Román

Tarika

Před několika měsíci jsem začal psát druhý díl románu Dušinka. Nevím, kdy jej dokončím, a nevím, zda jej dokončím. V případě, že si na mně sedne Múza, a dokončím další díl, či díly, hned to sem dodám. Zatím nemám víc.

 

Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A kdybych měl tvrdit, že je úplně blbej, lhal bych. Je totiž blbej jen částečně. Vlastně je geniální. Je geniálně blbej.

Když jsme po několika dnech od porodu přijeli domů s Janou a Julinkou, přivítal, nás Dušinka opravdu netradičním způsobem. Vlastně to byl způsob velice konvenční, jenže v podání Dušinky se stal netradičním. Oblékl si vypůjčený oděv ve stylu Jánošíka a s podnosem na němž byl chléb a sůl, mával nad hlavou valaškou. Při tom zpíval píseň. (Pardon, to bych měl opravit.) Přitom se snažil zpívat píseň: Tri dni ma naháňali, eště ma nědostali… Jeho produkce byla tak hlasitá, že Julinka začala plakat a nepřestala, i když jsme ji konejšili, jak to jen šlo. Nevím, jestli to naše konejšení bylo neúčinné z toho důvodu, že jsme to ještě neuměli, nebo že byl Dušinkův projev tak necitelný, leč obě varianty vyjdou nastejno. Julinka zkrátka řvala.

Ihned po usazení v obývacím pokoji se mě mimozemšťan zeptal, jestli bych mu půjčil fix. Když jsem se na něj podíval zamračeně, oznámil mi, že to byl samozřejmě vtip, ale jestli bych mu holčičku půjčil, chtěl by se s ní přivítat. Oba jsme s Janou zpozorněli, ale kamarád mimozemšťan naše obavy uklidňoval, že přece už ví, co a jak. Julinka stále plakala a tak ji Jana houpala a vyluzovala zvuky podobné syčení hada, který přišel o zuby. Když se jí to ani po několika minutách nepodařilo, prohlásila, že bude mít asi hlad. Dušinka však řekl, že to chvíli počká, a ať mu dcerku půjčí. Jana zřejmě usoudila, že to opravdu počká a přikývla.

Kamarád mimozemšťan vzal uzlíček štěstí do rukou a políbil Julinku na čelíčko. V tu chvíli malá přestala brečet a začala spokojeně vrnět.

„Vítám tě, holčičko do živůtku. Jestli dovolíš, dal bych ti i naše pojmenování. To jen pro případ, že bych o tobě chtěl někdy u nás vyprávět. Dávám ti jméno Tarika. Tak se jmenovala má maminka.“

Hned nato udělal Julince na čelíčku prstem křížek.

Celý den pak kamarád obdivoval Julinku a mile překážel, když jsme jako šťastní rodiče běhali kolem miminka, protože se počůralo, pokadilo, eventuelně poplakávalo. Večer, když jsme po večeři seděli v křesle, neboť Tarika Julie konečně usnula, otočila se Jana na Dušinku a řekla: „Musím ti Dušinko poděkovat za tvoji obětavost, s jakou jsi mi pomohl při porodu. Jan mi vyprávěl, jak jsi málem kvůli tomu přišel o život. Nevím, jak bych to bez tebe zvládla. Ještě jednou díky.“

Dušinka se hrdě narovnal a prohlásil: „že kdyby byl doma, udělal by to samé. Jenže na rozdíl od našich zvyků, by měl pak půl roku volno.“ Je úplně blbej.

 

2. První roky

Uběhly krásné tři roky naplněné humorem, radostí a láskou. Jana byla den ode dne krásnější, Julinka přešla ze stavu miminka přes batole do role devastátora, ničitele a zvědavého všudybýlka a Dušinka dostal svou první práci. Začal učit na místní střední škole, podržte se: český jazyk a sexuologii. Nevěděl jsem, jestli si z nás náhodou nedělá legraci, ale když jsem potkal ředitele školy, který velice obhajoval Dušinkovy znalosti v oboru lidských vztahů a českého jazyka, usoudil jsem, že je svět vážně naruby. I když je fakt, že mě zpráva o mimozemšťanově češtině velice potěšila. Byla to vlastně pochvala pro mne, coby rádoby učitele meziplanetárních vztahů. Dlouho však v této práci nevydržel. Jak říkal, naše děti jsou zvlčilé ovečky a jeho to velmi unavuje. On řekl zvlhčené, ale já mu rozuměl.

V prvních měsících Julinčina života jsme tak navykli jménu Tarika, že jsme jí začali tímto jménem říkat i my. Došlo to tak daleko, že jsme zažádali o přejmenování a časem zůstalo jméno Julie jen v rodném listě. Z Julie Rovenské, se stala Tarika Rovenská.

Tarika rostla a jejím největším přítelem, spoluhráčem a spolublbníčkem se stal Dušinka. Trávili spolu tolik volného času, že jsem musel kolikrát žadonit o chvilku pro tatínka. Když byla Tarika s Dušinkou, nikdy neplakala, nebyla mrzutá, ani neměla jiné tělesné, či duševní problémy.

Taktéž kamarád trávil s naší dcerou volné chvíle rád a bylo na něm vidět, že je v její přítomnosti šťasten.

Když se Tarika usmívala, usmíval se i Dušinka. Když Tarika zpívala, snažil se o zpěv i náš mimozemský kamarád. Ti dva byli nerozluční přátelé a jak Tarika rostla, zdálo se nám, že Dušinka mládne. První Taričino slovo bylo uka, což bylo v českodětském slovníku pojmenování pro našeho kamaráda.

Kdykoli, když se z dětského pokoje ozvalo něco, co ohlašovalo katastrofu, zemětřesení, či jen uragán, vletěli jsme tam a na první pohled nebylo nikdy jasné, kdo za momentální stav místnosti může. Jednou byla místnost vylepena lístečky s obrázky nejrůznějších míst na zemi, jindy se uprostřed tyčil papírový chrám lásky, který začal hořet. Největší šok jsme dostali, když ležel Dušinka na zemi a hlasitě naříkal. Vysvětlení Tariky, že Dušinka spolkl  brouka Pytlíka, se nám nezdálo být nebezpečné do chvíle, než jsme zjistili, že brouk Pytlík byl plyšák velikosti polštářku. A tak jsme preventivně vynadali oběma devastujícím obyvatelům a zavolali záchranku. Jednoduše řečeno, Dušinka dostával pravidelně vynadáno za všechny prohřešky, kterých se Tarika dopustila, ať byl vinen nebo ne.

☆ Nehodnoceno ☆

O autorovi

Josef Stráca Ilko

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Noční režim
Četba díla zabere cca 6 min.
Velikost textu-+=
Číst nahlas
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

0