Pohádka

Tupík a ztracené veverky

Toto dílo je (5/13) součást sbírky: 
Ostrovské pohádky
  

5. Tupík a ztracené veverky

Jednoho rána přišla veverka Rozárka do třídy celá uplakaná. Všichni se jí ptali, proč je tak nešťastná a ona řekla, že se jí ztratili všichni členové rodiny. Ráno se probudila a nikdo nebyl doma. Tupík s Ostenkou jí konejšili, že se určitě do večera objeví, a že jestli ne, pomohou jí rodinu najít.

Jenže veverka Rozárka přišla druhý den a brečela ještě víc. Prý se jí ztratili všichni příbuzní z okolí. Ona jediná zůstala jen proto, že ze strachu přespala v ptačím hnízdě.

Další den nepřišla Rozárka do školy vůbec. Tupík, jako předseda třídy, zorganizoval na odpoledne pátrací akci. Všichni spolužáci, se po skončení školy rozeběhli po ostrovském parku a hledali veverky. Do pátrací akce se zapojili i Tupíkovi sourozenci Špendlík, Hřebík a Jehlice. Do večera však nenašli veverku ani jednu. Všechny úplně zmizely, jako by se do země propadly.

Když se začínalo šeřit, setkali se všichni hledající u Paláce princů. Tupík si vylezl na kašnu a promluvil k davu pátračů.

„Je to velmi podezřelé. Někdo pravděpodobně všechny veverky uloupil. Nevíme, kdo to byl, ani proč to udělal, ale naše ostrovské veverky najdeme.“

Z davu se ozvaly výkřiky.

„Určitě je prodali do ZOO,“ nebo „Ano ano, do ZOO.“

Asi jste poznali, že ten druhý výkřik patřil Ostence, která ještě pokračovala: „Musíme je najít, máme je přece v městském znaku! No ano, ano, ve znaku.“

   „Nedáme naše veverky. Esli najdeme toho, kdo je unes, tak toho viníka vopíchám,“ volal Tupíkův bratr Špendlík, který měl z češtiny čtyřku.

   „Neříká se esli, ale jestli. A taky se neříká vopíchám, ale popíchám,“ opravil bratra Tupík.

Jako poslední se ozval křeček Kamil, který chtěl Rozárku najít, protože mu dlužila pět oříšků.

 

Než se všichni rozešli do svých domovů, přilétla sojka Růžena, která tvrdila, že ví, kdo to byl, ale že to nepoví, protože jí ty veverky lezly na nervy. Pak zase odletěla. Všem bylo jasné, kudy povede zítřejší pátrání, ale protože se smrákalo, rozešli se do svých domovů.

Ráno byla sobota a všechna zvířátka pátrala po okolí. Po veverkách se však zem slehla. V neděli už tuto zprávu vědělo celé město. Všichni, počínaje požárníky a spolužáky konče, hledali veverky. Takový ruch město snad ještě nezažilo. Sojka trvala na svém a jinou stopu nikdo nenašel. Veverky se ztratily, jako pára nad hrncem.

 

Když zasedala rada města, měla na programu jediný bod. Veverky. Co udělat, aby se veverky vrátily do městského parku? Jedni navrhovali, aby byly zakoupeny veverky nové. Jiní, aby se město na veverky vykašlalo, protože má jiné starosti, například volbu nového starosty.

Nevím, jestli je volba nového starosty důležitější než ztracené veverky, ale vím určitě, že by nově zvolenému starostovi veverky ještě zamotaly hlavu.

Rada města rozhodla, že veverky nejsou pro město důležité a dokonce navrhla změnit znak města. Ihned byla vypsána soutěž o nový znak.

 

Tupík seděl doma u večeře, když děda Jerda četl noviny.

„Prý městská rada odsouhlasila, že nechají veverky veverkami a budou se věnovat volbě nového starosty. Dokonce prý vyhlásili soutěž na vzhled nového znaku. Tak to jsem zvědav, jak tohle celé dopadne.“

Tupík měl po večeři schůzku s Ostenkou a labutí Otylkou. Otylka měla o místních ptácích celkem přehled a věděla, kde sojka Růžena bydlí. Letěla s ježky na zádech do lesa u rybníka Růžek, kterému se říká První rybník, a vysadila Tupíka a Otylku u jednoho velikého stromu. Potom se opřela do jeho větví a sojka, která právě večeřela a nic netušila, spadla do trávy, v níž už číhali ježci. Než se stačila vzpamatovat, přišlápla jí Ostenka křídla. Sojka Růžena se nemohla ani pohnout. Byla dokonale zajatá a nechápala, co se s ní děje. Tupík s Ostenkou na ní spustili:

   „Kdo ukradl veverky?“

   „No ano, ano, kdo je ukradl?“

   „Kde jsou a co o tom víš?“

   „No ano, ano, co o tom víš?“

   „Kdo je unesl a kam?“

Sojka Růžena byla tak překvapená, že koktavě vypověděla vše, co věděla.

   „Byl to nějaký tlustý pán. Vídávám jej často, jak chodí do zámku, ale víc opravdu nevím.“

Ježci s labutí viděli, že z ní víc nedostanou a vrátili se domů.

Na druhý den se hned po škole vrhli do pátrání. Dívali se, kdože chodí do zámku, v němž sídlí městský úřad, ale tlustý byl každý třetí.

Zvířátka se chtěla podívat na zasedání pánů radních. Tupík s Ostenkou vešli do zámku, avšak vrátný je dovnitř nepustil.

„Jsme obyvatelé města a chceme být na zasedání,“ křičel na vrátného Tupík.

 

   „No ano, ano, chceme vědět, co se tu děje,“ řvala na důkaz důležitosti Ostenka a nenápadně vrazila pár ostnů do hlídačových sandálů. Vrátný chtěl ježky ztišit, aby tak nekřičeli, ale po útoku Ostenky zařval bolestí sám. Po chvíli vyšel ze dveří sálu pan starosta a ptal se, kdože tu dělá ten povyk. Vrátný, kterého bolest pomalu přecházela, vysvětlil radnímu, že sem vnikli dva ježci, kteří nemají volební právo a že je do sálu tudíž pustit nemůže. Pan starosta se zasmál a řekl vrátnému, ať je dovnitř klidně pustí, že i zvířátka v jejich městě bydlí, a i když nevolí, jsou na zasedání vítáni. To Tupíkovi stačilo. Zapískal a v tu ránu se do sálu navalilo celé zvířecí osazenstvo Ostrova.

 

Pány radní to překvapilo, ale když už jednou jednoho pustili, nemohli ostatním účast zakázat. Tak se stalo, že se zvířátka dozvěděla velice zajímavé věci.

Nejdříve byly na programu schůze výsledky ankety. Městští občané se rozdělili na tři skupiny. První chtěli, aby byl v městském znaku Ostrova ostrov. To bylo docela pochopitelné a logické. Druzí navrhovali srp a kladivo, na důkaz pracovitosti a největší část chtěla, aby na znaku města byl rohlík.

Radní kroutili nad návrhy hlavami. Ostrov pochopili. Je i v názvu. Srp a kladivo znali z dřívějších dob a i když tyto znaky chtělo asi jen deset procent občanů, zdálo se jim, že by to nebyla nejlepší volba. Ovšem sedmdesát procent lidí chtělo na znak města rohlík. Nikdo to nechápal. Tu se přihlásila kuna Klotylda, která loví po nocích a tvrdila, že ví, proč je to tak. Pan starosta zvedl kunu k mikrofonu a ta spustila:

„Jedním ze zástupců pana starosty, je i pan pekař, Kyselka. Viděla jsem, jak v noci obcházel občany a přesvědčoval je, že když navrhnou rohlík, zlevní cenu pečiva na polovinu. Určitě ukradl i veverky.“ Ozval se příšerný pískot. To všechna zvířátka nesouhlasila s takovým jednáním. Je pochopitelné, že by si takovým krokem pekař zajistil reklamu na celý život. Když se shromáždění ztišilo, pokračoval starosta: „To je vážné obvinění. Jestliže je všechno, co paní kuna Klotylda říkala, pravda, měla by to dokázat.“

Klotylda neměla žádné důkazy a tak stáhla ocas mezi nohy a vrátila se k ostatním. Starosta vyzval pekaře Kyselku, aby řekl svůj názor. Zástupce starosty vstal a nacpal se za řečnický pult. Byl totiž tlustý, jak pekaři bývají.

   „Vážení přítomní. Byl jsem obviněn z toho, že bych chtěl reklamu na pečivo vetřít do znaku města. Doufám, že jste rozumní občané a nebudete těm umazaným zvířatům věřit. Jestli chcete, pojďte se podívat do pekárny. Mám všechno v nejlepším pořádku. O veverkách nic nevím.“

Tu se ke slovu přihlásila malá myška Šedivka.

„Samozřejmě, že je v pekárně všechno v pořádku, ale přijďte se podívat do mlýnice. Poslední dobou tam při mletí pomáhají veverky. Já to viděla. Já tam bydlím.“

Všichni lidé i zvířata ze sálu se vydali do mlýna. Skutečně. Na mlecích strojích pracovaly utahané veverky. Všechny měly na nohou okovy. Starosta nechal pekaře Kyselku uvrhnout do vazby a veverky byly okamžitě osvobozeny.

Druhý den byl v novinách článek o tom, jak kuna Klotylda zachránila ostrovské veverky. O veliké zásluze Tupíka a Ostenky se nikdo nedověděl. Takový je život.

 

Vysypaly se rohlíky. Pardon.

Zazvonil zvonec a pohádky je konec.

☆ Nehodnoceno ☆
Emoce?
avatar

0