Poezie

Žena borovice

Žena borovice

Vydal jsem se s pilou, uříznout si ženu.

Rozhodl jsem se oženit, abych nebyl sám.

Sedl jsem si pod stromy a přemýšlím o jménu,

která z nich to bude, tiše přemítám.

Ta má dlouhé ruce, ta zas oblý pás.

Ta je jejich vůdce, to bude asi ras.

Pak jsem ji zahlédl, jenom kouskem oka.

Rychle jsem utíkal, abych ji neztratil.

Teď před ní stojím, jako pravá socha,

chtěl bych jí uříznout, jen abych ji nezranil.

Jak má krásné větve a jak štíhlý kmen,

hlava se mi plete, dnes je šťastný den.

Večer je a ticho a já domů pospíchám.

Celý den jsem u ní seděl a povídal si s ní.

Zítra tam půjdu zas, však nepůjdu tam sám.

Půjde se mnou farář a vysvětí mi jí.

Vybral jsem si dobře, avšak nejvíce,

líbí se mi jméno. Žena borovice.

☆ Nehodnoceno ☆
Emoce?
avatar

0