Povídka

V náruči samoty

Sleep White Winter, album: Dreamscapes (2013)

Kde to kruci jsem? Na nic si nepamatuji. Všude je tma. Ruce mám napřažené před sebou a zoufale se snažím zorientovat se v prostoru. Nic, přede mnou je jen nekonečné prázdno. Srdce mi buší jako o závod a nohy se třesou.
Počkat. Uslyšel jsem podivný klapavý zvuk. Co by to mohlo být?  Asi nic, ozval se jen na okamžik a pak se vytratil v hluboké, rezonující ozvěně. Udělal jsem krok vpřed a uslyšel ho znovu. Kroky. Je to ozvěna mých kroků, blesklo mi hlavou. Byla velice hlasitá. Příliš hlasitá na to, abych se nacházel u sebe doma. Spíš bych to odhadoval na nějakou jeskyni nebo tunel. Ale jak jsem se sem kruci dostal?
Zkoušel jsem se uklidnit, dýchal zhluboka a pokoušel se stanovit si priority. Především bych se měl zorientovat v prostoru, abych mohl vymyslet, co dál.
Dělal jsem tedy pomalé kroky vpřed, ruce doširoka roztažené. Přede mnou nebylo nic, o co by se dalo opřít. Měl jsem pocit, jako mě někdo hodil do kádě plné houstnoucí tmy, pomalu požírající zbytky zdravého rozumu.
Ale počkat. Hmátl jsem nalevo od sebe a konečky prstů na něco narazily. Že by zeď? Jo, to bude zeď. Železobetonová, odhaduji. Opřel jsem se o ni dlaní a pomalu kráčel vpřed.  Není mi dobře. Hlava se mi motá, jako po třídenním flámu a jsem strašně zesláblý. Musím ale jít dál. Vím, že tady nemůžu zůstat.
Celou dobu mi vrtá hlavou, jak jsem se tu vlastně ocitl. Pokoušel jsem si vzpomenout, ale nemohu si vybavit ani celý včerejšek. Všechno je zahaleno v mlze. Mám ale takový silný pocit, že bych si měl na něco vzpomenout. Nevím na co, ale rozhodně to je něco velmi důležitého. Jak jsem se ale pokoušel poskládat střípky zapomenutého dne dohromady, rozbolela mě hlava, jakoby mi kdosi zabořil chirurgickou ocel do mozku. Radši jsem s tím přestal. Nevědomost odhání bolest pryč. Nejdůležitější teď pro mě je zjistit, kde to kruci jsem. A hlavně, jak se odsud dostat.
Začal jsem být čím dál tím zoufalejší. Kráčel jsem stále kupředu, ale zdálo se, že koridor, kterým procházím, nemá konce. Už už se zdálo, že se prostě zhroutím k zemi a zůstanu sám, zoufající v temnotách, když v tom moji tvář pohladil svěží letní vánek. Musím se blížit k nějakému východu. Samou radostí jsem se rozchechtal.
Zrychlil jsem. Hnán myšlenkou blížícího se vysvobození jsem klusal chodbou, až vítr v uších pištěl. Věděl jsem, že už se blížím. Vítr sílil a nadouval mé dlouhé vlasy.
A pak, z ničeho nic, celý prostor zalilo ostré bílé světlo. Bylo to tak nečekané, až jsem se samým leknutím sesul k zemi. Málem jsem oslepl, jak se mé oči nestihly přizpůsobit tak prudké změně osvětlení, ale nakonec jsem to zvládl.
Co to kruci je? Pomalu jsem se zvedal na nohy a přitom zkoumal světlo před sebou. Byla to vlastně jasně zářící koule světla, levitující ve vzduchu. Bylo to zvláštní, nikdy jsem nic takového neviděl. Něco mě k ní táhlo, byl jsem jako hmyz vábený mucholapkou. Zároveň jsem se ale podvědomě trochu bál přiblížit se k té věci, vůbec jsem nevěděl, co by to mohlo být. Světlomety auta? Ne. Něčí baterka? Na to bylo světlo příliš jasné. Slunce? To by se neobjevilo tak náhle. Jeho původ pro mě byl jednou velkou neznámou, ale na druhou stranu jsem byl rád, že jsem se konečně mohl trochu orientovat kolem sebe.
Měl jsem pravdu. Celou dobu jsem se opíral o tmavě zelenou železobetonovou zeď, na které se nyní odrážely matné odlesky světla. Musel jsem se nacházet v nějakém tunelu, ale jak jsem se sem dostal? Stále jsem si na nic nemohl vzpomenout, jen matná bolest hlavy mi napovídala, že jsem včera asi pěkně vyváděl.
Opatrně jsem kráčel naproti světlu. Tajil se mi dech a nohy se nervózně třásly. Jak jsem se k němu začal pomalu prsty natahovat, zdálo se, jakoby ztrácelo na síle. S každým dalším krokem světlo sláblo a sláblo, až nakonec pohaslo úplně. Byl jsem na konci tunelu, osvětleném slabě blikající žárovkou. Přede mnou stály obyčejné dřevěné dveře se zlatou klikou. Konečně svoboda! Byl jsem tak šťastný, až mi do očí vyhrkly slzy. Vzal jsem za kliku a vstoupil.

4.33/5 (1)

O autorovi

Tomáš Vanc ml.

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest
1 Komentář
Nejnovější
Nejstarší Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Václav IV.
Host
Václav IV.
4 let

Pěkné. Styl jakým je to psané působí celkem zkušeně. Děj člověka po chvíli přirozeně vtáhne, a pustí až na konci. Tak jak to má být. Líbilo se mi to 🙂

Noční režim
Četba díla zabere cca 15 min.
Velikost textu-+=
Číst nahlas
4.33/5 (1)
Přidej své hodnocení

Další novinky autora

0