Poezie

sudba samoty

Toto dílo je (6/8) součást sbírky: 
čas od času - prvotiny
  

sudba samoty

prvotina z jara 2016

 

 

prolog

 

mrtvá duše v tichu samoty

pokoje prázdného přítmí

– zvuky hlasů pomíjivé štěstěny

sudbu pusté duše tísní.

 

osamění v sebe-zapomnění

ve vědomí neštěstí

jež v štěstí zaniká

v nepochopení života.

 

proč štěstí netrvá?

snad ve snění mizí?

nesdílnosti utrpení

v bytí mého člověka

v ozvěnách mysli proniká

– a teď ticho

vyniká…

 

jen matně si vzpomínám

či snad v iluzi blouzním?

v prostoru prázdna mysli své

v samomluvě vězněné

kde času již mrtvého toužím

– své dětství ztracené.

 

I

 

tenkrát v letech dětských hříchů

v letech zpěvů světa krásy

štěstí plulo v mládí smíchu

kde vůně rosy čechrá vlasy.

v kol lučin písní květů tanci

ve kvítí her dětských naiv

kde starostí nemůže najít

kde duši těší tváře známých

– nevinnost bez chmurností

v životě bez neštěstí

v okamžiku prožívaném

budoucností nesžíraném.

 

však spolu s duší vrásněním

se probouzí ze zasnění

a pouto s dětmi zaniká

– a teď ticho

vyniká…

 

intermezzo

 

jen matně si vzpomínám

či snad v iluzi blouzním?

v prostoru prázdna mysli své

v samomluvě vězněné

kde času již mrtvého toužím

– své mládí ztracené.

 

II

 

tenkrát v letech mládí krásy

v svobodě volné vší zášti

jen z přátel bytí štěstí vzešlo

v nocích hudbou hýřených

v láskách něhy náhodných

v slzách vína topených.

požitků se v rukou sešlo

co v okamžiku bylo jen

– slavnost živé síly mladí

v pýše zřící život bdící

kde svůdností svou svůdnost svádí

kde svobodu svou žene v dáli

v naivitě nevidící

štěstěnu umírající

– smysl který uniká!!! –

a teď ticho

vyniká…

 

intermezzo

 

jen matně si vzpomínám

či snad v iluzi blouzním?

v prostoru prázdna mysli své

v samomluvě vězněné

kde času již mrtvého toužím

– své dnešky ztracené.

 

III

 

byli jsme dnes spolu v slávě

stojící na prknech světa

v přátelství se objímali

– duše jedna v druhou vtéká

a splývá ve své jednotě

radostná v své nahotě.

pojeni smíchem co kol stolu zní

pojeni dechem co hřeje blízkostí

pojeni zrakem co v očích se spojuje

pojeni láskou co prázdnotou propluje

kde těší přítomnosti tváří více

kde hraje hudba. hoří svíce.

 

v hovoru u stolu znění

v hovoru co význam mění

až v ozvěně své zaniká

– a teď ticho

vyniká…

 

intermezzo

 

jen matně si vzpomínám

či snad v iluzi blouzním?

v prostoru prázdna mysli své

v samomluvě vězněné

kde času již mrtvého toužím

– té chvilky ztracené.

 

IV

 

ještě před chvílí tu byla

moje štěstí. moje láska

– usměvavá světa kráska

s vášní ve rtech. s přízní v duši

– druhá půlka mého jsoucna

jež jediná mé hoře tuší.

ta část v níž je světa pravda

– smysl mého života.

v času který utíká

a zároveň však stojí v ledu.

v mysli co mi uniká

a tiší moji bídnou bědu.

 

však okamžik netrvá

– v přítomnosti zaniká –

s minulostí utíká

– a teď ticho

vyniká…

 

epilog

 

jen marně se probouzím

– v realitě neblouzním –

v prostoru prázdna mysli své

v samomluvě vězněné

kde času mrtvého se hrozím

– té sudby nezlomné!

to vědomí to nesnese!

že štěstí jest jen okamžikem

kdy v neštěstí se snese

a sebevíce radosti

jen ve vzpomínkách žije.

v přítomnosti budoucna

však srdcem jen strach

a smutek bije.

– že přežívá jen nostalgie!

 

 

refrain

 

mrtvá duše v tichu samoty

pokoje prázdného přítmí

– zvuky hlasů pomíjivé štěstěny

sudbu pusté duše tísní.

 

osamění v sebe-zapomnění

ve vědomí neštěstí

jež v štěstí zaniká

v nepochopení života.

 

proč štěstí netrvá?

snad ve snění mizí?

nesdílnosti utrpení

v bytí mého člověka

v ozvěnách mysli proniká

– a teď ticho…

ticho..

ticho.

 

 

© martin novák
www.casodcasu.cz

☆ Nehodnoceno ☆
Emoce?
avatar

0