Povídka

Umřu až den po naději

Umřu až den po naději

Povídka

 

1 Hedvika

 

Život mi uplynul a jsem starý. Tuto větu si opakuji čím dál častěji. Není to stařecká senilita. Vlastně nevím. Možná ano. V každém případě si s touto větou nevím rady. Asi to bude tím, že se tak cítím. Stále častěji se objevuje v mém slovníku, aniž bych chtěl. Abych byl úplně přesný, objevovala se stále častěji. Po dlouholetém bezdětném manželství mě žena opustila a její hrob bylo jediné místo, kam jsem se chodil vypovídat. Dnes, po zážitcích z poslední doby bych řekl, že jsem o několik let omládl. Zdá se vám to podivné? Ano. Je to nezvyklé, jenže pochopitelné. Odborník by zřejmě řekl, že se mi dostavila třetí míza. Já však znám příčinu tohoto stavu a pokládám ji za veliké štěstí.

Každý den absolvuji pěší cestu do sousední vsi, kde dvakrát týdně nakoupím čerstvé pečivo. Mohl bych samozřejmě zajít do místního obchodu, jenže procházky jsou zdravé a já potřebuji dle mého lékaře, chodit. Dříve jsem běhal. Bohužel mé zdraví to mým kostem již neumožňuje. Vedoucí místní prodejny se cítí být uražen. Možná právem. Mohl bych nakoupit u něj a procházku si odbýt později. On však neví, že prodavačka v sousední vsi má úsměv, za kterým bych v mládí šel i desetkrát delší trasu. Když nic nepotřebuji, alespoň sleduji, jestli krásnou prodavačku s kouzelným úsměvem zahlédnu. Tomu úsměvu říkám svým vlastním výrazem. Je to úsměv panenkový. Možná, kdyby Leonardo da Vinci znal prodavačku paní Hedviku, byla by jeho Mona Lisa, ještě o něco krásnější. Paní Hedvika má všechny předpoklady, ke svému povolání. Je krásná, vždy dobře upravená a její úsměv přinutí každého nakupujícího, aby na nějakou tu korunu nekoukal, jen když se mu bude o něco delší dobu věnovat. Nejlepším příkladem jsem já.

I když mám já i Herkules rád salám v celku, nechám si jej od paní Hedviky nakrájet, protože si během krájení povídáme a já mohu nenápadně pozorovat její krásné tělo, které se při krájení úchvatně kroutí. Je to malý, originální tanec bez hudby. Když se pak zeptá, že je toho víc a jestli to může nechat, odpovím, samozřejmě ano. Mnozí si řeknou, že jsem nestoudný stařec. Ale jakápak nestoudnost? Jen jsem zestárl. Mé zvyky, touhy a chutě zůstaly. To, že jsem se celý život díval po krásných ženách, mi stářím čas neodpáral. Navíc jsme si s paní Hedvikou vždy krásně popovídali. Není nic horšího, než když si ve stáří nemáte s kým povídat. Monolog na hřbitově mi jaksi nestačí a jednou za týden při mariáši v hospodě řešíme spíše jiné věci. Povídání s Herkulem je sice příjemné, ale občas si připadám, jako dement. Herkules je totiž jezevčík. Mohu zodpovědně říci, že za několik měsíců, jsme s kráskou z prodejny nedošli k jedinému názoru, u kterého bychom neměli stejný pohled na danou věc. Kdyby mi bylo o něco málo, vlastně o něco hodně méně, určitě bych po paní prodavačce toužil i jako muž. Dnes mi však stačí, po ní toužit jako zákazník a jsem jí nesmírně vděčen, že jsem jí i já příjemným protihráčem, což ostatně ukazuje při otázce: „Copak to bude dnes?“ a nasadí si panenkový úsměv.

 

Jednoho dne se však paní Hedvika mračila. Panenkový úsměv zmizel. Toho rána jsem si vzal salám vcelku a na pečivo jsem ani nepomyslel. Před odchodem jsem neodolal a rovnou se zeptal: „Nic mi do toho není, ale máte asi starosti, že?“

Krásná paní prodavačka neodpověděla a s pláčem zmizela za plentou, která rozdělovala prodejnu od zadní chodby. Nechal jsem na pultě příslušný obnos a chystal se odejít. Když jsem vzal za kliku dveří, ozvala se paní Hedvika: „Počkejte. Omlouvám se. Je toho na mě trochu moc.“

Vrátil jsem se ke kase a mluvil jsem do zatáhnutého závěsu. „Já to znám. Ne, každý den je určený pro panenkový úsměv,“ snažil jsem se, aby můj hlas byl co nejpřátelštější.

„Panenkový úsměv? Co to je?“ zeptala se zvídavě paní Hedvika a vykoukla zpod závěsu, utírajíc si kapesníkem nos.

„Nevím, jestli se to hodí. Možná víte, že bydlím v sousední vesnici. Já však u vás nakupuji rád, kvůli vašemu úsměvu. Ne, promiňte. To jsem neměl říkat. Omlouvám se.“

Paní Hedvika přistoupila k pultu a s uplakaným úsměvem mě políbila na čelo.

   „Díky. Zrovna tohle dnes moc potřebuji.“

Během několika dalších minut, jsem se dozvěděl, že se z paní Hedviky stala vdova Hedvika. Zůstala sama se dvěma malými dcerami. S manželem se znali od dětství, z dětského domova. Nyní je tudíž bez rodičů, bez tchána a tchýně, a navíc bez přátel. Zřejmě bude muset zavřít i obchod, protože holčičky často marodí a nemocné je do obchodu brát nemůže. Tyto situace vždy řešil její muž. I do školky pro děvčata chodil on. Nechal jsem paní Hedviku povídat, dokud se vlastní řečí nerozbrečela. Dlouho jsem mlčel, protože bylo cítit, že se potřebuje jen vypovídat.

   „No tak. Nikdy se nevzdávejte. Musíte bojovat. Co by jednou vaše dcerky řekly? Naše máma je srab? I když jste zůstala jako kůl v plotě, jistě máte známé, kteří vám pomohou,“ snažil jsem se o duševní podporu. Paní prodavačka se slzami v očích zavrtěla hlavou a mě bylo jasné, že je na tom asi zle.

   „Když tak o tom přemýšlím, vy nejste jako kůl v plotě, ale kůlka v plotě,“ poprvé za tu chvíli se na její tváři objevil panenkový úsměv.

   „Asi máte pravdu. Co by holky řekly? Jenže já opravdu nemám žádné kamarádky. Měli jsme s manželem jen naši paní vychovatelku a ta již dávno zemřela. Naše spolužačky od té doby nevídám a tady jsme krátce. Vzali jsme tenhle dům na hypotéku hlavně kvůli bydlení. Že tady podnikám, je dílem náhoda. Manžel mnoho nevydělával a tak jsme to zkusili. Obchod sice celkem prosperuje, ale na zbohatnutí to není. Jestliže ho budu muset zavřít, z podpory to neutáhnu.“

Vzal jsem paní Hedviku za ramena a objal ji.

   „Máte svého soukromého zákazníka. Když mi dovolíte, pomohl bych vám. Nemám nikoho, o koho bych se staral. Jestli si mohu dovolit přirovnání, tak bych řekl, že dva kůly jsou už takový lepší plot.“

Znovu se usmála a s díky tuto nabídku odmítla. „Nemohu vás obtěžovat. Ani se neznáme.“

Nabídl jsem jí ruku a pravil: „Tak se seznámíme. Říkejte mi dědo.“

Chvíli váhala a po několika úvahách pro a proti, které jí během vteřiny napadly a promítly se v jejích krásných očích, řekla rozhodně a s úsměvem: „No co, za zkoušku to stojí. Já jsem Hedvika, dědo. Dědo? To nemáte jméno?“

Podrbal jsem se na zátylku a nesměle odpověděl: „Zůstaneme radši u toho dědy. Nemám jméno, které by bylo zrovna moderní. Ale jestli vás zajímá, prozradím vám, že mám svátek jednou za čtyři roky.“

Hedvika došla ke kalendáři a nalistovala únor.

„No jo, ale letos přestupný rok není,“ poté vzala do ruky mobil a vygúglovala si mé jméno.

„Ježišmarjá, to je krásné jméno. Děda Horymír,“ a odměnila mě tím nejkrásnějším panenkovým úsměvem.

 

Cestou domů jsem si zpíval. Chvíli jsem zkoušel si i povyskočit, ale má bolavá noha mi ihned odpověděla, že mi už dávno není dvacet. Nachytal jsem se i na myšlence, že jsem rád, že její manžel umřel.

Byli jsme domluveni, že mi v případě potřeby zavolá. Celý den jsem pracoval tak, jako jindy. Myšlenky se však pohybovaly v jiném světě. Krmení králíků, slepic i povídání si s Herkulem bylo stejné. Jen Herkules tentokrát jaksi vycítil, že myslím na něco jiného. Sedl si na pelíšek a zkoumavě si mě prohlížel. Když pak zazvonila sousedka Jonáčková, která skoro denně zapomíná něco koupit a tentokrát mi kupodivu donesla ochutnat bábovku, ani se nezvedl. Mimochodem, ta Jonáčková mi pije krev už sto let. Není vlezlá, jen otravná. A hlavně, je na ní vidět, o co jí jde. Nemám rád průhledné lidi.

Druhý den jsem jako vždy šel nakoupit. Tentokrát jsem ale nesl tašku do obchodu plnou. Paní Hedvika mě přivítala s panenkovým úsměvem, jako starého známého a mě bylo dobře. Když jsem jí na pult vyndal z igelitky staženého králíka a plato domácích vajec, zakryla si úžasem rukama ústa a prohlásila, že si takového dědu přála už od narození.

   „Pane Horymíre, to si od vás ale přece nemůžu vzít zadarmo. Zaplatím vám to,“ prohlásila skromně a bylo vidět, že jí můj dárek opravdu potěšil. Poprvé po ix letech mi někdo řekl Horymíre, aniž by to bylo s jakoukoli posměšnou poznámku. Takhle mě oslovovala jen moje maminka na rozdíl od mé ženy, která mě měla jen za Mirka.

   „Víte co? Uděláme to jinak. Pozvěte mě v sobotu na oběd a já vám ho taky nebudu platit. Ostatně jsem zvědav na ty vaše uličnice,“ navrhl jsem. Souhlasila. Potom se ale zamyslela a zklamaně řekla, že to vlastně asi nepůjde, protože přijel kolotoč a ona slíbila dcerkám, že půjdou do strašidelného domu, takže by neměla čas oběd připravit.

   „Paní Hedviko. Jestli mi alespoň malinko důvěřujete, půjdu na kolotoč s děvčaty já a vy budete mít čas na vaření.“

Bylo vidět, že není úplně proti mému návrhu, ale je pravda, že se vlastně neznáme a její strach byl vyšší, než můj nápad.

   „Dobře. Neznám slovo nejde. Nabízím variantu brod.“

Podívala se na mě nechápavě a bez připomínky čekala na mé další vysvětlení.

„Přijdu ráno, půjdeme na kolotoče a potom se budeme brodit ve vaření společně. Ostatně nevím, jestli umíte králíka po krušnohorsku.“

Tento návrh neodmítla.

 

2 Kolotoče

 

V sobotu jsem nemohl dospat. Vstal jsem v pět hodin, nakrmil králíky, slepice a u snídaně si pustil televizi. Ani nevím jak, ale usnul jsem v křesle a probudil se, když bylo jen taktak akorát. Jestli si pospíším, tak bych to měl stihnout. Sotva jsem však vylezl před dům, seslal na mě Bůh pohromu v podobě paní Jonáčkové.

   „Dobré ráno sousede, neměl byste chviličku? Chtěla jsem zalít zahradu, ale neteče mi voda. Zřejmě se porouchalo čerpadlo.“

Zavíraje branku jsem jí kvapem odbyl, že to nevadí, protože bude stejně pršet a spěchal jsem vytouženým směrem. Sousedka stála ještě nějakou chvíli u domu a nechápavě, s pohledem na jasnou oblohu kroutila hlavou.

   „Bába jedna. Bude otravovat, když mám rande se třemi slečnami,“ pomyslel jsem si a své nadsázce se nahlas zasmál. Po chvíli jsem vytáhl z kapsy mobil, abych se podíval, kolik je hodin. Osm. Mám to jen taktak. Jsme domluveni na půl devátou. Tři kilometry bych v mládí zvládl za deset minut, ale dnes jsou mé klouby nějak divně pomalejší. Schoval jsem telefon do kapsy a přidal do kroku. Vtom jsem nějak špatně šlápl. Do kotníku jako by se mi trefil plamen z hořáku autogenu. Ta bolest mě totálně odrovnala. A mám po kolotoči, pomyslel jsem si, třímaje se dopravní cedule, s názvem obce. Ten postup dobře znám. Bolest, nevolnost, někdy na zvracení, jindy odeznívání, ale vždy hlasité, sprosté nadávky. Nikdy mě nic tak nebolelo, abych to nemohl přehlušit neslušnými výrazy. „Do prdele, kurvafix hergot alelujá. Já jsem ale blbec. Starej nešikovnej idiot,“ řval jsem na sebe a doufal, že bolest poleví. Tentokrát si naštěstí můj kotníkový kloub řekl, že to se mnou ještě zkusí, ale i tak se má rychlá chůze proměnila v pajdání. Ke krámku jsem dorazil pět minut po půl. Zazvonil jsem na zvonek se jménem J a H Satořinští a čekal na odezvu. Snad ještě neodešli. Děsil jsem se představy, že by se díky zvrknutému kotníku mělo něco pokazit. Tu se otevřelo okno a na ulici vykoukly dvě kučeravé černé bambule. Zatímco jedna slušně pozdravila, druhá koule zmizela a hlasitě hulákala na mamku, že je tady ten dedek. Po chvíli zarachotily klíče v zámku a dveře domu se otevřely. Ach jó. Kdybych byl mladý, pomyslel jsem si, ale nahlas jen se jen omlouval, že mám zvrknutý kotník, ale že se tím nic nemění, protože bolest netrvá věčně a strašidelný zámek čeká. Hedvika mě přivítala panenkovým úsměvem. Měla na sobě černé kytičkované šaty, které jí slušely rozhodně víc, než bílý plášť. A já si neustále uvědomoval své stáří. Nahoru jsme došli za hlasitého řvaní. Samozřejmě jsem neřval já, ani Hedvika, ale v dětském pokoji se strhla hrůzná válka mezi Vyčelíny a Kormony, kteří bojovali těmi nejsilnějšími zbraněmi, to je polštáři, až do krve. V případě obou děvčátek by bylo lepší použít větu, až do peří.

   „Holky, tohle je pan Horymír. Půjde s námi na kolotoč. Jestli budete hodné, zůstane tu na oběd,“ pravila Hedvika a já byl svědkem proměny krásné paní prodavačky na ještě krásnější maminku.

„A kdyz budeme zlobit, tak pudes domů?“ zeptala se starostlivě ta o centimetr větší. Sklonil jsem se a nabídl malé ruku. Bez skrupulí ji přijala a představila se.

   „Lenka Satozinská, Mahovo náměstí pět, Bystsice.“

Potřásl jsem jí pravicí a rovněž se představil: „Já jsem Horymír a jsem děda ze sousední vsi.“

Zatímco se Lenička slušně uvedla, o hodinu mladší Janička schovala ruce za záda a odmítala se mnou utrousit byť jediné slovo.

   „Holky, oblékat, jdeme na kolotoč,“ přerušila to nedokončené seznamování panenková princezna.

Vyšli jsme před dům a paní Hedvika, jak to měla ve zvyku, vzala děvčata za ruku. Šel jsem vedle a přemýšlel, co moudrého bych řekl. Mé přemýšlení však ukončila Lenka, která pustila máminu ruku, oběhla nás všechny a přistála na mé druhé straně. Dala mi nesměle ruku do dlaně a dělala, jako, že je to samozřejmé. V tu chvíli jsem měl z očí moldánky. Hedvika se panenkově usmála a mrkla na mě.

Došli jsme na náves a mě hřála ruka Lenky, úsměv Hedviky i mírně stydlivé trucování Janičky. Během dopoledne jsme oběhli všechny atrakce a smích a výskavé ječení na pohyblivých odstředivkách, houpačkách a řetízkovém kolotoči, se v mé duši ukládal na pozdější použití, jako teplá kladná stránka mého studeného stařeckého života. Ve strašidelném zámku jsem měl na klíně, jak jinak, než Lenku. Držela se mě tak urputně, že mi zlomila brýle. Takový pocit jsem nikdy předtím nezažil. Měl jsem chuť ty malé křehké dívčinky chránit před celým světem a před nevalně nalíčenými strašidly zvlášť. Po několika mých trapných pokusech na střelnici nám Hedvika vystřelila růže.

   „Ty brýle vám zaplatím,“ zašeptala mi do ucha a předala mi vystřelenou opici na gumičce.

   „To mám být jako já?“ snažil jsem se o nejapný vtip. Hedvika mě však odměnila panenkovým úsměvem a přikývla: „To není opice, ale opičák. Má ocas.“

Domů jsme šli za stálého smíchu. A když jsem před dveřmi couvl řka, že by bylo možná lepší nechat oběd na jindy, protože mě kotník začal oznamovat, že je tady taky, jsem se setkal s odporem přímo nevídaným. Hedvice poklesl stav úsměvu na hladinu nula, Lenička mi vzteky zabouchla dveře před nosem a Janička mě konečně oslovila: „To je skoda, maminka se tesila.“

Taková věta by odrovnala i otrlého námořníka. Vstoupil jsem do chrámu naděje. Po odsouhlasení mého pobytu u nich, se obě děvčata s ječením doslova vystřelila do dětského pokoje, aby pokračovala ve válce mezi Vyčelíny a Kormony, zatímco já se snažil překážet Hedvice v jejím úsilí, vytvořit králíka po krušnohorsku. Když bylo vše připraveno, s překvapením jsem objevil v obývacím pokoji piáno.

   „Můžu?“ ukázal jsem na hudební nástroj, založený až skoro dokonale květinami.

„Vy umíte hrát?“ nadšeně přikývla Hedvika a pomohla mi sundat z klaviatury kaktusy, a ostatní květiny. Kaktusy jsem zmínil, protože jsou jediné, které poznám. Všechno ostatní jsou ostatní květiny. Zvedl jsem ochranný kryt a s překvapením zjistil, že je i docela zachovalé. Zkusil jsem akord, ale klavír vyloudil chrastivý zvuk.

   „Jejda, já zapomněla, že jsou uvnitř na strunách noty.“

Mírně jsme nadzvedli víko, aby se zbytek květináčů nerozběhl po pokoji a vysvobodili sešity.

„Ten klavír jsme zdědili, po bývalých majitelích. Nic za něj nechtěli. Já na to nejsem. Děvčata to sice zkoušela, ale nějak je to nechytlo. Tak jsem ho použila místo stojanu na květiny.“

Zmáčkl jsem první akord a docela to ušlo.

   „Naraž si bouřku ještě více do čela,“ zazpíval jsem písničku pana Suchého a sklidil jsem aplaus, jako by hrál sám pan Suchý. Všechna tři děvčata stála u piána a žadonila o přídavek. Dal jsem Malé kotě a Sluníčko, sluníčko, popojdi maličko. Všechny tři se přidaly a zpívaly se mnou.

   „Naposled jsem hrál asi před třemi lety. Teď ale už pojďte, nebo nám uteče králík.“

Oběd proběhl jak to asi tak bývá v mlaskání, srkání a něžném upozorňování, že se nemlaská a nesrká. Bylo prostě na holkách vidět, že se je snaží maminka ukočírovat. Před jídlem jsme si připili ovocným šampaňským a já navrhl svým hostitelkám tykání. Byl jsem vyslyšen, jen z padesáti procent. Hedvika souhlasila, Lenička odmítla, s tím, že mi už tyká od začátku a Janča, se zdržela hlasování. Avšak kotník zarputile otékal. Když jsem nemohl díky mému zdravotnímu stavu ani pomoci odnést použité nádobí do kuchyně, rozhodl jsem se, že to vzdám a oznámil jsem Hedvice, že odcházím. Majitelka nejkrásnějšího úsměvu na této planetě se na mě podívala, zkroutíc rty do polohy vležmo, a řkouc, že je tedy zvědavá, jak to provedu, mi začala obvazovat nárt stahovacím obvazem, namočeným v roztoku s octanem hlinitým.

Tak nádhernou bolest si ani snad nezasloužím. Její starost o mou nohu a dotyky prstů mě hojily samy o sobě. Když dokončila ošetřování, nenápadně, ale tak, abych si toho všiml, mi dala hubičku na palec u nohy.

   „Pane Bože! Proč teď! Proč tato chvíle nepřišla o několik let dřív?“ ptal jsem se svého imaginárního Boha.

   „Holky, děda tady bude muset asi přespat!“ zavelela Hedvika směrem k pokoji, z něhož se ozývalo kňučení a sténání. I já bych kňučel a sténal, ale tohle prohlášení ve mně vzbudilo tolik energie, že jsem přestal myslet na stáří, bolest i problémy s ním spojené, a že jsem po útoku Vyčelínských a Kormonských nájezdníků podlehl.

 

3 Jonáčková

 

Týden po kolotočové akci, mi Hedvika volala, že by potřebovala, abych vyzvednul děvčata ze školky, protože má nahlášenou kontrolu z finančního úřadu a nemůže z prodejny odejít. Dostavil jsem se do krámku půl hodiny, před termínem vyzvednutí.

   „Děkuju, to je právě ta chvíle, proč jsem krám chtěla zavřít. Bez tebe bych opravdu neměla komu zavolat. Ještě jednou děkuju,“ přivítala mě královna úsměvů a já byl nadšen stejně, jako by byla nadšená blecha, kdyby jí pozvali na výstavu psů.

   „Potřebovala bych, abys zašel do školky pro děvčata. Jenže musím nahlásit tvoje příjmení. Jak se vlastně jmenuješ, Horymíre?“ V tu chvíli jsem věděl, že jsem ztracen. Celý život mám problémy s příjmením. Celý život se představuji, jako Míra, Miroslav, nebo Mirek. Dnes musím s pravdou ven.

   „Jmenuji se Horymír Kudla,“ pravil jsem a čekal na reakci.

Moje žena, dej jí pánbůh věčnou slávu, po tomto výroku dostala záchvat smíchu a bylo docela účinné, že jsem jí po několika ranách do zad vyléčil. Ne, tak Hedvika. Vzala mé příjmení, jako běžnou věc, jen trochu pozvedla obočí a zvedla prst. Potom jej zase spustila, jakože si cosi rozmyslela a telefonem tuto informaci oznámila do školky.

   „Pane Bože! Proč mě trestáš! Proč jsi mi nadělil do cesty takovou krásnou, mladou úžasnou ženu s panenkovým úsměvem! Vždyť si to má Marie přece nezaslouží! Starala se o mě, milovala mě, a nebýt toho, že ji přemohla ta nemoc, mohla by tu být dodnes!“ prosil jsem Boha a nechápal.

 

Při příchodu do školky jsem ani nemusel hlásit paní učitelce, pro koho jdu. Lenka i Janička nechaly okamžitě veškeré činnosti a vrhli se ke mně, jako k opravdovému dědovi. V tu chvíli mi proběhl mráz po zádech. „Marie, tak tohle je štěstí. Škoda, že jsme spolu neměli děti,“ pomyslel jsem si, ale okamžitě jsem se pod milým nátlakem věnoval botičkám Lenky a obrázku Janičky, kytičkám na tričku Leničky i bačkůrkám, které si musí vzít domů Janča.

Po návratu ze školky mi bylo, jako bych dobyl Kartágo. Hedvika mě pohladila a s polibkem na líc mi vyjádřila svůj dík. Do večera jsme pak bojovali o nejlepší pozice na bojištích, mezi Vyčelíny a Kormony.

Vůbec se mi nechtělo domů. Nebýt toho, že jsem nenakrmil králíky, slepice a psa, zůstal bych v domě Satořinských spát.

 

Nebylo chvíle, kterou bych od té doby věnoval v myšlenkách někomu jinému. Hedvika, Lenka i Jana zabraly celou mou myšlenkovou základnu a nebudu se bát ani výroku, celé mé srdce. I na děvčatech Satořinských, maminkou počínaje, bylo vidět, že si mou přítomnost také oblíbily.

„Mami, kdy zase psijde deda?“ deklamovala Hedvika výroky svých dcer. Jenže život klade nečekané překážky. I já jsem jedné takové byl podroben. Jednou, na cestě domů ze školky, když jsem držel obě dvojčata, jako vlastní dcery, jsme potkali paní sousedku Jonáčkovou.

   „Ale copak? To jsou krásná děvčata. Jakpak se jmenujete? Lenka a Janička? Tak to se musíte u mě zastavit. Mám pro vás šatičky a panenky. Jen, co se u nás někdo objeví, začnou tancovat a zpívat a já mám pak spoustu práce je utišit. Jsou to totiž kouzelné panenky. Tak se o víkendu zastavte a já vám ty panenky dám.“

Není nic horšího, než odolat prosbám dětí, abychom navštívili paní, notabene sousedku, která jim dá kouzelnou panenku.

   „Možná to není tak úplně špatný nápad,“ prohlásila Hedvika, když vyslechla můj zpravodajský server a následně vyslechla zkomolené hlášení svých dcer. „Měli bychom se zajímat o své sousedy. Jestliže má tvoje sousedka zájem o návštěvu, asi to má tak být. Ostatně, ještě ti dlužíme návštěvu. Mě osobně by taky zajímalo, jak žije muž, který nám tak pomáhá.“

Nebylo zbytí. V sobotu jsem přijal návštěvu třech mladých dam. Na začátku byla neskrývaná radost, že vlastním psa. Děvčata se točila kolem Herkula a ten jim na oplátku uždiboval kousek po kousku z jejich svátečních šatiček.

„Přišel jako štěně den po pohřbu. Tak si říkám, že mi ho poslala Maruš. Dal jsem mu najíst a od té doby tady se mnou bydlí.“

Do chalupy vstoupila Hedvika jaksi nesměle.

   „Nikdy jsem si nemyslela, že navštívím kouzelníka přímo v jeho zámku,“ prohlásila potichu, jen tak pro sebe a obdivovala všechny mé výtvory na stěnách.

K tomu bych měl dodat, že jsem celý život věnoval svou uměleckou dovednost tomu, abych vytvořil obraz nejkrásnějšího strašidla. Nemyslím však jen malbu. Obraz v mém podání byl nejen kresba, ale i plastika, samorost, socha, prostě vše, co se dalo vytvořit bez zázraků a ovací, za pomoci přírodních pomůcek, jako jsou větve, keře květiny, kosti, šišky a jiné pomůcky.

Můj dům byl procpán hejkaly, vílami, černokněžníky, vodníky a ježibabami. Měl jsem rád pohádky, jen nebylo, komu bych je vyprávěl.

„Já se tady bojím!“ oznámila nám sklíčeně Janička. Vzal jsem do náručí mladší z obou sester a políbil jí na líčko. „Jestli budeš potichu, uslyšíš, jak si povídají,“ zalhal jsem a nastavil do prostoru ucho. Chvíli se nic nedělo, ale po několika vteřinách se na místním kostele rozhoupal zvon. Bim, bam, bim, bam, oznamoval obecnímu úřadu, že je poledne.

„Jsou ziví?“ pošeptala mi do ucha Janička.

„Samozřejmě, že jsou. Dokonce tenhle vodník na obrázku mi hrozil ještě loni utopením,“ vymýšlel jsem si za účasti panenkového úsměvu Hedviky. Janička mě objala vší silou a já cítil sílu dědy. Zní to možná rozporuplně, ale i děda má svou sílu. Není to síla hmotná, ale duševní. Já se v tuhle chvíli cítil být dědou. Nejúžasnější štěstí. Nikdy bych si již nic nepřál, jen setrvat v této pozici.

   „Podívej, na tuhle panenku. Jestli budeš pozorně poslouchat, určitě ti poví, že je sama a že by nejradši byla tvoje.“

Janička si opatrně vzala panenku ze slámy do svých malých dlaní a pošeptala: „Neboj se, já jsem taky jenom cholka.“

„Tak sousede, kdy přijdete?“ ozvalo se na zápraží.

   „Á paní Jonáčková. No nic, koho čerti nosí, toho milujou,“ pronesl jsem mimochodem a jal se oblažit mou sousedku naší návštěvou.

U paní Jonáčkové bylo vše v nejlepším pořádku. Skleničky stály v řadě a ubrus byl vybílený. Jenže panenky pro děvčátka byly z časopisu a po prohlášení, že si je děvčátka mohou vystřihnout, se o ně dvojčata přestala zajímat. Nejvíce se Jonáčková věnovala otázce Hedvičina původu a příjmení jejích dcer. Velice se zajímala o náš vztah. Byla až nechutně zvědavá. Po mé odpovědi, že se známe jen pár dní, se Hedvika poťouchle usmála a pošeptala paní Jonáčkové, že si rád vymýšlím, protože jsou dvojčata mé dcery. Po jejím prohlášení, že by se paní Maruš, čímž myslela mou ženu, asi divila a po hořkém řídkém kafi jsme se rozloučili se slovy nashledanou a opustili její domov. Ale mě se chtělo říci spíše sbohem. Jediný, kdo tuto návštěvu hlasitě nestrávil a okomentoval, byla právě Janička, která při odchodu prohlásila, že dedova panenka je stejně lepčí. Paní Jonáčková dala od té doby pokoj.

 

4 Pračka

 

Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Tak praví staré úsloví a já s ním musím bohužel souhlasit. Pardon, ne bohužel, ale bohudík. Obě děvčátka dostala příušnice.

Zrovna jsem krmil králíky, když mi nešťastná Hedvika zavolala, že „Musí vyzvednout holky ze školky a neví, jak to udělat, protože má objednáno spoustu zakázek před Velikonoci a,“ nenechal jsem jí domluvit.

„Nic neřeš, nic nepodnikej, běžím do školky a ostatní nech na mě. Večer se uvidíme,“ prohlásil jsem s takovou jistotou, jako bych měl koupit chleba.

Paní doktorka zjistila to, co už dávno učitelky ve školce věděly, ale důstojně dala tomuto rozhodnutí doktorské razítko.

Po zavírací době obchodu přiběhla nedočkavá maminka do dětského pokoje a uviděla zajímavou situaci. Její mladší dcerka se zavázanou hlavou představovala královnu z Vyčelínské říše, zatímco její o hodinu mladší sestra bránila za pomoci čaje, dek a jiných obraných pomůcek Kormonské hradby.

   „Ještě deset minut a nervozitou bych se podělala,“ neudržela krásná Hedvika své napětí a upadla do křesla. V zápětí, za pomoci svých nemocných dívek vyřešila veškeré spory, mezi Vyčelíny a Kormony.

   „Tomu se říká klika. Ještě, že tě mám. Nechtěl bys jim dělat tátu?“ zeptala se tak mile, že by jedině blázen odpověděl, ne.

Podíval jsem se do země. Ne, proto, že bych neuměl odpovědět, ale při uvědomění si, co tato otázka znamená, mi vlhly oči a to pravému chlapovi nepřísluší. Věděl jsem, že to majitelka panenkového úsměvu nemyslela vážně, ale stejně jsem byl potěšen. Než jsem odpověděl, zhýralé kolonie Vyčelínů a zlí lidé zajali mé obranné pozice a majitelka nejkrásnějšího úsměvu dělala, co mohla, aby mě z této situace dostala. Jenže Vyčelíni a Kormoni byli neústupní. Všechny společně řvaly: „Jó, jó, jó!“ a zahrnuly mě láskou, polibky i mučením. Stal jsem se dědou s výhledem na zvláštní výsadu otcovského rázu.

Trvalo krátkých čtrnáct dní, než se nemoc rozhodla opustit řady neznabohů a propustila ve spolupráci s doktorkou všechny přeživší, uznaje, že jsou bojovníci zdrávi. Během jejich nemoci jsem denně absolvoval roli učitele hudby, malování, drába, kuchařky, služky, dirigenta, krále, otroka a strašidla. Nemoc sice skončila, ale já si na děvčata tak zvykl, že mi bylo samotnému doma ouvej.

 

Zase jsem seděl sám na zápraží svého domku a přemýšlel, jestli mám nakrmit králíky, nebo pustit slepice za zahradu. Jediný Herkules měl v tu chvíli trochu radosti a jemným zavrčením mi dal najevo, že jsem já tím pánem, který má o svém osudu rozhodovat. Neřekl to přímo, ale byl rád, že jsem zase doma.

Druhý den ráno, byla sobota a mě v mém domku přepadli Vyčelíni a Kormoni, za doprovodu nejkrásnější z dam, nesoucí cosi tajemného v tašce. Zatímco děvčata se honila po dvorku s Herkulem, já zjistil, že to tajemné, je nádherná, ještě teplá bábovka ke snídani, starý chleba pro králíky a buřtguláš od předvčerejška pro slepice. Speciální dárek za trpělivost obdržel Herkules. Byl to věnec buřtů. Hedvika mu jej předala s příslibem, že příště bude moci být taky u hlídání nemocných dětí. Uvařil jsem čaj a s Vyčelíny a Kormony jsme posnídali. Bylo to od Hedviky tak milé, že jsem jí dal za odměnu hubičku na čelo. Když jsem však byl centimetr od její hlavy, cukla sebou a má ústa přistála na jejích rtech. Hubička od Hedviky byla sladká.

Při jejich odchodu jsem byl pozván na oběd s tím, že jestli to nebudu brát jako neslušnost, mohl bych se podívat na jejich pračku, která nechce prát.

Po výborném obědě, na kterém si majitelka panenkového úsměvu dala záležet, jsem zalezl v koupelně pod zmíněný stroj a zjistil, že je pouze přepálený kontakt na přívodu. Hedvika mi děkovala, jako bych jí postavil nový dům. Zůstal jsem do večeře a s tím, že musím ještě nakrmit, jsem po jídle odešel domů. Neříká se mi to lehce, ale odešel jsem hlavně proto, že jsem si na ně tak příliš zvykl. Jestliže si dejme tomu Hedvika někoho najde, stejně zůstanu sám a moje závislost na nich začínala trápit mě i Herkula, který mi to po příchodu dal zřetelně najevo.

V neděli ráno však volala Hedvika a znovu mě prosila, jestli bych mohl přijít, protože jí v pračce stojí rozeprané prádlo a ona znovu odmítá přijímat elektřinu. Zároveň mě pozvala na oběd a nezapomněla mi připomenout, abych nakrmil a Herkula vzal k nim. Děvčata se prý na něj těší. Byl jsem šťastný, že mohu být zase v jejich přítomnosti a zároveň jsem byl nerad. Tu jsem dostal nápad. Několik měsíců před smrtí mé ženy, jsme koupili automatickou pračku. Na její instalaci již nedošlo, neboť nemoc ženy nabrala obrátky a nebyly na to myšlenky. Pračka byla dosud v originálním balení v prádelně a já jí nepotřeboval. Stejně bych to s ní neuměl. Vzal jsem káru, naložil ji a dotlačil k Hedvice domů. Po otevření dveří jsem jí nejdřív oznámil, že nejsem sám, a potom po vysvětlení všech okolností jí i káru s pračkou ukázal. Samozřejmě, že byla ráda, ale souhlasila jen za podmínky, že je to prozatím, jako na půjčení.

Do večera se mi podařilo sestavit Lego, zvané automatická pračka. Musel jsem však absolvovat několik návštěv u svých známých, kutilů, abych si vyhrabal ve sklepech, kůlnách či na půdách nejrůznější fitinky a redukce instalatérských potřeb, bez kterých by to nešlo.

Když jsme k večeru přeházeli rozeprané prádlo do nového přístroje, připadal jsem si jako v pohádce. Abych byl přesný, v pohádce o Golemovi, nazvané Císařův pekař a pekařův císař. Když dav po spuštění Golema křičel: „Peče!“ I náš Golem fungoval a Hedvika s holčičkami křičeli unisono: „Pere!“

Dobrou půlhodinu jsme potom seděli před pračkou a dívali se do bubnu, na točící se prádlo. Když se Vyčelíni a Kormoni dosyta vynadívali, odešli do pokoje vyhrát další válku, tentokrát nad Herkulem. Hedvika však zůstala a s hlavou v mém klíně dělala, jako že nic. Držela mě za ruku, hladila jí a občas si ji přitiskla na svou tvář. Bylo mi trochu trapně. Tyto gesta nejsou, počínaje polibkem na palec u nohy a touto situací konče, projevy dcery a otce. Cítil jsem, že mě má ráda asi nějak jinak. I já jsem ji miloval, ačkoli jsem si to nechtěl přiznat. Taky jsem si uvědomil, že za poslední měsíc jsem neměl čas na větu: „Jsem starý.“ Copak jí nevadí, že bych mohl být jejím dědou? Když pračka začala ždímat, využil jsem toho a prohlásil, že je to tedy v pořádku a vstal jsem, abych se rozloučil s dvojčaty. Na odchodu u dveří mě Hedvika dlouze políbila na ústa. „Děkuju. Horymíre, moc děkuju,“ zašeptala a já se vypotácel z koupelny.

Za dveřmi nás čekalo překvapení. Vyčelíni a Kormoni ve snaze zdolat Herkula se tahali o přikrývku, až ji natrhli a z jejich útrob se do místnosti vyvalila hromada molitanové drtě. Děvčátka zůstala s otevřenou pusou stát, přemýšlejíc, jak veliký bude výprask za tento prohřešek. Tuto malou pausu využil Herkules a s pocitem, že zvítězil, utíkal s přikrývkou v tlamě po bytě, takže byl během chvilky molitan ve všech místnostech.

   „Která z vás to byla?“ zvýšila hlas Hedvika a děvčata, jako jeden muž ukázala prstíkem na Herkula. Ten pustil z tlamy zbytky deky a zaštěkal, jako by s tím souhlasil.

   „A pak jim vynadej,“ otočila se ke mně krásná maminka s rezignujícím pohledem.

 

5 Svatba

 

Ubíhaly dny a můj život měl zase po létech smysl. Docházel jsem k Hedvice takřka každý den. Občas jsem jí i pomáhal s pracemi v obchodě, jindy doma. Nejvíce jsem však měl rád večery s Vyčelíny a Kormony. Bylo toho však na mě a vlastně i na Hedviku moc. Jednou se mě zeptala, jestli nevím o někom spolehlivém, kdo by jí v obchodě mohl pomáhat. Slíbil jsem, že se poptám a jako první jsem se zeptal paní Jonáčkové, jestli neví o někom, kdo by to mohl, nebo chtěl dělat. Ta se hned nabídla, že už delší dobu uvažuje, že si někde přivydělá a hned se do krámku vydala. Je zajímavé, že po prvním nesmělém přijetí této nabídky, z naší strany, jsme byli nakonec rádi. Po čase jsme shodně s Hedvikou probírali tuto situaci a jejími slovy to znělo asi takto: „Já, když slyšela paní Jonáčkovou, že by přijala funkci prodavačky, jsem málem dostala infarkt. Jenže dnes vidím, že to byl šťastný krok.“

Paní Jonáčková byla upovídaná, ale spolehlivá. Zatímco za Hedvikou přicházeli muži, za takovou drbnou se scházely v prodejně ženy z celého okolí. Během nákupu si probraly drby a rády se vracely. Obrat se zvýšil a majitelce panenkového úsměvu ubyla práce.

Po čase se můj zvrknutý kotník umoudřil a já zkusil opět jako před lety běhat. Nebyl to úprk, ale mírné popobíhání. V době velikých veder jsem doběhl do obchodu a udýchán si svlékl zpocené triko a posadil se na židli v zadním kamrlíku. Paní Jonáčková obsluhovala a Hedvika mě vzala za ruku, že mi něco ukáže. Došli jsme do patra a majitelka obchodu a zároveň nejkrásnějšího panenkového úsměvu mě hned za zavřenými dveřmi objala. „Bez trika jsi sexy,“ pošeptala. Tušil jsem, že to byla asi záminka, abychom byli sami. I přes to, že jsem se ještě nedávno cítil být stár a sláb, mě krása, půvab a její touha dopomohla k nevídanému výkonu. Poprvé jsme se milovali. Dlouho jsem snil o jejím těle, ale ve skutečnosti bylo ještě krásnější.

Při návratu do prodejny to z nás asi čišelo, protože paní Jonáčková při pohledu na nás nenápadně utrousila: „Dvě vám nestačí?“

Hedvika mě políbila a já vyběhl domů jako závodník. Jakmile jsem však zmizel z dohledu, padl jsem do trávy a únavou, ale zároveň i štěstím jsem ležel v trávě naznak a díval se na nebe, které bylo bez mráčků, stejně, jako moje myšlenky. Jenže po jasném horkém letním dnu přichází často bouřka. Když jsem se vydýchal a náležitě si oddychl, chtěl jsem vstát. Ale vyrušil mě zvuk přijíždějící záchranky. Nejela však dál, nýbrž zastavila u mne. Z vozu vyskočili dva zdravotníci a ptali se mě, jestli jsem v pořádku. Odpověděl jsem, že samozřejmě a opět jsem mírným poklusem odcválal k domovu. Druhý den jsem byl svědkem rozhovoru, když si zákaznice drbaly s paní Jonáčkovou: „Viděla jsem ze zahrady nějakého starce, jak upadl v příkopě a zůstal ležet jako mrtvej. Okamžitě jsem zavolala záchranku. Jenže když ta přijela, ten umřelej vstal a utekl jim. Za chvíli mi volali, abych příště neplašila a šla se nejdříve zeptat sportovce, proč leží. Řeknu vám holky, že se na každýho vykašlu. Ať si třeba umře.“

 

Hedvika mě brala nahoru, skoro každý den. Přes den jsme využívali byt k milostným hrátkám a večer ke klidu a pohodě. Přes den jsem byl milenec a chlap a večer děda a otec. Jednou však místo úsměvu měla má vysněná milenka na tváři vrásku. Došli jsme nahoru a ona si obnažila ňadra. Ten pohled ve mně vždy vzbuzoval touhu, ale dnes mi vzala ruku a hmatem došla s mými prsty k malému tvrdému místu.

   „Cítíš? Mám hrozný strach. Asi to je rakovina,“ řekla plačky a já bez známky erotiky prohmatával ono místo na jejím poprsí.

 

Doktor se k nálezu nevyjádřil a napsal Hedvice doporučení do krajské nemocnice, na mamograf a jiné mě dosud neznámé vyšetření, kterému nerozuměla ani Hedvika.

Do nemocnice jsem ji doprovázel. Jeli jsme vlakem. Seděli jsme v kupé a já se snažil odvést řeč na jiné téma. Bylo to však marné. Strach a nejistota nás cele ovládly.

   „Jestli umřu, dají holky do děcáku. Panebože! Proč já?“ bědovala Hedvika s hlavou na mém rameni.

   „Neboj, to bude dobrý. A i kdyby, nesmí je dát do dětského domova, mají mne,“ snažil jsem se o chlácholení.

   „Tobě je nedají, nejsi člen rodiny,“ řekla odevzdaně.

Její stav mě vyburcoval. „No tak se stanu!“

Podívala se na mě nechápavě a se slzami v očích vypadala jako před popravou. Klekl jsem si na svá bolavá kolena, sepnul jsem prosebně ruce a do jejího nechápavého pohledu jsem vychrlil ta tři slova. „Vezmeš si mě?“

Chytla se dlaní za ústa, vytřeštila své nádherné oči a objala mě. Spadli jsme mezi sedadla, na polo špinavou podlahu.

   „Miluju tě, Horymíre,“ pošeptala mi do ucha a vyhrabali jsme se zpátky na sedadlo.

   „Promiň, ale i když si tvé nabídky velice cením, nevím, jestli to je nejlepší nápad.“

V tu chvíli, by se ve mně krve nedořezal. Asi jsem to přehnal. Nechce mě. Jenže jak jinak zachránit ty dvojčátka? Zřejmě je mé stáří tak veliká překážka, že by to její přesvědčení nestrávilo. Znovu jsem se cítil stár a sláb. Naštěstí pokračovala v monologu: „I kdybych tu byla dejme tomu maximálně tři roky, nemyslím si, při vší úctě, k tvému zdravotnímu stavu, že tu budeš o moc déle. Promiň, ale za těch několik měsíců jsem si zvykla, být k tobě absolutně upřímná. Jestli se vezmeme, bude to pro moje holky jen malá naděje na záchranu, protože když umřeš i ty, stejně se do toho děcáku dostanou.“

Dlouho jsem mlčel a drže Hedviku za ruce, jsem jí jasně dával najevo, že chci promluvit, jen nevím, jak začít. Přesně to totiž odpovídalo mému stavu. Evidentně jí nevadí můj věk. Jen se bojí o své dcery.

   „Taky tě miluju. A musím říct, že jsem kromě své první ženy nikoho tak nemiloval. Promiň, neměl jsem ji připomínat. Jenže právě ona mě naučila, abych se nikdy nevzdával. Tak si říkám, že i kdyby Janča s Leničkou měli někoho z rodiny byť o den déle, bude to lepší, než kdybych je navštěvoval v dětském domově, dalších deset let.“

Dlouho se mi dívala do očí s rozporuplnými pocity, až nakonec pošeptala: „Asi máš pravdu. Naděje umírá poslední.“

Objal jsem ji a políbil na skráň.

   „Slibuju ti, že umřu až den po naději,“ prohlásil jsem pevně. Usmála se a opřela si hlavu o mé rameno. Vlak zrovna zastavil v nějaké malé vesnici. Než průvodčí zafoukal do trubky odjezd, vytáhl jsem Hedviku z vlaku.

   „Vyšetření do zítřka počká. Dneska máš svatbu, lásko,“ zakřičel jsem přes motory odjíždějícího vlaku a připadal jsem si jako mladík.

Ten den jsme stihli dojet domů, vyzvednout příslušné doklady a přemluvit starostu k obřadu. Za svědky nám byli paní sekretářka a jeden traktorista, který se přišel zajímat o práci. Netušil chudák, že jeho první práce v novém zaměstnání bude svědectví svatby úplně cizích lidí.

Když jsem se podíval do dokladů své novomanželky, pochopil jsem, proč při pohledu na mé příjmení zvedla obočí a prst. Má žena se jmenuje Hedvika Kudlová, bývalá Satořinská, rozená Kuldová. Takže si teď bude asi muset zvyknout na své staré, nové příjmení s mírnou změnou.

 

6 ATD.

 

Brzy se po vsi rozkřiklo, že si Hedvika vzala zpátky své dívčí jméno. Nikdo tuto změnu nechápal. Majitelka obchodu totiž vyměnila cedulku na dveřích a nikdo si nevšiml, že její nové příjmení je malinko jiné.

Druhou cestu k vyšetření jsme podnikli jako novomanželé a po odchodu z nemocnice jsem pozval svou krásnou ženu na slavnostní oběd, do bufetu na bramborák. Miluje bramboráky a já vlastně také. Po obědě jsme zasedli na lavičku do parku a plánovali další život. Kdyby mi bylo o čtyřicet let méně, nezněla by tato věta tak absurdně. Vypadali jsme, jako děda s vnučkou, která jej přišla navštívit do lázní. Dohodli jsme se, že necháme vše tak, jak to je a nebudeme dělat žádné stěhování, či jiné organizační změny. Naše svatba se tak stala tajnou, i když na vsi by se dalo říci, veřejně tajnou. Občas přišel někdo s gratulací a já při zasednutí u mariáše dostal od spoluhráčů svatební dar. Byla jím malá krabička na prstýnek. Po jejím otevření se uprostřed modrala malá pilulka. Ve víku byl přilepený papír s nápisem: „Pro každý případ.“

Výsledky z vyšetření nás zastihly v krámě. Paní Jonáčková měla právě volno a v prodejně nikdo nebyl. Pošťačka přinesla dopis a hned po podpisu paní Kudlové, odešla. Hedvika se na mě ustrašeně podívala a řekla, že nemá sílu to otevřít. Nato mi dopis podala. Vzal jsem nůž, rozpáral dopisu břicho a vyňal úřední dopis.

   „Žádáme Vás, abyste se dostavila do krajské nemocnice k projednání termínu plánované operace nezhoubného nádoru,“ četl jsem nahlas.

Hedvika se rozplakala. Objal jsem ji a ona přešla z pláče do smíchu.

   „Jsem ráda, že byl náš strach tak veliký, jinak bychom tu svatbu asi nikdy nerealizovali. Miluju tě,“ políbila mě na ústa a já věděl, že nelituje.

0
☆ Nehodnoceno ☆
Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Tvůj názor nás zajímá, přidej prosím komentář.x
()
x
0