Povídka

V objetí

Autor: Zavel

Náhle se vše roztřáslo. Dosud zahálčivě konejšivý poklid byl přerván zvolna se zesilujícími vibracemi. Nebylo možné je nevnímat. Vyhnout se jim. Dotkly se každého z nich. Těch nejhlubších míst, kterých se dotknout mohly, aby je zaplnily mrazivým tušením nadcházejících dějů. Protože takové nenápadně vyhlížející drobnosti k nim přeci mohly vést. To bylo velmi dobře známo. Již tolikrát ohlásilo začátek neblahého konce ponejprv mírné chvění. Jisti si tím stěží mohli být, ale i tak se jich v tu ránu zmocnil osudovostí nasycený neklid. Ještě setrvávali na místech. Zatím se jen nesměle rozhlíželi a křečovitě zarývali prsty do madel jako by šlo o jejich poslední oporu. Doufali v uklidnění, které je snad brzy navštíví v podobě důvěryhodně vyznívající informace, že je vše v pořádku, pod kontrolou a nic jim nestojí v cestě. A tak prozatím jen seděli, a jakoby nic se snažili předstírat přezíravý, ve vybraných případech až nezúčastněný zájem o dění kolem. A čekali a čekali.

I oni tři pocítili ten mírný třes. Přesněji řečeno, nejmenší z nich, který seděl uprostřed, zůstal touto drobnou událostí zprvu nevyrušen a dál setrvával v zajetí poutavé obrázkové knihy. Otec sedící po jeho levé ruce nesměle pokukoval po ostatních, kteří si podivné situace také povšimli, a doufal, že se tak snad dozví něco víc. Matka na straně druhé pak v moci ochranitelského reflexu chytla synka za drobnou ruku. Ten se jí však vysmekl a pokračoval v četbě. Dalo by se říct, že rodiče reagovali obdobně jako další dospělí na místě. Na rozdíl od těch jim však dal rodičovský instinkt v nevysvětlitelné předtuše pomyslet na nejhorší. A upokojení, kterého si slibovali dosáhnout, nepřicházelo. Míra obav vzrůstala takřka geometrickou řadou, jak se výrazy v jednotlivých tvářích zdály vzájemně prohlubovat dojem nebezpečí hrozby číhající v hlubinách. Pozvolna bobtnající napětí se dá jistě nějakou tu chvíli snést, avšak ona doba je dosti omezená, zvlášť pokud nejste na zdraví ohroženi jen vy sami. Těžké je smířit se s neradostným výhledem života těch, které milujeme.

Příliš dlouho jim ta marně předstíraná vyrovnanost nevydržela. Rozhlížet se v očekávání spásy či alespoň uklidnění plynoucích z výrazů tváří ostatních, tak je skutečně možné počínat si jen krátce. Pokud se nic z toho nedostaví a navíc ani nikdo z odpovědného personálu vám k něčemu podobnému nedopomůže, nervozita se prohlubuje. Avšak je třeba popsat celou situaci co nejpřesněji, neboť jejich odkaz si jistě spravedlivé vylíčení zaslouží. Nemůžeme se zde přeci dopustit toho, abychom všechny ty nebožáky na místě naházeli takříkajíc do jednoho pytle, jak se dnes z lenosti a nedostatku času a dobré vůle stává. A navíc teď máme chvilku se takovému exkurzu věnovat. Na místě našeho hlavního zájmu se totiž zatím nic zajímavého neděje.

Abychom v tom tedy měli cosi jako přehled, rozdělíme si naše cestovatele do několika skupin, a to podle jejich počínání během těch osudových okamžicích. První skupinku tak představují ti, kteří se dále spoléhali na nějaký ten spásný impuls shůry a rozhlížejíce se nervózně kolem dokola zůstávají sedět na místě a doufají, že více snad ani dělat nebude nutné. A pokud ano, akci zajistí jiní a oni takové hrdiny velmi rádi podpoří. Zřejmě se to mezi takovými hemžilo stabilními introverty. Nemají to lehké. Víc zkrátka nesvedou. Snad jen některý z nich hlouběji než prve zaryl nehty do kožených opěrek. Další grupu pak tvořili jednici umírněně stateční. Ano, neohrožení extroverti. Napínali se na svých sedačkách, ke kterým se před několika okamžiky instinktivně připoutali, a nepřeslechnutelně se dožadovali příchodu oněch zodpovědných osob, od nichž si slibovali zklidnění rozbouřených útrob. No zkrátka aspoň trošku té naděje. A pokud se někdo takový bázlivě objevil, pak jen proto, aby se pokusil usadit tyto nedočkavce zpět na místo, kde jim v ty nejisté minuty bylo přece jen bezpečněji. Nic více jim nemohli nabídnout. Nic z toho, co nedočkavci očekávali. Je samotné naplňoval strach, avšak jejich pozice byla přeci jen poněkud odlišná. Do posledního rance mohli bychom pak zařadit ty, kteří ze svých míst nejen vstávali, ale navíc i pomateně pobíhali uličkou sem a tam, vykřikovali nesouvislé věty, které jejich společné cestě prorokovaly záhubu, a štkali nad nekompetentností těch, kdo jim tak mizerně amatérskou službu podstrčil. Jasné chování pod vlivem extrémní extroverze. Je nutné uvést, že se na místě vyskytovali i tací, kdož nezapadli ani do jedné z vymezených kategorií a trčeli na jejich okrajích či pomezí. Ale co s takovými? Na ty je málokdy čas. A tak alespoň coby skromná ukázka, jak to na scéně v té chvíli vypadalo, výše popsané řádky plně postačují.

☆ Nehodnoceno ☆
Emoce?
avatar

0