Pohádka

Tupík a studánková víla

Toto dílo je (6/13) součást sbírky: 
Ostrovské pohádky
  

6. Tupík a studánková víla

Jednou, když Tupík s Ostenkou bloumali po ostrovském parku a hledali škodlivé brouky a červíky k snědku, přilétl k nim vrabec Bernard.

„Poběžte se mnou k Pohledové zdi. Děje se tam něco nepochopitelného.“

Když všichni tři dorazili na místo, uviděli zajímavou věc. Z hlíny pod zdí se kouřilo a celé místo se vlnilo. Nikdy se tu nic takového nedělo a Tupík s Ostenkou nikdy nic takového neviděli.

   „To se tu vlní už od rána. Pozoroval jsem to,“ vysvětloval jim udýchaný vrabec.

Ježci pod zem nevidí a do hlíny rýpají jen neradi. Ostenka proto navrhla, aby zavolali jejich spolužáka Bonifáce. Bonifác byl krtek a v hlíně se vyznal. Jenže kde teď krtka najdou? Většinou se rýpe v hlíně a není tudíž vidět. Naštěstí i u zvířátek funguje rozhlas. Ne takový, jaký mají lidé, ale hlasový. Jeden něco zakřičí a do půl hodiny to ví celé město. Tupík proto zavolal, aby bylo všem jasné, že hledají krtka a Ostenka to potvrdila svým: „Ano, ano, hledáme krtka.“

Zanedlouho se krtek objevil.

   „Copak potřebujete ježimani? Slyšel jsem, že voláte mě. Jsem tu hned, jak mohl jsem. Potřebujete radu mou?“

Krtek, jak jste si jistě všimli, měl zvláštní způsob vyjadřování. Tupík to o krtkovi věděl a zeptal se ho jeho stylem.

   „Na vlnění tohle, mohl by ses pod zem podívat?“

Krtek se zamračil, když uviděl to zvláštní vlnění a pak beze slova zalezl pod zem. Netrvalo dlouho a u Pohledové zdi se kromě zvláštního vlnění objevila i kupka hlíny, z níž nakonec vylezl i krtek Bonifác.

   „Tady máte vlnění příčinu toho a objevil jsem já novou červů zásobu, tak běžím obědvat.“

A krtek vyhodil z hlíny malou urousanou průhlednou panenku, která se vztekem jen třásla. Hned potom zalezl.

   „Já tady nebudu, já se na to můžu klidně krajc vajc. To je za posledních tisíc let asi podesáté, co mi zamkli studánku,“ nadávalo to podivné stvoření. Tupík, Ostenka a vrabec Bernard se na ní dívali, jako na zjevení. Ono to vlastně zjevení bylo. Malá průhledná naštvaná krasotinka, s hlasem Lucie Bílé. Když mluvila potichu, dalo se to snést, ale když zakřičela, ozýval se její hlas několikrát ze všech stran, jako, když zakřičíte do studny.

„Jestli mi okamžitě někdo nepomůže, budu tady řvát, jak dlouho se mi bude chtít. A bude se mi chtít určitě dlouho! A navíc si budu stěžovat na úřadu pro obtěžování.“

První se osmělila Ostenka.

   „Slečno vílo, nemohli bychom vám nějak pomoci?“

Víla se zarazila, jako že co a proč a jak a potom ledabyle prohlásila: „No, když mi někdo chce pomoci, nejsem proti, ale jestli se to bude opakovat zase za deset, nebo dvacet let, tak budu fakt moc naštvaná.“

Tupík pochopil, že se s touhle průhlednou dámou nemá cenu vybavovat a rovnou se zeptal: „A co jako potřebujete, abyste zmizela a byl od vás pokoj?“

Víla se na něj nenávistně podívala a potom prohlásila, že se s drzými podomky nehodlá bavit. Načež se obrátila k Ostence a zeptala se jí, kolik je hodin.

Ostenka mrkla na Tupíka, jakože aby se do toho nemíchal.

   „Dovolte, abych se představila. Jmenuji se Anastázie Breburda a jsem dcerou vládkyně Krušných hor Marcebily Veliké. Hlídám čistotu všech studánek v kraji. Vlastně jsem hlídala. Teď jsou špinavé, až hanba,“ snažila se pokorně vysvětlit situaci víla. To už ale Tupík nevydržel a vmísil se znovu do rozhovoru.

   „Kde jste sakrholte tak dlouho byla? Vždyť jsou všechny studánky v okolí špinavé, jako byste nikdy ani neexistovala?“

   „Ano, ano, jsou špinavé,“ přidala se Ostenka.

Anastázie Breburda pohodila pohrdavě hlavou a řekla: „Od té doby, co začali lidé špinit vodu, radši spím. Nemá cenu se namáhat. Stejně by to nepomohlo. Nejsem žádná obyčejná služka. Jsem víla. Musela bych si pořídit na ty tuny odpadků náklaďák. Však oni lidé na to přijdou sami, že není nikde čistá voda. Kdybych měla po lidech studánky drhnout, tak by se mi udělaly puchýře.“

A na důkaz svých slov ukázala ježkům průhledné dlaně. Tupík znejistěl, ale přesto pokračoval v otázkách. „No jo, lidí je mnoho a nedávají na vodu pozor. Jenže takhle to dál nejde. Přece se s tím musí něco udělat. Proč jste s tím už něco neudělala dřív?“

   „No ano, ano, proč?“ chtěla vědět i Ostenka.

Studánková víla Anastázie Breburda si zívla a prohlásila: „Nejdřív jsem se snažila. Obcházela jsem studánky v celém kraji, ale studánky mizely pod lidskými obydlími a nakonec v celé oblasti zůstala jedna jediná čistá. Jenže tu mi právě teď zabetonovali při rekonstrukci zámku. Vlastně nemám kam jít. Kdyby byla v okolí alespoň jedna normální studánka, mohla bych zase fungovat. Jenže teď nevím, co budu dělat. Asi půjdu do divadla hrát pohádky.“

Tupík s Ostenkou tuto situaci nechápali. Chvíli ticha přerušil vrabec Bernard.

   „Jo. Vy si budete hrát v divadle pohádky a my abychom pili zase tu špínu z kaluží. Kdybych mohl mluvit za všechny, tak já bych chtěl vodu zase čistou.“

   „No ano, ano, i my bychom chtěli čistou vodu,“ dožadovala se Ostenka.

Tupík se podrbal na hlavě a navrhnul víle: „Nemohla byste zatím hlídat čistotu vody v kašnách? Jsou tady asi tři. Možná, že kdybyste s tím začala, lidé si postaví další.“

Anastázie Breburda se chytla za čelo a začala nadávat: „To snad nemyslíte vážně? To jako, že já, studánková víla mám čistit tu chlorovanou vodu z vodárny? Jestli se tu do večera neukáže alespoň jedna studánka s normální vodou, tak odcházím.“

Tupík se podíval na Bernarda a viděl, že jsou v tomto případě úplně bezmocní. Jenže, jak už to bývá, ženy si vědí se vším rady. Ostenka zvedla ukazováček a důležitě prohlásila: „Mám řešení.“ Vytáhla z kapsy peříčko a pohladila ho. Za chvíli u nich přistála labuť Otylka.

„Ahoj Ježouři. Kam to bude?“ zeptala se Otylka a udělala pukrle. Ostenka jí něco pošeptala a labuť spokojeně kývla. Všichni tři nasedli a vrabec Bernard letící vpředu prohlásil, že je rád, že nemusí nosit náklad, jako Otylka, když je tady vlak v podobě labutě. Potom se labuť vznesla a zamířila ke svému bydlišti.

 

Před starým koupalištěm Otylka přistála. Tupík, Bernard a víla se dívali nechápavě na Ostenku. Ta ukázala na jámu, která tu zbyla po řádění tromby a nasadila si prstýnek. Vtom se nad jámou vytvořil mrak a spustil se takový liják, že během minuty naplnila voda celou díru. Hned potom se mrak zmenšil, jednou se zablýsklo a ozvalo se tiché: „Stačí?“

Ostenka poslala směrem k mraku vzdušnou pusinku a zeptala se víly: „Stačí?“

Víla si rukou prohrábla vodu ve studánce a nevěřícně zašeptala: „No ano, ano, stačí.“

Ostenka se zasmála a opakovala: „No ano, ano, stačí,“ a víla zmizela v hladině.

„Tak tomu se říká dobrý konec,“ pochvalně zapípal Bernard a dal Ostence zobáčkovou pusinku. Tupík, když to viděl, nesměle se přidal a Ostenku zhubičkoval.

 

Zamlaskaly hubičky. Pardon.

Zazvonil zvonec a pohádky je konec.

☆ Nehodnoceno ☆
Emoce?
avatar

0