledku nucena čelit nejen nevybíravým odvetám, ale také znechucení nebo pohoršení mnoha věřících (včetně mne).“
„Jestliže věřící nedovedou nebo nemohou podržet svou víru jako ryze soukromou záležitost, neznamená to, že okolní svět musí jejich hru přijmout a dokonce se v ní angažovat. Možná leckoho nezneklidňují ani tak přezíravé, arogantní nebo agresivní postoje věřících, jako jeho vlastní pochybnosti. Normálního člověka přece nemusí zajímat hopsání sportovních fanoušků, pokud nenabude dojmu, že tím o něco přichází.“
„Dobrá. Dejme tomu, že takový neklidný ateista na chvilku podlehne nejistotě, zda mu opravdu něco neschází, zda ve svém životě něco podstatného nepřehlédl. Pak má ovšem právo požadovat nějaké relevantní důkazy a doklady o víře, které by bylo možné kriticky a intersubjektivně vyjevit a prověřit. Takový požadavek může být upřímný a vůbec nemusí vyplývat z komické snahy všechno si ohmatat, nebo snad z nepochopení, že Bůh je tajemství, které se vymyká důkazům empirických věd. Co jsme (my věřící) v takovém případě schopni nabídnout? Obávám se, že jenom nejapné žvásty o nesdělitelnosti vnitřních zkušeností a prožitků, kterým nelze z vnějšku porozumět. Vyhovět touze hloupého materialismu a pozitivismu nedovedeme a tak ji nabubřele označíme za směšnou. Sami se zkrátka stáhneme do subjektivní náboženské individuality, ačkoliv bychom si tolik přáli, aby víra byla čímsi objektivním, něčím, co určuje běh světa a vznáší nároky na celou společnost.“
„Máte pravdu, že požadovat od víry vědecké postupy či argumentaci je jako mámit z jalové krávy tele. Proměna víry ve vědu je už ze samotné definice obou fenoménů zhola nemožná a proto nelze z náboženské víry dolovat empiricky nebo matematicky ověřitelné důkazy (na rozdíl od verifikovatelných vědeckých hypotéz, zůstávají náboženská mystéria tajemstvím navždy). Představa některých teologů, že musíme věřit, abychom mohli pochopit, patří mezi zbožná přání. Něčím takovým víra nedisponuje. Mnohem realističtější (a racionálnější) je přiznání, že musíme věřit, protože pochopit nemůžeme. V této souvislosti je pozoruhodné, že adekvátní úsilí ateistů o proměnu vědy v jakési novodobé náboženství nikoho nevzrušuje … Už jsem se zmínil, že víra (jakákoli) je psychickou realitou, která ovlivňuje konání svých nositelů a že působí i navenek, a to bez ohledu na přání těch či oněch (včetně ateistů). Jde o významný faktor mezilidských vztahů, který prokazatelně a ověřitelně participuje na společenských zákonitostech. Ty pak jsou stejně objektivní jako zákonitosti přírodní (jestliže se při ignorování požadavků statiky zřítí dům, stejně tak se zhroutí hospodářský systém kvůli nepřiměřenému zdanění nebo sociální řád v důsledku absence aspoň elementární mravnosti). A právě v tom, že nejde výlučně o soukromou záležitost bez jakéhokoliv vlivu na společnost, paradoxně spočívá oprávněnost požadavku na obecně závazný obsah náboženské víry, jehož garantem je konkrétní církev nebo jiná náboženská společnost. Zasahovat do svědomí a víry druhých lidí je právem nepřípustné, můžeme však do značné míry spoléhat na tyto garance. Přinejmenším máme šanci vědět, co nás v rámci nějaké interakce či konfrontace může potkat. Kromě toho je víra jev obecný (nejrůznějším způsobem věříme všichni) a v praktickém životě se bez ní nemůžeme obejít. Nejspíš namítnete, že je podstatný rozdíl mezi náboženskou vírou (v někoho a v něco) a vírou prostou (ve smyslu někomu nebo něčemu věřit). Přesto vidím v obou případech značné podobnosti. V běžných a praktických věcech rozum přímo vybízí věřit. Příklady jsou na každém kroku. Většina lidí věří, že jejich táta je opravdu jejich táta, že ráno vyjde slunce a že pojedou tramvaje, které je odvezou do práce. Mnozí věří, že kdysi žil Jan Lucemburský, že i zítra budou v obchodech platit dnešní peníze, že Země obíhá kolem Slunce a že se večer vrátí domů (přestože na silnicích umírá víc lidí než ve válce). Má to jen málo společného s mírou pravděpodobnosti. Spíš jde o zvyk a (oprávněnou) lehkomyslnost. Dokázali bychom bez takové prosté víry vůbec žít? Důležitým aspektem je v tomto ohledu důvěra k autoritám (což je fenomén jak běžného, tak náboženského života). Drtivá většina lidí není schopna dokázat, že Země obíhá kolem Slunce (nikoli naopak). Nejen to: vysoké procento z nich není schopno ani relevantně posoudit pravdivost příslušných vědeckých tvrzení v tomto směru. Přijímají je prostě proto, že o nich není nutné pochybovat (protože na tom vlastně ani tak moc nezáleží). Je klinicky potvrzeno, že lidé snadno uvěří naprostým hloupostem, pokud jim je sděluje osoba v bílém plášti. Také oblast náboženská má svoje autority a důkazy, pro něž platí zhruba totéž (jen ty pláště mívají jinou barvu). Přesto se o nich najednou pochybuje, protože na tom z nějakého důvodu začalo záležet (právě agilní ateisté by mohli objasnit, proč je náboženská víra tak irituje).“
„Jenomže každý nezaujatý pozorovatel vývoje lidského myšlení musí uznat,“ nedal jsem se, „že pokaždé, když se snad zdálo, že někde ještě zbývá nějaký prostor pro Boha, bylo takové místo dříve či později vyplněno racionálním vysvětlením. Bohužel je to právě věrouka, co se musí přizpůsobovat vědě, nikoliv naopak. Jsou to biblické texty, které je nutné re-interpretovat, aby víra mohla obstát (abychom třeba biblickou zprávu o stvoření mohli vnímat jako mýtus, týkající se víc náboženských sdělení než popisu z donucení akceptovaného vývoje vesmíru). Jistěže i to má svou hodnotu. Racionální re-interpretace cvičí ducha, zušlechťují a zbavují fundamentalizmu. Jak však přitom rozpoznat, kterou část Bible nutno brát striktně doslova (jako třeba zvěst o vzkříšení Ježíše Krista, považovanou za jeden z fundamentů křesťanství), kterou netradičně (třeba to, jak Jozue zastavil Slunce[2]) a kterou lze interpretovat zcela volně podle vývoje situace? Taková rozhodnutí či interpretace nemohou pocházet z víry. Ta v tom nemůže hrát žádnou roli a to ani s odvoláním na učitelský úřad církve nebo papežskou autoritu (to je jen alibismus a oddalování řešení vlastního problému). Klíčovým (nikoliv jen podpůrným) garantem zůstává tak jako tak rozum.“
„Věda (aby mohla obstát) vyžaduje neustálé re-interpretace ještě častěji než víra. Nevím, proč bychom měli víře upírat právo na vývoj, který u vědy shledáváme jako samozřejmou nezbytnost. Možná by se ateistům líbilo s dnešními znalostmi a moderními prostředky potírat zastydlý středověk, ale to by byla příliš laciná a primitivní agitace (jich samých nejspíš nedůstojná). Že víra a potažmo věrouka reagují na nové zkušenosti a poznatky (nejen na ty vyloženě vědecké), to mi připadá zákonité, správné a zcela legitimní. Náboženským tradicionalistům to může vadit, protože víru vnímají jako prastaré lidové zvyky (jako folklór, který zaniká s novými tanečky či s odložením vyšívaných krojů). Proč by to však mělo zneklidňovat nás dva? Pokud je mi známo, moderní exegeze biblické texty nejen nezpochybňuje, ale v návaznosti na jiné vědecké výzkumy často odhaluje jejich až překvapující věrohodnost. Někdy přitom vyvstávají nové (třeba i odlišné) souvislosti, ale nezaznamenal jsem, že by to nějak podrývalo podstatu a vlastní obsah křesťanské víry. Užívání rozumu je zajisté nezbytností, nezdá se mi však, že by to víru znehodnocovalo. Nedomnívám se, že by mezi vírou a rozumem byl nějaký nesmiřitelný rozpor, že by rozum víru a priori negoval. Rozumové verifikace víry se obávají jen ti, kdo vlastní domněnky, hloupé nápady nebo zbožná přání vydávají za zjevené pravdy a mají přitom strach, že by to mohlo prasknout. Případně malověrní, kteří vlastní nejistotou poměřují druhé. Na poznávací nesoulad lze reagovat různě: moudrý člověk usiluje o hlubší porozumění a re-interpretaci, demagog či hlupák popírá (nebo aspoň ignoruje), co se mu zrovna nehodí do krámu … Přesvědčení, že veškerá realita kolem nás a v nás (od velkého třesku až po individuální existenci) je jen dílem pouhých slepých přírodních sil a zákonitostí (kde se vůbec vzaly?) nebo dokonce jen dílem náhody – to vyžaduje tak silnou víru, jaké se mnohým nedostává. Proto mi berlička zvaná bůh, připadá jako celkem racionální hnutí mysli, čímž ovšem nechci obhajovat scestný fenomén boha mezer. Jde mi o pouhý praktický význam víry, který nelze obejít teoretizováním o hypotetické poznatelnosti nebo ověřitelnosti všeho a čehokoli, neboť něco takového se nevyskytuje jak v mentálních možnostech drtivé většiny lidí, tak v reálném horizontu konkrétních životů. Obecná schopnost poznávat cokoli kdykoli, kdekoli a kýmkoli neexistuje. Stejně jako všeobecná verifikovatelnost získaných poznatků. Něčím takovým prostě a jednoduše nedisponujeme přes veškerou vzdělanost a vědecký či technický pokrok.“
„Pěkně se to snažíte zamlžit!“ zvolal jsem rozhořčeně. „Nezlobte se, ale takhle uhýbat nemůžete! Jestliže víra není zcela soukromou záležitostí a má zasahovat do běhu věcí (nebo dokonce vznášet nároky na životy těch, kteří ji nevyznávají), pak tu musí být nějaká forma doložitelnosti objektivní existence toho, v co se má věřit. A takové přesvědčivé a intersubjektivně ověřitelné doklady podány nikdy nebyly! Pokud by věřící chtěli s vědou diskutovat nebo snad, nedej Bože (sám jsem se zasmál tomu, co mi slina přinesla na jazyk), výpovědi vědy korigovat věroukou, pak by takové důkazy musely být podány s vědecky přesvědčující důsledností. Oblíbený argument, že i věda má svá nedokazatelná východiska, neobstojí: ta jsou nedokazatelná jen relativně, v daném stavu poznání nebo v dané hypotéze, a věda je principiálně postavena na tom, že je kdykoliv ochotna se jich zříci ve prospěch těch, které odolají přesvědčivějším prověrkám. Myslíte, že jsme my (věřící) ochotni či schopni sestoupit z transcendentních výšin na ubohou úroveň vědy a přijmout principiální možnost, zříci se předpokladu existence Boha a dalších pilířů věrouky?“
„Nevím, proč byste (ač věřící) nemohl připustit, že bůh je vyvratitelná hypotéza? Každodenní individuální odpady od náboženství všeho druhu (a možná i ta vaše krize středního věku) jsou konec konců dokladem toho, že nejde o nic nepředstavitelného. Jenomže při odmítání boha také nikdy nebyly podány žádné (jak jste před chvílí hezky řekl) přesvědčivé a intersubjektivně ověřitelné důkazy. Že boha (nebo cokoliv jiného) nejsme schopni v daném stavu poznání nebo v dané hypotéze vědecky doložit, to jej přece samo o sobě ještě nepopírá. Tato nedokazatelnost je stejně relativní jako ta, o které jste hovořil vy (naši předkové neměli ani potuchy o jaderné energii, s níž my dnes vesele topíme a svítíme). Jinak vážně pochybuji, že jsme my (ateisté) ochotni či schopni kdykoliv sestoupit z piedestalu své nabubřelé bohorovnosti a přijmout principiální možnost, zříci se předpokladu boží neexistence. Někteří vědci něčeho takového nejsou schopni ani v mnohem přízemnějších otázkách, čímž se příliš neliší od fundamentalistů a fanatiků náboženských. Občas se neštítí ani nějakého toho podvodu, který si nikterak nezadá se sofistikou výrobců věroučných zásad. Nejspíš namítnete, že takové nepodložené konstrukce si nemohou nárokovat jakýkoli vliv, ale sám dobře víte, jak dogmaticky a neomylně bývají pouhé (nebo ne zcela doložené) hypotézy prezentovány v médiích, a dokonce vyučovány, takže se dostávají do obecného povědomí jako nezvratná fakta. Když uvážíte, že všechno není tak banální jako naše příbuzenství s neandrtálci a že tímhle způsobem mohou být šířeny i dost nebezpečné spekulace, pak to nemůžete vnímat jako nevinnou zábavu.“
„No, víte, on je tu ještě další problém. Věřící si nedovedou udělat pořádek ani sami mezi sebou. Tady u nás je běžné, že uvažujeme jako křesťané a dovoláváme se bible. Jenže nejméně pět tisíc let před Kristem si lidstvo celkem spokojeně žilo v polyteizmu, aniž by to našeho trojjediného Boha jakkoliv vyvádělo z míry. I v současnosti jsou mnohá náboženství nekřesťanská (ačkoliv křesťanů obecně je vskutku nejvíc) a nějaké vtělení Krista nebo novozákonní argumentace je příliš nezajímá. Monoteistický judaismus či islám na nás pohlíží jako na pohany, uctívající jakýsi božský kolektiv a shoda není dokonce ani uvnitř samotného křesťanstva (protestanti katolíkům s oblibou podsouvají zbožšťování Pany Marie … a nutno přiznat, že někdy nebývají daleko od pravdy). Tu a tam se neshodneme ani my katolíci (jak dosvědčují dějiny církevních koncilů, všelijaká heretická hnutí a postupné vyhlašování dogmat). O řadě dnešních věroučných článků neměli naši dávnější předkové ani ponětí, zatímco my zas necháváme tiše vyšumět leccos z jejich náboženského přesvědčení (mariánská dogmata nebo očistec a limbus puerorum jsou toho dokladem). Věříme vůbec ve stejného Boha? V jakémsi abstraktním smyslu snad ano. Konkrétně jsme však zamilovaní do vlastních představ a k těm se také modlíme, ty uctíváme, těch se bojíme (někdy doslova)… Víra konkrétních lidí stojí na dojmech a komplexech víc než na katechismu (který ostatně také nezůstal ušetřen). Z tohoto hlediska se jeví přinejmenším nekorektní, když se pod pojmem víry rozumí či předpokládá vždy jen ta vlastní. Vy (jako ateista) byste si v úctě k různosti všemožných vyznání něco takového určitě nedovolil.“
„S kapkou ironie bych řekl, že konfesní rozdíly trápí víc lidi než boha, který si nejspíš libuje v pestrosti (soudě podle rozkvetlé jarní louky). Kdybych byl věřící, dovedl bych si představit, že se tu v rozmanitosti a různorodosti chystá nějaká syntéza ve všeobecném náboženském orgasmu. Pokud vás irituje synkretismus (stejně jako opovážlivá přirovnání), můžete zůstat u představy jakéhosi zúrodňování půdy pro konečné sjednocení v katolické církvi. Že se náboženská víra a tím i různé náboženské systémy vyvíjejí, o tom není pochyb a určitě na tom není nic, co by rozumného člověka vyvádělo z míry.“
„No ovšem (tohle jsme už řešili). Jenže kvůli té vaší rozkvetlé jarní louce stojíte v polemice s náboženstvím před otázkou jak argumentovat. V tom spočívá zásadní potíž každé diskuse vědy s vírou. Napřed musíte zjistit, jakou víru oponent vyznává, v jakého Boha (či bohy) věří a proč. Z vnějšího pohledu tu navíc vyvstává další závažný problém. Žid musí být o pravosti vlastní víry přesvědčen stejně pevně jako já o té své. Oba jsme si jisti, že věříme v to pravé a jedině správné. Nevyplývá z toho, že se jeden z nás musí mýlit? Nebo mohou být pravdivé obě víry najednou?“
„Potíž s argumentací může být vzájemná, a dokonce všeobecná: každá polemika vyžaduje nějaké styčné body. Zřejmě odlišně bude probíhat diskuse o národním hospodářství se sociologem, a jinak třeba s chemikem, aniž by se obě rozdílná (jinak jistě vědecká) pojetí popisu světa vzájemně vylučovala. U ateisty může být obdobně důležité, jakým vědním oborem (a zda vůbec nějakým) hodlá vaše náboženské přesvědčení potírat. Jakákoli osobní přesvědčení jsou tu i onde ryze subjektivní a podmíněná a je zbytečné to něčím takovým komplikovat: objektivně prokazatelnými poznatky vědy lze přece potírat stejně dobře bludy židovské, jako křesťanské (a třeba i ty sociologické nebo chemické).“
„Proč do toho motáte nějakou hypotetickou debatu o národním hospodářství a ještě k tomu s chemikem?“
„To byste se divil, kolik šílených alchymistů se dnes motá kolem veřejných financí! Magistr Kelly (který nebyl ani magistr, a ani Kelly) se proti nim jeví nejen jako seriózní vědec, ale i jako výlupek vší počestnosti…“
„Tak tohle raději nechme stranou. To bychom se dostali hodně daleko…“
„Pokud jde o rozdílná náboženská přesvědčení, nedomnívám se, že by se nutně musela vzájemně vylučovat. Pokud vznikala a vyvíjela se ve svých specifických (kulturních, politických, sociálních…) podmínkách, pak je snadno pochopitelné, že jsou jim nějak poplatná a na ně zaměřená. Životaschopnost (obvykle dokonce funkčnost) velkých náboženských systémů prověřila jejich tisíciletá existence za masové účasti věřících mnoha generací, což lze zajisté považovat za důkaz jejich společenské oprávněnosti a snad i určité (aspoň elementární) pravdivosti. Konec konců se rodíme do okolností na které nemáme žádný nebo jen nepatrný vliv. Drtivá většina neměla (a dosud nemá) možnost volby svého národa, státu nebo náboženství. Je jen shodou mnoha ne zcela jasných okolností, že právě nám dvěma byla poskytnuta historicky a geograficky (ale i osobně) okrajová příležitost (víceméně svobodného) výběru náboženského vyznání (což můžeme právem vnímat jako důvod k vděčnosti a zavazující odpovědnosti).“
„To ano. Jenže s pevnou a tisíce let pečlivě pěstovanou vírou mohu prodlévat v bludu stejně jako kterýkoliv jinověrec nebo ten, kdo žádnou víru nemá. Tatáž domněle dokonalá víra (s tolika skvělými přísliby, o něž prý stojí za to usilovat), neumí sama ze sebe svědčit o tom, zda se neváže na něco neúplného nebo dokonce nepravého. Zevnitř víry takové dilema nelze rozhodnout. Vyžaduje to nezaujatého a ostražitého vnějšího pozorovatele (jemuž pak ovšem není možné předhazovat nezralost nebo dokonce zkaženost) a používání rozumu, který jediný může posoudit to, co víra nedovede. Právě rozum je v tomto podstatném případě nadřazenou instancí. Nemůže být jen nějakou oporou víry nebo opatřením proti fanatismu (jak se toho dovolává současný papež), ale musí zůstat nezpochybnitelným arbitrem. A pak je tu ještě jedno celkem zajímavé dilema: jedním ze základních pilířů křesťanské věrouky je víra v posmrtný život a věčnou spásu. Nejde mi teď o to, zda je takové přesvědčení něčím konkrétním podloženo, ale o jeho mravní rozměr. Ptám se: co je mravnější a více žádoucí – žít poctivě a slušně bez příslibu spásy, nebo žít slušně s takovýmto příslibem? Nelze popřít, že z mravního hlediska je (přinejmenším!) obojí stejně cenné. Na základě čeho se opovažujeme (my křesťané) odsuzovat nebo dokonce zavrhovat někoho, kdo žije mravně a čestně, ačkoliv v posmrtný život a spásu nevěří? Nejsme to právě my, kdo s Bohem svou vírou zištně a pokrytecky kšeftaří? V tomto ohledu nemůže mít mravní život ve víře před mravním životem bez víry žádnou přednost.“
„Asi bychom měli pečlivěji rozlišovat pojmy a lépe vnímat jejich obsah. Nemůžeme například ztotožňovat rozum s racionalitou, ačkoli se vzájemně podmiňují. Podobně nelze právo na užívání rozumu a racionální jednání rezervovat výlučně pro vědecké účely. Rozum a racionalita jsou právě tak subjektivní, jako ta vaše víra. Jestliže nedovedeme prokázat existenci boha pomocí empirických věd, celkem snadno se k takovému přesvědčí dopracujeme rozumovou úvahou nad smyslem a účelností jevů, které nás obklopují. Zatímco se věda omezuje na pouhé zkoumání příčin a následků (a s tím spojených zákonitostí), rozum dovede zkoumat i to, čemu mohou sloužit a vyvozovat z poznatků racionální závěry. Pokud by přírodovědec prohlásil, že mimikry živočichů slouží k jejich přežití mezi predátory (a někdy slýcháme, že je tak za tímto účelem vybavila jakási matka příroda), pak by si opovážlivě zahrával s vírou v jakousi metafyzickou až transcendentní inteligenci či vůli, která nějak ze zákulisí řídí svět. Také víra v posmrtný život může být zcela racionální a neriskujete jí zhola nic. Nejenže máte klidný spánek, ale i v případě pouhé iluze o nic nepřijdete: nanejvýš budete nakonec mrtvý jako všichni ostatní. Proto lze víru v posmrtný život považovat za rozumnou.“
„To by ji však nesměla zneklidňovat možnost věčného (nejspíš trýznivého) zatracení. Nemůžete přece pomýšlet na klidný spánek, jste-li zmítán úzkostmi o svou spásu. Ostatně ani představa nějakého krutého posmrtného očišťování nepřináší úlevu (ačkoli tvůrcům učení o očistci šlo nejspíš právě o ni[3]). Tím se problém posouvá na (vámi zmíněnou) metafyzickou rovinu. Pokud bych chtěl obhajovat přednost svého postoje před postojem bezvěrce (a to mnozí z nás činí), musel bych prokázat, že objektivně není možné žít skutečně mravně, nebudeme-li uznávat posmrtný život a potřebu zásluh pro věčnou blaženost. Takové tvrzení se pak netýká už jen mravní stránky věci, ale objektivního stavu věcí. Musel bych umět prokazatelně doložit samotnou skutečnost posmrtného života, spásy a jejich vazby na mravný život (tak, aby to i váš skeptický rozum mohl akceptovat). A to vůbec ne kvůli trapné tužbě ateistů všechno si osahat, ale právě pro ten argument, který my věřící sami vznášíme … totiž, že věřit je nějak lepší než nevěřit. My sami si tak klademe na bedra nedosažitelnou povinnost doložit reálnou existenci toho, v co věříme. Jinak řečeno: neprokážeme-li fakticky a objektivně, že existuje posmrtný život a podmíněná spása, pak nemůžeme rozhodnout, zda je lepší žít mravně s vírou, či bez ní. Pak nemůžeme zdůvodnit naši domnělou převahu a tvrdit, že ateista žije v bludu nebo dokonce s nějak nečistým srdcem.“
„Především není jasné, proč by ten váš ateista měl vůbec nějak mravně žít. U věřícího lze předpokládat aspoň větší či menší snahu o nějaký ten (jak vy říkáte) kšeftík s pánembohem. Od důsledného ateisty však můžete očekávat nanejvýš pragmatismus, jehož nejostřejší hrany v lepším případě obrušuje vzájemná výhodnost konkrétních a průhledných (moc daleko pragmatické myšlení nedohlédne) společenských interakcí, tedy opět pouhé (zištné a pokrytecké) obchody něco za něco. Jestliže není nic špatného na nich, proč by měly být odpudivé obdobné kšefty s bohem? Marxistické tvrzení o náboženství jako opiu je úzce ideologický pohled, navíc motivovaný skrytým úmyslem ovládnout myšlení lidí vlastním pseudonáboženstvím. Obdobně by bylo možné tvrdit, že opiem lidu je vlastně ateizmus, neboť umožňuje odhodit zodpovědnost za své činy. Je-li z tohoto hlediska náboženská víra placebo, pak by ateizmus mohl být tvrdá droga (zde bych také hledal příčinu, proč i v očistci šlehají plameny pekelné: vaši moralisté, zákoníci a inkvizitoři se obávají opovážlivého spoléhání na boží milosrdenství a tím i lehkomyslnosti v konání). Neměli bychom také zapomínat, že všechny společenské normy, které se nevztahují k vyšší než lidské autoritě, stojí víceméně na vodě (jistě znáte Dostojevského výkřik, že bez boha je vše dovoleno). Ačkoli to není argument ve prospěch pravdivosti náboženství, důsledky mohou být (a bývají) katastrofální.“
„V této souvislosti bývá argumentováno, že naše civilizace a kultura vychází z křesťanských tradic a že tedy i v takzvaně ateizovaných či liberalizovaných oblastech stále přežívá (byť třeba neuvědoměle) dědictví křesťanských hodnot a ideálů. Jenže ono vůbec není jasné, zda jde o důsledek tisíciletého působení křesťanství, nebo o prostý fakt, že v lidech přežívají právě ty hodnoty a ideály, které jsou jim z přirozenosti blízké a k nimž upínají své naděje. S oblibou o nich tvrdíme, že jsou křesťanské (případně antické nebo židovské). Hlavně však proto, že si přejeme, aby tomu tak bylo. Je poněkud trapné, že se těchto křesťanských kořenů dovoláváme jen u jevů pozitivních, zatímco jevy negativní považujeme za následek jakýchsi blíže nespecifikovaných cizorodých vlivů a jakési zkaženosti, vyplývající z popírání či zanedbávání pravých hodnot. Při tom nebýváme ochotni připustit, že může jít (a zpravidla jde) o pouhou reakci na mnohé další pochybné jevy (když už ne o ně samotné), které často tkví v téhle domněle křesťanské tradici až po uši.“
Mezitím se za okny smráklo a Houbelesova domácnost se ponořila do hlubokého šera. Sloupkové hodiny na krbové římse odbily pokročilou hodinu.
„Jak ten čas letí … v neplodných debatách zvláště,“ povzdechl jsem si a poněkud nezdvořile protáhl ztuhlé tělo.
„Rozepře o vztahu vědy a víry bývají vskutku nekonečné a právě tak sterilní,“ přitakal věhlasný detektiv. „Tak mě právě napadá, že na otřele příznačné zápletce (týkající se neschopnosti zplodit potomstvo), pojednal neplodný konflikt vědy a víry starý český film Prstýnek: Zatímco osobní lékař řešil problém nemohoucího knížete těmi nejmodernějšími prostředky (včetně alternativní či přírodní medicíny), pan farář se za šťastné početí následníka rodu vroucně modlil … Jejich oboustranné úsilí bylo korunováno vskutku nečekaným úspěchem: paní kněžna otěhotněla s místním sedlákem. Zajímavá by mohla být polemika, zda obtěžkání paní kněžny bylo sofistikovaným vyslyšením modliteb pana faráře, nebo přirozeným důsledkem mateřských tužeb zmíněné dámy na jedné straně a pudem příslušného samce bez rozumu (jak to nedávno glosovala paní Hnedsemová) na straně druhé. Myslím, že ateista by argumentoval naprosto přirozeným během věcí (přičemž by neopomněl poznamenat, že dnešní věda by tuhle nad slunce jasnější skutečnost bez potíží prokázala rozborem kyseliny deoxyribonukleové). Věřící katolík by naproti tomu s tajemným úsměvem vytrvale připomínal, že cesty páně jsou nevyzpytatelné a že i za zcela přízemní realitou se může skrývat zázrak (vychytralou námitku ateisty o nemravnosti zmíněného aktu by snadno smetl se stolu: poběhlice se přece vyskytují i v Ježíšově rodokmenu[4]). Snad by se shodli aspoň v tom, že vědecké úsilí pana doktora sehrálo stejně impotentní roli, jako nezájem pana knížete o směšné pohyby, které přirozené oplodňování nutně provázejí…“
Musel jsem se zasmát: „To znám – příroda léčí, Bůh uzdravuje, a lékař inkasuje…“
—
[1] Nechť laskavý čtenář vezme na vědomí, že následující debata není ideologickým zápasem mezi vírou a vědou, a že se týká jen jejich vzájemného vztahu (je-li jaký).
[1a] O Bohu hovoří katolík Voctoun, o bohu ateista Houbeles.
[2] Joz 10,12 až 14
[3] Drobná vybočení tohoto druhu mají účel čistě ilustrativní a nekladou si za cíl vyčerpávajícím způsobem propírat tu kterou problematiku. Není tedy nutné hned poukazovat na to, že intence a rituály spojené s učením o očistci mohou pramenit jak z přirozené starostlivosti o blízké zemřelé, tak z přízemně praktické snahy církve být aspoň něčím užitečná.
[4] Támar – kananejská žena, která svedla svého tchána Judu (Gn 38,12‑30). Rachab – nevěstka v Jerichu, která pomohla izraelským zvědům a přispěla tak k dobytí zaslíbené země (Joz 2,1‑21). Rút – Moabka, která s pomocí Noemi získala Boaze za manžela (Rt 4,1‑17). Batšeba – manželka Chetity Uriáše a matka Šalamounova … její krása vzbudila žádostivost krále Davida, který záměrně nechal jejího manžela padnout v boji (2 Sam 11,1‑27).
Makačka na bednu (aneb Jedna velká nuda)
Přihlásit se k odběru
0 Komentářů
Nejnovější