Pohádka

Tupík a plyšové strašidlo Bambi

Toto dílo je (8/13) součást sbírky: 
Ostrovské pohádky
  

 

Ostrovské pohádky 8. Tupík a plyšové strašidlo Bambi

 

Tupík s Ostenkou se velice těšili na sobotu. Na radnici byl den otevřených dveří a celá třída se dohodla, že půjdou spolu. Když se to dozvěděl klíč Florián, poprosil ježky, jestli by mohl jít s nimi.

Prolezli a prošmejdili celý vnitřek budovy. Na půdě, která byla vybavena jako divadélko, shlédli představení místního spolku ochotníků. Ovšem naši kamarádi se nejvíce těšili na návštěvu věže. Když byla hra skoro u konce, strhla se venku veliká bouřka. Tupík se naklonil k Ostence a s úsměvem jí pošeptal, že je tady asi Žofie. Tu se zablýsklo a blesk uhodil někam hodně blízko, jakoby Tupíka bouřka Žofie slyšela. Ozvala se rána a všechna světla zhasla. Ostenka se pochopitelně stočila do klubíčka. Blesk zkratoval vedení a v celém Starém městě zhasla světla.

Někteří nadávali, jiní vystrašeně křičeli. Jediný Hurvínek byl jako správný kluk připraven a vytáhl z kapsy mobil, aby si posvítil na cestu. Během chvíle si všichni po vzoru Hurvínka vyndali mobilní telefony a celý zástup se proměnil v malý lampionový průvod. Tak se stalo, že se všichni ze sálu bezpečně dopravili ven. Jen Tupík, Ostenka a Florián tu zůstali. Dohodli se, že by byla škoda, kdyby věž nenavštívili. Ježci ve tmě vidí dobře, a když mají s sebou Floriána, nemají strach, že tu zůstanou uzamčeni. Po chvíli našli ty správné dveře a vystoupali až nahoru. Když Tupík s radostí oznámil kamarádům, že jsou v cíli, ozvala se ohlušující rána. Tentokrát to však nebyla bouřka, nýbrž zvon, který svým úderem oznámil, že je čtvrt.

Prohlédli si celou zvonici, a když už se chystali na zpáteční cestu, tu se ozvalo tiché: „Au!“

Kamarádi ztuhli. Chvíli jen tak postávali, a když se Ostenka pohnula a udělala další krok, ozvalo se znovu: „Au sakra! To nemůžeš dávat pozor. Stojíš mi na ruce.“

Ostenka couvla a ze šera se pro změnu ozvalo: „No to je výborný. Místo, abys odešla, šlápneš mi na břicho a píchneš mě těmi tvými šavlemi rovnou do obličeje.“

Ostenka popoběhla o několik kroků a Tupík do šera promluvil: „Promiňte, ale my nikoho nevidíme.“

   „No ano, ano, nejste vidět, tak se nedivte,“ souhlasila Ostenka.

Ze tmy se ozvalo otrávené: „No jo, tak já vám to prominu, ale už po mně nešlapejte.“

Uprostřed dřevěné podlahy se objevilo slabě průhledné mihotavé tělo jakéhosi tvora. Nejdřív to vypadalo, jako těsto na bábovku, ale když to vstalo, zjistili ježci, že je to docela obyčejný plyšový medvídek. Jen trochu víc průhledný. Ostenka si ho prohlédla a pak se ho optala:

„Vy jste strašidlo, že? No ano, ano, určitě jste strašidlo.“ Medvídek se protáhl a jízlivě odpověděl: „Už jsi někdy viděla plyšového medvídka, který straší, notabene, kterého by se někdo bál?“

Tupík se začal smát. Medvídek se zamračil a pokračoval: „No vidíte. Jak mám strašit, když se mě nikdo nebojí. Nedávno jsem to ještě zkusil na zámku, když ho opravili. Nastěhovala se tam spousta úředníků a já myslel, že bude vzrůšo. Jenže jsem se krapítek spletl. Vzdal jsem to a radši tady v ústraní spím. Sem přijde maximálně jednou za rok opravář hodin a s tím jsem už kamarád. Za poslední roky tady nikdo jiný nebyl. A teď hned ježčí zájezd.“

☆ Nehodnoceno ☆
Emoce?
avatar

0