Povídka

Tornáďan

Tornáďan

 

Každý Nový rok si říkám, že i bez osobních předsevzetí prožiju svůj život tak, abych s ním byl spokojen. Tento den pro mne nebyl nikdy moc důležitý, myslím tím, že pro mne nebyl důležitější, než jiné dny v roce. Takže svůj výrok opravím. Tento den byl pro mě naprosto stejně důležitý, jako každý jiný den v roce. Vlastně žiju bez novoročních předsevzetí s tím, že si závazky nedávám ani mimo Nový rok, protože nejsou důstojné. Když se totiž zavazujícímu stane, že svůj slib nedodrží, což bývá převážná většina všech případů, cítí se dotyčný poníženě, i když to napovrch nedá najevo. To, co se však přihodilo na loňský Nový rok, mi bude vrtat hlavou celý život.

Nebylo to žádné předsevzetí, ale tornádo. Už několik dní hlásila média varování. Sledoval jsem na internetu postup rotujícího mračna a modlil se, i když se cítím být nevěřícím. Když se tornádo dostalo nad naše území, venku to hřmělo a já si sliboval, že když to vše přežiju bez újmy, pomohu nějakému potřebnému v jeho strastiplném žití. Dům se chvěl v základech jako při zemětřesení. Obracel jsem se k nebi a doufaje že mě ten neexistující bůh vyslyší, jsem polohlasem opakoval jedinou modlitbičku, kterou umím. Když se vítr po několika hodinách uklidnil, vyšel jsem před dům. Na zahradě byla boží spoušť. Místo pro altánek a pergolu bylo prázdné a kromě toho, že přibylo množství polámaných větví, plastů a jiných barevných cárů z nejrůznějších materiálů, přikryla mé záhony jakási reklamní tabule. Uprostřed té katastrofy seděl na křesle muž.

Nevím, kdo z nás dvou byl více vyvedený z míry, ale nestranný pozorovatel by se asi tomuto výjevu musel smát: Jeden muž sedící v křesle na zdevastované zahradě a druhý stojící u vchodu v županu s nechápavým pohledem a bezradně rozpaženýma rukama. Stál jsem možná minutu, možná dvě. Pak mi ale došlo, že návštěvník nešel okolo a jen tak si mýrnix týrnix nesedl, protože byl unaven, ale zřejmě jej vír přinesl vzduchem a pravděpodobně potřebuje pomoc. Musí být jistojistě v šoku. Kdyby mě uragán vynesl z domu a posadil bůhví jak daleko od domova do neutěšené zahrady, asi bych taky nechápal, čím jsem si vysloužil takovou odměnu. Vykročil jsem pomalu přes překážky ke křeslu.

„Jen málo radostí dostanete od života zdarma,“ ozval se hlas hosta a jeho věta v dané chvíli zněla přinejmenším paradoxně. Text četl z reklamní tabule a já si v tu chvíli pomyslel, že jenom blbec může napsat takovou koninu.

Nikdy jsem v reklamě nepracoval a ani mě to příliš nelákalo. Spíše mi reklama vadí. Dokážu jí odolávat a některé spoty dokonce ignoruji. Přeci však jsem běžný občan a tak mě udivilo, že jsem takovou reklamu nikde neviděl. Jen málo radostí dostanete od života zdarma. Nesmysl nad nesmysly.

„Nesmysl nad nesmysly. Vždyť právě zdarma nabízí život ty nejkrásnější radosti, o jakých se může bohatému člověku jen zdát. Teď jsem myslel bohatého majetkem. Chudý je bohatý samo sebou. Bohatí krásu vnímají jinak,“ uvažoval nahlas přilétnuvší návštěvník a já si uvědomil, že mluvil souběžně s mým uvažováním. Jakoby mi četl myšlenky a vyslovil je o sekundu dřív, než mi můj mozek dopravil text do úst.

   „Nemusím přemýšlet o radostech, které jsou zdarma. Mohu jen jmenovat: Čisté nebe, čirá voda, svěží vítr, zpěv ptáků, úsměv kolemjdoucího, ostříhané nehty, pohlazení, pěkná melodie a tak dále,“ pokračoval v monologu. Při slovech úsměv kolemjdoucího se mi podíval do očí. Konečně jsem měl možnost si ho prohlédnout. Delší zplihlé světlé vlasy, ostrý pohled a ještě ostřejší nos. Modré oči vytvářely dojem, že je muž stále zamyšlený.

+1
☆ Nehodnoceno ☆
0