Poezie

Zmoklé jabloně

Autor: Bára Adéla

Stojí tam na kopci

bílo šedé

zmáčené jak moje nálada.

Jejich bílá koruna krásy

celá zplihla.

Čekají až na ně slunce zasvítí

a já čekám na světlo Boha.

Čekám a najednou zář

ve Tvé podobě.

Bůh mi Tě postrčil do cesty

a zatočil s mým rozvrhem.

Tvá přítomnost jako slunce

usušila a vybělila

mou náladu.

Díky Tobě a Bohu díky!

Dík za světlo co vstoupilo

bez zeptání a bez reptání,

vstoupilo a vše rozzářilo.

Nesu to světlo ve svém srdci

rozdávám a stále neubývá.

To Bůh sám u mě přebývá

Bůh, kterého Ty neznáš

a přece jsi mi ho přinesla.

Jabloně rozkvetlé

suší své lístky na slunci,

dávají krásu a vůni těm,

kdo vnímat ji chtějí.

Tak i já nesu světlo

vemte si, kdo chcete je!

 

☆ Nehodnoceno ☆
Emoce?
1
avatar

0