Ukázka z díla

Ukázka z knihy Qinrai

Autor: robert
Toto dílo je (4/6) součást sbírky: 
Ukázky z mých vydaných a budoucích knih
  

 

 

„Následujte mě támhle k tomu přenášivému stromu,“ obrátila Vědma pozornost k Vilémovi a Julii, ukázala před sebe, „k tomu, ze kterého jsem vyšla. Když přistoupíte kousek ke kmeni, udělejte krok dopředu a pevně zavřete oči. Zadržte dech. Kmen stromu vás spolkne. Ale nemějte žádný strach. Je to naprosto bezpečné. Věřte mi. Za chvilku vás síla přenášivého stromu vyplivne blízko cíle.“

Proměněný Mág, Světlonoš i Parcifal se po slovech Vědmy zas tak na sebe významně podívali, ale nahlas neřekli nic.

Vědma Viléma s Julií přivedla ke stromu.

„Pořádně se dívejte, jak to dělám. Není to vůbec nic těžkého, opravdu, nemáte se čeho bát,“ řekla, když viděla strach v očích malých hrdinů, „není to opravdu nic, co byste nezvládli. Opakujte to úplně stejně po mně a přenášivý strom provede rychle svou práci.“

Pořádně se nadechla. Levou rukou si přikryla ústa. Prsty druhé ruky si pevně stiskla nos. Zavřela oči. Udělala krok ke kmeni. Prolnula jím a zmizela. Vilém šel hned za ní. Zhluboka se nadechl, chytl si nos a zavřel oči. Udělal krok. Když prolnul kmenem přenášivého stromu, měl zvláštní pocit, jako kdyby se prodíral teplým blátem. Chvíli se bál, že nevystačí s dechem. Pak ale ucítil, že ho nějaké obrovské neviditelné ruce vzaly kolem pasu a velmi jemně ho vystrčily ven na vzduch. Nedočkavě otevřel oči. Zhluboka se nadechl. Dlouze vydechl a udělal to několikrát. Teplé ovzduší hodně páchlo po houbách, hnilobě a silně vonělo po jehličí. To je velice zajímavé, pomyslel si v duchu, právě jsem prošel bahnem, jsem čistý a mám suché oblečení, opravdu velmi působivé. A skutečně, vůbec to nebylo tak hrozné, ani trochu to nebolelo.

Rozhlédl se kolem sebe.

Ocitl se v podivném světě. Vzduch se chvěl, byl lepkavě vlhký, nasáklý jedovatým zelenavým příšeřím. Hnědavé paprsky prosakovaly skrze hustou síť pokroucených větví. Mezi popraskanými tlustými kmeny nízko rostoucích stromů vyrůstaly obrovské světélkující houby. Mezi nimi poletovali podivní létající tvorové podobní netopýrům s černými zobáky. Slyšel bzučení much a dávivý křik neznámých a určitě odporných zvířat. Nacházel se v pralese. Z vlhkých stínů se ozývaly děsivé skřeky a kvílivé ječení, až se mu z takového hluku svíral žaludek. Rozbolely ho uši.

Vilém si všiml nízkých mazlavých chýší s hnědými střechami, bílými kouřícími komíny a s lesklými důlky okýnek. Ani nechce vědět, kdo v těch odporných chatrčích bydlí. Rostla v něm čirá hrůza. Kde to jsem? Že by mě strom přenesl na špatné místo? Neměl ale čas chmurné myšlenky příliš dlouho rozvíjet. Objevila se vedle něj Julie a hned následoval Světlonoš a nakonec Parcifal. Čekali na Mága, ale ten se nevynořoval.

„Musím se vrátit a zjistit, co se děje.“

„Světlonoši, prosím, přemýšlej,“ uslyšeli hlas Vědmy, „přemísťování jde použít pouze jednou za den!“

„Máš pravdu! Ale jsem přece kouzelník, ovládám magii. Kouzlo cestování, i když velmi vyčerpává, není nijak složité. Nepotřebuji se přenášet z místa na místo jen jedním způsobem, možností mám mnohem více…“

„Ale proto také zcela jistě víš, že pomocí kouzla můžeš přemísťovat jen sebe a nikoho jiného. Takže ostatní přátele necháš tady nedaleko vesnice Dračí sluj? Víš, kdo tady bydlí, nebo jsi už snad zapomněl?“

Světlonoš si nechtěl připomínat, co tady jako mladý učedník magie zažil. Bydlí zde uctívači draků a vesnici a vlastně celému zdejšímu kraji vládne dračí kněz, který ovládá temné a zakázané umění černé magie.

„Mám dojem, Vědmo, že nejsi na naší straně,“ burácivým hlasem pronášel nad jejich hlavami Parcifal proměněný v draka, „celou dobu, co tě pozoruji, se mi na tobě něco nezdá. Proč jsme vlastně tady a bez mého pána? Není nakonec tohle nějaká léčka?“ Parcifal Vědmu rentgenoval dračíma očima. „No jasně, už vím!“ zahřměl Parcifal.

„Jak je možné, že jsme se nechali od tebe takhle napálit. Zajímalo by mě, kde je Mág. Bez jeho mocných kouzel jsme příliš slabí,“ řekl najednou nervózní Světlonoš.

Uslyšeli za svými zády známý hlas. Všichni se otočili:

„Nicotie se naučily od čaroděje Chafala pomocí kouzel ze školy proměn měnit podobu.“

Mág stál pevně rozkročený a špičkou berle mířil na hlavu Vědmy.

„Vedl jsem dlouhý a zajímavý rozhovor se Zarathusem. Náhle se skončil. Mám pocit, že tahle Vědma není tím, kým se jeví. Situace je moc vážná, jestli se Zarathus odmlčel, nevěstí to nic dobrého. Tahle nás měla zdržet. Abychom na místo nedorazili včas.“

„Takže jsem se nemýlil!“ vykřikl Světlonoš.

„Musíme to tu rychle skončit. Každé další zdržení posiluje Chafalovu moc.“

„Věděl jsem, že Vědma by nikdy za námi nepřišla sama. Vždy chodí ve skupině. Vyslaly by posly,“ řekl Světlonoš.

Pozorovali, jak kouzlo proměny postupně díky mocnému působení Mágovy hole přestává účinkovat. Sledovali, jak se půvabné šedomodré tělo postupně mění do formy Nicotie. A tak se brzy před nimi na zemi v trhavých křečích svíjela odporná zrůda. Černé rosolovité tři metry vysoké hruškovité tělo, porostlé slizkými chlupy a obrostlé bradavicemi plnými hnisu. Pavoukovitými a zakroucenými krátkými končetinami škubavě hrabala do vzduchu. Zrůda ležela na zádech. Svraštělou hlavu zdobil dlouhý houbovitý frňák plný bradavic, ze kterého tekl hnědý hlen. Úzká ústa bez rtů od ucha k uchu plná černých zkažených zubů. Její uši se podobaly uším krysy. Oslizlým krysím ocasem vztekle švihala kolem sebe. Světlonoš spolu s Mágem přiložili hole k hlavě obludy, nespouštěli z ní oči. Po pár vteřinách Mág kývl. Ze Světlonošovy hole vyšlehl oslnivý záblesk modrých blesků. Odporné tělo Nicotie se ve smrtelné spalující ohnivé výhni ve vteřině rozpadlo v prach.

Parcifal se zeptal: „Jaký je plán teď? Co jsi zjistil, pane?“

„Zarathus zřejmě padl. Jeho hlas se odmlčel.“

„Doufám, že stále žije. Má kolem sebe skvěle vycvičené ozbrojené stráže. Byla by to nejen pro Temnosvitnou univerzitu nenahraditelná ztráta, kdyby odešel,“ řekl Světlonoš.

„Vím, příteli, naděje umírá poslední, ale nic si nenamlouvejme. Vypadá to zle, velmi zle, a nejenom pro Zarathuse. Nicotie pod velením Chafala shromažďují obrovskou armádu Anaků před hradbami Zahirie. Jsou odčarovaní, už na ně nepůsobí lektvar zapomnění, ani žádná jiná kouzla. Stal se z nich zástup krvežíznivých trollů, co nekromanty poslouchají na slovo. K dobytí města zvolily příhodnou dobu.“

„Nechápu, co tím myslíš. Jakou příhodnou dobu. Proč?“

„Zahirii totiž navštívil velekrál společně s celým dvorem. Zároveň se všemi obyvateli města jsou jen krok od jisté záhuby.“

Po těch slovech všichni zmlkli. Uběhlo několik minut. Nakonec Mág řekl:

„Shromažďují další Anaky v jeskyních. Musíme Vědmám pomoci. Nicotie dechem svých úst, který je pálivější než žár ohně, prolomí hradby a Anakové budou mít naprosto volnou cestu k ničení a vraždění. Neztrácejme už ani vteřinu a pospěšme. Zachraňme velekrále i velekrálovnu. Nesmí padnout do rukou zavilých nepřátel!“

„Ano, pane, přesně, jak jsi řekl,“ zaburácel Parcifal.

„Ale jak se tam dostaneme?“ ptal se Vilém.

Ano, to byl problém, protože odtud bylo k místu bitvy přinejmenším měsíc cesty na rychlém koni. Mág řekl:

„Studna smrti.“

„Cože? Ne, tam nemůžeme,“ v hrůze křičel Světlonoš, „to je jistá smrt. Stoprocentní. Nenechám si vysát duši. Aby pak sloužila černým čarodějům.“

Parcifal okřikl Světlonoše: „Ale samozřejmě že všichni moc dobře víme, jaký má studna účel. Ale tam je místo, kde se nachází portál do Zahirie.“

Světlonoš neklidně procházel sem a tam. I mocný Mág. Vilém s Julií vystrašeně pozorovali Parcifala. Byl proměněný v draka, ale bál se.

„Proč se bojíš? Vždyť už nejsi malý kocour, ale silný, mocný drak!“ zakřičela Julie.

„Mám strach. Veliký. Sotva ho unesu. Abys věděla! Nevylezu tam na okraj a neskočím dovnitř. Ani za nic na světě! Rozhodně ne! To v žádném případě! Vzpomínám si moc dobře, jak jsem cítil temnou sílu královny Smrti na jazyku. Nebýt pana Mága, skoro mi vysála duši, když jsem jen jednou, a doufám, že naposledy, musel projít portálem.“

„Máš snad lepší nápad?“ řekl Mág.

Parcifal sklonil hlavu, ale nakonec uznal, že to asi jinak nepůjde:

„Bohužel nemám. Ale možná můj pán. Ten východisko z této zapeklité situace určitě už našel.“

„Ale co se všichni durdíte! Co bych byl za Mága, kdybych neměl řešení. Ano, našel jsem je. Ale budete muset všichni spolupracovat. Dělat přesně to, co řeknu. A o svou duši nepřijdete.“

„Opravdu si víš rady?“ ptal se trochu nejistě Světlonoš.

„Ale samozřejmě že si vím rady. Použiju kouzlo bleskového zrychlení.“

„No výborně, tím jsi mě, pane, dostal. Abych se přiznal, tak teď opravdu nevím, kterou z možností si vybrat. Jestli mám být spolknutý studnou smrti, vyplivnutý v temnotách s vysátou duší, kterou nekromanti zneužijí pro svoje chorobné účely. Promění mě navždy v nemrtvého. Anebo budu roztrhán kouzlem zrychlení. No to je mi ale volba, to ti řeknu.“

„Parcifale,“ okřikl ho Mág, „nech už toho. Vilém je větší hrdina, než jsi ty, abys věděl. Podívej se na něj. Vidíš? Takže prosím tě, nebuď tak nedůvěřivý!“

„To se ti snadno řekne! Ale Vilém je i není odvážný, protože neví, co přijde. Žije v sladké nevědomosti. Ale kdyby si měl zopakovat to, co ho právě teď čeká, no nevím, jestli by byl tak klidný!“

„Nebuď tak skeptický, Parcifale!“

„Já nejsem skeptický, věřím ve tvé umění, ale jediná chyba, buďme si jistí, že nejenom my, ale úplně celá nádherná říše Zahirie přestane existovat. Zemřou všichni. Velekrál s velekrálovnou, Vědmy, všichni obyvatelé hor, údolí a přímoří…“

„Studnu smrti použijeme jako zkratku, tak se objevíme u bran samotné Zahirie a stihneme přijít včas a zabráníme Nicotiím v tom, co chtějí spáchat,“ řekl Mág.

„Co musíme udělat, abychom se přes studnu dostali k cíli?“ zeptal se Vilém.

„Pozorně mě poslouchat. Dokud neřeknu, nikdo neskočí! Strašlivou krutou sílu, která vládne ve studni smrti, která chrání portál, překonáme jedině bleskovou rychlostí…“

Julie i Vilém se chtěli ptát na podrobnosti. Ale Mág zvedl ruku a řekl:

„Ale dost řečí, přátelé. Pojďme ke studni. Musíme si pospíšit. Anakové už pochodují. Chystají se dobýt hradby světelného města. Rychle, nezdržujme ten skok. Čím dříve projdeme portálem ukrytým ve studni, tím rychleji budeme moci být Vědmám užiteční.“

Vydali se tedy na cestu. Procházeli ošklivou krajinou. Potkávali strašidelné postavy skřetů, trpaslíků a slizovité příšery. Duchové dávno zemřelých jim křížili cestu a vydávali u toho příšerné skřeky. U vchodu do malé jeskyně Loupežnické doupě je, přepadlo několik zarostlých lupičů. Přemohli je a spoutali. Až pojede kolem hlídka, tak je sebere, odvede do žaláře. Od jeskyně lapků odbočili do skal. Potom pěšinou dolů a vstoupili do Mlžného lesa. Stromy byly velice staré a velmi vysoké. Jejich oprýskané kmeny byly široké. Slyšel řev neviditelných příšer. Uši Vilémovi drásal hrůzu nahánějící vřískot. V černé hlubině prastarého lesa vyli vlci, houkaly sovy, příšerně vřískaly neznámé bestie. Kráčeli pěšinou. Pozoroval ohromné okřídlené tvory. Jejich tělo matně zářilo žlutozeleným světlem. Mezi stromy občas zahlédl vznášet se kousek nad zemí ženské postavy. Jejich těla tvořily větve stromů, které zelenožlutě zářily.

„Pane Mágu, co je to za bytosti?“

„Na tohle je odborník Parcifal. Zeptej se jeho. Určitě ti rád odpoví. Omluv mě na chvíli, Viléme, mám práci.“

Kocour se jal vysvětlovat: „Mlžný les, ve kterém se nacházíme, je plný různých tvorů. Nejen těch, co létají ve vzduchu, chodí po zemi, ale i těch co žijí ve vodách, v jeskyních a v podzemí. Teď nám nad hlavou létají Světlopýrky. Nejsou nebezpečné. Ale jen do chvíle, kdy se cítí ohroženy. Pak zaútočí jedem, drápy a světlem. Živí se listím, větvičkami, lesními plody a houbami. Z jejich trusu se vyrábí jedinečné hnojivo pro velmi vzácnou rostlinu známou odjakživa jako zářící kořen. Mágové tuto rostlinu využívají pro výrobu kouzla malá hvězda. Vidíš, právě teď tohle kouzlo Světlonoš použil, aby nám posvítil na cestu.“

Vilém pozoroval, jak se nad jejich hlavami rozžala bledá koule. Bílé světlo osvěcovalo široké okolí jasným svitem.

„Co to je tam mezi stromy?“ polekaně vykřikla Julie.

„Ale to jsou Dřevnatky,“ vysvětloval Parcifal, „ty nám neublíží. Chrání les. Loví ryby, ptáky, zajíce a občas kolouchy.“

Vilém se třásl hrůzou. Viděl Mága, jak se opatrně plíží mezi stromy. Na nic netušící Dřevnatku, která se vznášela blízko nich, zamířil konec hole. Vyšlehl jejím směrem ohnivou kouli. Shořela na popel. Vilém třeštil pohled před sebe. Držel Julii pevně za ruku. Ustrašeně pozoroval Mága. Ulovil ještě několik Dřevnatek. Pak se k nim vrátil.

„Proč jste Dřevnatky, pane Mágu, zabil,“ šeptala vyděšená Julie, „vždyť na nás neútočily!“

„Potřebujeme jejich čarovnou mízu. Jako úplatek Zebíbám. Hlídají studnu smrti. Zebíby z mízy Dřevnatek dělají nejsilnější lektvar obrany proti černé magii.“

Pokračovali dál v cestě. Najednou si Vilém všiml něčeho velmi zvláštního. Světlo malé hvězdy jim ještě stále ozařovalo cestu, ale on si podivného úkazu všiml první.

„Parcifale,“ zašeptal Vilém, „co je to tam vepředu. Podívej! Před námi je nějaké zvláštní světlo.“

Pomalou chůzí ve stínech se přibližovali k modré záři.

„To je záře, která vychází ze studny smrti. Jsme už skoro u cíle. Jakmile dojdeme na kraj lesa, budeme muset na chvíli zastavit. Připravit se.“

„Na co se máme prosím vás nachystat,“ šeptala Julie, „nestraš, kocoure draku. Už tak se dost bojím. Je tady opravdu děsivě.“

„Musíme se připravit na setkání se Zebíbami. Hlídají okolí studny. Aby bránily přecházení útočníků z říší temnoty přes portál. Budeme jim muset zaplatit, aby nás vpustily dovnitř.“

Ocitli se na okraji lesa. Účinek kouzla malá hvězda pominul. Obklopila je tma jemně prosvícená matným modrým světlem. Náhle je spatřil. Zebíby. Vilém se tak lekl. Vznášely se všude kolem nich. Jejich těla měla tvar mlžné koule. Jejich ohnivé oči je probodávaly. Syčely.

„Co vás sem přivádí, poutníci?“

Pan Mág se postavil před přátele.

„Potřebujeme vaši pomoc.“

„Samozřejmě že potřebujete naši pomoc, jinak byste nepřišli až sem, abyste riskovali život.“

„Mám pro vás mízu Dřevnatek.“

„Výborně. V tom případě vás nezabijeme. Mluv, co po nás chceš. Možná se tobě i tvým přátelům rozhodneme pomoci.“

„Zahirie je v nebezpečí. Musíme použít studnu smrti. Pomocí portálu se přenést k branám města do údolí, kde se shromažďují nepřátelská vojska vedená Chafalem.“

„Ale tohle všechno my víme. Zabránily jsme mnoha útočníkům vstoupit skrze portál sem do království světla.“

„Pak také znáte odpověď na otázku, která mi stále vrtá hlavou. Jak je možné, že je vede Chafal? Proklál jsem jeho srdce v jeskyni Dředuší. Byl mrtev, vím to zcela určitě.“

„Hlavu jsi mu měl setnout, Mágu. Jeho moc se skrývá v mozku, nikoli v srdci. Až tvůj žák Světlonoš mečem jiskření studených vod, oddělí hlavu od těla, Chafal zemře, jeho duše konečně sestoupí až na samé dno temné propasti. Tak také bude pomstěna smrt tvého nejlepšího žáka Zarathuse.“

„Takže on je mrtev? Jak zemřel?“

„Zaútočili na něj zezadu. Útok vůbec nečekal. Během hostiny, kdy domlouval s Chafalem možnosti, jak nezačít novou válku. Probodli mu srdce. Nicotie jeho tělo sežehly na prach.“

„Pomstíme jeho smrt. Porazíme Chafala a jeho armádu. Zničíme je, aby už nikdy nepovstali.“

„Věříme ti, Mágu, jsi mistr a teď už vlastně i nejvyšší představitel Temnotřpytné univerzity, takže tvoje slovo má velkou váhu. Ale pospěš si. Životy všech dobrých duší jsou ve velikém nebezpečí!“

„Takže nás pustíte dál? Abychom mohli pokračovat v cestě?“

„Můžeš pokračovat v cestě. Nic už nebrání, abys ty spolu s přáteli vstoupil do studny smrti. Abyste prošli portálem. Běžte.“

Když přistoupili ke studni smrti, Parcifal pronesl: „Studna má průměr šedesát a šest metrů. Nikdo zatím nedokázal zjistit, kam až a jak hluboko sahá její dno.“

Byla vyplněná pulzující rosolovitou hmotou. Ta hmota prskala, chvěla se, vydávala bublavé, syčivé zvuky. Nad syčící hladinou se vznášel tenký modravý opar. Ze studny vycházel ledový chlad. Zničehonic se nad studnou objevil železný hák, který visel na řetězu a jehož konec byl zavěšený na jakémsi ocelovém sloupu ve tvaru šibenice. To Viléma vyděsilo.

„Parcifale, ty první. Chyť se háku,“ radil Mág.

„Nechci si hrát na chytrého, Mágu, ale neměl by se tu spíše pohupovat nějaký džber? Bylo by to jistě pohodlnější.“

„Jsme u studny smrti, tady vodu nikdo nenabírá k pití nebo zalévání. Je vstupní bránou, všichni moc dobře víme kam, takže nezdržuj. Nechci, aby si nás netvoři všimli. Nerad bych se zdržoval bojem. I když Zebíby jsou velmi mocné a silné, ani jejich moc není neomezená. Čím rychleji odsud zmizíme, tím je větší šance, že na sebe neupozorníme a k boji nedojde. Tak honem, pohni kostrou. Už ať jsi na háku…“

Pozorovali, jak se Parcifal vyhoupl na slizký okraj studně.

„Honem, chyť se! Čas běží.“

Parcifal pořád v podobě draka lehce mávl velikými křídly. Zachytil se háku. Chvíli se na něm houpal. Mág uchopil berlu, namířil její konec směrem k pohupujícímu se Parcifalovi. Promluvil cvrlikavým jazykem, pak mocným hlasem zvolal:

„Pusť se!“

Parcifal uvolnil pařáty, v tu chvíli se proměnil v jiskřící hvězdu, která s hlasitým svistotem zmizela v bublajícím rosolu.

„Viléme! Teď jsi na řadě ty. Rychle, poběž, kouzlem přiblížení ti hák podám.“

Vilém, a velmi nerad, měl strach jako nikdy předtím, poslechl. Opatrně se přiblížil k okraji. Brzy už neslyšel nic jiného než ohlušující syčení a bublání.

„Bojím se, strašně moc se bojím!“

„Natáhni ruce nahoru,“ uslyšel tichý hlas uvnitř hlavy, „podívej se nad sebe,“ Vilém poslechl, viděl, jak mu Mág přiblížil hák, „chytni se ho a nepouštěj se, dokud ti neřeknu!“

Pevně se chytil. Ucítil ledový dotyk kovu, který rychle přestal. Mág totiž namířil konec hole a pouštěl z jejího konce slabý plamen směrem na Viléma, aby necítil mráz.

„Pořádně se drž. Nedívej se dolů. V žádném případě se nedívej pod nohy. Měj zavřené oči.“

Mág kouzlem oddalování Viléma pomaličku zvedal nad strašlivou prskající hladinu. Malý hrdina vnímal, jak na něj z propasti vydechuje odporný zápach a mrazivé závany velmi chladného vzduchu. Rozklepal se zimou. Zuby mu drkotaly o sebe. Pevně tiskl oční víčka k sobě a křičel hrůzou. Nesmí se dívat dolů. Omrzávaly mu nohy. Musí vydržet. Uslyšel do morku kostí se zařezávající skřeky. Něco slizkého a obrovského se mu třelo o nohy. Vlhká tlustá chapadla se zvolna sunula od lýtek až ke stehnům. Hrůza prostupovala jeho tělem. Dostával do nohou a do rukou křeč. Bál se, že nebude mít dost síly, aby vydržel, ale najednou uvnitř hlavy slyšel vykřiknout pana Mága:

„Pusť se! Teď!“

Pustil se ledově studeného háku. Otevřel oči. Padal obklopený ohnivou září. Netvoři ze tmy před světlem uhýbali ječivými skřeky, prchali do tmy. Zacpal si uši. Uvědomil si, že padá ohromující rychlostí. Vzduch mu svištěl kolem uší. Klesal rychleji a rychleji. Slyšel se, jak křičí hlasitěji a hlasitěji. A najednou si pomyslel, ptal se plný hrůzy sám sebe, kam dopadnu, na jaké dno? Není možné, abych přežil takový pád! Ucítil, že ho v očích tlačí slzy. Rozbrečel se. To je můj konec, pomyslel si. Padal zrychlujícím se pádem. Obklopený zvířeným rejem duhových jisker. Houstnoucí tma a rychlost, jakou padal, jej děsila.

Robert Poch, Qinrai, kapitola Studna smrti

Vyšlo v roce 2017  

5/5 (1)
Emoce?
3
avatar

0