Pohádka

Tupík a vodník Kapička

Toto dílo je (11/13) součást sbírky: 
Ostrovské pohádky
  

11. Tupík a vodník Kapička

Málokdo ze žáků, měl takové potíže, jako Česílkův nejmladší syn Kapička. Hned první týden ve škole jej pan školník vykázal z učebny. Jak všichni víte, vodníkům kape ze šosu voda a Kapička během několika hodin promáčel parkety v celé třídě. Když mu přistavili k lavici kýbl, který musel několikrát během hodiny vylévat, byl problém vyřešen. Jenže Kapička byl do učení hr a většinou vodu zapomněl vylít.

   „Takhle by to opravdu nešlo!“ rozčiloval se pan školník. „Všichni žáci jsou suší a ty jediný se počůráváš,“ hudroval stále, vytírajíc podlahu. Pan školník věděl, že se Kapička nepočůrává, jenže byl na vodníka nazlobený a vzteky jen červenal. „Jestli to takhle půjde dál, rozmočí se omítka a škola se zřítí.“

Nezbylo, než aby si Kapička nechal svůj kabátek v šatně, jako ostatní žáci. Jenže vodník bez kabátku, se vždy zmenšuje. Během první půlhodiny se Kapička zmenšil natolik, že by jej unesl i vrabec. Chudák Kapička byl opět ze třídy vykázán, protože by bez kabátku zmizel úplně.

 

Po vyučování se kolem vodníčka seběhla celá třída a radila se, jak spolužákovi pomoci. Tupík, jako předseda třídy navrhl, aby společnými silami vyrobili okapové vedení, které by kapající vodu svedlo ven. Jenže takové vedení by bylo drahé, překáželo by a museli by prokopat díru do zdi. Tupíkův návrh neuspěl.

Ostenka opět zabodovala: „Kapička by mohl kapat svou vodu na rozžhavená kamna a ta by se proměnila v páru. No ano, ano, v páru.“

Nápad to byl výborný, jenže provedení nebylo zdaleka tak dobré. Nejen, že se pára držela ve vzduchu a za chvíli byla ve třídě mlha, ale několikrát stoupl na kamínka i Kapička a seškvařil si boty.

Další den spolužáci po několika minutách vyučování zjistili, že Kapičkovi voda na zem nepadá. Nejdříve si mysleli, že to kapání ze šosu přestalo, ale po bližším pozorování zjistili, že každá vytvořená kapka vody po upadnutí z konce kabátku zmizí.

   „Jak to, že ti ta voda už nepadá na zem? No ano, ano, na zem,“ ptala se Kapičky Ostenka.

   „Asi má horečku a voda se před dopadem na zem vypaří,“ přemýšlel nahlas Tupík. Kapička však mlčel a nechtěl nic prozradit.

Několik dní chodil pan školník kontrolovat Kapičku i během hodiny. Když se delší dobu nic zvláštního nedělo, nechal toho a přestal mít o vodníčka zájem. Koho však Kapička začal zajímat, byl učitel fyziky, pan Pravítko. Prohlásil, že je to proti přírodním zákonům a jal se studovat vodníčkův šos. Nejdříve zkusil zjistit kvalitu vody. Vzal si sklíčko od mikroskopu a položil ho pod kapku. Voda však odmítala na sklíčko dopadnout. Po odkápnutí prostě zmizela. Další pokus pan učitel udělal s kamerou. Natočil kapající vodu na video. Jenže i po prostudování zpomaleného záznamu na nic nepřišel. Kapičkova voda byla prostě jako začarovaná.

Netrvalo dlouho a Tupík s Ostenkou si všimli u vodníčka jisté změny. Kapička se přestal bavit se spolužáky a sotva skončila hodina, usnul unaven s hlavou na lavici.

   „Tupíku, to se mi přestává líbit. Kapička je sice stále ve třídě bez věčného vynášení kýble vody, ale je neustále unaven. No ano, ano, je pořád unaven,“ starala se Ostenka.

Tupík, jako správný předseda třídy zorganizoval sledovací akci. Hned po skončení vyučování stopovali spolužáci Kapičku na cestě domů. Jenže Kapička, jako by něco tušil, vlezl na náměstí do kašny a tím znemožnil pátrání.

 

Druhý den dali Ostenka s Tupíkem do Vodníčkovy brašny strašidlo medvídka Bambiho. Jakmile se Kapička ponořil do kašny, Bambi jako vzduchová bublina vyplaval nad hladinu a bylo zase po pátrání.

Třetí den požádali o pomoc vodní vílu Anastázii Breburdu. Víla se vrátila se zajímavou zprávou. Kapička dochází každý den do ruin bývalého loveckého zámečku na kopci za městem, kde bydlí zlí duchové Frfňal a Smoliucho.

Tupík s Ostenkou se další den šli podívat, proč vodníček navštěvuje tyto dva nezbedné lotry. Schovali se za keřem a pozorovali Kapičku, jak vchází do zbořeniště. Po chvíli, když se nic nedělo, odvážili se přiblížit ke zdi. Uviděli Frfňala a Smoliucha, jak sedí u díry a dirigují Kapičku.

   „Nandej si plnej kýbl, ať nechodíš zbytečně!“ přikazoval Frfňal.

   „Až narazíš na vodu, budeš mít padla,“ dodal jízlivým tónem Smoliucho. Chudák Kapička zřejmě slíbil duchům, že když jej zbaví kapající vody, bude jim sloužit. Netušil však, že si ti dva nezvedenci vymyslí ve svém zbořeném sídle vykopat studnu.

Když vynesl Kapička desátý kýbl kamení z jámy, opustili ježci svůj úkryt a potají odešli. Cestou domů se radili, jak kamarádovi nejlépe pomoci.

   „Jestliže na duchy zavoláme někoho, kdo je umí zlikvidovat, zabráníme vodníkovi, aby se utahal k smrti, ale zase mu začne kapat voda ze šosu. V případě, že bychom mu pomohli vykopat studnu, vymyslí si ti dva další práci,“ uvažoval nahlas Tupík.

 

   „To máš sice Tupíku pravdu, ale nechat ho v tom nemůžeme. No ano, ano, nemůžeme,“ souhlasila Ostenka. „A ty víš o někom, kdo by ty duchy zahnal?“ zeptala se po chvíli. Tupík se zamyslel a řekl, že jediný kdo by to mohl udělat, je čarodějnice Eleonora.

Oba došli k Pohledové zdi a volali na Eleonoru. Žádný vchod tu nebyl a tak se zklamaně otočili k odchodu. Tu zavrzaly dveře. Tam, kde byla ještě před chvílí cihlová zeď, se objevil otvor a zpoza dveří se ozval příjemný hlas paní čarodějnice: „Jen pojďte dál vy dva rytíři. Už na vás čekám.“

Tupík s Ostenkou vstoupili do světničky a uviděli paní čarodějnici, jak sedí v houpacím křesle. Na jedné noze má sádru a v ruce hadrový pytlík.

   „To koukáte Ježouři na nešiku. Spadla jsem z kola a zlomila si nohu. Pro vás mám však kouzelné koření. Jestliže jím posypete oba lotry, bude od nich pokoj,“ usmála se Eleonora.

   „Jak víte, co nás trápí? Vždyť jsme to nikomu neříkali. No ano, ano, nikomu,“ divila se Ostenka. Paní Eleonora se zasmála a pošeptala, že je přece čarodějnice a tak se není čemu divit. Jenže pak se přiznala, že Tupíka a Ostenku na cestě sem zaslechla sojka a ta jí to hned přiletěla vyžvanit. Oni totiž ježci, nejenže dupou, ale i mluví nahlas. A sojka je veliká drbna. Nakonec jim ještě poradila: „Až zachráníte Kapičku, přijďte s ním ke mně. Čertův dráp mám, heřmánek a jitrocel taky, tak mu namíchám mast na to jeho nešťastné kapání. Ale to vám povídám, nikomu ani muk. Jestli se Česílko dozví, že mu čaruju se synáčkem, utopí mě i s tou sádrou.“

Ježci poděkovali, vzali pytlík s kouzelným kořením a utíkali s ním zpátky.

Kapička s duchy ve zřícenině nebyl a tak se oba podívali do vykopané jámy. Najednou se v dálce ozvaly hlasy: „No tak, koukej makat, nebo ti tu vodu znova spustíme.“

Tupík s Ostenkou viděli, jak Kapička poháněn Frfňalem a Smoliuchem táhne ke zřícenině veliký žebřík. Oba duchové si sedli na kámen a čekali, až unavený vodníček dorazí s nákladem. Tu najednou Tupík zakopl a oba ježci spadli do díry.

Po chvíli se začal Frfňal ošívat, jako by něco cítil. „Tady asi někdo je. Cítím něčí pach,“ prohlásil zadumaně duch. To byla chvíle pro ježky.

   „Pomóc! Zachraňte nás někdo! Haló, pomozte nám!“ volali Tupík s Ostenkou. Frfňal a Smoliucho se podívali do jámy a začali se smát.

   „Podívej na ta nemehla. Hoď dolů ten žebřík, nebo tady budou smrdět do nekonečna.“ Popadal se za břicho jízlivý Smoliucho. Kapička spustil žebřík do díry a oba ježci po něm vylezli nahoru. Frfňal a Smoliucho se smáli, až z ruiny padaly kameny. Tu chvíli nepozornosti využila Ostenka a vysypala na duchy celý obsah pytlíku.

Duchové se přestali smát a jen se zmenšovali a zmenšovali. Když byli velcí jako myš, ozvala se rána a oba zlosynové vybuchli jako dělobuch. Od té chvíle je nikdo nikdy neviděl.

Všichni tři spolužáci se na sebe dívali, jako by jim ulítly včely. Po chvíli ticha se ozvalo nenápadné: kap, kap, kap. To Kapičkovi začala opět ze šosu kapat voda.

Vodníček byl rád, že je od duchů vysvobozen, ale zároveň jej mrzelo, že bude mít ve škole znovu problém. Když mu však Ostenka nabídla pomoc od paní Eleonory, šel s nimi ochotně do parku. U výklenku Pohledové zdi je už vítala paní čarodějnice a namazala Kapičkovi šos. Bylinky okamžitě odvedly svou práci. Každá kapka se po odkápnutí proměnila v obláček a ten se vznesl nad park. Za chvíli byli nad Ostrovem beránci, kteří jim svými kopýtky mávali.

   „No vidíte. Až těch beránků bude celé stádo, promění se v déšť a po kapičkách spadnou i na Kapičku,“ smála se paní Eleonora a chtěla pohladit Ostenku a Tupíka za jejich pěkný kousek. Jenže si neuvědomila, že mají ježci ostny a píchla se, až jí začala z prstů kapat krev.

   „To chce čertův dráp, heřmánek a jitrocel,“ smála se Ostenka, zavazujíc čarodějnici prsty. Paní Eleonora se na sebe podívala do zrcadla a prohlásila, že jestli dnes dojde ještě k nějakému zranění, bude vypadat jako sádrový trpaslík.

Na to však byl odborník Kapička. Zakroužil nad hlavou paní Eleonory rukou a ta si během minuty odkroutila pozpátku celý den. Když se z toho zpětného zrychlení vzpamatovala, neměla ovázané prsty a sádra zmizela jako ty Kapičkovy kapky. Paní Eleonora se postavila na před chvílí ještě bolavou nohu a oznámila všem, že se cítí zdravá, jako by z kola nikdy nespadla. Potom ještě doporučila vodníčkovi, aby si mazal konec šosu každé ráno a vyprovodila všechny až k Bílé bráně.

   „Tupíku, musím tobě a Ostence poděkovat. Někdy i vodník udělá chybu. Já ji udělal a nevím, nevím, jak by to dopadlo, nebýt vás.“

Ježci i vodník si plácli na důkaz přátelství a těšili se na další den ve škole.

 

Kapkami kapala kapka po kapce. Pardon.

Zazvonil zvonec a pohádky je konec.

☆ Nehodnoceno ☆
Emoce?
avatar

0