Pohádka

Tupík a plyšové strašidlo Bambi

Toto dílo je (8/13) součást sbírky: 
Ostrovské pohádky
  

8. Tupík a plyšové strašidlo Bambi

 Tupík s Ostenkou se velice těšili na sobotu. Na radnici byl den otevřených dveří a celá třída se dohodla, že půjdou spolu. Když se to dozvěděl klíč Florián, poprosil ježky, jestli by mohl jít s nimi.

Prolezli a prošmejdili celý vnitřek budovy. Na půdě, která byla vybavena jako divadélko, shlédli představení místního spolku ochotníků. Ovšem naši kamarádi se nejvíce těšili na návštěvu věže. Když byla hra skoro u konce, strhla se venku veliká bouřka. Tupík se naklonil k Ostence a s úsměvem jí pošeptal, že je tady asi Žofie. Tu se zablýsklo a blesk uhodil někam hodně blízko, jakoby Tupíka bouřka Žofie slyšela. Ozvala se rána a všechna světla zhasla. Ostenka se pochopitelně stočila do klubíčka. Blesk zkratoval vedení a v celém Starém městě zhasla světla.

Někteří nadávali, jiní vystrašeně křičeli. Jediný Hurvínek byl jako správný kluk připraven a vytáhl z kapsy mobil, aby si posvítil na cestu. Během chvíle si všichni po vzoru Hurvínka vyndali mobilní telefony a celý zástup se proměnil v malý lampionový průvod. Tak se stalo, že se všichni ze sálu bezpečně dopravili ven. Jen Tupík, Ostenka a Florián tu zůstali. Dohodli se, že by byla škoda, kdyby věž nenavštívili. Ježci ve tmě vidí dobře, a když mají s sebou Floriána, nemají strach, že tu zůstanou uzamčeni. Po chvíli našli ty správné dveře a vystoupali až nahoru. Když Tupík s radostí oznámil kamarádům, že jsou v cíli, ozvala se ohlušující rána. Tentokrát to však nebyla bouřka, nýbrž zvon, který svým úderem oznámil, že je čtvrt.

Prohlédli si celou zvonici, a když už se chystali na zpáteční cestu, tu se ozvalo tiché: „Au!“

Kamarádi ztuhli. Chvíli jen tak postávali, a když se Ostenka pohnula a udělala další krok, ozvalo se znovu: „Au sakra! To nemůžeš dávat pozor. Stojíš mi na ruce.“

Ostenka couvla a ze šera se pro změnu ozvalo: „No to je výborný. Místo, abys odešla, šlápneš mi na břicho a píchneš mě těmi tvými šavlemi rovnou do obličeje.“

Ostenka popoběhla o několik kroků a Tupík do šera promluvil: „Promiňte, ale my nikoho nevidíme.“

   „No ano, ano, nejste vidět, tak se nedivte,“ souhlasila Ostenka.

Ze tmy se ozvalo otrávené: „No jo, tak já vám to prominu, ale už po mně nešlapejte.“

Uprostřed dřevěné podlahy se objevilo slabě průhledné mihotavé tělo jakéhosi tvora. Nejdřív to vypadalo, jako těsto na bábovku, ale když to vstalo, zjistili ježci, že je to docela obyčejný plyšový medvídek. Jen trochu víc průhledný. Ostenka si ho prohlédla a pak se ho optala:

„Vy jste strašidlo, že? No ano, ano, určitě jste strašidlo.“ Medvídek se protáhl a jízlivě odpověděl: „Už jsi někdy viděla plyšového medvídka, který straší, notabene, kterého by se někdo bál?“

Tupík se začal smát. Medvídek se zamračil a pokračoval: „No vidíte. Jak mám strašit, když se mě nikdo nebojí. Nedávno jsem to ještě zkusil na zámku, když ho opravili. Nastěhovala se tam spousta úředníků a já myslel, že bude vzrůšo. Jenže jsem se krapítek spletl. Vzdal jsem to a radši tady v ústraní spím. Sem přijde maximálně jednou za rok opravář hodin a s tím jsem už kamarád. Za poslední roky tady nikdo jiný nebyl. A teď hned ježčí zájezd.“

Florián údivem zapískal: „Nejsi náhodou Teddy nebo Pú?“

Medvídek se hlasitě zasmál a potom se k Floriánovi naklonil. „To Teddy ani náhodou, já jsem Pú vodní.“

„Vodní Pú? O tom jsem nikdy neslyšela. No ano, ano, neslyšela,“ kroutila hlavou Ostenka.

   „Ale ne Pú vodní, ale původní. Jsem originál. První plyšový medvídek na světě. Jmenuji se Bambi,“ opravil Ostenku medvídek.

„Jenže moje holka byla zlá.“

   „Ty máš holku? Snad medvědici, ne?“ divil se Florián.

   „Ale ne, nebyla to moje holka, byla to holka, které jsem byl věnován. Vyrobil mě nějaký švec na zakázku pro mladou princeznu. Jmenovala se, jak se vlastně jmenovala? Už jsem to zapomněl. No a ta princezna provedla nějakou hodně ošklivou věc a byla zakletá. Jenže při tom zaklínání mě svírala v náručí a já byl taky zaklet. Před lety jí ale osvobodili ze zakletí a na mě jaksi zapomněli. Kdo by se páral s plyšákem. Nejen, že jsem plyšový, ale i průhledný, vzdušný, beztělný a zbytečný.“

Ježkům bylo plyšového strašidla líto. Slíbili mu, že se pokusí jeho situaci vyřešit, rozloučili se a odešli domů.

Tupík s Ostenkou bloumali po parku a neustále přemýšleli, jak by vyřešili strašidlí problém. Ptali se rodičů i prarodičů, ptali se učitelů, byli u kronikáře, ale nikdo o problému zakletí nic nevěděl.

„Kdo je v Ostrově nejstarší?“ zeptal se jednou Tupík.

„Nevím, no ano, ano, nevím, ale mohli bychom se zeptat té nepříjemné víly Anastázie Breburdy,“ přišla s nápadem Ostenka.

 

U studánky bylo ticho.

   „Haló, slečno vílo, jste tady?“ zavolal do vody Tupík.

   „No ano, ano, jste tady? My bychom vás potřebovali!“ přidala se Ostenka.

Ze studánky se ozvalo tiché: „Hned to bude, jen se protáhnu.“

Po chvíli se objevila víla Anastázie Breburda. Ve tváři měla spokojený výraz a se smíchem řekla: „To jste vy? Ráda vás vidím.“

Ježci nechápali tu změnu. Ze vzteklé a nadávající víly se stala spokojená veselá krasotinka.

„Musím vám poděkovat. Za několik set let jsem se tak dobře neprospala, jako tady. Ve městě byl pořád ruch a hluk, kdežto tady je klid a ticho. Za to, že jste mi pomohli, ráda pomohu já vám.“

Teprve po těchto slovech ježci všechno pochopili. Víla potřebuje klid v přírodě a ne město a městské kašny.

   „Prosím vás, slečno Anastázie, mohla byste nám říci, kdo je v tomto městě nejstarší? Potřebujeme někoho, kdo hodně pamatuje,“ zeptal se Tupík.

Víla se začervenala a potom odpověděla: „Neměla bych mluvit o svém věku, ale kromě hejkala, jsem tu nejstarší já. Jen nevím, jestli si něco pamatuji.“

Ostenka vílu pohladila po vlasech, až jí voda orosila prsty a vyzvídala: „Nevíte náhodou něco o zakletí princezny? No ano, ano, místní princezny.“

Víla se zavlnila a odpověděla: „Ale ano, zakletá byla sestřenice hraběnky Franzisky Sibylly Augusty slečna Klára. Zrovna nedávno se přišla rozloučit, prý její zakletí pominulo.“

Florián se nadšeně ozval: „Ano hraběnku Franzisku jsem znal. Ráda k nám do kaple chodila. Kláru si však nepamatuji. Jenže v radniční věži zůstal její zakletý plyšový medvídek a my bychom mu chtěli pomoci. Nevíte náhodou jak?“

   Anastázie Breburda se nadechla a chvíli přemýšlela. Potom jedním dechem ze sebe vychrlila: „Vím, musí se dotknout ostatků toho, kdo byl jeho průvodce. Dokonce jsem si zapamatovala i rozřešení. Léta spěchem nechodí, bůh tě dnes osvobodí. Spáti budeš, dcero nachová, pod křížkem tě navždy zachová.“

Ostenka se chytila za ostny a zabědovala: „No a to jsme v koncích. No ano, ano, v koncích. Přece nebudeme obcházet celý hřbitov a vykopávat pozůstatky. Nejsme hyeny. No ano, ano, nejsme hyeny.“

Anastázie Breburda se hlasitě zasmála a vysvětlila Ostence, že nemusí prohledávat hroby. Prý si jí slečna Klára před odchodem postěžovala, že jí není dovoleno, aby byla pohřbena na hřbitově. Stačí, aby prohledali křížky mimo hřbitov. Poté se s nimi rozloučila a zmizela v hladině studánky.

Ježci s Floriánem šli pomalu k městu a celou dobu přemýšleli, kde by mohl být nějaký kříž. Na žádný si však nevzpomněli.

   „To bude tím, že už naše město známe a nevšímáme si detailů,“ dedukoval Tupík.

   „No ano, ano, nevšímáme. Určitě tu nějaké kříže jsou. Budeme muset projít město, abychom je našli. No ano, ano, našli,“ nešťastně přitakala Ostenka.

Když došli před klášterní areál, zvolal kouzelný klíč: „A hele, támhle je jeden kříž!“ a ukázal směrem k mostu. „Každý den na něj koukám a vlastně jsem si ho nikdy nevšiml. Tak máme první výsledek.“

Na mostě k městu stojí skutečně kříž. Když však k němu ježci s klíčem došli, zjistili, že je přímo nad vodou.

„Do vody by asi Kláru nepohřbili. Musíme hledat dál. Ale měli bychom s tím seznámit Bambiho. Pojďte, snad bude doma a nebude někde strašit,“ navrhl Florián.

Když zatočili do Starého města, objevili další kříž. Hned vedle kostela stojí pískovcový obelisk, který zobrazuje sousoší Nejsvětější Trojice. Ježci zavolali na pomoc krtka Bonifáce. Ten řádně prohrabal okolí, ale žádné kosti, ani jiné pozůstatky nenašel.

Kamarádi vystoupali na věž radnice a seznámili Bambiho s výsledky svého bádání. Bambi byl nadšený, že se o něj ježci tak zajímají a i když si nemohl vzpomenout na žádný další kříž v okolí, dobrou náladu mu to nezkazilo.

Večer se Tupík doma zeptal rodiny, jestli někdo neví, kde je v Ostrově ještě nějaký kříž. Nikdo však nevěděl.

   „Nemusí to být veliký kříž. Stačí malý křížek. Hlavně, aby pod ním byla hlína,“ žadonil smutně Tupík.

„Křížek?“ zauvažovala bábi Stázi, „o jednom Křížku bych věděla, ale nevím, jestli je tam křížek.“

Všichni se na babičku podívali, jako na cvoka. Děda jí dokonce sáhl na čelo.

   „Babi, ty víš o křížku a nevíš, jestli je tam křížek? To už ti v té hlavě opravdu přeskočilo?“

Babi Stázi se pousmála a uvedla všechno na pravou míru.

„Křížek, milá rodino, se jmenuje kopec za městem. A jestli někdo ví, zda je tam křížek, tak to tedy já nevím.“

Všichni se té slovní hříčce zasmáli a Tupík ten večer usínal s velkým těšením na zítřejší den.

 

Když na druhý den skončilo vyučování, odebrali se ježci s Floriánem na radniční věž. Medvídek Bambi byl šťastný, že se ježkům podařilo objasnit jeho zapeklitou situaci a dohodl se s nimi, že o úplňku poletí s labutí Otylkou na Křížek.

Když nastal úplněk, letěli všichni na kopec Křížek u koupaliště. Po přistání chvíli místo prohledávali a nakonec našli vchod do krypty.

„No tak, jdi a zachraň svoji duši,“ pobízel Bambiho Tupík.

„No ano, ano, zachraň se,“ souhlasila s Tupíkem Ostenka.

Jenže Bambimu se nechtělo.

   „Já tam asi nechci. Teď, když jsem poznal takové kamarády, jako jste vy, si říkám, že na světě není vlastně tak špatně. Já tu zůstanu.“

Na Bambim bylo vidět, že má vlhké oči. Jediný, kdo byl v té dojemné chvíli schopen mluvit, byla labuť Otylka.

   „Tak nasedáme a hurá do dalších dobrodružství.“

 

Zamávala křídly. Pardon.

Zazvonil zvonec a pohádky je konec.

☆ Nehodnoceno ☆
Emoce?
avatar

0