Povídka

V tramvaji

Autor: Zavel

Dítě se dalo do pláče. Dítě. Ještě nemluvně. O to pronikavější ten křik byl. Již pár okamžiků zněl tím místem odrážeje se od jeho stěn z kovu, plastu a skla. Jako by nikým nepovšimnut. Neminul však na své cestě jediné ucho těch dobrých lidí, kteří se shodou okolností či šťastnou náhodou nacházeli právě ve společnosti toho bezbranného chlapečka. Nikdo ze zívajících cestujících si svou denní rutinou by si ho jinak jistě ani nevšiml. Proč taky? Vždyť takových potkávali a míjeli na svých nesčetných cestách tam a zpět bezpočet. Snad některý se na okamžik pozastavil nad jejich prostou líbezností. Vzal si z ní trošku, přetavil ji v jakési palivo lidství a pokračoval dál za svým dílem. Žádného však ten drásavě svíravý zvuk neponechal zcela klidného. Nešlo to. Nikdo nebyl zcela schopný jej lhostejně pominout. Vypustit druhým uchem ven a nechat odplynout. Za někým, koho se to přeci týká mnohem podstatněji. Musí tam někdo takový být. S tím maličkým. Někdo, kdo se už postará. Kdo způsobí, že ten zneklidňující a z pohodlí vytrhující skřek zmizí a ostatním bude opět dovoleno zaobírat se jen a jen tím svým. Bez dotírajícího nutkání jakkoliv zasáhnout. Tak proč je očividně nezodpovědný rodič obtěžuje svou lehkomyslností? Kdopak to je ten hrubián? A dítě stále křičí. Někdo s tím musí něco udělat.

 

Snad si něco podobného myslela většina z nich, snad všichni. Kdo ví? Seděl jsem tam tenkrát mezi nimi. S nimi. A jak jsem tak pozoroval, co dále se dělo tam mezi několika zastávkami, mohu vám jistě jako cenný svědek vyložit, jak mnozí z nich v těch málo okamžicích, jež je tak prapodivně spojily, smýšleli. A vyložit vše podstatné je cílem mého vypravování. Jistě, nebylo snadné tam jen tak sedět a nezasáhnout hned v prvních vteřinách. Jen klid, prosím. Bez mého nepatrného otálení byste se přeci jinak zhola nic nedozvěděli o tom, co vše se dělo na trase mezi několika zastávkami na jedné z mnoha bezvýznamných tratí. A že jich na světě je! Mnoho jsem jich tehdy projezdil. Proto prosím odpusťte, pokud se v následujícím výkladu dopustím nějaké té chybičky, přehmatu či snad ukvapeného zobecnění. Ale přeci, komu z nás se občas něco takového nepodaří? Tedy, tramvaj jede. Pohybuje se vcelku proměnlivou rychlostí. Dítě stále pláče. A pláče. Všichni si ho již všimli. Nebylo možné je přeslechnout. I středně vysoký a středně starý mužíček v košili nejasné barvy a silných brýlí. Ač se snažil, seč mohl.

 

Řičí se všech sil. Kde jen má své rodiče? Rozhlížím se. Nikoho takového poblíž nevidím. Jakpak by neplakal. A stále silněji. Vždyť je to jeho jediný nástroj, kterým by na sebe upozornil. Je to zcela logické. Každý alespoň trochu inteligentní člověk to musí chápat. Děcko se jen snaží upoutat naší pozornost. Jak průhledné! Jak laciné! Já mu na to neskočím. Nestanu se otrokem vlastních primitivních reflexů. Pokročil jsem snad již na mnohem vyšší úroveň, než abych se nechal takto emocionálně vydírat. Tak nízko již nikdy neklesnu. Už se tam nepodívám. Ani nemrknu. I kdyby si hlasivky mělo vykřičet. Chápu. Jde mu o život. A tak volí vzhledem k okolnostem a vlastním možnostem tu nejvýhodnější variantu chování, která slibuje dosáhnout uspokojení přirozených potřeb. Nepřidám se k těm labilním prosťáčkům. Vždyť to jsou div ne zvířata. Rezignovali na to, co nás činí lidmi. Vzdali se rozumu. A rozum mi správně velí, ignoruj svůj atavistický reflex. Potlač jeho vtíravý hlas. O děcko se někdo postará. A i kdyby ne? Mé přeci není. Každý má pečovat jen o to své. Tak nejlépe prospěje všem kolem. Na čemž mu ale vůbec nemusí záležet. A jen hlubokým selháním se taková nezodpovědná citlivka naučí, jak že se má v životě chovat. Stejně jako zodpovědnosti o ně. Ne, už tím směrem hlavu neotočím. I kdyby křičelo sebepronikavěji. I kdyby se křikem třeba zadusit mělo.

☆ Nehodnoceno ☆
Emoce?
avatar

0