Povídka

Víno barvy krve

Autor: Pecen

Náhle ho probudil nějaký divoký sen, který vmžiku zapomněl. Zrakem přejížděl po svém neuklizeném pokoji a na zlomek vteřiny absolutně nevěděl, čí je. Když mu v hlavě najednou svitlo. Včera toho dost vypil. Po náročném týdnu se vínem nešetřilo a on sám zdolal snad dvě lahve.

Přetočil se na pravý bok a okamžitě se s ním zhoupl celý svět. Udělalo se mu lehce nevolno. Nasadil strnulý výraz v obličeji a snažil se to rozdýchat. Už si v životě párem takových kocovin prošel, navzdory všem těm planým slibům, které si dával po podobných propitých nocích. Už to není jak před pěti rokama, měl by ses krotit, pomyslel si rozmrzele a nepřestával se soustředit na to, aby se nepoblil.

Pokusil se znovu usnout, ale nešlo to. Musel alespoň zaměstnat mysl, aby na okamžik zapomněl na svůj zbídačený stav. Začal tak vzpomínat na včerejší noc, přestože tušil, že některé věci by bylo lépe nevědět. Vybavovaly se mu takové krátké střípky různých okamžiků. Pocit studu u něj vyvolala vzpomínka na nějaký dlouhý nesmyslný rozhovor, který vedl s barmankou. Ale to nebylo ještě tak hrozné, náhle se mu totiž vyjevil Tom, jak zvrací pod stůl Denise na balerýny. Zasmál se z čisté škodolibosti.

Ležel a přemítal snad půl hodiny, nakonec se mu vybavila i jedna perla, kterou by si raději opravdu nepamatoval. A to, když přede všemi v hospodě vystrčil svůj chlupatý zadek na zrovna příchozího Radima. Jó, tak to byl trapas. Takové věci teda běžně nedělával. Najednou mu však hlavou proběhlo i něco, co tam opravdu být nemělo. Krev. Zježily se mu chlupy po těle. Pavučina. Pavučina na čelním skle.

Vylekal se. Vystřelil z postele a dobrých pár metrů za sebou vláčel zamotanou přikrývku. Už nepotřeboval žádné střízlivění, z ničeho nic byl zcela při smyslech a fit. Pod jeho nohama se ozývalo burácivé dupání, když pádil dolů po schodech. Hlavu měl naprosto čistou, byla však v zajetí paniky. Ještě nikdy nebyl takhle vyděšený. Rozrazil dveře do garáže.

Zhroutil se v panickém záchvatu na podlahu. Stál tam ten jeho posraný modrý bavorák s promáčklou kapotou a rozbitým čelním sklem. V mapě pavučiny čelního skla zahlédl trochu zaschlé krve. Roztřásl se. Seděl tam na podlaze a bál se vůbec opět postavit. Jak mohl být takový pičus a jet tím zkurveným autem zpátky. Přece počítal s tím, že ho tam nechá a půjde pěšky. Plakal. Nadával si a vřískal na celé kolo. Třeba srazil nějakou srnku nebo tak něco, uklidňoval se a pomalu vstal.

Obešel auto a prohlížel si škody. Snažil se najít nějakou srst nebo jakoukoli indicii, která by napověděla, co že to vlastně srazil. Nic. Ani v polámané masce vozidla nevězel žádný pojebaný chloupek. Chvíli stál a sledoval svůj poničený vůz. Rozbitý levý světlomet, pomačkaná kapota a pořádná pavučina ve skle. Až se divil, že přes ni včera vůbec něco viděl. Rozhodně něco smetl.

Chvěly se mu ruce, když otevíral odemčené auto. Ona zaschlá krev mohla být i jeho, přeci jen měl pár menších šrámů na rukou. Naklonil se dovnitř. Překvapil ho velmi podivný puch. Nic takového nikdy předtím necítil. Byla to velice zvláštní směsice nasládlého a železitého pachu. Letmo přelétl zrakem po interiéru. Panika ho přikovala na místě.

Tělem mu prolétla vlna ochromující hrůzy, zježily se mu chlupy na rukou a zátylku. Od páteře se rozlily litry ledové tříště, až ho na chvíli pronikavě rozbolela. Studený pot teď mohl stáčet a prodávat. Srdce mu bušilo tak zběsile, až se zdálo, že se snaží probojovat z hrudi ven a utéct někam daleko. Zalapal po dechu a nekontrolovatelně se roztřásl. Chtěl řvát na celé kolo, ale nemohl. Nevydal se ze sebe ani hlásku. Jeho nitro křičelo za něj, někde hluboko uvnitř sebe slyšel ten nepředstavitelný řev svého podvědomí.

Na zadních sedácích ležel drobnější muž ve značkovém oblečení. Hlavu a levou ruku vytočenou do podivného nepřirozeného úhlu. Zaschlá krev v obličeji. Zíral přímo na něj prázdným hororovým pohledem.

Udělal krok vzad. V televizi, v seriálech, ve všem možném už viděl spoustu mrtvol, useknutých hlav, rukou, nohou, prstů a bůhví čeho ještě, ale tohle bylo něco naprosto jiného. Skutečného. Tak zatraceně skutečného. Ucítil prudké škubnutí v žaludku a než stačil otevřít pusu, zvracel. Exploze žaludečních šťáv z ničeho nic okupovala jeho ústní i nosní dutinu. Otevřel pusu. O betonovou podlahu garáže pleskal kyselý vodopád, rozléval se do stran a podivně ho hřál mezi prsty bosých nohou. Ty skřeky, co při tom vydávalo jeho nitro, by snad probudily i mrtvého. Neprobudily.

Zvratky ho dost nepříjemné štípaly a pálily v nose a na nosních mandlích. Sklovina zubů vrzala. Do kompotu na zemi odkapávaly sliny, hleny, sopel a nakonec i slzy. Měl pocit, že musí pryč. Něco v něm velelo: „Zdrhej, schovej se a už se nikdy nevracej!“ Opatrně zabouchl dveře u řidiče, kterých se štítil dokonce dotknout. Náhle se mu nepatrně ulevilo, jako by nic uvnitř toho zavřeného auta neexistovalo.

Vběhl do obýváku, cestou za sebou nechával naoranžovělé lepkavé stopy. Pachuti a puchu zvratků v nose a v puse se stále ještě nezbavil, ale bylo mu to naprosto fuk. Zmatkoval. Nedokázal postát chvíli v klidu. Napřed přecházel po pokoji v kruzích a zoufale si přitom nadával. V tomto stavu vydržel snad hodinu, než mu celá situace začala docházet. Zabil člověka. Prostě ho zabil. Vůbec ho neznal, možná měl rodinu a někdo pro něj bude brečet. Někomu bude chybět. On brečel už teď. Půjde sedět.

Ještě více zpanikařil. Vyběhl do ložnice a začal se přehrabovat v oblečení naházeném na židli. Hlasitě funěl. Slyšel svoje srdce v uších. Když mrkl, měl před sebou ten tichý obličej se strništěm na bradě a se zaschlými krvavými cestičkami. Vítězoslavně vytáhl z hromady svoje džínsy a natáhl si je přes oblíbené trenýrky s kreslenými hlavičkami štěňátek, které mu dala jeho ex Renata. Uchopil první tričko, co mu přišlo pod ruku a nasoukal se do něj. Bylo černé s obrovským bílým nápisem: „Nelíbí se mi nikdo z vás.“

Tryskem seběhl na verandu a vrazil svoje bosé ulepené nohy do černobílých tenisek Converse. Všiml si, že se jeho ruce stále ještě klepou, když s obtížemi vsouval klíč do zámku od domovních dveří. Vyrazil ven a zabouchl za sebou.

Slunce ho praštilo do tváře. Byl teplý jarní den, mohlo být něco kolem poledne, podíval by se na svůj iPhone, kdyby jej v tom zmatku nenechal na stolku u postele. Nemohl se pohybovat pomalu, musel zkrátka běžet. Vyrazil sprintem směrem k městu. Běh mu čistil hlavu.

Zahlédl souseda, jak v tílku a v trenkách vynáší odpadky za vzdáleného řevu jeho manželky. Vypadal otráveně, a možná dokonce nešťastně. Jak ten se má! Jeho problémy by zrovna teď chtěl mít.

Dlouhé černé triko mu vlálo na zádech a on cítil, jak se pod něj dostává vítr a suší mu pot. Teď zahnul doleva a mířil k parčíku, ráji fetek z okolí. I on sám si tam kdysi dávno koupil nějaký divný matroš, po kterém mu bylo akorát tak blbě. Od té doby se snažil drogám spíše vyhýbat.

V parku přistál na první lavičce, aby se rozdýchal a uhasil hořící plíce. Najednou byl o cosi klidnější. Nic ale nemohlo utišit ten strašný jekot viny uvnitř jeho hlavy. Co teď? Měl by se jít prostě udat. „Dobrý den, včera jsem se strašně ožral a někoho zabil,“ představoval si v hlavě situaci na policejní stanici. Sevřel se mu žaludek. Měl nesmírný strach. Zkřivil se mu obličej a vzlykl, ale o veškeré slzy už dávno přišel. Z ničeho nic si představil výraz své ustarané matky, jak bude sedět u soudu, plakat a sledovat, jak jejího jediného syna posílají do vězení.

„Je mi to strašně líto. Hrozně moc. Já nechtěl. Prosím, Bože,“ šeptal do ticha prostoru obklopeného vykvetlými stromy. Když je tak pozoroval, představil si sám sebe, jak se na větvi jednoho z nich houpe. Zavál jemný vánek a on velice živě viděl, jak mu ten samý vánek olizuje dlouhé triko a neznatelně rozhoupává jeho bezvládné tělo.

Křečovitě zavřel oči a snažil se tu myšlenku zapudit. Připadal si přitom jako ten Smeagol z Pána Prstenů, jak křičí na svůj odraz na vodní hladině: „Běž pryč a už se nevracej!“ Najednou byla pryč a pevně doufal, že už se nevrátí.

Seděl na kovové lavičce několik hodin. Nechtěl se vrátit domů. Nemohl tam. V garáži na něj čekal mrtvý chlap, kterého si včera naložil do auta. Nejraději by celý svůj barák zapálil a předstíral, že nikdy nic takového v domě neměl. Pak by odjel někam hodně daleko. Třeba do Argentiny, kdysi na Spektru dávali, že tam snad i Hitler v klidu dožil. Ale dokázal by to vůbec? Žít s takovou vinou?

Poslední dobou se živil jako ne příliš svědomitý finanční poradce, dříve dělal trochu do pojišťovnictví, vyzkoušel si i obchodního zástupce pochybných firem a kdysi měl něco málo společného i s takzvanými Šmejdy. V podstatě ojebával lidi celý život, ale co je moc, to je moc. Tohle by asi nedal.

O pár hodin později byl už zase opilý. Rozvalený na pohovce, flašku Jacka Daniel’se v pravé a ovladač od televize v levé ruce. Přepínal kanály, ale na nic se pořádně nedíval. Cvak Bořiči mýtů, cvak nějaká vztahová sračka na Barrandově, cvak Simpsonovi, co jedou na Coolu snad 24/7, cvak, cvak, cvak, … TV Nova: Televizní noviny. Najednou mu nějak zamrzl palec nad tlačítkem.

Křenící se Lucie Borhyová vítá diváky u zpráv a Rey s úlisným úsměvem pedofila před školkou přikyvuje. Bla bla bla Čapí hnízdo bla bla bla Putin bla bla bla usnesení vlády bla bla bla … Rey s Luckou náhle nasadili ty jejich, teď přijde něco zatraceně vážnýho, ksichty. Reyův byl teda o cosi uvěřitelnější. Lucka vypadala spíš jako člověk, kterému někdo snědl poslední kousek pizzy.

Lucka se nadechla a její křečovitě zatnuté čelisti vážného výrazu se náhle uvolnily a začaly pohybovat:

„Pohřešuje se osmačtyřicetiletý podnikatel Jindřich Schuld,“ na obrazovce rázem vyskočila fotografie obličeje muže, který právě ležel u něj v garáži. Vypadal úplně jinak se zdravou barvou pleti a s úsměvem na tváři. Skoro by jej nepoznal.

Rey si přerovnal papíry na stole a pokračoval:

„Z vinotéky Moravský Ráj odešel chvíli po půl druhé ráno. Domů, kde na něj čekala jeho přítelkyně a čtrnáctiletá dcera, však už nepřišel. Mobilní telefon má od té doby vypnutý. Podle přátel byl v podnapilém stavu a mohlo se mu tak snadno něco přihodit. Policie včetně skupiny dobrovolníků dnes celý den pátrá po jakýchkoli stopách v nedalekém lesíku. Právě teď je na místě i náš reportér…“

Upil si z Jacka Daniel’se. Upil si ještě jednou a pořádně. Takže Jindra byl na cestě ze stejného podniku jako on sám.

„Policie též nevylučuje i verzi únosu. Jedná se totiž o velmi úspěšného podnikatele na trhu s nemovitostmi. Rodina i přátelé prosí diváky: Jestli máte o pohřešovaném ze včerejší noci jakékoli informace, volejte linku 158, “chrlil reportér v akčním opojení.

„Té noci měl na sobě…

Nemohl to dál poslouchat. Moc dobře věděl, co měl Jindřich na sobě. Látkové kraťasy značky Puma, tmavé tričko rovněž Puma, ale boty si už nevybavil. Televize náhle zmlkla. Zapříčinila to vržená lahev Jacka, která se zastavila někde v prostředku úhlopříčky 50″ jeho smart TV. Televize trochu zavrávorala a jako šestnáctka po pěti Jägerech na první kalbě, se střemhlavě zřítila na koberec. Byl klid.

Do teď to bylo jako zlý sen, ze kterého měl stále možnost se probudit. Najednou ale před ním žvatlali Lucka s Reyem o jméně mrtvoly v jeho garáži, o její rodině a přátelích. Začalo mu docházet, že se z toho jen tak neprobudí. Všechno to bylo tak zkurveně skutečné. Žádná televize, žádný příběh někoho jiného, žádný sen, žádná videohra. Jeho život.

Měl najednou neuvěřitelný vztek. Musel rozmlátit všechno, co se rozmlátit dalo. Skleněná vitrína se skleničkami na víno ho už celý den nepěkně provokovala. Prásk! Křach! Třísk! Pištěly umírající sklenky pod kinetickou energií dobře mířené dřevěné židle. Notebook napěchovaný nejnovějšími pirátsky staženými hrami rovněž nebude za mřížemi potřebovat. Mlátil s ním o kulatý skleněný stolek, až lítaly klávesy všude kolem a ze stolku nezbyl pouze pochromovaný kovový rám. Vzal by kladivo a šel by si to vyřídit i s autem nebýt té mrtvoly na zadním sedadle. Ovladač od televize proletěl oknem jako kulka balistickým gelem v krimiseriálech. Zvláštní bylo, že se okno nevysypalo, jen v jeho prostředku zela oválná díra, jíž začal okamžitě dovnitř proudit chladný příjemný vzduch. Ani kuchyně se nevyhnula jeho řádění, a tak skončila mikrovlnka rozkopaná na zemi, sklo ve dveřích trouby bylo odstraněno pomocí paličky na maso a nakonec tou samou paličkou byl nešťastný kávovar připraven o schopnost připravit další kávu. Celé jeho řádění doprovázely originální oplzlé nadávky, které by mu záviděl i sám Pohlreich.

Vrátil se opět do obýváku. Hleděl na tu spoušť a měl rázem klidnou hlavu, jako by byl viník už potrestán. Jeho pohled upoutala televize zastřelená lahví Jacka a před jeho očima se zase zjevil Rey s Luckou a oblečení značky Puma na mrtvole v garáži. Ne, viník ještě nebyl zdaleka potrestán. Ležérně mu vyklouzla kovová palička z ruky a on sám se sesunul na kolena a potom se bezvládně položil do hromady střepů na zemi. Apaticky stáhl rukou z pohovky deku a schoulil se do ní. Zoufale plakal a prosil Boha, ve kterého nevěřil, o odpuštění.

Spal. Jeho mozek měl naštěstí dostatek slitování, aby mu události z předchozího dne nepodstrkoval i ve snu. Jedině tam byl svobodný.

*Pam pam padadam pam padadam pam paaam paaam padadaam pam padadam padadam pam pdadam pam … *

Rozezvučel se jeho telefon v rytmu znělky seriálu Hry o trůny. Trhnutím odlepil hlavu od kusu deky a začal naslepo prohmatávat koženou pohovku, z níž se ozývalo stále sílící epicentrum hluku. Konečky prstů levé ruky narazily do vibrujícího zpropadeného telefonu. Uchopily jej. Vrazil si iPhone před obličej a zamračeným pohledem zkoumal jméno volajícího. Radim. Kolik je sakra hodin, tázalo se jeho podvědomí. Už bylo pondělí, dávno měl být v práci. Otráveně přejel palcem po displeji, aby hovor přijal. Zaslechl hluboký Radimův hlas ještě dříve, než si stačil přiložit telefon k uchu.

„Tak, kde jsi, ty bukvo?“ ozvalo se místo pozdravu.

„Ehm no, já dneska nedojdu,“ slyšel sám sebe, jak koktá do telefonu.

„Jak nedojdeš? Dneska máš tři schůzky!

„Je mi nějak blbě, mám sračku, prostě nemůžu,“ vymýšlel si výmluvy. Ale chtělo se mu říct: „Mám mrtvolu jednoho týpka v garáži, co jsem ho předtím v noci srazil. V práci už mě asi nikdy nikdo neuvidí.“

A zavolat jsi nám to chtěl kdy?“ znělo vyčítavě.

„Jo, promiň, já jsem dlouho spal, a když jsem nespal, tak jsem prostě sral,“ huhňal. A tak úplně přitom nelhal, protože od včerejška už nevěděl, co to tuhá stolice je.

„Hm, no dobře no. Večer mi zas zavolej, jak to s tebou vypadá a kdy dojdeš.“

„Jo, jasně,“ souhlasil a přikyvoval, i když to Radim nemohl vidět.

„Jó, ty vole, díval ses včera na zprávy?!“ zahulákal Radim a v něm rázem hrklo.

„No, tak trochu,“ připustil neochotně.

„Hledají toho týpka, co seděl stůl od nás. Volal jsem na policajty a řekl jim přesnej čas, kdy odešel, protože mi v tu dobu volala mladá, a jak jsem se s ňou venku vybavoval, viděl jsem ho odcházet. A taky jsem jim řekl, žes odjel tak půl hoďku po něm, takže ti možná budou volat, jestlis ho neviděl. Tak se nelekni,“ vychrlil Radim se zápalem.

„Hmm,“ neměl na to co říct, úplně přišel o řeč.

„Ty jsi stejně dobrý čůrák, Denisa mi pak říkala, žes odjel tím autem a já tomu nechtěl věřit! Normálně jsem se bál, že jseš tuhej, kdyžs dneska nedošel. Fakt, ty vole, buď rád, že žiješ, kdyby ses tam tehdy viděl…

„Jo, jsem totální kokot. Já vím,“ řekl apaticky a naprosto vážně.

„V klidu, ty vole, hlavně, že žiješ. Tak zatím, zdar!

„Jo, to hlavně,“ povzdechl si. „Tak čau,“ zavěsil.

Odhodil telefon opět na pohovku a na chvíli se sám podivil, že ho včera taky nerozflákal. Bylo zvláštní, jak už člověk nepokládal mobil za obyčejnou věc, kterou by si jen tak rozmlátil. Bral ho spíše jako další část svého těla, kterou potřebuje, jako takovou další ruku, co si může v případě nutnosti zase vyměnit.

Uvařil si ranní kafe, jako by se nic nestalo. Musel ovšem použít varnou konvici a pár lžiček instantního zázraku, protože se spoluprací kávovaru už nešlo počítat. Ještěže ho nenapadlo rozbít i tu konvici, to už by si asi vážně hodil mašli. Neustále mu křupaly střepy z rozbitých spotřebičů pod nohama a párkrát měl co dělat, aby se nepřerazil o hromadu šrotu, co kdysi bývala mikrovlnkou. Uchopil horký šálek se čtyřmi plnými lžičkami kafe a s drolícím se sklem pod podrážkami se vydal zpět do obýváku. Jeho pozadí těžce dopadlo do kožené sedačky. Usrkl si nechutně silného až příšerně kyselého kafe a nechal myšlenky proudit hlavou.

Byl v prdeli. Pomalu, ale jistě mu začala docházet Radimova slova. „Řekl jsem jim, žes odjel tak půl hoďky po něm. Odjel! Odjel!“ pulzovalo mu hlavou. Policajti nejsou zas až tak blbí, jak se o nich v mnoha vtipech traduje. Dají si 2 a 2 dohromady a dojde jim, že on musel být poslední kdo, viděl Jindru živého, že ho musel někde cestou potkat. A že kurva z toho podniku určitě nejel střízlivý. Možná někde na té cestě dokonce našli stopy po srážce, třeba Jindrův rozbitý mobil nebo jeho botu. On sám opravdu nekontroloval, jestli má ta mrtvola všechno u sebe. Teď už určitě prohledávali všechny příkopy a hromady listí a pátrali po sraženém těle. Musel by se teď hned, jako správný gangster z Mafie či GTAčka, zbavit auta i těla a dělat, jakože Jindru unesli mimozemšťané ještě dřív, než ho stačil cestou potkat, a i auto mu zrovna náhodou někdo ukradl. A taky by nesměl zapomenout na hadry, co měl té noci na sobě, určitě na nich bylo trochu krve, jak soukal mrtvolu do auta. Strach mu sevřel žaludek a snad i všechny ostatní vnitřnosti, co byly poblíž. Žmoulaje ucho šálku s horkou ropou v levé ruce, přitáhl kolena k bradě a objal je. Měl tak o piko jednotku vyděšení menší strach.

Z nenadání mu mozkem vířily všemožné způsoby, jak se zbavit těla. Všechny ho naučila televize nebo počítač. Vzpomněl si na Breaking bad a legendární rozpouštění ve vaně s kyselinou, ale nemohl si vybavit ten zatracený druh plastu, ze kterého měla být ta nádoba. Na mysl mu přišlo i klasické spálení či zakopání. Nic takového, aniž by si toho sousedé všimli, se však na zahradě konat nemohlo. Náhle ho zkoprněl ukrutný vztek. „Tohle není žádná sranda, krucinál!“ zařval, aby ukáznil svou zvrácenou mysl a mrštil hrnkem o bílou zeď. Tmavý flek, který vytvořila kyselá břečka na bílé ploše, připomínal zdařilé abstraktní dílo.

Posledních pár dní už to nebyl on. Jeho tělo obýval někdo jiný, někdo s úplně jinou osobností. Někdo impulzivní, méně přemýšlivý, vystrašený a s nízkým sebevědomím. On sám už to dávno vzdal. Umřel. Jeho duše odešla v okamžiku, kdy spatřil toho mrtvého chlapa v autě. Spáchala sebevraždu a nechala tady to hloupé bezduché tělo s minimálními útržky bývalé osobnosti. Uvědomil si to v okamžiku, kdy se díval na své do krve pořezané ruce, trup i nohy od všudypřítomných střepů, ve kterých si předchozí noc ustlal. Necítil bolest, vůbec mu nevadilo, že má rozřezané své nejoblíbenější tričko, že smrdí potem a nohy z tenisek nevytáhl od doby, kdy je tam nasunul ulepené zvratkami. Jeho páteční já by zuřilo, nebo by alespoň něco cítilo. Pondělní já už necítilo absolutně nic. Bylo mu všechno jedno. Byl to úplně jiný člověk. Vesmír uvnitř jeho hlavy byl pryč, roztrhalo ho jeho nezastavitelné rozpínání do posledního atomu, zbylo jen zředěné záření, které v tak obrovské nicotě nemělo žádný význam.

Zíral apaticky na flek na zdi a docházelo mu, že je mu vlastně úplně u prdele, co s ním bude. Prázdná tělesná schránka půjde sedět. On byl mrtvý. Už jej někde na onom světě fackoval otec mladé holky. Tělesná schránka plakala. Slzy stékaly po tvářích a ve větších kapkách se odlepovaly od brady a padaly do střepů.

*Bim, bim!*

Zazněl zvonek domovních dveří a tělesná schránka se nečekaně polekala. Jakoby ten zvonek svou kouzelnou mocí vrátil část jeho duše zpět. Vyběhl do patra. Poodhrnul záclonu a vykoukl z okna, jak to dělávala jeho ninja sousedka od naproti. K jeho strašlivému zděšení zahlédl to nezaměnitelné auto, na němž se leskl ten zkurvený nápis: „Pomáhat a chránit.“ Dva policajti přede dveřmi, jeden z nich třímal v ruce pomlácený dálkový ovladač od televize a zamračeně si ho prohlížel.

*Bim, bim!* „Tady je policie České Republiky, pane Horejsi! “ ohlásil policajt s prstem na zvonku.

Roztřásl se jako mistr Bean, když zničil obraz Whistlerovy matky. Nemůže jít otevřít! Spustil záclonu a horečně se začal přehrabovat v šuplících nočního stolku. Třesoucíma se rukama nebyl sto ty šuplíky zase zasouvat, takže je házel rovnou na zem. Konečně našel, co hledal.

*Bim, bim!* „Otevřete, pane Horejsi!“

Černá kovová bezpečnostní schránka na zbraň se snímačem otisků prstů. Vložil roztřesené prsty do drážek a schránka odhalila svůj obsah. Legálně držený Glock a plný zásobník na 17 nábojů. Zbraň ležela ve stolku zhruba rok a čekala na tu hordu muslimů, až se mu požene do baráku, jak ho neustále přesvědčovala televize nebo Okamura na Facebooku. Čekala marně. Vložil zásobník, odjistil a nabil. Seběhl zase ze schodů.

Namířil Glock na vstupní dveře a čekal.

*Bim, bim!*

Tohle neudělá! Hrklo v něm a přiložil si zbraň ke spánku. Nepřemýšlel. Nevýslovná hrůza mu zatemnila mysl. Opravdu se to chystá udělat? Tělo se mu třáslo tak prudce, že mohl stisknout spoušť prakticky kdykoliv. Dělalo mu potíže ten kvér vůbec udržet na místě. Studená hlaveň ho tlačila do pravého spánku. Zavřel oči. Zjevil se mu prázdný hororový pohled. Zazněl zvonek domovních dveří. Otevřel oči. Volání police. Pomočil se. Teplo se mu rozlévalo nohavicemi a zalézalo do tenisek. Soud. Mrtvola. Radim. Zase zvonek. „Pane Horejsi!“ Bušení srdce. Čas se zpomalil. Tlak na pravém spánku. Nedýchal. Zvonek. Prásk…!

________________________________________________________________________________

Povídka je zdarma ke stažení na: https://play.google.com/store/books/details/Petr_Glabaz%C5%88a_V%C3%ADno_barvy_krve?id=aopuDwAAQBAJ

5/5 (2)
Emoce?
2
avatar
2 Počet vláken
2 Počet odpovědí
0 Sledující
 
Komentář s nejvíce reakcemi
Nejžhavější vlákno
3 Počet komentujících
PecenKamzík Poslední komentující
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Kamzík
Host
Kamzík

Tak tohle se četlo samo, až mi bylo líto, že už to skončilo. Výborná gradace. Doufám, že si budu moci od Vás přečíst něco dalšího. Super!!

Člen
Toomb

Vtip i napětí, ale především gradující hrůza. Perfektní!

0