Pohádka

Tupík a drak Hubert

Toto dílo je (3/13) součást sbírky: 
Ostrovské pohádky
  

3. Tupík a drak Hubert

 V pátek po škole se Tupík s Ostenkou domluvili, že navštíví svoje kamarády Kaplana, Sváťu a Floriána. Sotva se ozvalo poslední zvonění, namířili si to směrem ke klášteru. Nedošli ani k vratům, když uslyšeli houkání. Za chvíli projely kolem nich ohromnou rychlostí vozy hasičů a policie. Oba byli zvědaví, co se to děje a dívali se k Ekocentru, kam houkající vozy zajely.

V Ekocentru je malé Zoo a Tupík s Ostenkou zaslechli, jak se spolu baví želva s krokodýlem.

Želva: „Tak ti tedy řeknu, že nevím, proč Hubert utíkal.“

Krokodýl: „On neutekl, ale odletěl.“

Želva: „Já vím, že neutekl, ale že odletěl, jenže je to útěk. Možná, že když uletěl, je to jenom takový úlet a vrátí se. To já bych neutíkala.“

Krokodýl: „Tebe by hned chytili. Jsi pomalá jako šnek.“

Želva: „No dovol, umím běhat nejrychleji z našeho terária.“

Krokodýl: „Jo. Když jde o žrádlo. To já bych utekl hned.“

Želva: „Neříkej, že se tady máš špatně.“

Krokodýl: „To ne, jídlo mi dají až pod nos. Voda je sice chlorovaná, ale už jsem si zvykl. Jenže já bych si tak rád zalovil. Už ani nevím, jak chutná antilopa.“

Želva: „Máš pravdu. Já bych si taky zaplavala v moři. Naposled jsem plavala před sedmdesáti lety. Ale nejstarší tady nejsem.“

Krokodýl: „No jo, nejstarší byl drak Hubert. A teď je fuč. Závidím mu, že si může zalovit.“

Želva: „Prosím tě. Co mu závidíš? Tady v lesích si může chytit leda králíka. A Hubert je podle tebe drak? Vždyť je velký jako pes.“

Krokodýl: „To je jedno. Ale je na svobodě. I malý drak je drak. Jak se mu vlastně podařilo utéct?“

Želva: „Prý dostal včera k večeři papriky a ty byly tak pálivé, že mu z huby vyšlehly plameny a propálil voliéru. No, a když už tam ta díra byla, tak vzal čáru.“

Krokodýl: „Komu?“

Želva: „Komu co?“

Krokodýl: „Komu vzal tu čáru?“

Želva: Nikomu. To se tak říká, jako že utekl. Vzal čáru. Vzal roha. Vzal kramle. Zdrhnul. Utekl.“

 

Ostenka s Tupíkem byli z toho tak zmatení, že ježčí holka nedávala pozor a vylezla z křoví na trávník. To však neměla dělat. Jeden hasič, který nevěděl, že nepatří do Zoo, jí popadl a odnesl. Ostenka křičela, ať jí ihned pustí, ale hasič toho nedbal. Ostenka se v zoufalosti zakousla hasičovi do ruky a ještě jej popíchala. Bohužel si požárník nasadil rukavice a zavřel jí do klece. Tupík byl nešťastný. V duchu si sice řekl, že Ostenka není zas takový strašpytel, když se tak urputně brání, ale nicméně jí to nebylo mnoho platné. Zavolal na Ostenku, že jí zachrání, ale že počká, až ten frmol utichne. Mohl by totiž skončit stejně, jako jeho kamarádka.

Celý den se Tupík toulal městem a přemýšlel, jak by Ostenku vysvobodil. Když se zešeřilo, zjistil, že mezi paneláky zabloudil. Snažil se najít cestu k Ekocentru, ale marně. Najednou si všiml u kontejnerů na odpad, že z útrob jedné popelnice jsou kýmsi vyhazovány odpadky ven na ulici. Za chvíli se objevila ošklivá, špinavá hlava, potom druhá a hned třetí. Po ní i celý drak Hubert. Opravdu vypadal jako tříhlavý pes s křídly. Sedl si na obrubník a začal požírat úlovky, které našel uvnitř.

Tupík k němu došel a jen tak polohlasně prohodil: „Hasiči i policie ve městě mají poplach a ty si tady večeříš.“ Hubert mrkl jednou hlavou na ježka a druhou se v pojídání nenechal rušit. Třetí hlava hlídala okolí.

„Vždyť jsem od rána nic nežral,“ postěžoval si drak.

Tupík viděl, že je Hubert celkem klidný a posadil se k němu. „Krokodýl ti závidí, že můžeš lovit a ty zatím vybíráš popelnice, jako nějaký bezdomovec.“

Hubert se zarazil a povídá: „Nebudu přece riskovat, že mě zase chytí. Jen co se úplně setmí, vyrazím na lov. Za světla nemohu létat. Sestřelili by mě.“

Tupík zjistil, že se s Hubertem dá mluvit úplně jako s jiným kamarádem a dodal si odvahy. „Huberte, potřeboval bych tvou pomoc. Když jsi uletěl z Ekocentra, hasiči zavřeli mou kamarádku omylem do klece. Kdybys tam se mnou zaletěl, mohli bychom jí vysvobodit.“ Do Huberta jako když píchne.

   „Já, že mám letět zpátky? To nikdy. Už mám dost toho jejich syrového masa. To je pořád maso, ovoce maso, ovoce. Kdo to má stále žrát? Jednou mi dali omylem psí granule. Panebože, to byla dobrota. Jenže prý jsem drak a musím mít syrové maso. Princezny už došly a nevypadá to, že by se kvůli mně začaly množit. Jak já bych byl rád psem.“ Zasnil se Hubert všemi třemi hlavami, až přestal jíst. Tupík využil situaci a navrhl Hubertovi řešení.

   „Jestli mi pomůžeš zachránit Ostenku, pomůžu ti, abys byl psem. Vím, jak na to. A budeš mít granule každý den.“

Drak Hubert se nedůvěřivě podíval na Tupíka, ale protože miloval granule, svolil.

„Dobře, pomůžu ti, ale teď buď tak laskav a počkej, až se najím.“

Tupík měl z rozhodnutí Huberta radost, ale neodpustil si poznámku, že v jeho případě nejde o laskavost, nýbrž o mlaskavost.

Když se úplně setmělo a svítil jenom měsíc, vzal Hubert Tupíka na záda a vyrazili. Z výšky vypadá město krásně a osvětlený klášter září do dálky. Po chvíli přistáli na dvoře před Ekocentrem. Jenže všechny dveře byly už zamčené. Drak navrhoval, že plamenem vypálí díru do zdi, ale Tupík řekl, že by to hned spustilo poplach a že má tady blízko kamarády klíče. Schoval Huberta do křoví a dal mu povel: „Sedni a buď hodný,“ a běžel do kaple.

Kaplan, Sváťa a Florián byli rádi, že Tupíka vidí, a když se dozvěděli, co se Ostence přihodilo, běželi s Tupíkem do Zoo. Pro klíče nebyl žádný zámek překážkou. Dostaly se přes patery dveře, jenže když už byly u klece, kde je čekala ježčí kamarádka, spustil se alarm. Kamarádi rychle odemkli poslední zámek a prchali i s vysvobozenou Ostenkou ven.

 

Sotva se jim podařilo vyběhnout před budovu, přijížděl poplachem přivolaný policejní vůz. Oba ježci a všechny tři klíče se schovali za odpadkový koš, a když policisté vběhli do odemčené budovy, nasedli na záda Hubertovi a ten s nimi ladně opustil zahradu kláštera. Kousek za kaplí svatého Floriána drak přistál a ježci sesedli.

Tupík se zeptal bratrů klíčů, jestli by mohly o slavnosti přijít, neboť drak Hubert by chtěl splnit přání, aby vypadal jako pes. Kaplan odpověděl, že samozřejmě přijít mohou, ale že to bude vzhledem k pověsti draků dost nebezpečné. Jestliže se objeví ve frontě na splněná přání mezi dětmi drak, asi se znovu ocitne za mřížemi v Ekocentru.

Ježci i Hubert dali Kaplanovi za pravdu a zeptali se, co tedy navrhuje. Kaplan se poradil se Sváťou a Floriánem a rozhodl.

   „Dáme možnost Hubertovi, aby se mu žilo lépe, ale máme podmínku. Do půlnoci přivedete člověka, který si Huberta, coby psa ponechá. Jestli však nikoho nenajdete, zůstane drakem.“

Do půlnoci zbývaly dvě hodiny. To se nedá zvládnout, pomyslel si Tupík, ale přesto vyrazil do města. Za zkoušku nic nedá. Znovu bloumal ulicemi, ale tentokrát si dával pozor, aby nezabloudil. Když však po hodině a půl nepotkal nikoho, jen dva pány venčící své mazlíčky, obrátil se k cestě zpět. Ti dva pánové by jistě nechtěli do bytu ke svému pejsánkovi draka, i kdyby to už drak nebyl.

 

Když dorazil k místu, kde byli kamarádi klíče s Hubertem, uviděl i přes svou smutnou náladu veselý výjev. U kamene seděli tři klíče a drak a hráli „Prší“. Smáli se při tom, jako by se nic nedělo. Tupík se vedle nich posadil a smutně prohlásil, že to byla zbytečná cesta.

Florián se na Tupíka podíval a oznámil mu, že ta cesta bylo to nejlepší, co mohl ježek pro svého kamaráda udělat. Tupík nechápal, o čem to Florián mluví, ale ten prohlásil, že kamarád, který riskuje další zabloudění v městských ulicích, si zaslouží metál. Navíc, když ani netuší, že už je vyhráno.

Tupík stále nechápal, o co tu běží, ale Florián jej nenechal dlouho v nejistotě a prozradil mu, že Ostenka během deseti minut přivedla pana školníka, který prý náramně potřebuje do školy psa na hlídání. Inu, ženská si ví vždycky rady. To už ale smějící se školník s Ostenkou vylezli z úkrytu.

Florián ještě dodal, že dnes večer vyhrála Ostenka, ale že on prohrál. Ostenka se začala omlouvat, že by to bylo nespravedlivé, kdyby si Florián myslel, že nad ním vyhrála, protože ona to tak nemyslela, ale Florián její řeč zabrzdil, řka, že neprohrál s Ostenkou, ale v kartách. Potom se dali všichni do smíchu.

O půlnoci vyhodily Kaplan, Sváťa a Florián kuličku do výšky a ta když dopadla, seděl u školníkových nohou pes jak vyšitej.

 

Zaštěkal zvonec. Pardon.

Zazvonil zvonec a pohádka skončila.

☆ Nehodnoceno ☆
Emoce?
avatar

0