Pohádka

Tupík a pomíchané hlasy

12. Tupík a pomíchané hlasy

Jednoho dne, když dorazili Tupík s Ostenkou do školy, bylo už z dálky slyšet, že se děje cosi neobvyklého. Na školní zahradě se hádalo celé osazenstvo školy. Všichni něco řešili a překřikovali se jeden přes druhého. Tupík se zeptal papouška od Dorotky, cože se to tady děje. Papoušek však jen zakokrhal a uletěl.

   „Vidělas to Ostenko? Papoušek se naučil kokrhat. Asi chodí do kroužku cizích řečí,“ uvažoval Tupík. Když se však Ostenka obrátila s podobnou otázkou na paní učitelku sovu Miroslavu, ta jen nešťastně zakukala a odletěla do sborovny.

   „Slyšel jsi to Tupíku? Paní učitelka sova kuká! No ano, ano, kuká,“ postěžovala si nešťastně Ostenka.

Ten den se stala velice podivná věc. Všichni příslušníci ptačího rodu měli pomíchané hlasy. Nikdo nevěděl proč, nikdo netušil, jak se to stalo, nikdo nechápal důvody, které vedly kohokoli k tomuto podivnému činu. Kohouti zpívali jako slavíci, vrány hudrovaly jako krocani a krocani pro změnu krákali. Nad polem zpívali čápy. A kos ve snaze o zpěv, zakejhal jako kachna. Před zverimexem stála fronta zákazníků, kteří přišli reklamovat své zakoupené ptáčky. Jeden pán křičel, že to tak nenechá, protože mu jeho kanárek kdákal jako slepice.

Pan ředitel hroch se rozčiloval: „To přece není možné, aby slunce vycházelo na popud papoušků! S tím se musí něco udělat! Kdo kdy to viděl a slyšel, aby nám sovy kukaly, kolik života nám zbývá! Ne, že se s tím musí něco udělat. S tím musím něco udělat já! Od této chvíle zakazuji všem ptákům vydávat jakýkoli hlásek, až do vyřešení případu!“

Dovedete si představit svět, bez ptačího zpěvu? No, jen si to zkuste. Projděte se přírodou, na chvíli zavřete oči a poslouchejte. Potom si zacpěte uši a zjistíte, že krásný pocit z nádherné přírody, není jen pohled na květiny, kvetoucí stromy a oblaka. Celou tu krásu podporuje zpěv, řev a zvuk všech obyvatel ptačího pokolení. To co se stalo po rozkazu pana ředitele, byla hotová katastrofa.

Ticho. Nic, než ticho, přerušované šuměním stromů. Takový smutný svět nikdy nikdo neviděl a neslyšel.

 

Druhý den ráno nevyšlo slunce. Tupík se probudil jako vždy na zazvonění budíku a chtěl jít do školy. Jenže byla tma. Pochopil, v čem je chyba a navštívil Dorotku, jejíž papoušek kokrhal. I přes zákaz pana ředitele jej přemluvil, aby na plotě zakokrhal. Naštěstí to sluníčko slyšelo a tak se probudil další den.

Než začalo vyučování, všimla si Ostenka, že chybí Hloupý Honza.

   „Já ho viděla v šatně. Měl by tady někde být,“ uvažovala kuna Klotylda. Ostenka poslala Tupíka, aby se šel podívat na toalety, není-li Hloupý Honza tam. Tupík obešel všechny kabinky, ale nikdo v nich neseděl. Když se vrátil do třídy, vedla už Hloupého Honzu Ostenka z archivu, kam se dotyčný schoval za staré použité sešity.

   „Přiznal se, že pomíchal ty hlasy ptáků. Je to lump. Kvůli němu málem nezačal nový den. No ano, ano, může za to!“ rozčilovala se Ostenka.

Hloupý Honza se bránil, že lump není, ale že jen na internetu našel stránky kouzelníka Zimboly, který si zaregistroval novou hru, jménem Zlatá rybka.

Tupík s Ostenkou zasedli k počítači a našli příslušné stránky. Skutečně měl kouzelník Zimbola na svém vebu novou hru jménem Zlatá rybka. Hra spočívala v tom, že si každý hráč, v případě, že trefil cíl míčkem, mohl přát jedno přání.

Tupíkův bratr Špendlík, který byl v počítačových hrách jako doma, poradil, aby si Tupík hodil míčkem a přál si odmíchání ptačích hlasů.

Tupík zasedl za přístroj a házel. Hodil jednou, hodil podruhé, ale míček jako by kouzlem nechtěl dopadnout do středu terče.

Špendlík vystřídal Tupíka u klávesnice a začal novou hru. Trefil se s míčkem hned napoprvé. Když dohrála vítězná znělka, objevil se nápis: „Přej si, co chceš.“ Špendlík napsal do okénka větu: „Odmíchání ptačích hlasů.“ Chvíli se nic nedělo a pak na obrazovku vyskočila bublina s upozorněním: „Obsazeno. Zadej heslo.“ Všichni se obrátili na Hloupého Honzu.

 

   „Jaké heslo jsi zadal, při plnění přání?“ otázal se Špendlík.

Hloupý Honza pokrčil rameny a tiše zašeptal: „Já nevím, chtělo to po mně víc věcí, například jméno hráče.“

„No sláva!“ zajásal Špendlík a zadal do okénka jméno Hloupý Honza. Objevila se však věta: „Heslo je nesprávné.“

Špendlík vyzkoušel všechny možné varianty. Počínaje Janem Hloupým a iniciály H. H. konče. Když po několika marných pokusech Špendlík vzdal své snažení, kdosi prohlásil, že hlupáci by měli mít zákaz cokoli dělat na internetu, protože je to nebezpečné nejen pro ně, ale jak všichni vidí i pro celý svět.

Naštěstí tu byla Ostenka se svým nápadem: „Ať si Hloupý Honza zahraje hru znovu a přeje si něco normálního. Pak si zopakuje přihlašovací údaje a zjistí, co a jak dělal. No ano, ano, mělo by to tak být.“

A tak Hloupý Honza zasedl k počítači a začal hrát. Jenže jako na potvoru, nemohl se s míčkem trefit do terče. Vtom začalo zvonit.

První hodinu měli žáci češtinu. Paní učitelka vletěla do třídy spolu s panem ředitelem, který ji omlouval, protože prý úplně přestala mluvit a jen kuká.

   „Hodina se odkládá. Vyndejte si knížky a zatím si něco opakujte. Zkusím sehnat náhradu,“ a s těmito slovy hroch s kukající sovou na zádech odkráčeli k ředitelně.

 

Žáci se opět vrhli k počítači. Fandili Hloupému Honzovi při jeho pokusech, až se mu to konečně podařilo. Míček přistál na cílové značce a objevil se oslavný ohňostroj. Hned potom vyskočila tabulka: „Přej si, co chceš.“ Hloupý Honza napsal: „Chci duhovou kuličku.“ Druhá bublina přikázala: „Zadej jméno hráče.“ Hloupý Honza napsal: „Jan Hloupý.“ Třetí bublina dala příkaz: „Napiš heslo.“

Všichni žáci vykřikovali: „No tak, jaké heslo jsi napsal?“

Hloupý Honza ztišil spolužáky a prohlásil: „On po mě nechce, abych si vymýšlel, ale abych napsal heslo.“ Nikdo nechápal, o čem to Hloupý Honza mluví. Ten vyťukal do kolonky hesla slovo: „HESLO.“

„Hurááá!!!“ zajásala celá třída a k počítači opět zasedl Špendlík, aby si zahrál novou hru o zrušení pomíchaných hlasů.

Za několik minut po úspěšném odmíchání hlasů, přiletěla paní učitelka sova Miroslava a dala Špendlíkovi poznámku, protože jej nachytala, jak při vyučování hraje hry na počítači. Všichni žáci věděli, že je v tom ježek nevině, ale ten mlčel a Hloupého Honzu neprozradil. Tupík udělal na Špendlíka gesto s palcem nahoru. Všichni to viděli a gesto jeden po druhém zopakovali na důkaz, že si Špendlíka váží.

Jediný, kdo gesto neudělal, byl Hloupý Honza. Vstal a donesl Špendlíkovi svou vyhranou duhovou kuličku se slovy: „Díky ježoure.“

 

Zakutálela se kulička. Pardon.

zazvonil zvonec a pohádky je konec.

0
☆ Nehodnoceno ☆
Upozornění
Odebírat upozornění na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Tvůj názor nás zajímá, přidej prosím komentář.x
()
x
0