Pohádka

Tupík a bouřka Žofie

Toto dílo je (4/13) součást sbírky: 
Ostrovské pohádky
  

4. Tupík a bouřka Žofie

 Tři dny bylo zamračeno a tmavé nízké mraky, které většinou oznamují bouřku, přímo seděly nad městem. Tři dny hlásilo rádio bouřky, ale nad Ostrovem se ani nezablýsklo. Žádná bouřka, žádný hrom, žádný déšť. Jen šero, těžké mraky a bezvětří.

Tupík s Ostenkou měli naplánovaný výlet na staré koupaliště, kde letos bydlela labuť Otylka. Otylku sice neviděli, ale zato našli něco podivného. U cesty ve křoví zela díra do země. K otvoru vedla cestička. Bylo vidět, že tudy někdo pravidelně chodí. Nakoukli přes okraj díry dolů a uviděli žebřík dlouhý tak, že nebylo vidět jeho konec. Chvíli se rozhodovali, zda mají po žebříku slézt. Ostenka měla pochopitelně strach.

„Nevíš Tupíku, jak je ten žebřík dlouhý a kam vede. No ano, ano, nevíš to.“

Notnou dobu se dohadovali, když tu je vyrušily hlasy. Někdo se blížil. Schovali se za křovím a pozorovali, kdo to přichází. Po vyšlapané cestičce vstoupili na okraj jámy jejich spolužáci Cipísek a mladý Lotrando, syn loupežníka téhož jména. Nesli tašky se starými plastovými lahvemi. Oba se přehoupli přes okraj díry a stále hovoříce, slézali po žebříku. Ježků si ani nevšimli. Vedli podivný rozhovor.

Cipísek: „Hlavně, aby se to nikdo nedozvěděl.“

Lotrando: „No, no, no já jim to neřeknu.“

Cipísek: „Já vím, že ty ne, ale kdyby to lidi zjistili, měli bychom oplétačky.

Lotrando: „No, no, no, já se nebojím. Táta by mě nedal.“

Cipísek: „Na tátu nespoléhej. Kdyby se to dozvěděl, tak ti nabančí.“

Lotrando: „No, no no, nenabančí. On rovnou střílí.“

Cipísek: „O to větší důvod je, aby se to nedozvěděl.“

Lotrando: „No, no, no.“

Další slova se v hlubině ztrácela. Za chvíli bylo slyšet, že oba spolužáci jsou na dně a hovor ztichl. Tupík nakoukl přes okraj žebříku a uviděl, jak se v hloubce rozsvítila baterka a poté oba loupežničtí synové zmizeli v boční chodbě.

„Co budeme dělat? Určitě mají za lubem něco nekalého,“ přemýšlel ježek nahlas.

„Ano, ano, něco nekalého. Je to velice podezřelé. Ano, ano, podezřelé,“ souhlasila Ostenka.

 

Druhý den byli Cipísek s Lotrandem za trest po škole. Tupík s Ostenkou toho využili a utíkali ke starému koupališti, aby se podívali na tu záhadu. Tmavé těžké mraky stále hrozily bouřkou. Jako však všechny poslední dny, nepadal žádný déšť a ani vítr nefoukal. U díry se Tupík podíval na Ostenku a ta kývla. Jistota, že je loupežničtí spolužáci nepřekvapí, jí dodala odhodlání. Oba slezli po dlouhém žebříku. Na dně rozsvítili baterku a došli až do velikého sklepa, který tu zbyl z doby, kdy tu ještě stála restaurace „U koupaliště“. Ve vlhkém sklepě bylo uprostřed staré akvárium, zamčené dvěma zámky a uvnitř stála klec, rovněž opatřená zámkem. V kleci se choulilo cosi, co připomínalo malou holku. To cosi vypadalo jako čarodějnice, nebo spíš rozcuchaná, špinavá víla či chumel roztrhaných hadrů. Možná to byl jen stínový přelud či chuchvalec neštěstí. Obličej to mělo smutný a oči uplakané.

„Ahoj, kdo jsi?“ zeptal se Tupík.

„No ano, ano, kdo jsi a co tu děláš?“ dala se do výslechu i Ostenka. To něco se na ně podívalo, utřelo si rukou nudli u nosu a mlčelo. Až když se Ostenka odvážila a vhodila malou dírkou do klece kapesník, to něco si utřelo kapesníkem nudli a otočilo se k nim.

☆ Nehodnoceno ☆
Emoce?
avatar

0