Poezie

„uprchlický tábor“

Autor: Ema Lenz

Deštivé mraky se po obloze táhnou, Naději na slunce nemám já žádnou. Jak uprchlík cítím se mezi všemi stany, Užívám si však bez zábrany. Po ránu mlha je všude kolem mě, Promočené tenisky mám celé od země. Šedé mraky pláčou víc a víc, Zlaté jiskra vylétají, víc už nic. Tenisky si sundavám a měním za holínky, Ještě že jsem poslechla rady své maminky. V neonové pláštěnce zářím jako lucerna, Alespoň se rozjasní má mysl černá. Po ránu do sprch fronta nekonečná, I když je to VIP kemp, víc sprch prostě nemá. Ženy mlčky vyčkávají s ručníkem v ruce, já však běžím jiným směrem s kartáčkem v puse. Nejsem já moc trpělivá, na čekání seru, Jdu si radši umýt vlasy do železného džberu. Po ranní hygieně, hlad mě přepad, Kamarádi dostanou však spásný nápad. Jako v správném táboře pro různé uprchlíky, Je i tady výdej jídla, polívka, rohlíky. Fronta je tu ještě větší než do sprch předtím byla, Přesto ale líně stojím, hlad je totiž sviňa. Po několika hodinách, přijde na mě řada, Jak uvidím cenu jídla, hned mě bolí hlava. Polévka za devadesát, to je hloupý vtip, Žrát jen suché rohlíky, bylo by mi líp.

 

Tato báseň je zamýšlena jako nadsázka, srovnání s uprchlíky si autorka vybrala spíše jako vtip, kdy v kempu po postavení stanu viděla záplavu dalších stanů a vzpomněla si na uprchlické tábory.

☆ Nehodnoceno ☆
Emoce?
avatar

0